Co chtít od budoucí české vlády ve vztahu k EU?

Ondřej Krutílek | 26. 5. 2010

Poslat do Kindlu

---

Ať už v nadcházejících volbách zvítězí kdokoli, podstatné je, zda a jak bude nová česká vláda prosazovat naše zájmy v EU.

Už před posledními sněmovními volbami jsem v jednom článku paličsky napsal, že jejich výsledek je mi vlastně ukradený, pokud nová politická reprezentace nenajde odvahu jít po tématech, která se řeší na úrovni EU. To proto, že právě v unijních institucích se stále častěji rozhoduje jak o formě, tak o obsahu politiky naprosté většiny členských států (výjimku tvoří ty země, které mají dostatečný potenciál přímo ovlivňovat agendu EU).

Za poslední čtyři roky se toho moc nezměnilo, a pokud ano, tak spíše k horšímu. Naprostá většina českých politiků si sní své sny, aniž by zohledňovala, co se peče v Bruselu, Štrasburku nebo Frankfurtu. Diskrepance mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co reálně můžeme, se zvětšuje úměrně tomu, jak předáváme kompetence za hranice naší země, věnujeme tomu čím dál méně pozornosti a soustředíme se na drobty v podobě „evropských" peněz. Iluze, že nás z toho vyléčí předsednictví, vzala brzy za své. Jednak jsme bezprostředně po jeho převzetí získali falešný pocit, že jsme pány Evropy, jednak to celé v důsledku pádu Topolánkovy vlády záhy skončilo.

Pokud nová česká vláda nebude chtít být jen bezzubým ozubeným kolem v unijním soustrojí, měla by si uvědomit, že agenda EU není jen neškodnou nadstavbou přeceňovaného hemžení v kuloárech Poslanecké sněmovny, ale rovnocennou součástí národní politiky. Nebýt jen hasiči největších zhůvěřilostí, jež se nepodaří zastavit prostřednictvím našich zástupců v Radě ministrů nebo v Evropském parlamentu, znamená uvědomit si, že nejpozději do dvou let si s nimi budou muset poradit národní poslanci (pakliže se nebudou aplikovat přímo bez prováděcích norem). A nevěřme tomu, že budou s to něco změnit: charakter unijních směrnic už dávno připomíná návod k obsluze jaderného reaktoru - se stejnými důsledky, pokud není vše provedeno přesně krok za krokem.

Europoslanec Ivo Strejček ve svém blogu nedávno správně upozornil, co v dnešních dnech hýbe evropskou politikou, já bych jen dodal, že ďábel je ukryt v detailech. Rozhodně by neměla být kladena pozornost jen na „velké" otázky, ale také (a zejména) na iniciativy, jež zprvu vypadají jako technikálie, ale v důsledku zasáhnou více či méně každého. Namátkou stačí připomenout směrnici o ekodesignu, právní základ pro stahování klasických žárovek z trhu a potenciální zdražování spotřebního zboží, nebo v poslední době sílící tendence k revizi směrnice o vysílání pracovníků, jež by měla fakticky znesnadnit volný pohyb pracovních sil v EU. Nejlepšími lakmusovými papírky jsou v tomto ohledu ti čeští reprezentanti v EU, kteří za sebou mají bohaté zkušenosti z různých úrovní politiky, a jsou tedy schopni dohlédnout praktických důsledků unijních „řešení". Typicky Hynek Fajmon z europoslanecké frakce Evropských konzervativců a reformistů.

Lisabonská smlouva je již více než půl roku realita. A nová česká vláda by toho měla umět využít. Nemám na mysli pokusy typu navracení kompetencí zpět do rukou národních států, využívání žlutých, oranžových a kdovíjakýchještě karet, pravidla jsou taková, že je to fakticky neprohlasovatelné. Klíč k úspěchu lze hledat spíše v obratném systematickém vyjednávání a tvorbě ad hoc koalic s partnery v Radě. Pokud se uplatňuje kvalifikovaná většina, a hrozí tedy přehlasování, není od věci využít také posílené role Evropského parlamentu a v jeho rámci jediné konstruktivní, byť prozatím ne zcela výrazné alternativy v podobě zmíněné konzervativní frakce. Nejhorší by bylo alibistické konstatování, že se s tím nedalo nic dělat a že za vše může EU.

Samozřejmostí zůstává budování vhodných kanálů v Komisi, bez ohledu na to, kdo je dnes za Česko komisařem, a využívání potenciálu evropských výborů jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu. Zvlášť druhý z nich (navzdory ne zcela dobré pověsti horní parlamentní komory) produkuje inspirativní výsledky a dlouhodobě plní roli mechanismu včasného varování.

Uvedené považuji za naprostý základ našeho úspěšného angažmá nejen v samotné EU, ale i na národní úrovni a pevně doufám, že podobný text nebude třeba psát za čtyři roky znovu.

Revue Politika 5/2010

Poslat do Kindlu

---

Diskuse