Jarda a spol. nám ukázali cestu

O hokejovém vlastenectví na Facebooku

Ondřej Šlechta | 24. 5. 2010

Poslat do Kindlu

---

Po úžasném čtvrtfinále s Finy jsem si předsevzal sledovat facebookové „chování" svých přátel i „přátel", protože to byla svého druhu první příležitost. I když tento postmoderní komunikační zázrak už nějaký ten pátek existuje, českým hráčům se v posledních letech na závěrečných hokejových turnajích příliš nedařilo, a tedy ani běžní uživatelé, ani fanatici „Fejsu" zatím kouzlo, jaké tento nadmíru vypečený komunitní server bude mít ve spojení s úspěchy českých borců, neobjevili. Situace se změnila po porážce Finska. Bylo jasné, že vytvoření skupin ve stylu „Čeští hráči jsou bozi" je otázkou vteřin. Dokonce se ještě nedohrálo druhé semifinále a kdosi už zval natěšené uživatele na událost „Finále hokejového MS: Česko-Rusko".

Musím uznat, že finále bylo perfektní i bez Facebooku. Grandiózní výkon českých hráčů nechám prozatím stranou. Ono stálo za to i sledovat zklamaný ruský hvězdný tým, jak přebírá stříbrné medaile. Ne snad škodolibě proto, že prohráli - Rusům patří všechna čest - ale byl to asi poslední okamžik v dějinách, kdy kamenný ruský trenér Bykov projevil nějaké emoce.

Pravé „fejsbukové" statusové žně začaly vzápětí. Vtípky střídaly vtípky, prý připravte se na zavření plynových kohoutků, semtam někdo utrousil něco o raketě, padaly i ostřejší věci, například něco o „zkřivených ksichtech k nezaplacení". Střídala je klasika „Hoši, děkujeme", „Jsme na vás hrdí" a vrcholem byla zpráva o tom, že jeden z mých přátel se přidal do skupiny. Ovšem tato zpráva zabrala půlku monitoru, protože šlo o skupinu s názvem 150krát „Jsme mistři".

Snad v té euforii nezanikne, že kluci na ledě odvedli pořádný kus práce. Ne pro nějaký lesk, ne proto, že si chtěli na něčí účet vyhonit ego. Sledovat Jágra, jak se rve o každý puk, nebo zákroky famózního Tomáše Vokouna, na to se nedají najít vhodná slova. Tam to srdíčko prostě bylo (a bilo). Chovali se jako skutečný tým, a co je důležité, vyslali tím signál nám ostatním. Ne příkaz „Buďte všichni taky tým", ale něco ve smyslu „Jde to i jinak".

Bohužel, jak to tak bývá, na pár dní se vytáhnou vlajky, zlatí hoši se bouřlivě přivítají na Staroměstském náměstí a národní hrdosti se zas na nějaký čas dá vale. I na tom Facebooku nás ty hokejové statusy přestanou bavit. Možná už za pár dní bude zpět „blbá nálada" a český lev při vhození lístku do volební urny nikomu před očima nevytane.

Přesto je ten pocit pokaždé nesmírně povznášející.

Revue Politika 5/2010

Poslat do Kindlu

---

Diskuse