Velká Británie versus EU?

Co čekat od nové britské koaliční vlády ve vztahu k Evropské unii

Stanislav Máselník | 20. 5. 2010

Poslat do Kindlu

---

V britských volbách do Dolní sněmovny, které se konaly 6. května, zvítězila Konzervativní strana Davida Camerona, získat většinu 323 křesel se jí však nepodařilo. Tento výsledek vedl 11. května k vytvoření „duhové koalice" mezi konzervativci a liberálními demokraty Nicka Clegga. Pokud položíme stranou příčiny tohoto historicky netradičního výsledku, klíčovou otázkou zůstává, jaký bude mít koaliční vláda dopad na britskou politiku vůči Evropské unii. Bude mít přítomnost liberálů, kteří jsou zastánci hlubší integrace Británie do struktur EU, vliv na euroskeptičtější postoje konzervativců?

V prvotní reakci evropský tisk britskou koaliční vládu uvítal ve všeobecné důvěře, že liberální demokraté budou ve vládě sloužit jako síla mírnící euroskeptické postoje konzervativců. Prozatím se skutečně zdá, že v otázce evropské integrace jsou oba koaliční partneři ochotni dělat ústupky. Koneckonců určité sblížení jejich pozic je pro chod koalice nezbytné, jelikož jejich názory na EU se nacházejí na opačných stranách politického spektra, což je bezpochyby rozděluje více nežli vnitropolitické otázky. Zřetelné je to již na jejich stranickém rozložení v Evropském parlamentu. Zatímco konzervativci společně s polskou stranou Právo a spravedlnost, ODS a několika menšími stranami nedávno vytvořili novou politickou frakci založenou na konzervatismu anglosaského střihu (Skupina Evropských konzervativců a reformistů, ECR), která se ve svém programu jednoznačně staví proti „evropskému federalismu", liberálové sedí v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), která tradičně podporuje další prohlubování unijních pravomocí. Tato politická uskupení se stala i předmětem předvolebního boje: liberálové tvrdili, že Cameron Británii „izoluje od Evropy" a Nick Clegg v jedné z televizních debat dokonce řekl, že Cameron se v Evropském parlamentu spolčil se skupinou „extremistů". V politických otázkách mají poslanci obou stran především značně odlišné postoje k evropské obranné a bezpečnostní politice, zahraničním vztahům i záležitostem týkajícím se „ústavních" prvků Unie.

Co se týče samotné koaliční dohody z 12. května (ve které je EU jedním z jedenácti politických témat, kde se strany domluvily na osnovách společného postupu), prvním z jejích klíčových prvků je souhlas liberálů s uspořádáním národního referenda o jakémkoliv dalším přenosu pravomocí z Westminsteru do Bruselu. Podmínka o nezbytnosti takového referenda bude do britské ústavy zavedena úpravou Aktu o evropském společenství z roku 1972. V případě nové evropské smlouvy by konzervativci uspořádali kampaň, ve které by se proti dalšímu přenosu pravomocí postavili, a liberálové by se smlouvu naopak snažili podpořit. Důležitým bodem však je, že se obě strany zavazují, že k takovému přenosu za nynější vlády nedojde. Slib referenda společně s tímto závazkem mají spíše symbolickou hodnotu: po problematické zkušenosti se schvalováním Lisabonské smlouvy se většina evropských vlád shoduje na tom, že v nejbližších letech je sepsání jakékoliv nové evropské smlouvy stejně nemožné.

Text dále obsahuje pro eurooptimisty slibný, i když poněkud vágní závazek, že Británie „bude pozitivním hráčem v Evropské unii a zaujme silnou a pozitivní roli v jednání se (svými) partnery, s cílem (...) postavit se překážkám 21. století: globální konkurenceschopnosti, globálnímu oteplování a globální chudobě". Dále se zmiňuje, že za současného kabinetu nedojde k přijetí eura (díky vlivu liberálů bylo zřejmě vyškrtnuto slovo „nikdy"). To je ale poněkud plytký závazek, jelikož euro Británie v nejbližších letech stejně přijmout nehodlala, a to ani dle volebního programu liberálů. Vláda se poté ještě zavazuje k přezkoumání současného rozdělení pravomocí mezi Westminsterem a EU (avšak již bez zmínky, jak by kabinet případné navracení pravomocí do Británie chtěl provést v praxi, to by totiž vyžadovalo přehodnocení zakládajících smluv EU, či rovnou vystoupení z Unie) a k „přezkoumání možnosti přijmout Zákon o britské svrchovanosti, který by znovu potvrdil suverenitu britského parlamentu". Liberálové i konzervativci však zřejmě tuší, že výsledky takového přezkoumání, mimo jiné právě díky vlivu liberálních demokratů na parlamentní komise, vyprchají do ztracena. Dále se v dohodě uvádí, že se kabinet vynasnaží o to, aby se omezil dopad směrnice EU o pracovní době na britský pracovní trh, protože konzervativcům vadí, že omezuje týdenní pracovní dobu na 48 hodin. To nicméně mohou euroskeptici považovat jen za menší vítězství. Z těch důležitějších bodů ještě prohlášení zdůrazňuje, že Británie nepodpoří vznik úřadu Evropského veřejného žalobce, který Lisabonská smlouva umožňuje čl. 86 Smlouvy o fungování EU, a to jednomyslným rozhodnutím Rady EU. Poznamenejme jen, že negativní postoj Británie je v tomto případě pro ostatní státy EU bezpředmětný, protože jim unijní smlouvy dovolují ustanovit veřejného žalobce pouze mezi sebou skrze tzv. posílenou spolupráci, která zde již byla popsána v článku Tomáše Břicháčka.

Další indicie pro budoucí postoj britské vlády k EU se dá najít v postavě nově jmenovaného ministra zahraničních věcí Williama Haguea, který je silným euroskeptikem. Hague se v prvé řadě bude snažit zamezit jakékoliv regulaci londýnského City, sídla finančních trhů, která by pocházela odjinud než z Úřadu pro finanční služby (Financial Services Regulator, britský regulační úřad, pozn. aut.). V tom bude plně podporován dalším konzervativcem, Georgem Osbornem, který se stal novým ministrem financí. Ačkoliv je v této roli doplňován liberálem Vincem Cablem, který se chopil ministerstva bankovních služeb a londýnského City, lze pochybovat o tom, že by měl větší možnost vzdorovat euroskeptické politice ražené tandemem Hague-Osborne. To vše bude klíčové, protože ve světle probíhající řecké finanční krize se maastrichtská kritéria i Pakt stability a růstu definitivně ukázaly jako mrtvé: nedodržovalo je nejen Řecko, ale vůbec nikdo. Revize hospodářské a měnové politiky bude v následujících měsících hlavním bodem na programu institucí EU. Již minulý týden rozhodl Evropský parlament o budoucím sídle nových kontrolních úřadů, jímž bude Frankfurt. Konzervativci sice zřejmě nebudou oponovat regulaci největších unijních bank a finančních institucí, ale pravomoci nad touto regulací si z Londýna do Frankfurtu přenést nenechají.

Do budoucna lze očekávat, jak poznamenal Philip White z think tanku Centre for European Reform, že je to právě „oblast finančních služeb, kde by mohlo dojít k rozpadu vztahů mezi Británií a EU". Předseda francouzského Úřadu pro finanční služby Jean-Pierre Jouyet je ještě kritičtější: „Nemáme zde dvourychlostní Evropu," tvrdí, „ale Evropu trojrychlostní. Je tady Evropa s eurem, Evropa těch zemí, které si s eurem rozumí (sic!) (...) a pak jsou tady Angličané." To může být nakonec dost dobře pravda, jelikož s příchodem konzervativců do čela vládního kabinetu se v umírněně skeptickém přístupu Británie k Evropské unii žádná revoluce nekoná.

Revue Politika 5/2010

Poslat do Kindlu

---

Diskuse