Romantik geopolitiky Lech Kaczyński

Chtěl, aby Evropa byla o něco soudržnější. Těch, kteří jej chápali, nebylo mnoho

Z rozhovoru pro televizi France 24 15. června 2007. Ulysse Gosset se ptá: „Který stát v Evropě a který z evropských prezidentů je vám v současné době nejbližší? Říkáte: ,Nejsem krajní pravice, jsem konzervativec.' Kdo je Vám tedy v Evropě nejblíže?" Lech Kaczyński odpovídá: „Existuje země, s níž se ztotožňuji plně: je to Polsko." Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. A zcela pochopitelná v případě politika, pro nějž vlastenectví znamenalo více než obřadné rituály, které jsou údělem každé hlavy státu.

„Kdo je Vám tedy v Evropě nejblíže?" Kdyby Ulysse Gosset, známý francouzský korespondent, položil stejnou otázku kterémukoliv z unijních politiků, dostalo by se mu zřejmě kulantní a triviální odpovědi. Kupříkladu: „Celou Evropu nosím v srdci." Anebo: „Nejbližší jsou mi ti premiéři a prezidenti, kteří vyznávají podobné, evropské hodnoty." Případně: „Snažím se udržovat přátelské vztahy s čelními představiteli většiny států."

Lech Kaczyński nikdy nepředstíral, že je uhlazeným, dokonale naprogramovaným diplomatem. Jeho vyjádření nikdy nebyla kulantní, nebyla bezobsažná a plytká. Dokázal být ve vyjadřování romantický, občas provokativní, někdy drsnější, často nekonzistentní. Někdy se nebezpečně blížil mezím, které by se v diplomacii překračovat neměly. Stávalo se, že vzbuzoval zároveň obdiv i pobouření, což se jeví jako absurdní spojení, ale právě tak tomu bylo při historické výpravě do Tbilisi na počátku srpna 2008.

Bylo by potřeba vzpomenout na pátý článek

Z rozhovoru pro Reuters 9. dubna 2008: „Je podle vás Ukrajina v určitém smyslu blíže Evropské unii než Turecko?" Lech Kaczyński: „V určitém smyslu ano, z kulturního hlediska, přičemž pokud se jedná o Turecko, je to věc jeho vlastní volby. Je třeba si říci jasně - při vším obrovském přátelství ze strany polského státu k Turecku, určité tradici, živé paměti toho, že Turecko nikdy neuznalo polské zábory -, že je to právě Turecko, kdo si musí zodpovědět otázku, zda chce být zemí - zde bude nejlepší to vztáhnout na lepší polovinu lidstva, tedy ženy - v šátcích nebo čádorech, nebo má být zemí žen, v řekněme nepříliš dlouhých sukních. To je elementární kulturní volba."

Polský prezident tedy hodnotil šance Turecka na přijetí do EU z hlediska života Turkyň. Lech Kaczyński jakoby říkal: „Podívejme se, zda bude nad Bosporem více čádorů nebo minisukní." Existuje na světě politik, který by si troufl přednést podobně nediplomatickou analýzu? Stejně neobratnou jako půvabnou a zároveň tak pravdivou?

Ve stejném rozhovoru se novinář ptá: „Pokud by se Gruzie a Ukrajina staly členy NATO (...) a řekněme, že by v budoucnu došlo k nějakým roztržkám na gruzínsko-ruských hranicích, co byste řekl skeptikům například ve věci..." „Že k tomu nedojde," skáče mu do řeči Kaczyński. „A kdyby přece jenom došlo, pak by nejspíše bylo třeba vzpomenout na pátý článek. Ale právě příslušnost k NATO značně snižuje riziko konfliktu tohoto druhu, ačkoliv na světě neexistuje žádná stoprocentní prevence." „Bylo by potřeba vzpomenout na pátý článek..." Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď.

NATO je založeno na Washingtonské smlouvě a pro Lecha Kaczyńského bylo samozřejmostí, že v případě útoku na jednoho z členů aliance mu ostatní přijdou na pomoc. Protože takové jsou principy, protože soudržnost mezi spojenci je svatá.

Kaczyński občas postuloval věci, které byly, jemně řečeno, málo pravděpodobné, jako například vstup Ázerbájdžánu do Evropské unie. Jindy v jeho slovech zaznívaly téměř lyrické tóny. V projevu k americkým podnikatelům v newyorském Metropolitan Clubu v září minulého roku řekl: „Tradicí mého národa je boj za svobodu, vaši i naši. Tato tradice je mi nesmírně blízká, avšak úcta k této tradici není - navzdory kritikům - jediným východiskem mé politiky. Pomineme-li veškeré sentimenty, nejdůležitější východisko představují zájmy mé země, Evropy a světa. Proto velmi toužím po tom, aby se naplnila vize skutečně lepšího světa, kterou prezentoval pan prezident Obama. Zároveň bych však chtěl, aby cenou za zapojování jednotlivých států do spolupráce nebylo obětování nejvyšších hodnot. Práva národů na nezávislost a demokracii, která se nezřídka utváří a utužuje pomalu, na níž musíme někdy trochu počkat; také práva Evropy na suverenitu v oblasti energetiky. Zdůrazňuji, že zde nejde pouze o Polsko, ale o všechny státy Evropské unie a kandidátské země - o celý civilizační okruh, do něhož patříme. Důvodem, proč ji bránit, není to, že by byla civilizací jedinou, existují i jiné; není jím ani to, že tato civilizace je naše; důvodem je, že právě tato civilizace je obzvláště příznivá pro člověka."

Vždy o solidaritě

Vize zahraniční politiky Lecha Kaczyńského se opírala o tři pilíře: solidaritu, svobodu a bezpečnost. Solidarita byla v této trojici klíčovým prvkem. Solidarita v Evropské unii měla poskytnout bezpečnost Polsku a svobodu státům, které ji nezakusily, nebo národům, které se obávaly její ztráty. Prezident doufal v to, že se mu podaří přeložit krásnou tradici polské „Solidarity" do jazyka unijní a severoatlantické diplomacie. Představoval si Evropskou unii a Severoatlantickou alianci jako společenství vzájemně loajálních, rovnocenných a důstojných partnerů. V tomto smyslu byl nejvíce proevropským z evropských politiků. Nesouhlasil však s tím, aby pod zástěrkou falešné unijní solidarity zuřil brutální boj o národní zájmy.

V rozhovoru pro českou veřejnoprávní televizi v květnu 2007 Lech Kaczyński vysvětloval, proč se mu nelíbí návrh evropské ústavy (předchůdkyně Lisabonské smlouvy, odmítnuté v referendech ve Francii a Nizozemsku). Mezi mnoha argumenty uvedl i tento: „Ve třetí části ústavy jsou obsažena ustanovení týkající se veřejné pomoci, ale je zde výjimka pro území bývalého NDR. Vidíme tedy, že Německo vnímá rozdíl mezi zemí, která neprožila komunismus, a zemí, která jej prožila. (...) Proč se však výjimka týká jen NDR, nikoliv Česka, Polska, Bulharska, Rumunska i jiných států, které komunismem prošly?" „Nesolidarita států," konstatuje novinář. „Právě," pokračuje prezident, „teď pomíjím skutečnost, že je to zvýhodnění pro Němce, hovoříme pouze o tom, že jsou zde zcela zřejmě vnímány rozdíly a že pravidla pro veřejnou pomoc nemohou být stejná v zemích, které neprošly komunismem, a v zemích, které jím prošly."

Jeho setkaní s čelnými představiteli států celého světa, obvykle prodlužovaná, se proměňovala v přednášky o politické situaci ve střední a východní Evropě. Lech Kaczyński v těchto případech zastával úlohu laskavého, přístupným jazykem hovořícího profesora, hájícího zájmy všech zemí regionu.

Při dlouhém rozhovoru s Georgem W. Bushem se americký prezident dokonce ani nepokoušel zapojit do dialogu. Bush, jak to označil jeden ze spolupracovníků Lecha Kaczyńského, měl dosti „specifický rozsah vědomostí " o současném světě, tedy pouze seděl, poslouchal a mezi jedním a druhým soustem salátu občas prohodil: „Yes... sure... yes... You are absolutely right." Podobně vypadal rozhovor mezi čtyřma očima s viceprezidentem Joe Bidenem v říjnu minulého roku. Kaczyński mu vyprávěl mimo jiné o vztahu Ruska k zemím bývalého sovětského bloku. Biden pokyvoval hlavou a opakoval: „I am not naive, Mr. President. I am not naive."

Lech Kaczyński vždy hovořil o celém regionu. Vždy hovořil o solidaritě.

Z rozhovoru pro Kurier Wileński 9. září 2006: Pokud se jedná o strategické cíle Polska, chceme je uskutečňovat společně s Litvou i tehdy, kdy Litva neleží přímo na dotčených cestách. Kupříkladu: dodávky plynu a ropy do Evropy, a také do našich dvou států, ze zemí ležících daleko na jihovýchod od Polska. Přestože Litva je zde trochu stranou, jsme toho názoru, že je v našem zájmu, aby jich využíval i váš stát, aby se účastnil jednání."

Z rozhovoru pro rumunský deník Romania Libera 14. února 2007: „Záleží nám na tom, aby se odstup mezi našimi zeměmi a prvními státy Evropské unie co nejvíce zmenšoval. (...) Měli bychom proto pracovat společně. (...) Pokud se hovoří o Lisabonské strategii, bojujeme společně, abychom nebyli ponecháni někde stranou. (...) Je zde také problém se zaměstnáváním personálu z Rumunska a Polska v institucích Evropské unie. Mám zde na mysli nejen občany našich dvou států, ale také Bulhary a Litevce nebo občany jiných nových členských zemí Unie."

Z rozhovoru pro Newsweek 18 srpna 2008, týden po rusko-gruzínské válce: „Prezident Sarkozy měl (...) povinnost chopit se iniciativy (jednání s ruskými představiteli, pozn. aut.), ale bylo by lépe pro unii i pro Polsko, a myslím, že i pro Gruzii, kdyby to konzultoval. (...) Sarkozy by si měl uvědomit, že Evropská unie není jen Francie, Německo a někdy Velká Británie. Společenství má důležité členy ve střední Evropě. Pokud má unie existovat a dobře fungovat, nemůže na tuto část Evropy zapomínat."

Z rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza 10. ledna 2009: „Zemím, jako je Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, dějiny ublížily a je třeba jim to vynahradit. Existují zde také pragmatické cíle související s tranzitem ropy a plynu. To bylo východiskem pro moji krakovskou iniciativu (summit prezidentů Polska, Ukrajiny, Gruzie, Litvy, Ázerbájdžánu a zástupce prezidenta Kazachstánu, pozn. aut.). (...) Nikdy jsem nemyslel na ropu a plyn od Kaspického Moře pouze pro uspokojení našich potřeb. Jedná se o dodávky pro Evropu."

Euroskeptická karikatura

Idealistická vize Kaczyńského se většině čelných představitelů Západu jevila jako příliš archaická. Německo a Francie vnímaly odhodlání polského prezidenta ve věci přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO jako nesrozumitelné a ohrožující, obzvláště v kontextu vztahů těchto dvou států s Ruskem. Proto se prohlubovalo Kaczyńského rozčarování z evropských spojenců a narůstala jeho angažovanost v jednáních s USA ve věci protiraketového deštníku. Západní centra také iritovaly Kaczyńského průtahy s procesem ratifikace Lisabonské smlouvy, bylo pro ně nepochopitelné, jak může někdo, právě ve jménu evropské solidarity, chtít v prvé řadě respektovat suverénní rozhodnutí Irska.

Kaczyński mnohokrát opakoval, že je třeba pokračovat v procesu rozšiřování EU, že dveře do Evropy by měly zůstat otevřené. V článku napsaném v červenci roku 2006 pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung společně s tehdejším prezidentem Litvy Valdasem Adamkusem nacházíme zárodky pozdější myšlenky východního partnerství: „Považujeme za neodmyslitelné hledat řešení a mechanismy, které by dovolovaly postupné zapojování zemi aspirujících na členství v EU do systému acquis communautaire, například v rámci projektů spadajících pod evropskou politiku sousedství. Uvedením těchto zemí (...) do sféry unijních mechanismů a interakcí přispějeme ke zrychlení průběhu procesu jejich transformace." I zde však Kaczyński narážel na zeď lhostejnosti nebo přímo nechuti ze strany čelných představitelů jiných států unie. Odtud jeho frustrace, odtud přehnané, občas nepromyšlené výroky představující tučná sousta pro západní média, která po čtyři roky kreslila stejnou karikaturu „euroskeptického" prezidenta Polské republiky.

Kdo si dnes vzpomene na tato slova: „Jsem toho názoru, že EU je příkladem obrovského úspěchu, dokonce i pro Polsko, přestože jsme členy necelé tři roky" (v rozhovoru pro Irish Times 16. února 2007) nebo „Evropské spojenectví je a bude potřebné. Evropská unie je velmi zajímavý experiment v dějinách lidstva, který je završen úspěchem. Podmínkou byly společné principy a zanechání imperialistických tužeb" (v projevu na Westerplatte 1. září 2009).

Je pravdou, že Lech Kaczyński byl v zahraniční politice romantik, avšak nebyla mu cizí pravidla realpolitik. Byl velmi tvrdým vyjednavačem, což nepřímo přiznávali téměř všichni čelní představitelé Západu v kondolencích zasílaných po katastrofě ve Smolensku.

Věděl, že nelze vytvořit silný a stabilní blok států střední a východní Evropy, pokud se nevyřeší několik záležitosti z minulosti. Při slavnosti na Westerplatte se omluvil Čechům za obsazení Zaolší, přičemž jedním dechem nastínil historickou paralelu s událostmi v Gruzii: „My své hříchy přiznat dokážeme. (...) Porušení integrity Československa bylo chybou. Porušení integrity je zlo i v současné době. Měli jsme příležitost přesvědčit se o tom v loňském roce."

V Pavlokomě za přítomnosti prezidenta Viktora Juščenka se Lech Kaczyński sklonil obětem polských represí na Ukrajincích. V téže době se vyhýbal bezpodmínečnému odsouzení ukrajinských zločinů na Volyni, bez ohledu na kritiku ze strany prostředí Poláků obývajících polské pohraničí (a také deníku Rzeczpospolita).

V případě sporu o způsob psaní polských příjmení v Litvě také zachovával dalekosáhlou zdrženlivost. Ve zmiňovaném rozhovoru pro Kurier Wileński mimo jiné řekl: „Protichůdných zájmů nemáme mnoho. (...) Byli bychom rádi, kdyby se zlepšila situace polských škol v Litvě. Je zde i věc způsobu psaní příjmení. Je to takový litevský zvyk. Mám blízké přátele, rodinu Sienkiewiczů pocházející z Litvy - litevské Tatary. Za války se jim říkalo Sienkieviciusovi. Nevidím důvod, proč by tomu tak mělo být. Zřejmě to tak ale Litevci vidí a je třeba o tom hovořit."

My říkáme ne!

V Tbilisi na třídě Rustaveli 12. srpna 2008 Lech Kaczyński řekl: „Existujeme proto, abychom bojovali. Poprvé za delší dobu naši sousedé ukázali tvář, kterou známe stovky let. Ti sousedé jsou přesvědčeni, že by jim národy kolem nich měly být podřízeny. My říkáme ne!" Adam Michnik v deníku Gazeta Wyborcza 10. září 2008 reagoval: „Nesmírně oceňuji cestu prezidenta Lecha Kaczyńského do Tbilisi. Poprvé jsem pocítil hrdost, že prezident mého státu tak důstojným způsobem, odpovídajícím polské i mé osobní představě o étosu svobody, cti, historické tradici a politickém rozumu, toto projevil v Gruzii. Kaczyński udělal maximum, co mohl v daném okamžiku udělat. Byla to mimořádná situace, jelikož gruzínská města byla bombardována. V takové situaci je třeba hledat mimořádnou odpověď. A Kaczyński ji našel."

Tento obraz zůstane v mé paměti navždy: Lech Kaczyński, neupravený, unavený, ale bojovný. Drobný muž stojící na pozadí mnohem vyšších přátel: Saakašviliho, Juščenka a prezidenta Estonska, Toomase Hendrika Ilvese. Malý polský rytíř, který se na několik minut stal Napoleonem, dalajlámou, Mandelou, Ronaldem Reaganem a maršálem Piłsudským v jedné osobě.

Sbohem, romantiku!

Autor je zástupcem šéfredaktora deníku Rzeczpospolita.

Z deníku Rzeczpospolita, 17. dubna 2010, přeložila Nina Baše.

Diskuse