Vláda mezi plným a implicitním mandátem

Před rokem, po historicky vůbec prvním parlamentním vyslovení nedůvěry vládě, podepsali představitelé čtyř politických stran po nedlouhých jednáních „Předběžnou dohodu o přechodu k předčasným volbám a o vzniku překlenovací vlády složené z nestranických odborníků". Vznikl duhový půdorys vládnoucí většiny demokratických stran; jedinou ve Sněmovně zastoupenou stranou, která se dohody neúčastnila, byla KSČM. Ačkoliv tuto situaci nelze označit za standardní, v demokraciích k nim dochází.

Zmíněná politická dohoda ve své poslední větě stanovila, že podléhá schválení příslušných orgánů smluvních stran do 7. dubna 2009. V této lhůtě ji odmítlo jak vedení KDU-ČSL, tak (s odvoláním na lidovce) také vedení Strany zelených. Nominace ministra životního prostředí a ministra pro lidská práva tedy byla z tohoto pohledu jen soukromou iniciativou konkrétních osob, nikoliv realizací Předběžné dohody.

Vláda získala důvěru v neděli 7. června 2009 - do předčasných voleb, jež se podle Předběžné dohody měly konat do 15. října 2009. O bezprecedentním kroku, kdy Ústavní soud zrušil jak vyhlášení voleb, tak ústavní zákon, na jehož základě prezident republiky tyto volby vyhlásil, toho již bylo napsáno dost. Podstatné je to, že vláda byla ve druhé polovině září konfrontována se zcela novou situací, s níž nepočítala ani Předběžná dohoda, ani její vlastní programové prohlášení.

Jako nejradikálnější se jevila varianta podání demise. V období příprav klíčového státního rozpočtu na rok 2010, ve kterém se již počítalo s důsledky světové hospodářské krize na českou ekonomiku, by však tak „revoluční" krok znamenal viditelnou politickou destabilizaci s mnoha nepříjemnými a komplikujícími ústavněprávními, vnitropolitickými i zahraničněpolitickými důsledky. I proto naplnění této varianty fakticky nikdo nepožadoval.

Mnohem jednodušší se zdálo, aby vláda znovu požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Ústava sice žádné nově jmenované vládě nepředepisuje, aby před žádostí o vyslovení důvěry předkládala „programové prohlášení", Sněmovna nicméně nedává vládě coby vrcholnému orgánu výkonné moci bianco šek. I kdyby nešlo o výslovné „programové prohlášení", je zřejmé, že předseda vlády, který Sněmovnu o něco žádá, by byl poslanci vyzýván k tomu, aby svou žádost v běžné parlamentní rozpravě nějak odůvodnil. Takové politické zdůvodnění by přitom mělo být projednáno a odsouhlaseno vládou jako celkem, neboť se týká všech jejích členů a jimi řízených ministerstev nebo jiných úřadů. Z tohoto hlediska by ovšem bylo rozumnější ono „politické zdůvodnění" rovnou pojmenovat jako „programové prohlášení". Vláda by si šla do Sněmovny pro zcela explicitní vyjádření nové důvěry pro novou časovou dimenzi svého vládnutí - pro své programové priority i na to období, s nímž původně (při hlasování o důvěře v červnu 2009) nepočítala.

Další možností, o které se premiér Fischer loni na podzim zmiňoval, bylo předložení aktualizovaných vládních priorit Sněmovně do řádného termínu voleb v květnu 2010 formou vystoupení před poslanci, po kterém by však nenásledovalo hlasování o důvěře vládě; vláda by si vystačila s tím hlasováním, které se konalo v červnu 2009, a o nové by Sněmovnu nežádala. Pokud by sněmovní rozprava rozkryla zřetelný nesoulad představ vlády a Poslanecké sněmovny, mohla by vláda ex post vyvolat hlasování o vyslovení důvěry, nebo Sněmovna pohrozit vyvoláním hlasování o nedůvěře. Ani taková, politicky koncentrovaná rozprava nad prioritami, které po projednání a schválení ve vládě předkládá její předseda Sněmovně pro období, s nímž se původně nepočítalo, se ale nekonala.

Co zbývá? Dnes lze už jen konstatovat, že vláda premiéra Jana Fischera, vzniklá na základě Předběžné dohody z dubna 2009, disponuje pouze určitou formou implicitní důvěry: Není známo, nakolik by poslanci při loňském hlasování o důvěře vyjádřili souhlas s programovým prohlášením, které jim vláda předložila, kdyby věděli, že její řádný mandát (tedy mandát do voleb, po nichž vzniká vláda nová) bude téměř trojnásobně dlouhý.

Problémem není ani tak počet poslanců, kteří určují velikost většinového sněmovního půdorysu, o který se může vláda při hlasování ve Sněmovně opírat, jako spíše jeho kvalita, tedy míra skutečné důvěry, jíž daní poslanci k vládě v současnosti chovají.

Dnes, kdy z vlády odešly i ty osoby, které se staly jejími členy na základě dohody vedení Strany zelených s předsedou vlády, představují onen půdorys pouze hlasy poslanců dvou stran: ODS a ČSSD. Přitom jde stále „jen" o „překlenovací vládu složenou z nestranických odborníků", jak říká nadpis Předběžné dohody.

Takové vládnutí je pro „úřednickou velkou koalici" ODS a ČSSD velmi pohodlné: obě strany mají na vládu nezanedbatelný vliv, samy ale zůstávají v pozadí a za chod vlády nesou jen minimální odpovědnost.

Až sem může vést odklon od běžných politických vlád, kdy odpovědnost za výkonnou moc v zemi (pro dané časové období) nesou přímo ti, kteří se na základě koaliční smlouvy seskupili ve vládnoucí shromáždění disponující většinovým půdorysem v Poslanecké sněmovně.

Pro obě největší strany je dnes nejvýhodnější poloha „vládně zcela neutrální strany". Jde o takovou virtuální pozici, kdy daný subjekt není vnímán jako typicky opoziční, nechová se tak, protože se staví do role konstruktivní a odpovědné strany, která přece chce vládě napomáhat se záchranou této země, zároveň se však od ní v rámci předvolebního boje distancuje natolik jednoznačně, že nemá být považována za součást vládnoucího půdorysu, o jehož důvěru ve Sněmovně se tato vláda opírá.

Mělo by jednoznačně zaznít, že tolerování rozmazané, neurčité hranice mezi vládou a opozicí (jako to činí ODS a ČSSD) naší demokracii nepomůže, svobodu ani prosperitu nezvýší a občané České republiky na něj mohou jen doplatit.

Autor je poradcem prezidenta republiky.

Diskuse