Od krize k zotavení

Vítězové a poražení ve střední Evropě

Zpráva Center for European Policy Analysis vypracovaná Evou M. Blaszczynski pro americké ministerstvo zahraničních věcí představuje detailní analýzu ekonomické situace v nových členských zemích EU ze střední Evropy. Podle autorky je můžeme z hlediska jejich ekonomické úspěšnosti rozdělit do tří skupin: na vítěze, zaostávající a poražené. Blaszczynski ve své analýze vysvětluje příčiny odlišného ekonomického vývoje a dopadů krize v jednotlivých zemích, posuzuje, jaké mají vyhlídky na další ekonomický růst, a nabízí i různá doporučení.

Dvacet let po pádu komunismu se zdá, že veškerý optimismus a euforie, které kdysi naplňovaly středoevropské metropole, vyprchaly. S nástupem globální finanční krize přišla vlna velmi střízlivých, či dokonce zcela pesimistických zpráv o ekonomických vyhlídkách regionu a udržitelnosti jejich současného blahobytu. Někteří analytici dokonce začali pochybovat o liberálním ekonomickém modelu jako takovém. Avšak ačkoli hospodářská krize evropské postkomunistické země bezesporu zasáhla obzvláště silně, ne všechny ekonomiky regionu jsou odsouzeny k záhubě. Ne všechny sdílejí stejný rizikový profil nebo hrozí šířením finanční nákazy. Některé z nich se ve skutečnosti naopak stávají přístavy relativní stability v současné finanční bouři. Proto je nezbytné porozumět klíčovým faktorům, kterými se jednotlivé středoevropské země odlišují. Právě ony totiž budou tím, co bude hrát klíčovou roli v tom, jak rychle a do jaké míry zde dojde k ekonomickému zotavení.

Nové členské země EU lze z ekonomického hlediska rozdělit do tří skupin: na vítěze, zaostávající a poražené. Rozdělení vychází z odlišných modelů ekonomické tranzice: z baltského modelu, ukotveného neoliberálního modelu a modelu gradualistického. Rozdíly se neprojevují jen v různé závažnosti současných ekonomických rizik, ale i v tom, jaké mají příslušné země vyhlídky na zotavení. Mezi vítěze patří Česká republika, Polsko, Slovensko (a Slovinsko - tomu zde však nebude věnována pozornost vzhledem k tomu, že již ekonomicky dostihlo zbytek EU a nachází se v jiné pozici než zbytek regionu), mezi zaostávající Bulharsko a Rumunsko a mezi poražené pobaltské země a Maďarsko.

Tři ekonomické modely

Baltský model

Po většinu poslední dekády se Estonsko, Lotyšsko a Litva těšily postavení rozvíjejících se trhů. „Baltší tygři", jak se jim říkalo, zažívali největší tempo ekonomického růstu a přílivu zahraničního kapitálu v Evropě. Přestože se země Pobaltí vyznačují malými populacemi, velkými veřejnými sektory a nedostatkem skutečně silného průmyslu, vtrhly západoevropské finanční instituce do těchto tří bývalých sovětských republik ve velkém a zaplavily je levnými úvěry. Pokud se však na ekonomický model přijatý všemi třemi pobaltskými zeměmi podíváme podrobněji, odhalíme trhliny ve strategii, kterou tyto země zvolily, a vysokou míru zranitelnosti vůči náhlým finančním šokům.

To, co mělo v případě baltských států, stejně jako u většiny ostatních postkomunistických zemí, klíčový vliv na rozvojovou strategii, jíž zvolily, byly výchozí podmínky a prvotní politická rozhodnutí. Na rozdíl od Polska nezažily baltské státy období reformního komunismu. V důsledku byl přechod na tržní ekonomiku v těchto zemích rychlý a radikální. Také proto, že získaly nezávislost na Sovětském svazu až v roce 1991, začaly reformy v zemích Pobaltí později než v ostatních středoevropských ekonomikách. Bylo třeba začít od píky.

Základním kamenem ekonomického modelu baltských zemí byla jejich makroekonomická stabilita a důvěryhodnost na globálních finančních trzích. Proto všechny tři navázaly již na počátku devadesátých let své měny na euro. Cílem bylo co nejdříve přijmout „kulturu stability" EU. Přítomnost nezávislých centrálních bank zároveň umožnila baltským státům depolitizovat měnovou politiku (obzvláště s tím, jak rostla inflace, mzdy a úrokové míry), čímž bylo zamezeno politickému ovlivňování klíčových aspektů ekonomiky.

Uvedená rozvojová strategie se vyznačuje několika nedostatky. Zaprvé, v pobaltských zemích nedošlo k diverzifikaci ekonomiky. Ekonomika se stala příliš závislou na službách a stavebnictví na úkor více exportně orientovaných sektorů, jako jsou zemědělství nebo průmysl. Maloobchod, doprava a komunikace, outsourcing a trhy s nemovitostmi rapidně rostly. V roce 2007 připadalo téměř 70 procent veškeré přidané hodnoty v Estonsku na služby, zatímco podíl výroby klesl od roku 1989 o polovinu na pouhých 16 procent. Do roku 2006 vzrostl sektor služeb v Lotyšsku z 33 na 75 procent HDP. V Litvě stoupl podíl sektoru služeb na HDP ze 40 procent na počátku devadesátých let na 60 procent v roce 2008. Růst sektoru služeb byl poháněn obrovským přílivem zahraničního kapitálu. Na rozdíl od přímých zahraničních investic, které upřednostňují dlouhodobé fyzické a/nebo kapitálové investice, jsou spekulativní investice méně stabilní a přesouvají se s tržními výkyvy. Také rychle reagují na jakékoli náznaky zranitelnosti. Vysoké deficity běžného účtu, spotřebou poháněný růst a vysoká míra dluhů se zahraniční účastí způsobila úprk panikařících investorů z Pobaltí.

Zadruhé, rapidní růst úvěrů ve všech třech pobaltských zemích vytvořil neudržitelnou ekonomickou situaci: spotřebitelská poptávka a investice předehnaly reálné HDP. 85 procent estonských, 89 procent lotyšských a 64 procent litevských úvěrů je vystaveno v zahraničních měnách, což je největší procento v regionu. Ba co víc, v posledních pěti letech docházelo v těchto malých ekonomikách k rychlejší úvěrové expanzi než v ekonomikách větších a diverzifikovanějších, jakými jsou Česká republika nebo Polsko. Většina z těchto úvěrů poháněla přehřívající se realitní boom. To vše v situaci, kdy produktivita, exportní kapacity a celková konkurenceschopnost stagnovaly. Mezi lety 2004 a 2006 vrostla průměrná cena nemovitostí v Lotyšsku o neuvěřitelných 311 procent a počet hypoték stoupal každoročně o 90 procent. Průměrná cena nemovitostí v Litvě vzrostla z 297 euro v roce 2002 na 3 475 euro v roce 2006. Současná ekonomická krize, s níž přišla horší dostupnost úvěrů, spolu s přebytečnou nabídkou a poklesem poptávky (obzvláště ze strany kupců z EU) způsobily kolaps realitních trhů v Pobaltí. Pokud se baltským zemím nepodaří udržet své měny navázané na euro, dojde k raketovému nárůstu splátek dluhů a počtu bankrotů, což vyvolá další šoky a dlouhotrvající recesi.

Zatřetí, veřejný sektor ve všech třech zemích zaměstnával 20 až 30 procent pracovní síly. Pokud má dojít k oživení, Lotyšsko a Litva zoufale potřebují provést masivní fiskální změny. Podle evropského ředitele MMF Marka Belky je třeba, aby lotyšská vláda snížila mzdy státních zaměstnanců a penze. Vzhledem k tomu, že v posledních třech letech došlo k nárůstu čistých penzí o 90 procent, krácení nebude mít devastující dopady, zaměstnanci veřejného sektoru a penzisté jej ale pocítí. Mimoto také krize odhalila špatné nastavení daňových systémů pobaltských zemí: nízké rovné daně (osobní i firemní) nepřinesly dostatečné příjmy na zaplacení rostoucích fiskálních výdajů. Země Pobaltí čelí hluboké recesi a splnit maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny pro ně bude velmi těžké (navíc i kdyby se jim podařilo přijmout euro, krizi to nezmírní).

Ukotvený neoliberální model

Podoba ekonomického rozvoje v zemích Visegrádské čtyřky vychází, stejně jako u baltských států, z toho, jaké mají historické kořeny. Dědictví visegrádských států je předurčilo k budování otevřených, exportně orientovaných a na zahraničním kapitálu závislých ekonomik. Všechny čtyři visegrádské země mohly těžit z dědictví industrializace, reforem a podnikatelského ducha, a proto se jim podařilo přilákat velkou část prvních zahraničních investic do regionu.

I přes příliv zahraničního kapitálu zažily středoevropské postkomunistické ekonomiky řadu ekonomických a sociálních otřesů včetně nárůstu nezaměstnanosti, příjmové nerovnosti a předčasných odchodů do důchodu. Ačkoli Visegrádská čtyřka předstihla ostatní země regionu v přibližování k EU, její model ekonomického rozvoje, s nímž je spojena měnová volatilita, přílišná závislost na exportech a neudržitelné fiskální nerovnováhy, je učinil v řadě makroekonomických ohledů zranitelnými. V době, kdy ekonomika rostla rychle, byla tato zranitelnost přehlížena. Avšak v okamžiku, kdy udeřila krize, došlo k odhalení řady strukturálních a ekonomických slabin, jež, budou-li ignorovány, mohou vyústit v dlouhodobou ekonomickou stagnaci. Obzvláště akutní situace je v Maďarsku.

Díky svému postavení průkopníků tržních reforem přitáhly visegrádské země řadu přímých zahraničních investic do tradičních odvětví lehkého průmyslu od automobilového průmyslu, přes strojní průmysl až po elektroniku. Při budování proexportních průmyslových zón mohly visegrádské země těžit z místních odborných technických znalostí a vysoce kvalifikované pracovní síly. A také pokročily ze všech postkomunistických zemí nejdále v redukci vstupních bariér pro zahraniční kapitál, díky čemuž získaly náskok před pobaltskými zeměmi a Rumunskem a Bulharskem. Díky značnému objemu přímých zahraničních investic a přístupu na trhy EU, získaly visegrádské země jednak přístup k pokročilým výrobním faktorům, jednak se rozvíjela jejich schopnost obstát na náročném jednotném trhu EU. Mimoto budování rozsáhlých průmyslových komplexů přispělo k těsné přeshraniční integraci mezi Českou republikou, jihozápadním Polskem, severozápadním Slovenskem a severozápadním Maďarskem. Což zvýšilo dobrou reputaci visegrádských zemí jako nákladově velmi efektivní oblasti (byť tak došlo k vytvoření přílišné závislosti na exportu jako stěžejním motoru růstu visegrádských zemí).

Ve chvíli, kdy se globální finanční krize dostala do střední Evropy, bylo mnoho lokálních a mezinárodních exportérů kvůli klesající poptávce v zemích evropské patnáctky nuceno snížit produkci, zavřít továrny nebo začít propouštět. Obzvláště silně tím bylo zasaženo nejen Slovensko, jehož exportní sektor stojí za 90 procenty jeho HDP. I v České republice a Maďarsku tvoří export 80 procent HDP. Jen Polsko, jehož ekonomika je méně závislá na zahraničním obchodu (a domácí poptávka se může opřít o velký vnitřní trh čítající 39 milionů obyvatel), se dokázalo vyhnout hluboké recesi. Struktura a nákladová efektivita polského exportního průmyslu, který se specializuje na technologicky středně pokročilé, relativně levné zboží se zřejmě také ukáže být výhodou.

Ačkoli mzdy ve visegrádských zemích v posledních letech rostly, ekonomická krize spolu s návratem migrujících pracovníků z EU-15 povede v nejbližší budoucnosti s největší pravděpodobností ke stagnaci mezd a udržení nákladové efektivity Visegrádské čtyřky. Avšak pokud má být  růst udržen i po zotavení světové ekonomiky, je třeba, aby ve visegrádských zemích došlo k diverzifikaci ekonomiky a nahrazení nízkonákladové produkce vybudováním ekonomiky založené na znalostech, která se vyznačuje vyšší přidanou hodnotou. Doposud společnosti ve střední Evropě většinou pouze adaptovaly globální znalosti na lokální potřeby, než aby generovaly nová řešení pro globální trhy. Navíc, ačkoli došlo k vytvoření několika strategických aliancí a joint ventures s univerzitami a výzkumnými ústavy nebo dodavatelskými řetězci, se tato spolupráce odehrává převážně „na okraji" inovačního procesu. Pro to, aby se rozvinuly silné domácí kapacity, je třeba, aby došlo k zapojení lokálních středoevropských partnerů do skutečného vývoje produktů. Krom toho střední Evropa nutně potřebuje expandovat na trhy a uzavřít obchodní partnerství se zeměmi mimo západní Evropu - se Spojenými státy, ale především s rozvíjejícími se trhy, jako jsou Čína, Rusko, Indie a Brazílie. To by jí mohlo pomoci vyvážit přílišnou závislost na EU-15.

Země visegrádské čtyřky, obzvláště Polsko a Maďarsko, udržují štědré sociální programy v situaci, kdy procházejí zásadním demografickým zlomem, jenž se vyznačuje stárnutím populace, poklesem porodnosti a snížením prostředků vybraných na sociálním pojištění, což vede k velkým fiskálním nerovnováhám, které ohrožují ekonomické zotavení. Obě země limitují obrovské zahraniční dluhy naakumulované v osmdesátých letech. V období po pádu komunismu zavedlo Polsko s Maďarskem kromě tržních reforem i štědré sociální balíčky s cílem pomoci těm, které nejhůře postihla „šoková terapie" (především průmyslovým dělníkům a venkovské populaci). Polsko zavedlo různá opatření od podpory v nezaměstnanosti, přes minimální mzdu až po masivní předčasné odchody do důchodu pro pracovníky v oborech, které byly považovány za náročné nebo nebezpečné (horníci v uhelných dolech, řidiči nákladních vozů, ale i umělci či novináři). Maďarský sociální stát, který extenzivně podporoval invalidní důchody a předčasné odchody do důchodu se stal nejštědřejším v regionu.

V maďarské populaci, která čítá 10 milionů obyvatel, jsou tři miliony penzistů, z nichž mnoho odešlo do předčasného důchodu. Ba co víc, i dnes Maďaři v průměru odchází do důchodu již v 58 letech a pouze 14 procent obyvatel ve věku od 60 do 64 let pracuje (ve srovnání s více než polovinou populace v této věkové kategorii ve Spojených státech). Roční náklady na penze v Maďarsku v současnosti přesahují 10 procent HDP. Počet penzistů významně vzrostl na počátku devadesátých let, kdy rozsáhlé privatizace způsobily značný nárůst nezaměstnanosti a předčasný odchod do důchodu představoval jednu z mála skutečných záruk stabilního příjmu.

Gradualistický model

Na rozdíl od rapidních ekonomických tranzicí ve visegrádských zemích, zažilo Rumunsko s Bulharskem mnohem pozdější a pomalejší tranzici. Rumunský a bulharský gradualistický model ekonomického rozvoje také umožnil vznik různých ekonomických nerovnováh, zabrzdil integraci do EU a usnadnil bujení všudypřítomné korupce. Všechny tyto faktory silně ovlivnily hloubku a rozsah dopadů finanční krize na obě tyto balkánské ekonomiky - a brání jejich ekonomickému rozvoji a zotavení. Pokud nedojde k překonání těchto makroekonomických a strukturálních nedostatků, čeká jak Rumunsko, tak Bulharsko dlouhotrvající ekonomická stagnace a propad ještě hlouběji.

Kromě ekonomické liberalizace stojí ekonomický růst také na silných právních a regulačních institucích, které zajišťují ochranu soukromého vlastnictví, podporují tržní soutěž a omezují vládní vliv na soukromý sektor. Kvůli nedokončeným reformám, nedostatečné vládě práva a neschopnosti vlád obou balkánských států snížit vliv politických elit z počátků tranzice na ekonomiku jsou všechny tyto předpoklady ekonomického růstu v Rumunsku a Bulharsku na nízké úrovni. „Gradualistický" charakter reformních politik v těchto zemích i nadále brání zavedení nezbytných reforem a činí rumunský a bulharský model dlouhodobě neudržitelným.

Klíčová odvětví

V posledních dvou dekádách se střední a východní Evropa stala synonymem pro „žhavé" rostoucí trhy, dařilo se jí přitáhnout miliardy dolarů v zahraničním kapitálu a investicích. V roce 2008 dosáhl příliv přímých zahraničních investic do deseti nových členských zemí EU 59,5 miliardy dolarů. Kapitál do střední Evropy přitáhla jak relativní „stabilita" těchto zemí, která konečně přišla s členstvím v EU, tak rozsáhlé privatizace, sílící realitní boom a příliv mezinárodních společností, které chtěly využít nízké provozní náklady a náklady na práci v regionu.

I přes předpovědi o zpomalení ekonomického růstu a o rostoucích makroekonomických rizicích investoři se svou dlouhodobou přítomností v regionu počítají. Což platí zejména pro ty, kteří jsou v regionu již nějakou dobu přítomni. Naproti tomu noví investoři jsou zdráhavější a někteří se dokonce rozhodli stáhnout. V březnu 2009 oznámil japonský výrobce elektroniky Hitachi, že kvůli poklesu globální poptávky zavírá svou novou továrnu na ploché obrazovky v České republice. Na druhou stranu ne všichni investoři jsou připraveni střední Evropu opustit. Současný ekonomický propad by dokonce mohl přinést krátkodobou stabilitu méně vratkým ekonomikám, jako je ta polská, česká a slovenská, nebo ekonomikám s nízkými výrobními náklady, jako je ta rumunská. Americký výrobce počítačů Dell nedávno oznámil, že kvůli úspoře nákladů přesouvá svou produkci z Irska do Polska. Ačkoli středoevropské obavy ze ztráty pozice investičního magnetu mají své opodstatnění, je pravděpodobné, že roky po ekonomickém zotavení se stanou dobou, kdy investoři začnou mezi jednotlivými zeměmi více rozlišovat; budou upřednostňovat investice v zemích s pevnějšími makroekonomickými základy, zdravějším podnikatelským prostředím a nižší mírou korupce.

Bankovní a finanční sektor

Bankovní sektor ve střední Evropě byl zasažen krizí nejvíce ze všech odvětví. V průběhu poslední dekády půjčily největší západoevropské finanční instituce vládám, podnikům a spotřebitelům v regionu více než 1,1 trilionů eur. Rakouské, italské a švédské banky stojí za 70 procenty středoevropských bankovních aktiv. V únoru 2009 se začaly šířit obavy, že finanční krize tento úvěrový boom ukončí, což povede k masivnímu úbytku dostupných úvěrů a k bankrotům. Dezinterpretace dat Banky pro mezinárodní platby a neúplná data MMF o financování dluhů ve střední Evropě vedly ke vzniku zavádějících zpráv o tom, že region dluží na splátkách 400 miliard dolarů.

Pokud však podnikneme hlubší analýzu, zjistíme, že hrubé vnější zadlužení, vyjádřené podílem dluhů na HDP, je ve střední Evropě ve skutečnosti nižší než v západoevropských zemích. Ačkoli vnější zadlužení Lotyšska, Maďarska a Bulharska překračuje i hranici 100 procent HDP, skutečným problémem, kterému středoevropský bankovní sektor čelí, je velikost dluhu držená v zahraniční měně. V zemích jako Česká republika je procento úvěrů v eurech nebo švýcarských francích nízké (přes 13 procent), ale v zemích Pobaltí nebo v Bulharsku je poměrně vysoké (přes 80, resp. 65 procent). Region se bezesporu bude muset vypořádat s úbytkem zahraničního kapitálu, což povede k dalšímu zvýšení tlaku na země s vysokými deficity běžného účtu a vysokou úrovní krátkodobého vnějšího veřejného a/nebo soukromého zadlužení. Kvůli tomu, že bolestivé šetření veřejného sektoru dále snižuje domácí poptávku, čeká region těžké období adaptace na novou situaci.

Stabilizace středoevropského bankovního sektoru je klíčovým předpokladem střednědobého a dlouhodobého zotavení. Pokud dojde k omezení dostupnosti půjček ze strany zahraničních a domácích bank (za účelem vyrovnání bilance), bude to mít negativní dopady na spotřebu i investice a proces zotavování se zpomalí. Ačkoli se ukázalo, že mnoho středoevropských bank bylo dostatečně kapitalizovaných a ziskových, chyběly jim dostatečné rezervy na to, aby mohly zareagovat na ekonomické šoky. Což je obzvláště důležité, pokud banka operuje v prostředí, které se vyznačuje rapidní úvěrovou expanzí.

Automobilový sektor

Většina přímých zahraničních investic přišla do automobilového průmyslu ve střední Evropě se vstupem do EU v letech 2004 a 2007. Na konci roku 2008 představovala výroba automobilů ve střední Evropě 18 procent veškeré výroby automobilů v EU. Nyní klesající globální prodeje, nasycení trhu a nižší dostupnost půjček ztěžují přístup výrobců a jejich malých subdodavatelů ke klíčovým úvěrům a spotřebitelskému financování.

Ačkoli krátkodobý výhled nevypadá dobře, co se týče dlouhodobé přítomnosti ve střední Evropě, zůstávají výrobci automobilů optimističtí. Generální ředitel koncernu Renault-Nissan Carlos Ghosn nedávno poznamenal: „Nemyslím si, že budeme svědky uzavírání továren ve východní Evropě. Jsou to většinou nákladově nejefektivnější továrny v Evropě. To, že došlo k oslabení jejich měn, je činí ještě konkurenceschopnějšími než dříve."

Ke změně struktury a fungování světového automobilového průmyslu v nadcházejících letech nicméně zřejmě dojde. Přední místa v restrukturalizačních plánech lídrů automobilového průmyslu zaujímá snižování nákladů, konsolidace, nové nastavení globální úrovně výroby a podpora úsporných vozů. Udržitelnost a zotavení automobilového průmyslu ve střední Evropě se bude odvíjet od toho, do jaké míry se regionu podaří podpořit výzkum a vývoj, udržet nákladovou efektivnost, vyřešit institucionální nedostatky a najít svou niku mezi produkty a trhy.

Množství pokročilého výzkumu a technologického vývoje, který podnikají výrobci automobilů ve střední Evropě, stoupá. Delphi Automotive Systems a TRW Automotive ustavily v Polsku první centra excelence. Partnerství mezi Renaultem a Dacií vyústilo v Renault Technology Romania, které se soustředí na výzkumné a vývojové aktivity, které vnesou přidanou hodnotu do výrobního procesu. Rozvoj podobných regionálních center výzkumu a vývoje má klíčový význam pro dlouhodobou úspěšnost výrobců a napomáhá ustavit důležité vazby v celém globálním dodavatelském řetězci. Další integrace stávajících center výzkumu a vývoje může napomoci udržení dlouhodobého zájmu a důvěry investorů.

Středoevropský automobilový průmysl může udržet svou globální konkurenceschopnost, pokud bude pokračovat v budování dalších regionálních clusterů. Clustery v blízkosti několika hraničních pásem ve střední Evropě - obzvláště Polska, Slovenska, České republiky a Maďarska - napomáhají zvýšení přeshraničního obchodu a úspor z rozsahu a umožňují větší flexibilitu ve chvíli, kdy udeří tržní šoky.

Za posledních dvacet let se středoevropským vládám podařilo vytvořit daňové pobídky, uskutečnit právní reformy, zlepšit infrastrukturu a vybudovat speciální proexportní zóny. Zároveň ale výrobci, kteří v regionu působí, poukazují na skutečnost, že časté změny regulací ztěžují dlouhodobé ekonomické plánování. Pokud si má region udržet konkurenceschopnost, je třeba, aby středoevropské vlády investovaly do reformy soudních a regulačních systémů, minimalizovaly úředního šimla a eliminovaly korupci.

Udržitelnost sektoru stojí také na produkci malých, levných a úsporných vozů. Zahraniční výrobci jako Fiat, GM a VW spolu se značkami jako Škoda a Dacia ve střední Evropě vyrábějí úspěšné nízkonákladové automobily. V Rumunsku vyráběná Dacia Logan, která se prodává za cenu kolem 7 600 eur (193 000 Kč), byla původně určena pouze pro rozvíjející se trhy, velmi rychle se však stala populární i v západní Evropě. Dacii se podařilo dosáhnout obdobného úspěchu i s modelem Sandero, dalším automobilem, který vás ničím (kromě ceny) příliš nenadchne, v Německu se ale těší zvláštní oblibě. S tím, jak dochází ke stagnaci globální ekonomiky, posouvají automobilky těžiště své výroby od luxusních modelů směrem k levnějším ekonomickým automobilům. V nadcházejících devíti letech se očekává sedmdesátiprocentní nárůst prodeje automobilů pod 14 000 eur (355 000 Kč), obzvláště na rozvíjejících se trzích typu Číny, Indie, Ruska a Brazílie. To staví středoevropské výrobce do pozice, kdy mohou očekávat pokračující růst, ačkoli i na poli levných modelů dochází k posilování konkurence. Největší hrozbu pro středoevropské výrobce představuje indická společnost Tata motors, která v roce 2011 plánuje uvést na trh evropskou verzi svého modelu Nano, v současnosti nejlevnějšího automobilu na světě. Pokud si mají udržet svou konkurenceschopnost, je třeba, aby se středoevropské automobilky rychle adaptovaly na měnící se podmínky na trhu. Dacia (Renault) již buduje nová partnerství s Bajaj (indický výrobce skútrů a rikš) a AVTOVAZ (ruský výrobce automobilů Lada) s cílem získat podíl na nových trzích a dosáhnout globálních úspor z rozsahu. Pokud budou ve střední Evropě sídlící výrobci automobilů pokračovat ve vývoji kvalitních levných modelů, mají dobré vyhlídky na to, že se jim podaří překonat ekonomickou krizi a udržet si svou konkurenceschopnost.

Trh s nemovitostmi

V průběhu poslední dekády byl trh s nemovitostmi jedním z nejrychleji rostoucích trhů ve střední Evropě a nejlukrativnějším sektorem pro investice. Kupci ze střední i západní Evropy se spolu se středoevropskými diasporami na této nákupní horečce podíleli. Na konci roku 2009 dosahovaly ceny nemovitostí ve středoevropských metropolích nejvyšších hodnot v EU. Sedm středoevropských měst včetně Bukurešti, Krakowa, Prahy a Rigy bylo dokonce zařazeno mezi 50 nejdražších realitních trhů na světě. Průměrná cena domů v Polsku a Estonsku stoupla v posledních pěti letech o 128, respektive 91 procent (od počátku ekonomické krize pak došlo ve všech třech pobaltských zemích k průměrnému meziročnímu poklesu cen nemovitostí o 20 až 30 procent).

S nástupem celosvětové úvěrové krize došlo ke splasknutí této regionální realitní bubliny, což vede k enormnímu tlaku jak na věřitele, tak na dlužníky. Středoevropské banky ztížily přístup k úvěrům velká část dlužníků se obává, že dojde navýšení jejich dluhů v eurech a švýcarských francích kvůli znehodnocení regionálních měn. Tento problém je obzvláště akutní v zemích Pobaltí a v Bulharsku. Všechny tyto státy navázaly své měny na euro.

Konkurenceschopnost střední Evropy a vyhlídky na dlouhodobý růst

I přes momentální ekonomickou nestabilitu střední Evropa zůstane atraktivní destinací pro zahraniční investice jak ze strany západních investorů, tak v rostoucí míře i pro investory z rozvíjejících se nezápadních zemí. Již před začátkem ekonomické krize začala řada středoevropských vlád s prvními pokusy o diverzifikaci svých obchodních partnerství s cílem vyvážit přílišnou závislost na EU-15. Soustředily se na vybudování životaschopných vztahů s rozvíjejícími se ekonomickými velmocemi v Asii, což vedlo k navýšení čínských a indických investic v regionu. Přes zvýšenou opatrnost západních investorů na počátku roku 2009 Čína s Indií pokračují v agresivním vyhledávání obchodních příležitostí. V březnu 2009 bylo například oznámeno joint venture mezi PLAY, prvním polským operátorem multimediálních telefonů, a indickým Tata Communications.

Doporučení

Polsko, Česká republika a Slovensko mají nejlepší vyhlídky na brzké zotavení. Polsko je jedním z mála členských států EU, u kterého se v letech 2009 a 2010 očekává ekonomický růst. Je to možné díky zvládnutelným deficitům běžného účtu, nízkým makroekonomickým nerovnováhám, menší závislosti na exportech a velkému vnitřnímu trhu. Česká republika se vyznačuje rozumnými veřejnými financemi a nízkou úrovní soukromého i veřejného zadlužení. Slovensku se díky nedávnému přijetí eura podařilo vyhnout fluktuacím měnového kurzu a masivnímu odlivu investic; členství v eurozóně může přinést malým, otevřeným, na exportu závislým ekonomikám stabilitu. Ačkoli všechny tři země čelí řadě krátkodobých výzev, obzvláště se musí vypořádat s rostoucími veřejnými dluhy, velikost jejich zadlužení a zahraničního financování jejich dluhů nedosahuje hodnot baltských zemí, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Pro Polsko a Českou republiku představuje nejlepší cestu vpřed udržení nízké úrovně veřejných výdajů, využití evropských fondů k prosazení zásadních strukturálních reforem (zdravotnictví, vzdělávání, infrastruktura a podnikatelské prostředí) a nastavení takového termínu přijetí eura, který bude nejvýhodnější pro jejich ekonomický rozvoj. Dlouhodobě udržitelný ekonomický růst Slovenska si vyžádá diverzifikaci jeho exportních trhů mimo EU-15 a zaměření na budování ekonomiky, která vytváří vyšší přidanou hodnotu. Všichni tři vítězové se musí zapojit do větší přeshraniční spolupráce, investovat do výzkumu a vývoje a vybudovat znalostní ekonomiky, které se v nadcházejících letech stanou motorem regionálního růstu.

Bulharsko s Rumunskem čeká hlubší ekonomický propad, pomalejší zotavení a omezené možnosti veřejně-politickými opatřeními zmírnit dopady krize na své občany a ekonomiku. Vzhledem k tomu, že klesá objem přímých zahraničních investic do regionu a zhoršuje se dostupnost úvěrů, čeká Rumunsko s Bulharskem výrazný a dlouhodobý propad objemu investic do soukromého sektoru. Dlouhodobá udržitelnost ekonomického růstu v Rumunsku a Bulharsku bude těsně spjata s tím, jak úspěšná bude jejich další integrace do EU. Obě země potřebují učinit rázné kroky a rychle přijmout doporučení navržená v nedávné zprávě EU, která hodnotila rumunský a bulharský boj s korupcí a organizovaným zločinem. Na druhou stranu i sama EU by měla zaujmout aktivnější roli a začít spolupracovat s místními i vysoce postavenými představiteli obou zemí na stanovení jednoznačných měřítek úspěchu reforem. Pokud nedojde ke zlepšení situace, mělo by se přistoupit k dalším trestům, nebo by EU měla zcela převzít správu svých fondů v Rumunsku a Bulharsku. Celkově je třeba, aby jak Rumunsko, tak Bulharsko zapracovaly na zvýšení ekonomické svobody, včetně zajištění větší transparentnosti, dodržování kontraktů a vlastnických práv a zvýšení flexibility pracovní síly.

Maďarsko a pobaltské státy čeká kvůli letům velkých obchodních deficitů, značnému zahraničnímu zadlužení a bobtnajícímu veřejnému sektoru nejtěžší proces zotavování. Důvěra investorů zůstává nízká. Pro pobaltské státy představuje nejlepší cestu k zotavení a udržitelnému rozvoji vybudování diverzifikovanější ekonomické základny, zeštíhlení veřejného sektoru a rychlé přijetí eura. Dosažení udržitelného rozvoje v Maďarsku si vyžádá dvoufázový přístup. V krátkodobém horizontu se Maďarsko musí soustředit na své fiskální zdraví, je třeba, aby reformovalo své archaické a neefektivní penzijní a daňové systémy, které roky podkopávají jeho konkurenceschopnost. V dlouhodobém horizontu bude nezbytné, aby Maďarsko posílilo svůj oslabený finanční sektor. Díky dalšímu sbližování s EU, obzvláště v oblasti bankovních a regulačních systémů, má Maďarsko šanci dostat se do lepší pozice pro znovuzískání důvěry investorů a rychlé přijetí eura.

Závěr

Mezi středoevropskými ekonomikami lze rozeznat několik vítězů. Polsko, Česká republika a Slovensko mají před zbytkem regionu náskok. Z krize vyjdou jako hlavní ekonomické motory střední Evropy. Růstové vyhlídky Rumunska a Bulharska limituje jak tvrdá konkurence zdravějších středoevropských ekonomik, tak hluboké politické a ekonomické nedostatky. Pokud nedojde k uskutečnění zásadních iniciativ jak na lokální, tak evropské úrovni, které napraví strukturální a institucionální patologie, čeká tyto dvě balkánské země dlouhodobá stagnace. Pobaltské státy a Maďarsko zatížené dluhem a přísnými úspornými opatřeními čeká nejtěžší cesta k zotavení.

Všechny středoevropské země mají přes mnohé slabiny šanci vyjít z krize silnější a ekonomicky životaschopnější. Klíčem k úspěchu je odolání reformní únavě a pokračování ve sbližování s EU-15. Zodpovědnost nicméně nesmí ležet výhradně na bedrech střední Evropy. EU a její bohatší členové by měli napomáhat tomu, aby střední Evropa i nadále těžila z principů volného trhu. Nejdůležitější je, aby přesvědčili středoevropské země, že nejsou jen příjemci evropské charity, ale mohou se klíčovým způsobem podílet na budoucí evropské ekonomické prosperitě.

Text Evy M. Blaszczynski uveřejněný v listopadu 2009 na webu Center for European Policy Analysis přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse