Už nebude nikomu škodit

O letecké katastrofě u Smolenska polskýma očima

V sobotu 10. dubna došlo v 8 hodin 56 minut u ruského města Smolenska ke katastrofě, která nemá v politických dějinách světa obdoby. Co do počtu obětí se samozřejmě stala větší letecká neštěstí, a to i v docela nedávné době, ale cestou do Katyně zahynula kromě polského prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho choti ne nepodstatná část polské politické a duchovní elity a prakticky celé velení polské armády.
Žijeme ve světě, v němž je možné téměř vše (a v němž se také téměř vše děje), a jsou chvíle, kdy nám vědomí, že tento svět není místem našeho definitivního určení, jako by nebylo nic platné. Během zhruba dvou týdnů se často objevovala vyjádření, že smrt hlavy polského státu a jeho doprovodu přispěje - jako oběť - nejen ke smíření polské společnosti, ale také ke kýženému narovnání mezi Poláky a Rusy. Zbožné přání otcem zbožné myšlenky?

Díky televiznímu přenosu jsme měli možnost vidět důstojný průběh rozloučení s oběťmi katastrofy ve Varšavě i samotný pohřeb Lecha a Marie Kaczyńských na krakovském Wawelu. Zdá se, že záští některých příslušníků polských intelektuálních elit vůči prezidentovi zašlo doslova za hrob. Nechávali se slyšet, že šlo jen o cirkus, kýč a hysterii, o nebezpečné vyvolávání „démona polského patriotismu" a podobně. Pokud jde o případné polsko-ruské smíření, varují před přílišným optimismem jak Richard Pipes, tak Vladimír Bukovskij; podle něj se ruská vládnoucí garnitura věcně vzato za Katyň neomluvila: ruský premiér Putin podle něj několik dní před pádem letadla mluvil v místě katyňského masakru téměř výlučně o „totalitním režimu" a „totalitarismu", aniž bylo jasné, má-li na mysli ten bolševický nebo ten nacistický.

Text profesora Zdzisława Krasnodębského o Lechu Kaczyńském je bezprostřední a osobní, nezakrývá emoce, zároveň však přináší velice plastický, nijak přikrášlený portrét státníka, jehož význam pro Polsko i Evropu (nejenom tu střední) si budeme postupně uvědomovat.

***

Už delší dobu jsem se chystal napsat článek, ve kterém jsem chtěl uvést důvody, proč dám při volbě prezidenta svůj hlas Lechu Kaczyńskému a proč ho považuji za dobrého prezidenta, za nejlepšího, jakého jsme po roce 1989 měli. Dokázal jsem si dopředu představit, jaké budou reakce celé řady lidí, kteří jsou proti němu zaujatí - to je jasné, píše to stoupenec PiS, patolízal, poblázněný člověk z farnosti otce Rydzyka, někdo, koho vyhodili pro neschopnost z Varšavské univerzity, ideolog čtvrté republiky, člen Čestného výboru za zvolení Lecha Kaczyńského z roku 2005. I tohoto posledního označení se používalo jako nadávky.

Urážky byly vyznamenáním

Už po několik let se snášely urážky na naše hlavy, na hlavy nás všech, kteří jsme odmítli se přidat k početné skupině lidí vylévajících špínu na prezidentovu hlavu a zapojit se do boje s „kaczysmem". Na nic si nestěžuji, neboť všechny ty urážky byly pro mne vyznamenáním. Dnes vím, že dokonce byly tím nejvyšším vyznamenáním, jehož se mi v životě dostalo.

Mnohem masivnějším úderům byli vystaveni spolupracovníci prezidenta a politikové PiS, které se před časem Platforma snažila přetáhnout do svých řad, jako například Grażyna Gęsicka. Nemohu pominout ani to, jak byla špiněna Anna Fotygová, která chtěla sloužit prezidentovi, naplňovat podle svých nejlepších sil jeho politiku. Nebylo nezbytně nutné s těmito cíli souhlasit, ani se způsobem, jakým se uskutečňovaly. Ale posměšky se dotýkaly jejího způsobu života, jejího zjevu. Známe rovněž opačné případy: stačilo se od prezidenta a jeho bratra odtrhnout a hned byl dotyčný uznán za citlivého intelektuála, stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a svou důstojnost a krásu získal záhy zpátky.

Na prezidenta republiky se urážky a znevažující nadávky jen sypaly. Ty první se objevily hned po jeho zvolení. Než ji pokrokové dámy ráčily vzít na milost, nebyla zpočátku ničeho ušetřena ani jeho žena. Prezident byl špiněn bezprecedentním způsobem, trefovali se do něj neúnavně a nepřetržitě. Nikdo nebral žádný ohled na elementární důstojnost nejvyššího představitele Republiky.

Všechny ty sprostoty máme ještě v dobré paměti: „tady se bez pana prezidenta obejdu", „jaký prezident, takový atentát" (vyjádření současné hlavy polského státu Bronisława Komorowského k útoku na kolonu Lecha Kaczyńského během jeho návštěvy Gruzie napadené Ruskem, pozn. překl.) nebo „naším prezidentem je hlupák", „mrtvola na márách". Posmívali se jeho příjmení - přitom jde o typické důstojné polské příjmení -, posmívali se Polsku, jako by to už nebylo Polsko, jako kdyby šlo jen o místo pro Polenwitze nebo Polish jokes. A počítali ostentativně dny, které zbývaly do konce jeho prezidentství.

Přední politikové překračovali meze elementární slušnosti a vykřikovali: „bývalý prezident Kaczyński" a producírovali se na veřejnosti rádobyvtipnými tirádami o „diplomatíčkovi" a opičce Fiki Miki. Nezávislé soudy Polské republiky vynášely rozsudky, podle nichž není urážka, řekne-li někdo o prezidentovi, že je hňup, ale zároveň odsuzovaly prezidentovy poradce k různým trestům za líčení všeobecně známých názorů světoznámého zastánce svobody slova i jiných svobod (jde o narážku na proces, který Adam Michnik vedl proti prezidentovu poradci Andrzeji Zybertowiczowi, pozn. překl.).

Když se nyní ohlížíme za prezidentstvím Lecha Kaczyńského, nedají se z těch potoků špíny vydestilovat žádné alespoň zčásti věcné argumenty, které by mohly odůvodnit takovou vlnu nenávisti. Tvrdilo se, že jde o prezidentství stranické. Výrok „mise byla splněna", míněný jako vtip, byl považován za důkaz subordinace, i když všichni věděli, že vztahy mezi bratry Kaczyńskými neměly charakter nadřazenosti jednoho druhému.

Rozčilovalo je, že oddaluje podpis Lisabonské smlouvy, i když slíbil, že ji podepíše, jakmile si ji v referendu odhlasují Irové. Lech Kaczyński si totiž stejně jako ve vnitřní politice přál i v politice zahraniční, aby neexistovalo dělení na rovné a rovnější. Aby tu nebyli na jedné straně ti, kteří mohou všechno, a na straně druhé ti, jimž je shora předem určeno méně výhodné místo. Spravedlnost, stejná práva i pro ty slabší a svobodné, bezpečné Polsko - takové bylo jeho krédo. V jádru byl konzervativním socialistou či socialistickým konzervativcem, který v sobě slučoval patriotismus se sociální vnímavostí a umírněným mravním konzervatismem. Nebyl protievropský.

V okamžiku, kdy se stal prezidentem, neměl příliš velkou mezinárodní zkušenost. Rychle se však učil, neboť byl - až na handicap jazykových talentů - vybaven mimořádnou inteligencí. Zpočátku ho velice překvapilo, jak silné jsou v Evropě národní zájmy a s jakou rozhodností je třeba je obhajovat. Chtěl se zasazovat o postavení své země stejným způsobem, jakým sledovala a sleduje německé zájmy Angela Merkelová, o níž se vždy vyjadřoval s vřelostí a uznáním, stejným způsobem, jakým se o francouzské zájmy staral a stará Nicolas Sarkozy, o kterém s úsměvem tvrdil, že jej svou výstředností zcela určitě převyšuje.

Jiní mu měli za zlé, že vůbec o smlouvě vyjednával a že na ni přistoupil. Ale Lech Kaczyński byl realista, věděl, že Polsko nemůže zůstat v izolaci. Bohužel pro jeho Polsko, Polsko jako rovnoprávný a ambiciózní politický subjekt, který se odmítá vzdát své identity, se nakonec vytvořilo velice málo místa.

Někteří lidé začali střízlivět

Lech Kaczyński byl stále víc osamocen. Nedávno došlo k politickému obratu na Ukrajině, Gruzie je vystavena stále větším hrozbám. Objevily se však signály, že se něco mění. Volby v Maďarsku vyhrál Fidesz. V nadcházejících volbách ve Velké Britanii mají šanci na vítězství konzervativci, spojenci PiS v Evropském parlamentu.

V Polsku začala růst důvěra v prezidenta. Poslední průzkum před jeho smrtí zaznamenal u kandidáta Platformy devítiprocentní pokles, zatímco pro Lecha Kaczyńského se vyslovilo o sedm procent respondentů víc. Objevily se signály, že Poláci, a to jejich výrazná část, začínají střízlivět a postupně berou v úvahu realitu. Za půl roku mohla být v Polsku situace zcela odlišná. Prezidentova smrt tuto naději zhatila.

Za hranicemi Polska líčili Lecha Kaczyńského jako nacionalistu a člověka s extrémními názory. Nikým takovým nikdy nebyl. Miloval svou rodinu - zde se nežertovalo, neexistovalo žádné „sorry". Miloval Polsko - ani zde se nežertovalo a neexistovalo žádné „sorry". Věděl, že ho prozřetelnost uvedla do úřadu prezidenta ve složité situaci, že stanul v čele zdezorientovaného národa. Byl to člověk idejí a hodnot, nikoli levné popularity. Byl originál.

Byl nesmělý a paličatý, nenechal se předělávat ani ovlivňovat. Byl také člověkem zcela nemediálním, před kamerami často působil neohrabaně, i když dnes víme, že ho i média mohla prezentovat jinak. Měl silnou potřebu vřelosti a přátelství, i když býval - což je pochopitelné - nedůvěřivý a impulzivní. Byl to skutečně velký člověk. K tomu, abych si toho byl vědom, jsem nepotřeboval jeho smrt. A nepíšu to proto, že bych se zpozdile rozrušil a chtěl se připojit k chóru profesionálních plaček.

Není mi známo, že by mezi současnými politiky existoval někdo, jehož názory by byly vykládány až tak neodpovídajícím způsobem a s takovou nespravedlností. V Německu, ale nejenom tam, se z něj dokonce pokoušeli udělat antisemitu, třebaže tomu, jak víme, bylo zcela naopak a jeho vřelé city vůči Židům měly za následek odstup u těch Poláků, kteří v sobě živí atavistické předsudky.

Třetí dvojče

Nejhorší věcí si však užil od svých krajanů, kteří ho nyní oplakávají: uvědomují si, že byli podvedeni a cítí hněv a stud. Neustále jsem se obával, že jeho prezidentství může vyústit v tragédii. Měl jsem strach, že ho čeká stejný osud, jaký potkal prezidenta Narutowicze - že se objeví nějaký intoxikovaný a indoktrinovaný šílenec, který bude chtít tomuto „průšvihu" učinit přítrž. Potkal ho jiný osud.

Elity třetí republiky rozsévaly nenávist vůči Lechovi Kaczyńskému zcela vědomě a záměrně. Nedávno jsem si u jednoho předního novináře, představitele ulízaného a zároveň agresivního konformismu, který je v polských elektronických médiích velmi rozšířený, přečetl tuto znamenitou myšlenku: „Jednou se pustil do profesora Bartoszewského, podruhé nepozval Michnika na oficiální slavnostní připomenutí Března 68, jindy pro změnu spílal médiím (jiná věc je, že někdy oprávněně). To mělo za následek, že většina Poláků v něm vidí spíš prezidenta jedné strany, prezidenta ideologického, zosobňujícího malost lidí z jeho okolí než velikost Republiky."

Lech Kaczyński však podobné osoby nikam nezval z toho důvodu, že se mu od obou zmíněných autorit dostalo urážek, ale především proto, že hluboce nesouhlasil s jejich představami o Polsku. O Polsku, v němž může být generál Kiszczak považován za čestného člověka, zatímco Anna Walentynowiczová má být odsouzena k zapomenutí, o Polsku, které se má chovat jako ošklivá dívka na vdávání a přistoupit na revizi evropských dějin jeho sousedy.

Spolu s prezidentem zahynuli lidé, kteří představovali naději polské politiky: Władysław Stasiak, Grażyna Gęsická, Tomasz Merta, Aleksander Szczygło. Zahynul Janusz Kochanowski, který se mi při našem posledním rozhovoru svěřil s tím, jak on i jeho rodina začínají mít obavy o odpovídající instituce. Zahynul Janusz Kurtyka, o jehož obavách vědělo celé Polsko. Zahynula Anna Walentynowiczová, která přežila rok 1981, stanné právo a později i léta zapomnění v období třetí republiky. Všechny je spojoval jeden společný rys: byli to lidé ideje, ne lidé kariéry. Byli to lidé státotvorní. Bohužel už si nevezmou slovo, aby nám vysvětlili, o co jim šlo.

Prezident už nebude nikomu škodit a překážet. Není člověk, není problém (z ruštiny: nět čelověka, nět prablěma, jak zní stalinská deviza, pozn. překl).

Když už ale problém přestal existovat, vynořil se před námi člověk - „jiný" Lech Kaczyński. Ukázalo se, že existovalo ještě třetí dvojče. Nikoli chudák, který psal doktorskou práci o Leninovi v době, kdy ostatní bojovali za svobodu, nikoli zaťatý, nesmiřitelný politik, ale člověk s velkým srdcem a rozumem, byť skromného zevnějšku. Nyní na televizních obrazovkách defilují celé zástupy úslužných upovídaných hlav, které nikdy nedokáží zmlknout a vždy se derou do první řady. Dnes jeho někdejší kolegové z opozice překonali amnézii a připomínají si společné časy, třebaže se ještě docela nedávno nezmohli na jedno jediné příznivé slovo.

Tlustá čára za minulostí nebude

Po těch, kdo stáli a zůstali při něm, se nyní žádá, aby mlčeli, aby oddělili minulost tlustou čarou, aby se smířili, aby neztěžovali smuteční atmosféru. Ale jejich (naší) povinností vůči němu i ostatním zahynuvším je mluvit. Žádná tlustá čára nebude.

A vy mějte odvahu, zůstaňte sami sebou. Už jste si začali dělit kořist a dobývat se do skříněk. Křičte: „hňup", „blbec" a „bývalý prezident Kaczyński". Posmívejte se a vyšklebujte. Buďte sami sebou. Pohrdám vámi. Jsem pyšný na to, že jsem ho osobně znal.

Text Zdzisława Krasnodębského z deníku Rzeczpospolita, 14. dubna 2010, přeložil, redakčně upravil a úvodem opatřil Josef Mlejnek.

Zdzisław Krasnodębski je profesorem Univerzity v Brémách a Univerzity kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě.

Diskuse