Když se dva oranžoví perou, modrý Janukovyč se směje

Pohled na volební výsledky druhého kola ukrajinských prezidentských voleb skýtá vlastně skoro stejný obraz jako před pěti lety. Pouze celkový výsledek je trošku jiný. Tehdy poražený Janukovyč nyní triumfoval (48,95 %), Julija Tymošenková, jež převzala vůdčí roli v oranžovém táboře, těsně prohrála (45,47 %). Rozložení hlasů je však obdobné: východ a jihovýchod je modrý (modrá je barva Janukovyčovy Strany regionů), západ a střed oranžový, i když ne tak sytě jako před pěti lety. Ba co víc, i do těchto končin se vmísily „modré flíčky". A právě to volby rozhodlo. Proč tedy oranžová vybledla?

Za prvé je na vině hospodářská krize, jež na Ukrajinu udeřila opravdu tvrdě; ekonomický propad dosahuje dvouciferných čísel. Za těchto okolností je vlastně volební zisk premiérky Julie Tymošenkové velkým úspěchem. Nicméně na metu nejvyšší nedosáhla a vítěz volebního klání Viktor Janukovyč udělá patrně vše proto, aby ji „vystrnadil" z premiérského křesla.

Boj s dopady krize si vyžádal výdaje ze státního rozpočtu i půjčku od Mezinárodního měnového fondu. Tyto peníze bude muset někdo zaplatit, což bude obzvlášť těžké, neboť krize se vleče a politický boj například způsobil, že Ukrajina v únoru ještě neměla schválený státní rozpočet na letošní rok. Přitom se nezdá, že by povolební situace vnesla do ukrajinské politiky více klidu, právě naopak.

Ukrajinský volič disponuje možností, kterou by v nadcházejících volbách možná uvítala i řada voličů českých: vyznačit na volebním lístku variantu „nehlasuji pro žádného z kandidátů", neboli být „proti všem". Ve druhém kole prezidentských voleb počet takto hlasujících vyskočil nebývale vysoko a překonal hranici čtyř procent (obvykle je takových voličů okolo procent dvou). Standardní kvótu údajně výrazně překročil i počet vědomě (protestně) znehodnocených volebních lístků.

Otázkou samozřejmě je, čeho mohou takto hlasující voliči reálně dosáhnout. Odpověď zní, že ničeho, neboť ke zvolení ve druhém kole není na Ukrajině nutno získat nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. Hlasy „proti všem" tak tvoří především sociologický ukazatel. Ovšem dosáhl-li v metropoli Kyjevě osmi procent (tedy skoro dvojnásobku celostátního průměru), jde o ukazatel velice výmluvný, jenž navíc zřetelně koreluje s výsledky předvolebních sociologických šetření, podle nichž obecně rostla nespokojenost se stávající politickou elitou i počet voličů, pro které je i pozitivně formulovaná volba vlastně volbou negativní: hodně Ukrajinců prostě volilo Tymošenkovou pouze a jedině proti Janukovyčovi a Janukovyče pouze a jedině proti Tymošenkové.

Hladu po nových tvářích vyšel nejlépe vstříc Sergej Tihipko, jenž skončil v prvním kole třetí s třinácti procenty. I když ani Tihipko není žádný zelenáč. V minulosti působil jako guvernér ukrajinské centrální banky a podnikal i v soukromém bankovním sektoru. Politicky kdysi patřil do tábora prezidenta Leonida Kučmy, jeden čas byl i ministrem a v posledních prezidentských volbách v roce 2004 šéfoval kampani Viktora Janukovyče. Pak se z politiky stáhl a objevil se v ní až v letošních prezidentských volbách jako formálně nezávislý kandidát. Nejlepší výsledky Tihipko zaznamenal v Kyjevě, ale hlavně ve východní a jižní části země, tedy především v Janukovyčově „revíru". Jeho voliči ve druhém kole hlasovali spíše pro Janukovyče, což volby spolurozhodlo.

Hodnotu Tihipkova elektorátu si dobře uvědomovali oba kandidáti. Julija Tymošenková dokonce Tihipkovi učinila „královskou" nabídku: v případě jejího vítězství křeslo premiéra výměnou za otevřenou podporu ve druhém kole. Tihipko však nepřijal a nepodpořil žádného z kandidátů.

Z nabídky Julie Volodymyrovny čpěla na sto honů lest s odérem laciného parfému. Jedním z hlavních výsledků oranžové revoluce totiž bylo oslabení pravomocí prezidenta, které vstoupilo v platnost rok po dramatických revolučních událostech, 1. ledna 2006. Prezidentka Julija Tymošenková by tak rozhodně nemohla dosadit Tihipka do svého čerstvě osiřelého premiérského křesla jen z vlastní vůle, neboť by na to neměla ústavní pravomoc. Tihipka by musela navrhnout i odsouhlasit parlamentní většina. A většina, o niž se Tymošenková opírala, by byla velmi těsná a složená, kromě Bloku Julie Tymošenkové (BJuT), i z juščenkovské Naší Ukrajiny. O jednotném souhlasu s touto operací by se tedy dalo vážně pochybovat. A i kdyby nakonec Tymošenková splnila to, co Tihipkovi slíbila, co by si bez vlastní parlamentní frakce v premiérském křesle počal? Byl by závislý na vůli prezidentky Tymošenkové, neboť její strana by tvořila hlavní součást vládnoucí sestavy.

Z toho též plyne, že mocensky důležitější než prezident je ve struktuře výkonné moci premiér. Problémem ukrajinského ústavního systému, výsledku mocenského kompromisu, nikoliv promyšlených úvah z oblasti ústavní architektury, je především jeho komplikovaná neujasněnost, což v minulosti vedlo k častým kompetenčním sporům. Prezident je každopádně bez vlastní parlamentní většiny dosti omezeným monarchou, tím, kdo může blokovat a brzdit, nikoliv tvořit. I tato skutečnost přispěla k tomu, že hrdina oranžové revoluce Viktor Juščenko skončil letos v prvním kole s pro něj až tragickým výsledkem něco málo přes pět procent. Lidé do něj prostě vložili naděje, které Juščenko splnit nemohl, i kdyby se rozkrájel. Navíc namísto efektivní snahy spíše vršil chyby.

Jeho konflikty s Tymošenkovou rozložily „oranžový tábor" lépe než cílené útoky opozice. Výsledek voleb tento rozklad zrcadlí více než výmluvně. V parlamentních volbách v období od roku 2005 (proběhly dvoje, řádné v roce 2006 a mimořádné roku 2007) získával Blok Julie Tymošenkové postupně převahu nad Juščenkovou Naší Ukrajinou. Tuto převahu odráží i premiérská pozice Tymošenkové a její postup do druhého kola coby hlavní reprezentantky západu a středu Ukrajiny.

Když už Juščenko nemohl svou sokyni porazit přímo, dělal alespoň vše pro to, aby nevyhrála. Po prvním kole prohlásil, že v kole druhém nebudou mít Ukrajinci „z čeho vybírat". Je zřejmé, že pokud by podpořil Tymošenkovou, asi by, byť těsně, zvítězila. Ale jak praví lidové rčení, když se dva perou, třetí se směje.

Snahy poražené soupeřky o soudní zpochybnění voleb vyzněly do ztracena, čili by se mohlo zdát, že nastupující ukrajinský prezident důvody k úsměvu má - vždyť se mu dostalo historické satisfakce! Ano, ale to ho pravděpodobně brzy přejde.

Nesedí totiž ve funkci, která by zrovna oplývala formálními pravomocemi, byť úplně bezzubá také není. Strana regionů se skládá z mnoha křídel, které nového prezidenta vůbec nemusí poslouchat. Nejdůležitějším mužem v pozadí „regionálů" je oligarcha Rinat Achmetov a o Janukovyčovi se často přímo píše, že je jen loutkou, za jejíž nitky tahá právě on. (Vzhledem k Janukovyčově tělesné konstituci se spíše nabízí přirovnání ke Golemovi. Pak Achmetov nemá v rukou nitky, ale šém.)

Jasné je jedno: na Ukrajině se nyní dají věci do pohybu. Jaké věci a jak přesně, to zatím zůstává zahaleno v mlhách budoucna.

Diskuse