Antidiskriminace, díl druhý

Ondřej Krutílek | 3. 2. 2010

Poslat do Kindlu

---

Česká republika hodlá změnit svou rámcovou pozici k návrhu nové unijní antidiskriminační směrnice. Zdálo se, že po peripetiích s přijímáním českého antidiskriminačního zákona, kdy zazněly snad všechny argumenty, proč takovou normu nepřijímat, nelze přijít s ničím novým. Jenže proponenti agendy rovného zacházení je asi neslyšeli.

Unijní směrnice má oficiálně chránit před diskriminací z důvodu náboženství, víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace mimo oblast zaměstnání. Jejím cílem je však především mechanicky doplnit stávající antidiskriminační arsenál - směrnice 2000/43, 2000/78 a 2004/113.

Členské státy se na návrhu nemohou shodnout od července 2008, kdy byl předložen. Zejména proto, že je na něm až příliš vidět, jak řešení reálných problémů směňuje za prosté naplnění pozitivistické představy, že psaná norma může (a má) měnit skutečnost, nota bene v soukromoprávních vztazích, do nichž má veřejná moc zasahovat jen výjimečně (pokud vůbec). Text krom toho také, jak je dobrým zvykem podobných návrhů, počítá s faktickou presumpcí viny (koncepcí „obráceného důkazního břemene").

Proč se má změnit česká rámcová pozice k nové antidiskriminační směrnici právě nyní? Důvody jsou v zásadě dva. Zaprvé, ke schválení normy je v Radě EU potřeba souhlasu všech členských států - a Česko spolu s Německem dosud patřilo spíše mezi váhavce. Zadruhé, odpovědný ministr Kocáb se obklopil lidmi, kteří mají - stejně jako on sám - v popisu práce páchat dobro za každou cenu. Oba důvody působí synergicky, a tedy smrtelně. (Je nepravděpodobné, že by ministr hodlal „deal" ve věci antidiskriminační směrnice proměnit v podporu Česka v jiné z otázek, které se na půdě EU řeší. To by pro jeho iniciativu byla polehčující okolnost, nikoli však ospravedlnění.)

Návrh nové rámcové pozice je zábavným čtením, vezmeme-li v úvahu, kolik energie museli jeho autoři věnovat tomu, aby působil alespoň trochu kompaktně. Jde o prostou apologii, proč bez nové normy zajdeme na úbytě, průběžně doplňovanou argumenty majícími vytvořit dojem, že směrnice vlastně nic nezmění (proč ji tedy přijímat?).

Typické jsou pro ni tři věci: 1. nedostatečné zohlednění vágnosti řady ustanovení návrhu směrnice; 2. blahosklonnost k faktu, že chystaná norma v podstatě neřeší, jak má být vymáhána (resp. zda to vůbec půjde); 3. ignorance očekávatelných ekonomických dopadů (norma sice nedopadne ani na unijní, ani na český státní rozpočet, ale jen proto, že s jejími náklady se budou potýkat konkrétní subjekty - fyzické a právnické osoby).

Autoři rámcové pozice vyjadřují s návrhem Komise souhlas (byť podmíněný) a potenciální kritiky odkazují do patřičných mezí tím, že Česko bude žádat o možnost uplatňovat novou normu až po uplynutí přechodného období (jak dlouhé by mělo být, není jasné). Taktně přitom opomíjejí podstatný fakt: věhlasnou kreativitu unijního Soudního dvora, který, ačkoliv precedenty formálně nevydává, nejčastěji působí ve prospěch normotvorby EU (ať už je její obsah jakýkoli).

Česká republika novou normu k zajištění rovného zacházení nepotřebuje. Není důvod přijímat dokument, který by v českém právním řádu nadělal nedlouho poté, co vstoupil v platnost antidiskriminační zákon, další paseku. A pokud se ministr Kocáb a jeho boys (and girls) domnívají, že svým jednáním v Bruselu někoho dojmou, měl by je někdo rychle vyvést z omylu.

Revue Politika 2/2010

Poslat do Kindlu

---

Diskuse