Kam to vede Putin?

Světové tiskové agentury v uplynulých dnech oznámily, že prestižní australský Ústav ekonomiky a světa vydal přehled sto čtyřiceti čtyř států a seřadil je podle čtyřiadvaceti kriterií mírumilovnosti. Na prvním místě se umístil Nový Zéland, dále Dánsko a Norsko. Ruská federace zaujala 136. pozici. Seznam uzavírají Somálsko, Afghánistán a Irák.

Ani mě to nepřekvapilo. Analyzuji dění v Rusku dlouho a vím, kolik je tam problémů s politickou stabilitou, ochranou práv člověka, úrovní zločinnosti atd. Ani kritérium vztahů k sousedním státům Rusku nepomohlo zaujmout pozici blíže civilizovaným zemím.

V rozporu s uvedenými údaji jsou stanoviska vedoucích ruských představitelů. Nejenže mají daleko do skromnosti v sebehodnocení; snaží se jiným vládám radit, jak vládnout, a jiným národům, jak žít.

Nedávno se v Moskvě konala konference „Ruskojazyčná Ukrajina: možnosti a problémy konsolidace". Pominu-li sám zavádějící název a téma zavánějící nedovoleným zasahováním do vnitřních věcí nezávislé Ukrajiny, posuďte sami, jaké podmínky pro zlepšení vztahů s Ukrajinou si Kreml představuje. Ústy Konstantina Zatulina, místopředsedy výboru Státní dumy Ruské federace pro věci SNS a krajanů, byly vysloveny tyto návrhy:

1. Oficiální prohlášení a přijetí zákona, že Ukrajina nevstoupí do žádné obranné organizace (NATO) a zachová si neutralitu.

2. Ukrajina se stane federativním státem.

3. Ruský jazyk se musí na Ukrajině stát druhým státním jazykem.

4. Podřízení celé Ukrajinské pravoslavné církve Moskevskému patriarchátu.

Přiznám se, že mi to připomíná známé sudetoněmecké požadavky vůči Československu z roku 1938. Když k uvedenému připočteme vydávání ruských pasů občanům Ukrajiny, aktivizaci různých organizací zaměřených na propagaci politiky Ruska a neustálé znevažování vedoucích ukrajinských politiků v ruských televizích, nezbývá než přiznat, že se něco chystá.

Nedávno jsem navštívil Autonomní republiku Krym, která je součástí Ukrajiny od roku 1957. Na jaře 1997 podepsal tehdejší president Boris Jelcin s Ukrajinou smlouvu o statutu ruské Černomořské flotily a o pronájmu námořní základny v Sevastopolu do roku 2017. Zdálo se, že je všechno v pořádku, ale od nástupu Vladimíra Putina do funkce prezidenta a zejména po volbě Viktora Juščenka prezidentem Ukrajiny se konflikty kolem Krymu množí.

Začalo to v roce 2003 intenzivním sypáním hráze od ruského území k ostrůvku Tuzla v Kerčském průlivu. Neinformovaní a překvapení Ukrajinci sledovali, jak stovky náklaďáků dnem i nocí navážejí kámen a zeminu do moře a budují hráz k písečnému ostrovu, který je územím Ukrajiny. Ukrajinští pohraničníci obsadili ostrov a vyvěsili státní modrožlutý prapor. Tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma veřejně prohlásil, že o věci není informován a oznámil, že bude telefonovat prezidentu Putinovi, protože jednání mezi představiteli Krymu a ruskou stranou nevedla k ukončení stavebních prací.

Bylo to poprvé, kdy Rusko otevřeně a velmi neomaleně ukázalo světu, že chce být pánem v této oblasti. Od té doby se problémy vrší.

Za osmnáct let existence Ukrajinské republiky se nepodařilo nivelizovat ukrajinsko-ruskou hranici ani na souši, ani na moři. Také nebyl dořešen status Azovského moře. Před pár dny zástupce předsedy Výboru pro národní bezpečnost a obranu Ukrajiny a dřívější ministr zahraničí Ohrizko před novináři prohlásil, že Ukrajina bude nucena vymezit hranice jednostranně vzhledem k tomu, že ruská strana jednání blokuje.

Ve výčtu bych mohl pokračovat, ale pro dokreslení stačí mé poznatky z hlavního města Krymu. Shodou okolností byl 12. června svátek Ruské federace, a tak ukrajinské město Simferopol zdobily ruské prapory, lidé chodili s ruskými trikolórami, v předvečer se na náměstí pod sochou V. I. Lenina konal koncert ruského populárního zpěváka za účasti desetitisíců mladých lidí. „Rusko, Rusko, Rusko...," skandovali.

Atmosféra je připravena k politickým krokům. Značná část obyvatel Krymu se domnívá, že odtržení od Ukrajiny vyřeší všechny jejich problémy. „My chceme samostatný a suverénní Krym, jak se to podařilo Kosovu a Abcházii. A potom uzavřeme s Ruskou federací spojeneckou smlouvu jako třeba Malta, když vstupovala do EU," komentují své snažení někteří Krymčané. (Území poloostrova Krym je dvaaosmdesátkrát větší než Malta.)

Nejde o naivní názor. Je to jeden z možných scénářů, které se zpracovávají v Moskvě. Jejich cílem je získat území Krymu plně pod kontrolu, a zajistit tak strategicky důležitou pozici pro vojenské a námořní ovládnutí Černého moře.

Je třeba připomenout, že když Ukrajina na počátku 90. let přijala rozhodnutí vzdát se jaderných zbraní, získala za to výměnou garance Ruska, USA a EU, že nedopustí ohrožení ukrajinské státnosti a územní celistvosti.

Je vidět, že situace dozrála a velmoci by měly přistoupit k plnění svých závazků. Ukrajina by měla od EU dostat nejen „signály", ale zejména konkrétní diplomatickou, politickou a možná i vojenskou podporu, aby mohla úspěšně čelit ruskému nátlaku. Velmocenské a imperiální choutky Ruska nemohou EU a NATO jen registrovat a uspokojovat, musí je efektivně zastavit.

Historická zkušenost nám radí diktátorům neustupovat, ale čelit. Putinovské Rusko je na samém konci žebříčku nebezpečných států. A jako s takovým je nutné s ním jednat. Nebo budeme čekat na nějakou variantu rusko-gruzínské války ze srpna minulého roku?

Autor dlouhodobě pracuje na Ukrajině a specializuje se na ukrajinsko-ruské vztahy.

Diskuse