Vlkodav Basescu a krásná Florentina

Josef Mlejnek jr. | 27. 12. 2009

Poslat do Kindlu

---

Rumunský prezident Traian Basescu nakonec ve volbách konaných na přelomu listopadu a prosince uhájil svůj post i pro druhé volební období. O fous, neboť svého protikandidáta ze Sociálnědemokratické strany (PSD) Mirceu Geoanu porazil poměrem 50,33 ku 49,66 procentům, konkrétně zhruba o 70 000 hlasů. Basescu si po pěti letech v úřadu dokázal udržet svůj elektorát: v roce 2004 ve druhém kole získal 5 126 794 hlasů, letos 5 275 808.

Vzhledem k tomu, jak bouřlivé jeho první funkční období bylo, lze Basescův zisk označit za malý zázrak, byť (na druhou stranu) jelikož se po celou dobu ostře vymezoval proti ostatní politické elitě, kterou označoval za zkorumpovanou a neschopnou, lze jeho volební výsledek pochopit. Rumunsko je po Bulharsku druhou nejchudší zemí Evropské unie, a když na něj udeřila ekonomická krize, není se co divit, že se polovina z těch, kteří přišli k volbám, upnula na „zbojnického prezidenta", do něhož opět vložila své (pravděpodobně marné) naděje.

Média v době prezidentských voleb citovala devětadvacetiletou policistku Florentinu Craciunescovou, jež se agentuře Reuters svěřila: „Stěží se svým příjmem vystačím, navíc se bojím propouštění. Doufám, že nový prezident dokáže zemi vytáhnout z marasmu." Což o to, osobními vlastnostmi a dosavadní životní dráhou může Basescu podobné naděje vyvolávat. Za Ceausesca námořní kapitán a člen komunistické strany, po roce 1989 ministr dopravy a starosta Bukurešti, jenž se proslavil především nekompromisním postojem k problému toulavých psů. Ty obyvatelům metropole zanechal „rudý Drákula" Ceausescu, který v osmdesátých letech poručil zbourat značnou část historické Bukurešti a namísto ní dal postavit monstrózní bulvár Vítězství socialismu a hlavně Palác republiky či Palác lidu, dodnes po americkém Pentagonu druhou největší budovu na světě. Asi čtyřicet tisíc obyvatel zbouraných starých čtvrtí nechal vystěhovat (vyhnat) jinam. Mohli si s sebou vzít jen to nejnutnější, domácí mazlíčky museli zanechat na místě. Ti se pak začali nekontrolovatelně množit a zdivočeli, takže pokousání psem patřilo v rumunském hlavním městě mezi hlavní příčiny poranění.

Basescu, přes protesty domácích i světových ochránců zvířat včetně Brigitte Bardotové, divokou psí smečku výrazně zredukoval. Vyneslo mu to nakonec prezidentský úřad, neboť svého hlavního soka ve volbách 2004, postkomunistu (sociálního demokrata) Adriana Nastaseho, celkově těsně porazil jen díky drtivé podpoře v Bukurešti. Ovšem již tehdy musel jako zkušený politický harcovník dobře vědět, že v politice, a v té vysoké zvlášť, na něj čekají daleko horší smečky.

I kdyby se tedy Traian Basescu pyšnil postavou Arnolda Schwarzeneggera z dob, kdy byl „Terminátor" nejvíc ve formě, bude přání Florentiny Craciunescové, aby zemi vytáhl z marasmu, plnit velmi obtížně. O tom se mohl sám dostatečně přesvědčit během prvního mandátu - a mohla se o tom přesvědčit i Florentina, pokud by si dala více práce s politickým a politologickým vyšetřováním. Možná ale kvůli stále vysokému počtu případů lidí pokousaných toulavým psem na něco takového neměla čas. Pokusme se proto alespoň stručně o něco takového za ni.

Dlouhá vláda Iona Iliesca přispěla zejména k tomu, že Rumunsko bývá často řazeno mezi tzv. poloprezidentské systémy, tedy mezi země silně inspirované politickým systémem francouzské páté republiky. Byť rumunský prezident formálními (ústavou danými) pravomocemi nikdy příliš neoplýval. A ani nová (inovovaná) ústava, přijatá v roce 2003 v referendu, celkem chudé prezidentské portfolio nijak neobohatila, pouze prodloužila mandát hlavy státu ze čtyř na pět let. Za nejvýznamnější pravomoc prezidenta nutno označit sice nikoliv neomezené, přesto výhradní právo designovat premiéra (zvláště v situaci, kdy žádná ze stran nedisponuje v obou parlamentních komorách nadpoloviční většinou). Prezident může parlament rozpustit poté, co navrhované vládě dvakrát nevyslovil důvěru. Právě zde se skrývá jistý potenciál nátlaku, neboť zejména při druhém neprůchodném prezidentském kandidátu na post premiéra visí ve vzduchu hrozba předčasných voleb. Prezident dále může předat schválený zákon k novému projednání, leč opětovné schválení nevyžaduje vyšší než nadpoloviční většinu.

Jako potenciálně silná zbraň se jeví prakticky neomezené právo vypsat referendum; ústava jako podmínku stanoví pouze to, že prezident musí svůj záměr konzultovat s parlamentem. A co si z konzultací odnese, je jeho věc. Traian Basescu vyhlásil všelidové hlasování dvakrát. V roce 2007 chtěl zavést většinový volební systém pro parlamentní volby, ale dostavilo se málo voličů (méně než 50 %), a referendum tak nebylo platné. Podruhé se k referendu uchýlil letos, kdy populisticky nechal souběžně s prvním kolem prezidentských voleb voliče rozhodovat o další existenci senátu. Tentokrát byla účast dostatečná a Rumuni se v souladu s prezidentovým návrhem vyslovili proti druhé parlamentní komoře.

Přes výše uvedené možnosti činí každého rumunského prezidenta silným pouze faktická moc plynoucí z případné většiny jeho strany (koalice) v parlamentu. „Mou prioritou číslo jedna je vytvoření parlamentní většiny kolem naší aliance," řekl Basescu před pěti lety, krátce po svém zvolení. Tehdy se zdálo, že by se mu to mohlo podařit. Dokonce přetáhl z postkomunistického tábora Humanistickou stranu, čímž získal rozhodující hlasy pro zformování pravostředové vládní koalice, na níž se podílela i strana maďarské menšiny. Avšak šéf humanistů, mediální magnát, jeden z nebohatších Rumunů a někdejší agent Securitate Dan Voiculescu, se projevil jako velmi nespolehlivý politický žonglér. Řady Basescovy flotily časem opustil, své uskupení přejmenoval na Konzervativní stranu a v parlamentních volbách 2008 kandidoval společně s postkomunistickými sociálními demokraty.

Basescu se rozkmotřil i s Národně-liberální stranou (PNL), což nakonec vedlo k jejímu rozštěpení. Ta část, jež chtěla dále spolupracovat s prezidentem, založila Liberálně-demokratickou stranu, jež se pak spojila s Basescovou Demokratickou stranou, čímž vznikla Demokraticko-liberální strana (PD-L). Původní PNL, programově liberálnější než PD-L (ta je spíše liberálně-konzervativní), přešla do opozice a v roce 2007 se dokonce podílela na Basescově sesazení, jemuž oponovaly pouze Demokratická strana a proprezidentské křídlo národních liberálů. V parlamentu sice sesazení hlavy státu prošlo, dle rumunské ústavy však musí být ještě potvrzeno v referendu. A z něho Basescu vzešel jako vítěz. Po parlamentních volbách 2008 zformovaly vládní koalici prezidentova Demokraticko-liberální strana a postkomunisté (tedy Sociálnědemokratická strana, PSD), avšak koalice se rozpadla. Letošní prezidentské volby probíhaly v atmosféře bezvládí.

Kandidát postkomunistů Mircea Geoana mohl ve druhém kole uspět i díky tomu, že mu vyslovil podporu kandidát, který skončil v prvním kole na třetím místě - Crin Antonescu, předseda Národně-liberální strany (PNL). PNL sice má k prezidentovi programově blízko, avšak kvůli sporům z minulosti se vůči němu vymezuje. Antonescu se s Geoanou dohodl na podpoře, přičemž součástí jejich ujednání bylo i zformování vládní koalice postkomunistů a Antonescovy PNL po Geoanově vítězství ve volbách. Na voliče utrápené krizí a dlouhodobou vládní nestabilitou mohl tento pakt udělat dojem, avšak nakonec stejně - byť velmi těsně - zvítězil Basescu.

Šance na to, že by staronový prezident mohl vytvořit stabilní vládní většinu, jsou nicméně dosti malé; Basescova PD-L disponuje v parlamentu jen zhruba třetinou křesel. Na hladině rumunské politiky lze tedy očekávat spíše další vlnobití, ba bouře. Florentinu Craciunescovou čekají těžké časy.

Revue Politika 12/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse