Proč vláda prohrává boj s extremismem?

Analýza

Minulý týden provedla Policie ČR razii v bytech údajně předních představitelů neonacistického hnutí v Česku. Z mediálního hlediska jde o reakci na vzrůstající aktivity poslední doby (neonacistické akce v Janově, Přerově nebo Ústí nad Labem), podle informací Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu byla akce „Power" výsledkem několika měsíců sledování a příprav, jejichž cílem bylo zajistit přední organizátory a distributory neonacistických koncertů a materiálů. Navzdory teatrálním manifestačním podpisovým akcím českých politiků představuje „Power" více než problematickou záležitost. Z hlediska pozadí, provedení, smyslu, práva i výsledku.

„Nazi" průmysl

Mezi zatčenými se nachází například osoba Martina Fraňka, který je považován za jednoho z hlavních organizátorů a především mecenášů neonacistického hnutí v Česku. Aktivity financuje převážně ze zisků svého obchodu Hatecore shop. Pokud byla operace „Power" motivována s cílem narušit financování a zisky českých neonacistů, je potřeba poukázat na dvě skutečnosti.

Zaprvé, navzdory diletantismu médií, která konstantně vykreslují „pravicové radikály" (přičemž ahistoricky mísí neonacisty s jinými politickými hnutími dohromady) jako holohlavé, nevzdělané a hajlující primitivy, v Evropě se několik let úspěšně uplatňuje trend přesunu neonacistů směrem k mainstreamu, a to po všech stránkách. Holé hlavy již nejsou pravidlem, vojenský vzhled byl vystřídán preferencí drahé trendové konfekce a hudební produkce se snaží opouštět nenávistná témata; z právního hlediska je z 80 % nepostižitelná.

„Přesun do legality" byl před lety paradoxně podpořen zesílením státních represí. V situaci, kdy byla v 90. letech taktika protiextremistického boje založena výhradně na postihování verbálních projevů (zdvižené pravice, „závadné" nášivky, symboly na hudebních nosičích), stalo se z neonacistických materiálů zakázané ovoce a výrazně stoupla jeho cena. Hrstka šiřitelů na jeho prodeji vydělala a později byla schopna otevřít vlastní byznys. Neonacistické hnutí mezitím prodělalo celoevropský přerod a odhodilo „zakázané symboly". Začalo si dokonce vytvářet vlastní oděvní značky, které se staly úspěšnými a oslovily i širší spektrum mládeže (např. známý Thor Steinar). Za nemalé finanční zisky neonacistů tak v podstatě nepřímo může represivní aktivita systému zacílená naprosto nesmyslným směrem.

Vnucuje se otázka, proč se policie k akci „Power" vůbec odhodlala, když jí muselo být jasné, že kupř. zmíněného Fraňka může stěží obvinit z „podpory a propagace". Hatecore shop, ve kterém Franěk prodává oblečení a muziku, se nachází v pražských Vysočanech nedaleko stanice metra. Může jej navštívit každý, stejně jako si zde může nakoupit. Prostředí ani booklety vystavených kompaktních disků nenechají nikoho na pochybách, s čím má tu čest, z hlediska současného zákona se však o závadné materiály nejedná. Koneckonců i v sousedním Německu nelze většinu současných „rechts rock" hudebních skupin zařadit na index Úřadu pro ochranu ústavy, protože zkrátka „nesplňují podmínky". Fakt, že na veřejnost unikl metodický pokyn, sice znamená, že neonacisté mají v policii své informátory, nicméně formulace jeho obsahu je více než zarážející a v podstatě ukazuje, že si policejní složky zajistily pochybné povolení k prohlídkám, aby případná obvinění mohla být vznesena až ex post - na základě toho, co se najde.

Podivné praktiky

Problematické je rovněž provedení samotného zátahu. I když akceptujeme diskutabilní stíhání verbálních projevů, z hlediska rozumu lze těžko souhlasit s nasazením ozbrojeného komanda vůči prodavačům triček a zpěvákům hudebních skupin, popřípadě lidem, jejichž zatčení je zdůvodňováno autorstvím nějakých článků na webu. Praxe úderu zásahové jednotky v časných ranních hodinách, spojená s vytloukáním oken, vyrážením dveří a bitím zatýkaných před zraky rodin, až příliš zavání praktikami totalitní policie. Akce navíc ostře kontrastuje s nepoměrnou absencí takových zásahů vůči východoevropským zločineckým gangům a jiným mafiánským skupinám, které přeci jenom představují větší problém než neonacistické koncerty.

Politický nonsens

Vláda České republiky se za nadšeného sekundování všemožných „nevládních" skupin v poslední době „bojem proti extremismu" ráda zaštiťuje. To je v pořádku, neexistuje jediný demokratický stát, který by se na svém území nestřetával s ostře vyhraněnými antidemokratickými postoji. Velké obavy ovšem vzbuzuje svévolné manipulování s pojmy. Výrok ministra vnitra Peciny, který komentoval policejní zásah vůči neonacistickým špičkám slovy „vítám zásah vůči fašistům a radikálům", je ze sorty těch, které způsobují pocit pobíhajících tarantulí. Jednak je šokující, že vrcholný politik (byť člen úřednické vlády) nemá jasno v základních pojmech a neodborně směšuje pojmy fašismus a nacismus, za druhé by člověk od vedoucího resortu vnitra čekal fundovanější argumentaci než prefabrikované využívání fráze „fašismus a radikalismus" připomínající dehonestační taktiku někdejší Komunistické internacionály.

Navíc kdo je „radikál"? Například taková strana Liberálové.cz je plná zastánců radikálního pojetí laissez faire, sociální demokrat Jiří Havel je radikálem keynesiánským, onkolog, který u vážně nemocného pacienta zavrhne konzervativní léčbu a pošle jej na operaci, se také chová radikálně. Menší prohloubení erudice v problémech, do nichž mnozí úředníci ovlivňující chod tohoto státu mluví, by neuškodilo.

Co si ale o protiextremistickém tažení vlády myslet, když předchůdce současného ministra vnitra vyvěšuje v kanceláři ministerstva obraz Felixe Džeržinského? Pokud to byl humor, tak co kdyby někdo jen tak z legrace příště vyvěsil třeba obraz Ernsta Kaltenbrunnera, nebo rovnou Adolfa Hitlera? Obojí je nepřijatelné. Ale když už mají někteří politici z lidí takovouto legraci, nelze se vůbec divit, že jsou mnozí schopni vyrukovat s „Dohodou o společném postupu proti extremismu a rasismu" (podepsáno například Mirkem Topolánkem, Ondřejem Liškou, Cyrilem Svobodou a Václavem Havlem) a vůbec jim nevadí, že svůj podpis připojil i Vojtěch Filip, který se ještě nedávno pohoršoval nad protikomunistickým dokumentem o Miladě Horákové. Ostatně mladí proletáři ze zakázaného Komunistického svazu mládeže, mávajícími rudými prapory na lidické pietě za nečinného přihlížení policie, také na protiextremistickou strategii vlády nevrhají dobré světlo.

Mírnit hysterii

Je nutné položit si obligátní otázku - qui bono? Jedna věc je mediální obraz neonacistů, druhá jejich reálný potenciál ohrozit společnost jako celek a podemlít její politické základy, třetí pak otázka, (zda a pokud) kdo má zájem na (případně) falešně zveličovaném obrazu neonacistů.

Navzdory revolučně vypadajícím výjevům z Janova a pochodům pod černo-bílo-červenými vlajkami promlouvá z českého národně-socialistického tábora spíše pseudorevolučnost hraničící s frustrací z vlastní bezvýznamnosti. V české společnosti rebelující potenciál bezesporu je, národním socialistům se jej však evidentně nepodařilo využít, neboť spočívá spíše v obecné deziluzi z polistopadového vývoje a rozčarování z liberální demokracie. Naopak jej umí využít Komunistická strana Čech a Moravy - podobně jako to v minulosti uměli Sládkovi Republikáni. Protest proti bombardování Ústí nad Labem spojenci či nazývání západních letců „vrahy v kokpitech" nemá sebevíce znechucenému Čechovi co říci. Navíc se jedná o naprostý nonsens, protože pokud v české společnosti dřímají nějaké zbytky patriotismu a zdravého národovectví, pak je to právě úcta k bojovníkům z druhé světové války, kteří pozvedli zbraň proti hitlerismu.

Bez ohledu na mnohými „znalci extremismu" šířenou varovnou zprávu o tom, jak „neonacisté pronikají do mainstreamu", si nelze nepovšimnout, že toto hnutí od 90. let nepřišlo s ničím novým. Vypadají lépe než v devadesátých letech, zbavili se možná největších primitivů (nebo se naučili ovládat), více jich studuje na vysokých školách, ale nic tam není - žádný charismatický vůdce, výraznější intelektuální potenciál, kulturní tah, nic. Dokonce i Dělnická strana ve volbách do Evropského parlamentu nezískala o mnoho více než v krajských volbách 2008. Sice obdrží nemalý finanční příspěvek, ale za povšimnutí stojí jiná věc: DS dosáhla srovnatelného výsledku v situaci „před" Janovem, Přerovem, Teplicemi-Krupkou a dalšími medializovanými kauzami stejně jako po nich! To dokazuje, že sázka na „cikánskou kartu" nevyšla. Problematické soužití mezi majoritní společností a Romy existuje stále a není zanedbatelné, ukázalo se však, že ne natolik, aby radikální uchopení problematiky z dílny DS vyneslo výraznou podporu, o potenciálu ovlivnit zákonodárné dění nemluvě. Výroky o cestě národního socialismu jsou pak už jen trapnou a beznadějnou snahou zaujmout vyčpělou kontroverzí.

Proč tedy takové manévry na všech frontách kvůli něčemu, co má výrazný obal, ale víceméně neškodný obsah? Menší konspirativní spekulace: „neonacistická hrozba" je vítaným prostředkem k odlákání pozornosti veřejnosti od podstatných problémů dneška. Ohledně hospodářské krize to platí dvojnásob. Proč najednou utichla kauza zápalných lahví ve Vítkově poté, co policie vyvrátila téměř všechny spekulace ukazující na fakt, že by pachateli byli neonacisté? Proč zásahy proti extremistům až nyní, proč teatrální zadržování lidí za kapuci v nepoměru k minulým letům, kdy neonacistům procházely pochody naprosto beztrestně? Zavání to snahou uměle nafouknout a medializovat problém, aby se následně mohl vytvořit dojem boje proti nebezpečné síle.

Národní socialisté výraznou ani nebezpečnou sílu nepředstavují. Jejich snahy jsou spíše výkřikem do tmy, respektive mají dopad z 95 % pouze na soukmenovce. Jakkoli nám nejsou sympatičtí, měli bychom se mít kvůli zatčení deseti „organizátorů koncertů" na pozoru. Proč? Není možné, aby stát na základě politické objednávky překračoval zákon a svévolně manipuloval s paragrafy. Plastické užívání mediálně hypertrofovaných pojmů (extremismus, radikalismus) ve smyslu zdůvodnění zásahu také nutí ke spekulaci, zda vývoj nesměřuje k tomu, že za chvíli bude extremistou každý, kdo zpochybní monopol státu na rozum, kritik Evropské unie, konzervativec nebo libertarián, který si dovolí kritizovat praxi verbálních zločinů a vyžadovat ochranu práv například i u neonacistů.

Snaha posouvat hranice extremismu se může velmi snadno obrátit naruby a proti svým tvůrcům. Jednou by se mohlo stát, že se konzervativci, libertariáni a různí nonkonformisté ocitnou na jedné lodi s neonacisty právě proto, že je tam posouvání hranic a mediální hysterie dotlačí.

Diskuse