Sarko bojovník za svobodu?

Tvrzení francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, že se podílel na pádu Berlínské zdi, vyvolalo pozdvižení. Sarkozy na fotografii, na níž ve věku čtyřiatřiceti let osekává hradbu komunistické tyranie, vypadá bezesporu dobře. Jen málokdo ale věří, že byla pořízena přesně v den pádu zdi.

Ať je tomu jakkoli, Sarkozyho politický záměr byl evidentní: vykreslit sám sebe jako jednoho z architektů sjednocení Evropy. Syn uprchlíků ze Sověty okupované východní Evropy je i velkým bojovníkem za svobodu.

Škoda, že ve skutečnosti to zdaleka není tak jednoduché. Politika Evropské unie ve vztahu k zemím východní Evropy se v Sarkozyho podání i nadále drží starého francouzského instinktu zacházení s exkomunistickými zeměmi jako s bandou neposlušných dětí, kterým je třeba říct, jak se mají chovat. Elysejský palác rozhodně nevidí Evropu jako rodinu svobodných a sobě rovných národů.

Velmi čerstvou připomínkou je Sarkozyho veřejné napomenutí Maďarska, Polska, České republiky a Slovenska. Francouzského prezidenta rozhněvala skutečnost, že tyto čtyři země měly tu drzost se sejít na tajném regionálním jednání, aby před summitem EU zkoordinovaly své pozice. Francie s Německem takové přípravné schůzky pořádají pravidelně a vyzdvihují je jako klíčový nástroj „budování Evropy". Stejně tak již po desetiletí koordinují své pozice i země Beneluxu. Pokud se ale takové modely regionální spolupráce pokusí uplatnit Východoevropané, vzbudí to na kontinentě rozruch.

Evropské státy ve vztahu k postkomunistickým zemím odjakživa měřily dvojím metrem. Jedním z nejslavnějších příkladů tohoto pokryteckého přístupu bylo, když ministr zahraničních věcí miniaturního Lucemburska, které zrovna předsedalo EU, neviděl nic zvláštního na tom, když varoval Slovinsko a Chorvatsko, že se nemohou odtrhnout od Jugoslávie, protože jsou „příliš malé" na to, aby se mohly stát „životaschopnými" nezávislými státy.

Skutečnými přeborníky v uplatňování  dvojích standardů se nicméně stali Francouzi. Ještě mnoho let po pádu Berlínské zdi oponovala Paříž přijetí východoevropských zemí do EU. Francouzi viděli ve východní Evropě spíš zdroj problémů než potenciál k řešení strategických výzev kontinentu. Jen máloco dokázalo Paříž rozzuřit více než blízké vztahy postkomunistických států s USA. Ty byly považovány za naprostou zradu evropských ideálů. V momentě, kdy vyvrcholila transatlantická diplomatická přestřelka ohledně války v Iráku, tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac Východoevropanům vzkázal, že „promarnili dobrou příležitost mlčet". Chirac se za tento výbuch nikdy neomluvil a žádný východoevropský lídr na něj jen tak nezapomene.

Na počátku Sarkozyho prezidentství se zdálo, že začne uplatňovat nový přístup. Zanechal instinktivního francouzského antiamerikanismu a nařídil svým jednotkám, aby se navrátily do vojenských struktur NATO. Východoevropané již nemusí volit mezi přátelstvím s USA a dobrými vztahy s Francií. Okamžitě po volbách vyjel Sarkozy na státní návštěvu do Maďarska, což bylo zřejmým gestem přátelského vztahu k regionu. Slíbil také, že zintenzivní existující strategický dialog s Polskem; zdálo se, že sdílí obavy východní Evropy z neblahého politického vývoje v Rusku.

Staré instinkty však umírají pomalu. Když se loni v létě přes Gruzii valily ruské tanky, spěchal Sarkozy vyjednat do Moskvy příměří, aniž by se jakkoliv obtěžoval konzultacemi s ostatními evropskými zeměmi. Následně bojkotoval snahu o prohloubení vztahů s bývalými sovětskými republikami, jako jsou Ukrajina, Bělorusko a Moldávie, především proto, že to považoval za odchýlení od francouzského zájmu o Středomoří. A když Česká republika převzala od Francie předsednictví EU, choval se Sarkozy, jako by byl v čele EU stále on, a paternalisticky vysvětloval, že ačkoli se Češi „snaží, seč mohou", stejně v EU nevyhnutelně nadělají paseku.

Francouzský prezident tím, že nebere východní Evropu vážně, promarňuje jedinečnou příležitost. Poprvé za více než deset let nejsou němečtí sociální demokraté - kteří trvale házeli zájmy východní Evropy za hlavu - součástí vládnoucí koalice. Německá vláda se chystá zreformovat svou východní politiku a Francii hrozí, že zůstane pozadu.

Mimoto má Francie jedinečnou příležitost redefinovat bezpečnostní uspořádání východní Evropy. Poslední celoevropské dotazníkové šetření podniknuté německým Marshallovým fondem naznačuje, že podpora prezidenta Baracka Obamy je z celé Evropy nejnižší právě ve střední a východní Evropě.

Východní Evropa zůstane vůči svému transatlantickému partnerovi loajální, ale je připravena přezkoumat své evropské možnosti. Francie - a obzvláště Francie, která neusiluje o oslabení amerického vlivu v Evropě - by našla mezi postkomunistickými zeměmi partnery ochotné ke spolupráci. Nic takového se však nestane. Francouzi zůstávají, i přes všechny důkazy o tom, že osa Francie-Německo již pěknou řádku let slábne, posedlí právě posilováním svých vztahů s Německem.

I proto EU zůstává institucí, jíž dominují západní země. Zvažovala by EU diskuze s Moskvou, kdyby Rusové rozpoutali obchodní válku řekněme s Francií nebo Itálií? Nemyslitelné! Ale přesně to udělala EU východní Evropě. Ve chvíli, kdy se Rusko rozhodlo bojkotovat zboží z Polska, zastavilo své dodávky ropy a plynu na Litvu a rozpoutalo kybernetickou válku proti Estonsku, pokračoval Brusel ve svém snění o „nových partnerstvích" s Kremlem. Z toho je zřejmé, že zájmy Východoevropanů nebere v Unii nikdo vážně.

Ve chvíli, kdy EU jmenuje svého ministra zahraničních věcí, se rozdíly mezi západní a východní polovinou kontinentu ještě zvýrazní. Byrokratické všeumělství nepovede ke společné zahraniční a bezpečnostní politice, dokud se členské státy neshodnou na (pro všechny schůdném) postoji k Rusku.

To neznamená, že je třeba se podřídit všem východoevropským paranoiím a slabůstkám. Ale znamená to zahájení dialogu sobě rovných a větší porozumění - obzvláště ze strany Francie a Německa - pro to, že obavy Východoevropanů z Ruska jsou jak pochopitelné, tak do značné míry oprávněné.

Francouzský prezident, který z daného regionu sám pochází, je v jedinečné pozici, aby novou politiku tohoto druhu začal uplatňovat. Východní Evropa si zaslouží lepší důkaz Sarkozyho zájmu o její svobodu, než je zrnitá fotografie pochybného původu umístěná na Facebooku.

Text Jonathana Eyala z The Wall Street Journal, 10. listopadu 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse