Umění vládnout

Z připravovaného druhého vydání knihy Margaret Thatcherová a její politika

V roce 2002 vydala Margaret Thatcherová svou třetí a nejdůležitější knihu. V anglickém originále se jmenuje Statecraft, česky byla vydána v roce 2003 pod názvem Umění vládnout. Vzbudila mimořádnou pozornost. Svědčí o tom nejen obrovský počet prodaných výtisků, ale i překlady do mnoha jazyků. Autorka knihu věnovala Ronaldu Reaganovi, jemuž, jak napsala ve věnování, „svět vděčí za tak mnohé".

Margaret Thatcherová svou literární činností navázala na starou britskou tradici sepisování politických pamětí, „běžnou produkci" však v mnoha směrech překonala. Počet vydaných knih, jejich kvalita a mimořádně úspěšné přijetí čtenáři na celém světě řadí autorku na roveň Winstona Churchilla, jenž za své paměti (známé i v českém prostředí) obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Autorka sama v předmluvě přiznává, že její ambicí bylo sepsat knihu o budoucnosti; její dvě předchozí díla byla výhradně memoárová. První kniha popisovala dobu jejího vládnutí, druhá pak její politickou kariéru od 50. let do nástupu do funkce premiérky.

Každá kniha se sama stává součástí dějin a její psaní často ovlivní aktuální události. To se stalo také v případě knihy Umění vládnout. Její první verze byla hotova již před teroristickými útoky na USA 11. září 2001 a autorka začala zvažovat, zda její hodnocení politických priorit obstojí i ve světle války s terorismem. Nakonec došla k přesvědčení, že „v žádné opravdu významné věci jsem svůj názor nezměnila". (str. 20) Připouští pouze to, že poté, co se vítězství ve válce s terorismem stalo hlavní prioritou Západu, mohou být některé jiné problémy dočasně zatlačeny do pozadí.

Kniha má v českém vydání 444 stran a osm stran obrazové přílohy. Je rozdělena do jedenácti kapitol po zhruba pětatřiceti stránkách, jež jsou věnovány jednotlivým tematickým okruhům. Každá kapitola je členěna na tři až deset subkapitol, v nichž je pojednáno vždy o jednom konkrétním tématu. Některé kapitoly jsou definovány regionálně, jiné naopak na základě obecných témat. Do první skupiny je možné zařadit kapitolu „Čeho dosáhla Amerika?", „Hádanka jménem Rusko", „Asijské hodnoty", „Asijští obři", „Války na Balkáně", „Evropa - sny a noční můry" a „Británie a Evropa - čas začít znovu jednat". Do skupiny druhé patří kapitoly „Úvahy o studené válce", „Zlotřilci, náboženství a terorismus", „Lidská práva a bezpráví" a „Kapitalismus a jeho kritici". Do této skupiny můžeme zařadit také dovětek s názvem „Runnymede".

Kniha Umění vládnout je napsána zajímavým stylem. Autorka často a obsáhle cituje jak sebe samotnou, tak konzervativní a liberální klasiky, jakými byli například Alexis de Tocqueville, Edmund Burke nebo Adam Smith. Velmi často ale cituje i současné aktéry světové politiky. Určité „zpestření" představují citace básní G. Byrona, H. Longfellowa a dalších.

Velká část knihy je psána formou jakýchsi doporučení pro další politické vůdce. V tom pravděpodobně spočívá hlavní smysl jejího názvu - Umění vládnout. Kniha je novým, moderním Macchiaveliho Vladařem pro 21. století, který podává návod ke správnému vládnutí.

Úvahy o studené válce

První kapitola přináší tři osobně laděné pasáže. První začíná povzdechem nad tím, že oficiální obraz autorky byl v Národní portrétní galerii v Londýně přesunut ze sálu „Současnost" do sálu „Historie". Tak začíná úvaha o studené válce a jejím konci. Poté následuje pasáž popisující akci, kterou uspořádal v listopadu 1999 na Pražském hradě prezident České republiky Václav Havel. Sezval tehdy ke společnému rokování všechny hlavní postavy konce studené války, aby se zamyslely nad odkazem roku 1989. Mezi účastníky nechyběla ani Margaret Thatcherová. V knize popisuje, jak se v diskusi o odkazu „roku zázraků" střetla s bývalým prezidentem SSSR Michailem Gorbačovem. Ve třetí pasáži potom autorka hájí tezi, že ve studené válce zvítězil Západ a ostře kritizuje všechny pokusy o revizionistické výklady konce studené války.

Pro Čechy je tato úvodní pasáž knihy velmi atraktivní, protože autorka se v ní poměrně podrobně věnuje českým reáliím, a to jak období druhé světové války, tak svému vztahu k Václavu Havlovi a Václavu Klausovi. Její hodnocení České republiky je poměrně lichotivé: „Česká republika je jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí. Vděčí za to především téměř vizionářské hospodářské politice svého bývalého ministerského předsedy, mého starého přítele a oddaného hayekovce Václava Klause." (str. 25) Podobně kladně hodnotí i Václava Havla: „Československo mělo v roce 1989 obrovské štěstí, že mělo Václava Havla - naprosto bezúhonného, uznávaného téměř v celém světě -, který byl symbolem lidového odporu a nakonec se stal vůdcem a prezidentem celého národa."

Tato hodnocení jsou ale jen úvodem ke klíčové pasáži, v níž autorka hájí tezi, že studenou válku vyhrál Západ. Tvrdí, že to byl především Ronald Reagan, jemuž se podařilo válku vyhrát bez jediného výstřelu. Jako klíčový faktor pro dosažení tohoto vítězství se jeví rozhodnutí USA zahájit tzv. Strategickou obrannou iniciativu (SDI). Ta měla být rozhodujícím faktorem, který přivedl SSSR k jednacímu stolu. Tuto tezi autorka dokládá citacemi posledního sovětského ministra zahraničních věcí Alexandra Bessmertnycha. Thatcherová obhajuje i vlastní roli v tomto zápase a dělá to v zásadě stejnými slovy, jako provozovala svou politiku v 80. letech v Downing Street 10.

Nepřekvapí proto, že se v Praze na zmíněné konferenci tvrdě utkala právě s Michailem Gorbačovem. Ten hájil tezi, že studenou válku nevyhrál nikdo. Že nezvítězila žádná ideologie, protože žádná nemá dostatečné nástroje pro řešení aktuálních problémů světa. S takovým přístupem Thatcherová nikdy nesouhlasila. Pro ni byl zápas mezi svobodou a socialismem velmi jednoduchý a přehledný. A na této interpretaci trvá i proti západním kritikům - Strobu Talbottovi nebo Kennethu Galbraithovi. Nutno nicméně dodat, že zásluhy Michaila Gorbačova o relativně civilizované ukončení studené války autorka nezpochybňuje.

Čeho dosáhla Amerika?

Druhá kapitola knihy je věnována roli USA v moderním světě. Svým způsobem je klíčem k pochopení celého zahraničněpolitického myšlení Margaret Thatcherové. Spojené státy jsou dle jejího přesvědčení přirozeným a morálně oprávněným vůdcem světa. Toto oprávnění jim přísluší z toho důvodu, že obhajují svobodu, byť to neznamená, že Thatcherová vždy a za všech okolností souhlasí s tím, co USA dělají. Naopak. V mnoha ohledech je vůči nim kritická. Ale jen tehdy, pokud se odchylují od hájení svobody a demokracie ve světě. Potom neváhá kritizovat například politiku prezidenta Clintona v Somálsku nebo zmatečnou politiku prezidenta Bushe staršího. Přesto však autorka tvrdí, že „pouze Amerika je po stránce morální i materiální způsobilá být vůdčí silou světa. Osud Ameriky je úzce spjat s globálním šířením hodnot svobody. Je třeba, aby nejbližší spojenci Ameriky, především její spojenci v anglicky mluvícím světě, považovali její poslání za součást poslání svého." (str. 41)

Základem oddanosti Ameriky myšlence individuální svobody je dle Thatcherové kalvinistické náboženské přesvědčení prvních osadníků, důsledné trvání na uplatňování tradičních anglických svobod a ochota dalších vln přistěhovalců podstupovat riziko při odchodu do Ameriky a následně i při budování nové existence. To všechno dohromady položilo základy silnému americkému individualismu a oddanosti myšlence svobody. Tyto hodnoty jsou v očích Margaret Thatcherové tak významné, že opravňují USA ke světovému vůdcovství.

To, že USA a Západ vyhráli studenou válku, je dle Margaret Thatcherové dobře a stejně správné je i to, že po rozpadu SSSR vznikl tzv. unipolární svět v čele právě s USA. Tato skutečnost Thatcherovou na rozdíl od mnoha francouzských, německých, ruských, čínských nebo europeistických politiků nijak nepobuřuje. Snahy o vyvažování americké moci založené na myšlence prosazování multipolárního světa považuje za nesprávné - za jakousi „třetí cestu" v mezinárodní politice. Americké vůdcovství je dle Thatcherové nicméně třeba využívat rozumně. Vyvarovat se musí především nebezpečí izolacionismu a nebezpečí přílišné angažovanosti všude po zeměkouli bez jasně stanovených priorit.

Za klíčové imperativy pro politiku USA považuje Thatcherová nutnost bojovat proti mezinárodnímu terorismu a snahu o eliminaci hrozby ze strany tzv. zlotřilých států. Zvláštní pozornost věnuje otázce protiraketové obrany. Autorka tvrdí, že Západ vyhrál studenou válku především z toho důvodu, že zahájil práce na SDI, jejímž základem byla protiraketová obrana proti sovětským raketám. SDI znamenala zásadní odklon od doktríny tzv. vzájemně zaručeného zničení, na jejímž základě byla v 70. letech dosažena strategická rovnováha a následně byla smluvně zajištěna.

Účinná obrana proti raketám protivníka je dle Thatcherové aktuální i nyní - coby nástroj k obraně před zlotřilými státy, jako je Severní Korea, Irák, Írán, Libye, Sýrie nebo Somálsko. Autorka trvá na tom, že Západ má mít v každém okamžiku k dispozici technologii, která zajistí, že nebude moci být nikým vojensky vydírán. Což mají zajistit právě regionální nebo globální systémy protiraketové obrany. Pokud takové systémy Západ bude mít k dispozici, bude stále schopen prosazovat své hodnoty po celém světě. Pokud je naopak mít nebude, bude agresivními a totalitními režimy tlačen do kompromisů a ústupků, které jej budou oslabovat. Takový vývoj by vedl k omezování svobody a demokracie, a proto je správné se mu bránit.

V tomto ohledu Thatcherová významně ovlivňuje americké strategické myšlení. Tvrdý postoj USA a Británie vůči Libyi praktikovaný americkou a britskou vládou vedl po vydání knihy ke změně tamějšího kursu. Válka proti Iráku vedená stejnou koalicí (po vydání knihy) je opět dokladem toho, že naznačená strategie je v mnoha směrech sdílena i současnými vládami USA a Británie. Podobně se to týká i politiky Západu vůči Severní Koreji, Íránu nebo Sýrii. Jedinou cestou, jak si s těmito režimy poradit, je dle autorky „vybudovat globální systém obrany proti balistickým raketám". (str. 70)

Hádanka jménem Rusko

Třetí kapitola knihy je věnována Rusku. Autorka se tomuto tématu věnuje poměrně rozsáhle na pětatřiceti stranách. Časově pokrývá události od studené války až k současnému prezidentu Putinovi, vrací se i do carské historie. Z hlediska současného čtenáře jsou však nejzajímavější ty pasáže, které se týkají aktuální politické situace. Autorka v tomto směru uvádí pět imperativů pro politiku Západu: „O tom, jak se Rusové chovají, musíme říkat jasnou pravdu: v Čečensku se chovají nepřijatelně. Musíme dát jasně najevo, že sice respektujeme zájmy velmoci, ale odmítáme přiznat Moskvě jakékoli právo destabilizovat jiné země bývalého Sovětského svazu. Pobaltské země by měly být přijaty do NATO, jak si přejí, a to ve vhodnou dobu. V sázce jsou důležité zájmy Západu na Ukrajině a v zemích Střední Asie a jižního Kavkazu. (...) V boji proti islámskému extremismu ve Střední Asii musíme i nadále spolupracovat s Ruskem."

Pokud se podíváme na tento soupis doporučovaných priorit, lze konstatovat, že Západ se jimi v zásadě dodnes řídí. To, že Rusko postupuje proti Čečensku nepřijatelně krutě, říká Západ od počátku rusko-čečenského konfliktu. To, že Moskva nemá právo destabilizovat okolní státy, se Západ rovněž snaží v praxi uplatňovat. Přijetí pobaltských států do NATO se krátce po zveřejnění knihy stalo realitou a situace na Ukrajině, v zemích Střední Asie a na jižním Kavkazu alespoň předmětem velkého zájmu. Tzv. oranžová revoluce na Ukrajině v roce 2004 byla otevřeným střetem mezi zastánci proruské a prozápadní orientace Ukrajiny a Západ dal jasně najevo, kam směřují jeho sympatie. Vývoj událostí dal konečně autorce za pravdu i ve věci spolupráce Západu a Ruska v boji proti islámskému terorismu.

Vůči Rusku samotnému autorka doporučuje postupovat s pevným vědomím toho, že cílem je i v této zemi „skutečná ekonomika volné soutěže postavená na zdravých financích, nízkých daních, omezené vládě a především vládě zákona". (str. 93) Podle ochoty ruské politické elity naplňovat tento cíl doporučuje autorka vstřícnost Západu „dávkovat". Nesmí se ale zapomínat na ruský arsenál zbraní hromadného ničení; podmínkou pomoci Západu Rusku musí být zajištění bezpečnosti Západu jak prostřednictvím řádného dohledu nad ruským arsenálem, tak omezováním možnosti jeho vývozu do zlotřilých států.

Kauza Asie

Zdaleka největší část knihy z pohledu pojednávaných částí světa (téměř osmdesát stran) autorka věnovala Asii. Píše zde o všech významných asijských státech - Číně, Indii, Japonsku, Malajsii, Pákistánu, Singapuru, Tchaj-wanu i Hongkongu. Poté následuje téměř třicet stran pojednání o zlotřilých státech, které s výjimkou Libye opět všechny leží v Asii. Opomenut nebyl ani na arabsko-izraelský konflikt, jemuž je věnována pozornost v subkapitole „Svatá země".

Pro českého čtenáře je překvapivé, že autorka věnuje tak velkou pozornost Asii. Z hlediska aktuálního vývoje světové ekonomiky a politiky je to však pochopitelné. Navíc v Evropě není kvalifikovanějšího národa pro kontakt s Asií než právě Británie; Thatcherová sama je v tomto ohledu kvalifikovaným dědicem nejlepších britských imperiálních tradic. (Už v dětství se toužila stát úřednicí indické koloniální správy. Její otec tehdy údajně poznamenal, že než dospěje, koloniální správa pravděpodobně bude minulostí. Vřelý vztah k Indii, Hongkongu a Singapuru však autorce zůstal. Koneckonců předání Hongkongu zpět Číně domlouvala v 80. letech právě její vláda.)

Za klíčové státy současné a budoucí Asie považuje Thatcherová Čínu, Indii, Japonsko a Indonésii. Postoj vůči nim nicméně zaujímá diferencovaný. Vůči Číně doporučuje v zásadě stejný postoj jako vůči bývalému SSSR, tj. vystupovat z pozice síly, neustupovat, mluvit o porušování lidských práv a důsledně trvat na ochraně zájmů Západu jak v ekonomických, tak vojenských záležitostech. Zvláštní místo v tom samozřejmě hraje ochrana Tchaj-wanu před případnou čínskou agresí.

Zcela jiný je její postoj vůči Indii. V souvislosti s ní Západu doporučuje postupovat vstřícně, hlavně z toho důvodu, že se jedná o demokracii schopnou reálně vyvažovat ekonomický i vojenský potenciál Číny. Je v tom částečně trocha britské imperiální nostalgie a hrdost na pozitivní dědictví, které britská koloniální správa v Indii zanechala, ale také jasný strategický kalkul. Thatcherová bez obalu doporučuje, aby Západ přestal Indii bránit v tom, aby získala legální statut jaderné mocnosti, naopak by měl toto úsilí Indie podpořit. Není bez zajímavosti, že právě k tomuto kroku se čtyři roky po vydání knihy odhodlal americký prezident G. W. Bush.

V souvislosti s Indií Thatcherová doporučuje také to, aby země byla přijata mezi stálé členy Rady bezpečnosti OSN. V případě Japonska, které o statut stálého člena usiluje rovněž, by však Západ podle Thatcherové podporu vyjadřovat neměl; pouze by měl zemi povzbudit k posílení jejích ozbrojených sil a k převzetí větší odpovědnosti při prosazování globálních zájmů Západu. Krom toho Thatcherová Japonsku doporučuje provést hospodářské reformy dle jejího vzoru. Bez reforem se podle ní země nemůže vymanit ze současné (již řadu let trvající) stagnace.

Indonésie coby největší muslimský stát na světě má potenciál k demokratickému i hospodářskému rozvoji a Západ by jej měl podpořit.

Zlotřilé státy

Velkou pozornost autorka věnuje tzv. zlotřilým státům a postupu Západu vůči nim. Přes výhrady k termínu „zlotřilý stát" autorka v zásadě souhlasí s tím, že Severní Korea, Írán, Irák, Sýrie a Libye patří do stejné kategorie. Ke každému je ale nutné přistupovat individuálně, protože jsou každý trochu jiný a jinak motivovaný. V zásadě ale platí, že mají být všechny přivedeny po dobrém nebo po zlém k tomu, aby se vzdaly svých ambicí v oblasti zbraní hromadného ničení.

Zde se opět dostáváme k debatě o ochraně Západu proti nebezpečí balistických raket s různými druhy náloží. I po několika letech, které již uplynuly od vydání knihy, je tato otázka stále aktuální. Libye raději sama podnikla kroky směřující k nápravě svých vztahů se Západem. Irák byl donucen k poslušnosti vojenskou akcí, jak to dopadne v případě Íránu, Severní Koreje a Sýrie, zatím není jasné. Každopádně Západ nespouští ze zřetele ani nyní cíl zbavit se nebezpečí, které z těchto států pro světový mír plyne. Strategie, kterou doporučuje autorka, je stará známá „politika cukru a biče"; doporučení stran Libye zní takto: „Rozumná míra stimulů a odměn za dobré chování může být užitečnou součástí strategie, která má omezit škody, jež Kaddáfí páchá: ale jediná cesta, jak zkrotit jeho ambice, vede přes věrohodnou hrozbu silou."

Problém zlotřilých států je snad s výjimkou Severní Koreje ve všech případech propojen s izraelsko-arabským konfliktem. Autorka si to dobře uvědomuje a tvrdí, že nemůže nabídnout žádné jednoduché řešení. Západ by měl nicméně přijmout několik základních principů: jediným spolehlivým vnějším mírotvůrcem mohou být pouze USA; mír však USA nejsou schopny vynutit, musí jej chtít obě strany konfliktu; dříve nebo později musí vzniknout malý palestinský stát, který by měl být v přátelském vztahu s Izraelem. To vše musí být vykoupeno velkou trpělivostí. Aktuální vývoj ve zmiňované oblasti ukazuje, že cesta k míru bude ještě velmi dlouhá.

Lidská práva a bezpráví

Velmi zajímavou kapitolou knihy je pasáž věnovaná lidským právům. Ani zde Thatcherová nezůstává nic dlužna své pověsti nekompromisní bojovnice proti levici. Podle jejího soudu je zápas mezi pravicí a levicí veden i na poli soudnictví a mezinárodního práva. Při definování svého postoje se vrací zpět k britským politickým tradicím omezené vlády a „organického růstu" práv a svobod. Podrobně se věnuje i norimberskému tribunálu a definuje jej jako tribunál vítězných mocností, nikoliv jako mezinárodní tribunál.

Od toho potom odvozuje svůj zásadní odpor k ustavení Mezinárodního trestního tribunálu, který je v jejích očích nástrojem mezinárodní nové levice v tažení proti zájmům Západu. Mnoho pozornosti věnuje otázce jugoslávského a rwandského trestního tribunálu a také kauze generála Pinocheta, jehož se španělské soudy pokusily trestně stíhat mimo území Chile a bez vazby na jakoukoliv španělskou oběť. Jako důkaz levicové předpojatosti španělského soudu přitom uvádí odmítnutí stíhat v podobné kauze také Fidela Castra, u něhož jsou naopak konkrétní španělské oběti dobře zdokumentovány.

Klíčový je v autorčině uvažování axiom, že lidská práva „nevisí ve vzduchoprázdnu", že vždy musí být někým konkrétním zajišťována a vynucována a musí být odvozena od vůle a úsilí konkrétního (demokraticky spravovaného) suverénního státu. Nepřekvapí proto, že v závěru této pasáže vyzývá: „Všichni konzervativci musí podniknout protiútok proti šiku lidských práv nové levice, a to s takovou intelektuální silou, s jakou jsme v uplynulých dobách bojovali se starou levicí." (str. 250)

Války na Balkáně

Samostatná kapitola knihy je věnována konfliktu, jenž vypukl na počátku 90. let na území bývalé Jugoslávie. Autorka jej vidí velmi ostře jako boj mezi „zlým" velkosrbským nacionalismem v čele se Slobodanem Miloševičem a „hodnými" národně-emancipačními silami. V této kapitole se dle mého soudu autorka dopouští největšího zjednodušení situace. V národnostně tak nehomogenní zemi, jakou byla Jugoslávie, bylo uplatnění práva národů na sebeurčení velmi obtížné. Hranice mezi jednotlivými státy jugoslávské federace byly stanoveny pro Srby velmi nepříznivě, a proto je (i za cenu vyvolání války) nechtěli akceptovat. V tomto ohledu měl Miloševič podporu naprosté většiny Srbů a i dnešní demokratická reprezentace Srbska má v této věci stejný postoj. Thatcherová však soudí, že „jakmile jednou národy Jugoslávie projevily přání opustit ji, nemělo dojít k žádným pokusům udržet zemi pohromadě".

Takový imperativ je ale zcela idealistický. Jak by se autorka tvářila na to, kdyby se stejnou logikou usilovali o samostatnost na Británii například Skotové? Miloševič byl bezpochyby nebezpečný diktátor, který má na svědomí mnoho lidských životů, ale jeho protihráči včetně Izetbegoviče a Tudjmana také nebyli žádní „svatoušci". A to zcela pomíjím v poslední době se vynořující informace o účasti radikálních islamistických žoldnéřů v jugoslávském konfliktu. Thatcherová se během 90. let vždy přimlouvala - a činí tak i ve své knize - za tvrdý postup vůči Miloševičovi včetně použití zbraní.

V roce 1999 vyjádřila plnou podporu válce NATO proti Srbsku. V několika pasážích se nicméně brání tomu, aby cílem Západu na Balkáně bylo vytvoření „protektorátu NATO a EU", kde si nadnárodní byrokracie bude uskutečňovat své sny. Přesně takovou situaci však Západ svým působením přivodil. Nezbývá tedy, než jak tvrdí autorka: „reálný program obnovy Kosova a návratu uprchlíků", „jasný harmonogram referenda o nezávislosti" a „následné rychlé, ale spořádané stažení mezinárodních sil z Kosova".

O Unii

Pro čtenáře z Evropy je rozhodně nejzajímavější částí knihy pojednání o Evropské unii a vztahu mezi Británií a Evropou. Autorka zde rozvíjí své velmi kritické názory na koncept Evropské unie i na její jednotlivé politiky. Vysloveně odmítavě se staví k tzv. evropskému ekonomickému a sociálnímu modelu, který je ideovým základem současné Evropské unie. Odmítá i společnou zemědělskou politiku EU a celkovou tendenci EU prosazovat v mezinárodním obchodu protekcionismus. Autorka je i proti přijetí eura v Británii a budování tzv. evropské armády. To vše jsou dle jejího názoru pouhé součásti širšího plánu na vybudování evropského superstátu, který odmítá jako celek.

Thatcherová v kapitole „Evropa - sny a noční můry" dospívá k zajímavým doporučením. A podotýkám, že tak činí v roce 2001, tj. ještě před rozšířením EU z patnácti na pětadvacet států. Klíčovým doporučením je, že „staré argumenty pro rozšíření členství EU už neplatí. EU by měla být dotlačena k tomu, aby přistoupila na dohodu o volném obchodu s kandidátskými zeměmi. Někdo by ji měl také přimět, aby přestala podrývat zemědělský sektor těchto zemí dotováním svých výrobků na účet jejich zemědělců." (str. 297) Autorka tedy již v roce 2001 výrazně korigovala své předchozí názory. Do té doby totiž byla velkou stoupenkyní rozšíření EU. Důvodem k tomu bylo přesvědčení, že rozšířená EU bude méně náchylná prosazovat další „prohlubování" integrace. Vývoj však šel v této věci jiným směrem a Unie se v roce 2004 rozšířila. Zcela však platí to, co autorka řekla na adresu podrývání zemědělství nových členských států dotovanou produkcí EU-15. Tato zjevná nespravedlnost skutečně nastala a navíc byla ještě před rozšířením EU-15 na EU-25 potvrzena až do roku 2013 v podobě nižších dotací pro zemědělce v nových členských státech.

Celým textem o EU se jako červená nit táhne souboj o interpretaci moderních evropských dějin. Zatímco europropaganda tvrdí, že Evropská unie je založena na hodnotách svobody, demokracie, lidských práv a zajištění míru, Thatcherová tvrdí, že svobodu a mír v Evropě zajistil ozbrojený odpor proti nacismu vedený konkrétními národními státy s podporou USA; tvrdí, že svoboda a demokracie mohou být v Evropě dále zajištěny pouze tak, že státy budou nadále suverénní a budou spolu dobrovolně spolupracovat tam, kde to pro ně bude výhodné. (Europeisté naopak tvrdí, že mír bude zajištěn pouze tehdy, pokud se co nejvíce pravomocí národních států předá evropským orgánům a ty budou spravovat novou mírovou Evropskou unii.)

Tyto dva vzájemně neslučitelné postoje vedou autorku k výzvě, aby Británie zcela přehodnotila své vztahy s Evropskou unií. Dosavadní bilanci britsko-evropského vztahu od druhé světové války považuje za negativní. Dokonce i obrovské vítězství, jehož sama Thatcherová dosáhla v podobě trvalého „britského rabatu" ji nepřesvědčuje o tom, že Británie je schopna pozitivně ovlivňovat evropskou politiku ve svůj prospěch. Velkým zklamáním je pro ni i vývoj jednotného trhu, do jehož ustavení investovala mnoho úsilí. Proto trvá na tom, že Británie si musí za každou cenu udržet libru a nepřijímat euro. Dále doporučuje, aby Británie Evropskou unii zcela opustila a dohodla si s ní samostatnou bilaterální smlouvu. Takové řešení by Británii dle jejího názoru umožnilo zcela se vyvázat z povinností a omezení společné zemědělské politiky EU a obnovilo by její suverenitu v otázce rybolovu v britských pobřežních vodách. Dalo by Británii rovněž možnost zcela se zbavit nesmyslné evropské regulace v mnoha hospodářských a sociálních otázkách a připojit se případně ke konceptu Severoatlantické smlouvy o volném obchodu (NAFTA).

Thatcherová zde uzavírá svou dlouhou evropskou myšlenkovou pouť, na jejímž začátku byla zastánkyní vstupu Británie do EHS a na konci zastánkyní odchodu z této organizace. V obou případech jsou důvody stejné: v obou případech kalkulovala, co je pro Británii v dané situaci nejvhodnější. V roce 1975 při referendu o vystoupení z EHS říkala: „Zůstaňme". Nyní říká, že je lepší odejít, protože „globálně obchodujeme a globálně musíme i myslet - nespoutáni hranicemi těsné Evropy". (str. 349)

Omezená vláda

Závěrečné pasáže knihy autorka věnovala obhajobě kapitalismu, individualismu a omezené vlády. Thatcherová obhajuje svobodu a kapitalismus na základě Hayekovy argumentace a ukazuje, že jeho rozvoj v posledních dvaceti letech přinesl mimořádné úspěchy. Přesto je stále terčem levicové kritiky. Kapitalismus funguje dle autorky dobře pouze tehdy, „když je daňové a regulační břemeno jednotlivců i podniků mírné". Proto „je povinností všech konzervativců obhajovat ze zásady nízké výdaje, nízké daně a mírnou regulaci". (str. 363-364)

Zajímavé je autorčino trvání na tom, že „peníze jsou z morálního hlediska neutrální - záleží na tom, co vy s nimi uděláte". (str. 368) Z principu odmítá termín „sociální spravedlnost", protože přerozdělování, které ji jako jediné může zajišťovat, podrývá spravedlnost skutečnou. Podstatou sporu mezi pravicí a levicí je nadále spor o svobodu a rovnost. Pravice podporuje svobodu a rovnost pouze před zákonem. Jiné druhy rovnosti musí pravice ze zásady odmítat, protože zpravidla vedou k omezování svobody. Obdobně jako na národní úrovni odmítá autorka i globální přerozdělování. Třetí svět není chudý z toho důvodu, že jej Západ vykořisťuje, ale proto, že není dostatečně zapojen do volného obchodu a nejsou v něm dostatečně zajištěna vlastnická práva a vláda práva.

Thatcherová rovněž odmítá všechny katastrofické scénáře malthusiánského charakteru včetně jejich moderních verzí. Ukazuje, jak se mýlili autoři z okruhu tzv. Římského klubu, když počítali s brzkým vyčerpáním surovinových zdrojů. Podobně odmítá také „hloupé tlachy o globálním oteplování" a tvrdí, že „s podezřením bychom se měli dívat na plány globální regulace, které až příliš krásně zapadají do dalších předem naplánovaných agend". Mezi politiky nové levice, jako je Bill Clinton, Albert Gore, Tony Blair nebo Robin Cook, se na sklonku druhého tisíciletí rozšířila teorie o rychle přicházející klimatické katastrofě.

Thatcherová nazývá tento postoj „klimatické dogma". Problém tzv. skleníkového efektu není dle jejího názoru dostatečně vědecky podložen, a není tedy důvod k restriktivní globální regulaci. Proto je dle jejího soudu správné, že prezident G. W. Bush odmítl podepsat Kjótský protokol; EU v tomto ohledu naopak chybovala. Řešením globálních problémů je dle autorky globální kapitalismus svobodného podnikání a je povinností všech jeho stoupenců postarat se o to, aby se výhody volného obchodu zpřístupnily všem zemím světa. Klíčem k funkčnímu kapitalismu je omezená, malá vláda, která lidem bere co nejméně a ponechává na nich co největší část starosti o jejich životy.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Diskuse