Kdyby se Berlusconi jmenoval Obama
Rubrika: Zaujalo nás... | Témata: Barack Obama, Rusko, Silvio Berlusconi, Itálie, Libye
Berlusconi-politik se zdá být zastíněn Berlusconim-soukromou osobou. Vzpomeňme všechny ty hvězdičky, jiskry a lávu z vulkánu na Sardinii. Poté, co velebil socialismus, je poněkud zkaleno i jeho liberální charisma. Funguje jediné: zahraniční politika.
Je mi velmi líto všech kolegů ze světového tisku, že budou muset odlepit oči od klíčových dírek a pohlédnout směrem k utajenému místu, ruské dači, kde se koncem týdne sejdou Vladimír Putin, Berlusconi a patrně i bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, aby spolu probrali zásadní otázky světové politiky. Vlastně vždy, když se stane něco, co přitáhne pozornost, třeba dlouhé promluvy Baracka Obamy, vždy nádherné, vizionářské a překrásně recenzované, objeví se místečko pro našeho Rytíře a jeho/naši střední/velkou zemi.
Mimořádné vazby Itálie s Ruskou federací jsou (stejně jako s Libyí) cílem jízlivých vtipů. Ale nepletu-li se, vztah s Ruskem je pro Německo či Francii již dlouho testem, zda jsou tyto země ještě schopny ve světě obstát. Proč tomu tak není u Itálie?
Je nutné říci, že významnou charakteristikou Berlusconiho zahraniční politiky, jež má tak silný osobní podtext, je tvárnost, snaha nezavrhnout potenciální řešení hned. Hodně se toho namluvilo o očekávané americké neochotě mít zvláštní vztahy s Putinem, ale velmi záhy se ukázalo, jak se věci mají. Obama hledal možnost, jak napravit pošramocené vztahy, a podřídil jí i klíčové rozhodnutí, jímž bylo přehodnocení záměru vybudovat v Polsku protiraketovou základnu. Použil při tom i cestičku vyšlapanou Itálií.
Stejné je to s politikou vůči arabským státům. Libyjský stát a národ budou odškodněny za italské koloniální zločiny i s Kaddáfím v čele. Co je na tom špatného? Nebyla to snad naše povinnost, historická příležitost, slušnost, kterou vykonal „diletant" Berlusconi a ne výkvět profesionálů, kteří před ním obývali palác Chigi a Farnesinu (Romano Prodi a Massimo D'Alema)? Již dlouhou dobu se s Kaddáfím uzavíraly špinavé obchody, a to navzdory krvavým obětem terorismu. Nyní se celá věc vynesla na světlo. A ačkoliv to bylo v poněkud groteskním plukovníkově stylu, neměli bychom za to být rádi? Jak ukázala odvážná reakce proti Goldstoneově zprávě, kterou Itálie a USA přednesly OSN, cesta našeho Rytíře k beduínům nikoho neohrozila, naopak vztahy paláce Chigi a Izraele jsou jak z ocele.
Nyní se Berlusconi s elánem sobě vlastním rozhodl podporovat evropskou kandidaturu Tonyho Blaira. Všechny tím zaskočil. Vysloužil si tím obvyklé pošklebky přemoudřelých komentátorů, ale tah se to ukázal být dobře načasovaný a účinný. Blairova podpora roste, i když zvítězí jen těžko; sjednocená Evropa nesnáší váhu odpovědnosti, vize, strategie, a tak je pravděpodobné, že prvním prezidentem Evropské rady bude nějaký panák ze slámy a vosku. Itálie se každopádně vydala na křížovou cestu, při níž se rozhodne o budoucnosti Unie po Lisabonské smlouvě, a to není málo.
Z časopisu Panorama, 27. října 2009, přeložila a redakčně upravila Kateřina Hloušková.
Rubrika: Zaujalo nás... | Témata: Barack Obama, Rusko, Silvio Berlusconi, Itálie, Libye