Ošklivá demokracie

Legutkovy eseje boří posvátné modly dneška

Český čtenář nemá v současné době příliš šancí seznámit se s myšlením konzervativních autorů aktuální světové provenience, nemluvě o scéně domácí. Od vydání fenomenální Kirkovy knihy Konzervativní myšlení uplynula už řada let a od smrti Vladimíra Čermáka je české intelektuální prostředí až na některé výjimky „konzervativně chudé". V roce 2006 vyšla slavná Smrt západu Patricka Buchanana, avšak při vší úctě, přes nesčetné skvělé postřehy, ji nelze považovat za „průvodce konzervatismem"; je orientována spíše na kulturní problematiku a praktickou situaci ve Spojených státech. Změna přichází nyní - v podobě průřezové sbírky tvorbou polského konzervativního publicisty Ryszarda Legutka, jíž vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury.

Ryszard Legutko je profesorem filozofie na Jagellonské univerzitě v Krakově, specializuje se na politickou a antickou filozofii. V 80. letech vydával samizdatový časopis Arka, po roce 1989 založil a dlouhá léta řídil krakovské Centrum politického myšlení. Od roku 2005 se angažuje i ve veřejném životě: byl místopředsedou Senátu, ministrem školství a tajemníkem v Kanceláři prezidenta Lecha Kaczyńského. Od července letošního roku je poslancem Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost.

Ve více než třísetstránkové publikaci, která je průřezovou antologií dosavadní Legutkovy publicistické tvorby, nám polský autor představuje svůj pohled na svět, který je provokativní, nekorektní, ale zároveň precizně vyargumentovaný a až křišťálově vztažený k objektivní skutečnosti. Legutkovo ovlivnění Platónem čiší z každého odstavce.

Překlad je dílem Josefa Mlejnka, texty vybral a redakčně upravil Maciej Ruczaj. Kniha je tematicky rozčleněna do tří částí. První, „Vzpoura demokratického člověka", převážně teoretická, poskytuje vhled do nitra Legutkova myšlení. Ve druhé kapitole, nazvané „Západ a jeho nepřátelé", Legutko „rekonstruuje" společenské termíny a politické pojmy, jejichž význam byl pokřiven, či zcela změněn v duchu liberální revoluce. Předmětem jeho kritiky jsou zde zejména postmodernisté a pojem „represivní tolerance", který dnes mnoha společenským kritikům dovoluje být netolerantní právě v zájmu „tolerance". Třetí a poslední část, „Esej o polské duši", je v mnohém sžíravou kritikou domácí politické a společenské reality. Legutko, ač reprezentant polského konzervatismu a člověk, kterého lze bezesporu považovat za polského vlastence, si vůči vlastnímu národu a kořenům domácí politiky nebere žádné servítky.

Demokraté a nedemokraté

Pronikavá kritika demokracie, která představuje jednu z nosných myšlenek knihy, nespočívá v adoraci nedemokratického jednání nebo těch prvků, které demokratické prostředí negují, jak by se mohlo zdát, ale zaměřuje se vůči současné situaci, kdy demokracie hypertrofuje na všechny hodnotové prvky života společnosti. Demokracie již není intelektuálním konceptem, ale článkem víry. Sám autor výstižně dodává: „Demokracie získala natolik vysoký status, že neúměrně rozšířila svůj význam (...), vzniklo zakořeněné přesvědčení, že k podstatě demokracie patří rovněž vláda zákona, občanská společnost, individuální svoboda, morální řád a řada jiných dobrých věcí." (s. 27) Přijmeme-li tedy tezi, že demokracie rovná se dobro, pak je příznačné, že slovo „antidemokrat" nebude pouhým lexikálním vyjádřením negace výrazu „demokrat", ale synonymem pro společenské zlo. Nazvat někoho nedemokratickým je zkrátka normativní záležitostí vylučující jedince ze „slušné společnosti", bez ohledu na jeho skutečnou morální integritu, pohnutky či politické smýšlení.

Za jinak než vynikající potom nelze označit vysoce sžíravé narážky, jimiž autor glosuje příklady využití osočení „nedemokrat" v praxi. A opět si vystačí s domácí situací, když připomíná kontroverzní polské politické postavy A. Leppera a G. Janovského. Populista Lepper ani poslanec Ligy polských rodin Gabriel Janowski, který se na protest proti privatizaci kdysi nenechal odtrhnout od řečniště a obstruoval celé zasedání Sejmu, nejsou podle Legutka nedemokraty, ale právě demokraty par excellence, neboť „demagogie, neboli schopnost manipulovat lidmi, vznikla v podstatě v demokracii, ne v jiných režimech." (s. 29) Janowski, Lepper a další ve skutečnosti využívají pouze mnohokrát vyzkoušené demokratické praktiky. Ve spojení s některými obzvlášť vulgárními projevy na domácí politické scéně je tato poznámka více než trefná.

Právo na všechno

Obdobně neústupnou kritiku si od Legutka vysloužila i koncepce univerzálnosti lidských práv. V eseji „Právo na všechno" se autor pod vlivem Edmunda Burka ptá: „Proč byl člověk samotným faktem svého narození vybaven nějakými právy?" Legutko naráží na některé dřívější práce, například od Rogera Rustona, který si všímá, že bez zasazení lidských práv do patřičného kontextu, tedy, jak autor knihy připomíná, „do nějaké silnější koncepce člověka, která ukáže na jeho vývojový potenciál" (s. 17), se práva proměňují na subjektivní požadavky adresované státu a společnosti. Jinými slovy, z myšlenky lidských práv se stává prostředek politické tyranie. To je zásadní myšlenka, zvláště když si uvědomíme, že právě jedna z mnoha kouzelných větiček dneška - „mám na to právo" - má takový dopad, že umožňuje zbavit veškeré moci jakkoli silný argument, byť by byl postaven na sebesilnějším základě, popřípadě podpořen jakkoli hlubokou erudicí a zkušenostmi nositele. „Mít na něco právo" znamená posvětit si jakékoli jednání, jehož legitimita nemusí brát ohledy na normy, hodnoty nebo pravdu.

Co je politika

Tím se dostáváme k samotné podstatě krize dnešní politiky (na niž v Česku upozorňuje například prof. Petr Fiala). Její základ spočívá v redukci politična na opakování povrchních frází a módních témat, která zabraňují věcnému a skutečně „politickému" pohledu na politiku. Místo něj jsme svědky k uzoufání nudného opakování stále stejných sloganů a vytrácení idejí z politiky - vyjma těch, které reprezentují kulturní revoluci a filozofii osvobození. S Ryszardem Legutkem nelze nesouhlasit, když tvrdí, že většinu současných „levičáckých" sloganů uvádí do oběhu americké kulturní a intelektuální elity. Ostatně sám Legutko, ač se považuje za myšlenkového zastánce Západu, neváhá sáhnout po zdrcující kritice některých aspektů současné americké společnosti a jejího života. Nikoli ve smyslu laciného prvoplánového antiamerikanismu, ale s poukazem na schematismus současné americké kultury: „Americká humanistika produkuje myšlenkový schematismus v nebývalém rozsahu a americká média a masová kultura v USA představují vzorové příklady myšlenkového konformismu. Kdo by chtěl dnes psát traktát o zotročeném duchu, nenalezl by lepší příklady, než jsou americká televize a americké filmy." (s. 65)

Velmi kritickým autor zůstává k jednomu z nejrozšířenějších filozofických diskursů dneška - k postmodernistickému programu, jejž nazývá „myšlením slabým". (s. 97) „Postmodernistický program osvobození se dá de facto zredukovat na svržení filozofie v podobě, jaká existovala po více než dvacet pět století." (s. 97) A dále: „To, s čím kdysi filozofové přicházeli jako s nezaujatým hledáním pravdy, nyní nahradila společenská praxe, dialog a komunikace, dekonstrukce a hermeneutika, hra a spontánní výraz, individuální a kolektivní terapie." (s. 98)

O feminismu

Za v pravém slova smyslu zásadní text osobně považuji Legutkův esej „Feminismus na univerzitách". Ukazuje v něm pravou podstatu dnešního feminismu, který na rozdíl od „starého feministického hnutí" vybočil z tradičních kolejí liberálního schématu boje jednotlivce za svá práva. „Koncem šedesátých let - jak napsala francouzsko-bulharská feministická hvězda Julia Kristova, a většina jejích kolegyň to potvrzuje - se však zjistilo, že tento druh činnosti kopíruje mužská schémata a v prvé řadě ponechává nedotčeny mocenské struktury." (s. 137) Tyto mocenské struktury nezahrnují jen politické instituce a právo, ale také jazyk, literaturu a umění, filozofii a vědu. „Muž se stal něčím na způsob tisícihlavého monstra, jež je všudypřítomné a jež vším proniká, které ovládá naše myšlenky, náš rozum i naší představivost. Je to veliký biologicko-kulturně-mentální konstrukt (...) feminismus měl za úkol tento konstrukt popsat, demaskovat ho a také od něj osvobodit vytvořením a definováním konstruktů alternativních." (s. 138)

Navzdory své radikální rétorice, hraničící mnohdy až s posedlostí (nekonečné furiozní meditace nad tím, zda malířův štětec, dirigentova taktovka či učitelovo ukazovátko nepředstavují symbolickou náhražku falu, a neupevňují tak falokratickou strukturu), však současný feminismus představuje z intelektuálního hlediska bídu s nouzí. Nekonečné zástupy autorek emitují obrovská kvanta textů, které pojednávají stále o tomtéž, nadto se uvnitř feministických kruhů udržuje jakýsi „sesterský duch", který vylučuje jakoukoli hierarchii. V množství děl pocházejících z feministické dílny nelze hovořit o pracích zdařilých, průměrných a tragických, jak je to běžné v historii, fyzice, zeměpisu nebo teorii divadla. Pochopitelně - hierarchie jako taková je důsledkem mužského myšlení, které je nežádoucí. „Sesterská atmosféra" též je, jak autor výstižně poznamenává, jediným rozdílem, který dnešní feministky odlišuje od někdejší pokrokové inteligence.

Antikundera a další

Českého čtenáře jistě zaujme i esej „Antikundera", text zkoumající pravou podstatu někdejšího Kunderova myšlení, které Legutkovi nebrání světoznámého českého spisovatele přiřadit k plejádě rozličných levicových intelektuálů současnosti. Za obdobně důležitý text (podobně jako „Feminismus na univerzitách") považuji teoretickou stať „Tři konzervatismy", jež by měla patřit mezi povinnou četbu místní politické elity. Pro rozšíření obzorů. Minimálně pro tu, která se nazývá „pravicovou" nebo „konzervativní".

***

Proč je tedy demokracie ošklivá? Inu, osa celé Legutkovy knihy vede přes pole politična, dnes doslova rozryté apely na různé zprostředkující záležitosti, a ukazuje na absenci zdravého rozumu. Tento nešvar dnes postihuje reprezentace těch demokratických zemí západního světa, které usnuly na vavřínech v domnění, že dosažením demokracie dosáhly kýženého stavu a v pocitu vlastní dokonalosti zakonzervovaly politické systémy a politickou kulturu do uzavřeného systému klientelismu, planých frází a bezduchého žvanění. Z demokracie se tak stala posvátná kráva zaštiťující se sice termíny vypůjčenými z novověké politické vědy, ale postrádající mnohdy kýženou pluralitu, po které každá z teorií demokracie volá.

Kniha je provokativní a překvapivou kritikou mnoha současných společenských problémů západního světa a je téměř nutné, aby se dostala do rukou pravicově orientovaným politikům, žurnalistům i myslitelům. Ocení ji ale i studenti různých společenských věd a odborná veřejnost zajímající se o politické myšlení obecně. Knize lze vytknout mnohdy nečtivý a těžkopádný jazyk. Jinak se nám ale do rukou dostává velmi zajímavá publikace, která má v mnohém potenciál změnit náš určitý „skeptický náhled" směrem k polské publicistické tvorbě, zejména co se konzervativních kruhů týče. Legutkův styl je vytříbený, vyargumentovaný a rozhodně postrádá jakýkoli „únavný klerikální balast", který by snad nejeden domácí skeptik mohl od polského autora očekávat.

Diskuse