Má být vědecký výzkum svobodný?

Dochází ke zneužívání politické moci a k omezování svobody vědeckého výzkumu, který vede zejména v oblasti medicíny k novým léčebným postupům? Jaký má být vztah vědy a politiky? A jakou roli má hrát veřejné mínění? To jsou otázky, na něž hledali odpovědi přední světoví odborníci z oblasti bioetiky, medicíny a chemie na Světovém kongresu za svobodu vědeckého výzkumu v Římě. Před nedávnem byl z příspěvků, které na této akci zazněly, sestaven sborník, z nějž Revue Politika vybírá to nejzajímavější - a v řadě případů i nejprovokativnější.

Věda a politická svoboda: vývoj individuálních lidských práv v západních společnostech

Gilberto Gorbellini

profesor historie medicíny a bioetiky, Římská univerzita

Západním světem se šíří znepokojující a zkreslená myšlenka, že věda ohrožuje demokracii a svobodu jednotlivce. Současně se začalo tvrdit, že náboženství je hlavním kulturním a politickým obhájcem humanity, vystavené „útoku technovědy". Tento názor je v debatě o sociálním a etickém dopadu biotechnologií slyšet ve většině západních zemí. Například v Itálii tento postoj ovlivnil řadu legislativních rozhodnutí zaměřených na omezení jak svobody vědeckého výzkumu, tak svobody jednotlivců.

Ve vyspělých západních zemích si vědecká komunita snaží své odpůrce držet od těla a je přesvědčena, že nálady proti vědě jsou jen dočasné. Vědci se domnívají, že stávající stav změní podpora vzdělávání. Věří také, že západní společnosti již dosáhly svobody myšlení a projevu, tedy svobody vědeckého výzkumu. Není proto podle nich potřeba se obávat kulturní diskreditace vědy. Ani ten největší relativista by se přeci nevzdal výdobytků vědy a technologie; i on potřebuje antibiotika a internet.

Vědecká komunita by si měla uvědomit, že z historického hlediska vycházejí občanské svobody z ideové revoluce, kterou přinesla právě moderní věda. Z tohoto důvodu si prosazování racionality ve vědeckém přístupu a obrana vědy a svobodného výzkumu zaslouží stejnou pozornost jako obrana individuálních svobod, tedy demokracie. Přesto jsou dnes hodnoty demokracie zneužívány k poškozování vědy a jejího vnímání veřejností. Otcové moderní demokracie chápali, že vědecká kultura a vzdělání jsou zdrojem základních hodnot demokratického života a podpora vzdělání a kultury, která vědu vyvažuje, je nejefektivnějším a nejméně násilným způsobem šíření demokracie.

Vědci ovlivňují veřejnou debatu ze tří důvodů. Zaprvé, historický vývoj ukázal, že svoboda vědeckého bádání byla nejdůležitějším kulturním zdrojem moderního pojímání demokracie a sekulární vlády. Zadruhé, je bezpodmínečně nutné reagovat na politickou manipulaci a cenzuru ve vědě. Zatřetí, je důležité posilovat kritické myšlení, tedy intelektuální zázemí pro uplatnění „vnitrovědeckých" kontrolních mechanismů.

Síla technologie je velká, a proto musíme předejít vzniku dogmatické vědy, jež bude orientována především na technologii a najde uplatnění zejména v nedemokratických režimech. Dnes se (hlavně v Asii) ukazuje, že technologicky orientovaná věda se může efektivně rozvíjet i ve státech, které nezaručují osobní svobodu.

Analýza vztahu věda-společnost ukazuje, že velkou většinu lidstva osvobodila od ignorance, chudoby a nemoci právě věda a její technologické využití. Částečně to dnes uznáváme, přesto nedoceňujeme. Zdá se, že na politické a společenské rovině nikdo nechápe, že abychom uchránili to, co bylo doposud vybudováno, musí vědecký výzkum směřovat k pokroku a neměl by být brzděn. Vědecká výchova hraje při zachování a vývoji demokracie klíčovou roli.

Západní společnost nemůže ignorovat historický fakt, že nástup moderní vědy a technologií poskytl společnosti mnohem víc než jen poznání a praktické úspěchy. Moderní věda a technologie vytvořily metodologii sloužící k výměně názorů. Metodologie, založená na respektu ke všem jedincům a jejich idejím, vedla také k docenění osobní svobody, rozvoji práv a politického myšlení.

Ideu, že věda představuje pro demokracii hrozbu, podporovali i tak rozdílní filozofové jako Jürgen Habermas a Ralf Dahrendorf. Na tuto absurditu upozornil již Gerald Holton, jenž v roce 1981 dokázal, že liberální politické ideje a dynamický postoj k demokracii, reprezentované například Thomasem Jeffersonem, vycházely částečně z jeho působení v rámci vědecké debaty. Studie zabývající se kulturním vlivem vědecké revoluce 17. století ukázaly, že zrození moderní vědy zpochybnilo do té doby uznávaný elitářský a uzavřený pohled na vědění.

Debata mezi členy prvních vědeckých společností se zaměřovala na toleranci a občanskou úctu stejně jako na odmítnutí principu autority. Jejich členové vyjadřovali spíše kritický než absolutistický přístup. Zjistili, že pravdivost teze nepramení ani z autority, ani z politicko-sociálního statusu jejího zastánce, nýbrž jen z faktických důkazů a logické argumentace. V současnosti se objevují snahy spojovat myšlenku „inteligentního plánu" s evoluční teorií Charlese Darwina, a proto je potřeba zmínit, že již před čtyřmi sty lety vědci argumentovali, že věda by neměla užívat „utajované" výrazy, ale vysvětlovat, co je skryté. Použití vědecké metody poprvé vytvořilo podmínky pro docenění faktu, že všichni lidé jsou si rovni. Všechny lidské bytosti mají podobné intelektuální schopnosti, a žádná skupina by se proto neměla nadřazovat nad jinou.

Způsob komunikace používaný vědci je důležitý i pro docenění intelektuální čestnosti. Francis Bacon se domníval, že intelektuální čestnost se projevila například v otevřenosti, s jakou Galileo Galilei objasňoval výsledky každého stupně svého výzkumu. Liberální principy tolerance a univerzálnost lidských hodnot byly poprvé institucionalizovány právě ve vědeckých společnostech.

Když si uvědomíme výhody plynoucí ze svobody projevu, měli bychom si uvědomit i význam vědy. Historici politické filozofie i většina filozofů mají tendenci to přehlížet. Přehlížejí, že věda je v totalitních režimech cenzurována a zneužívána k dosažení různých neliberálních plánů.

Věda a demokracie nejsou přirozenými potřebami. Jsou lidskými konstrukcemi, produkty sociální evoluce plné kulturních a ekonomických procesů. Politické zneužívání a cenzura vědy proto ohrožují demokracii. Vědci mají za úkol chránit svobodu vědy, aby garantovali jak své vlastní přežití, tak přežití celé společnosti. Ochraňují kulturní podmínky pro přežití demokracie jako takové.

Za posledních padesát let to byla především bioetika, která přispěla ke zhoršení komunikace mezi vědou a společností. Je to způsobeno nepřirozenou povahou vědy. Bioetika posílila nedůvěryhodnost vědy a pomohla ji zredukovat na technologii, neboť se vše pokouší definovat v rámci procedur a protokolů. Bioetika dusí kreativitu vědců v oboru biomedicíny a vážně omezuje výkonnost klinického výzkumu. Většina případů politické cenzury a manipulace v přírodních vědách je zapříčiněna silným politickým a kulturním vlivem bioetiky v porovnání se slabým působením vědecké obce.

Vědci ve vyspělých zemích se v posledních třiceti letech snaží změnit komunikační strategii: přesvědčují o společenské roli vědy, aby si zajistili nezbytné politické podmínky pro vedení výzkumu. Empirické studie a nepřímo také kroky v politicky kontroverzních oblastech ale ukazují, že nejkritičtější a nejpodezíravější postoj k vědě a technologickým inovacím se objevuje v nevyspělejších demokraciích, které zaručují více ekonomické prosperity a občanských práv.

Vědecký vývoj je potřeba vždy zkoumat v kontextu politických a sociálních systémů, ve kterých působí.

Je věda nebezpečná?

Lewis Wolpert

profesor biologie aplikované do medicíny, University College, Londýn

Myšlenka, že věda je nebezpečná, je velmi stará a v západní společnosti silně zakotvená. Pojem genetika je například ve Velké Británii automaticky spojován s postavou Frankensteina a vědci jsou v literatuře většinou portrétováni jako deprimovaní, obsedantní, nudní a nebezpeční muži.

Ve skutečnosti je věda kulturně svobodná. Má jen jeden původ, a tím je Řecko; je to euklidovská geometrie následovaná experimenty v období renesance.

Spolehlivé vědecké poznání je osvobozeno od hodnot a etiky. To, že nejsme centrem vesmíru, není ani dobré, ani špatné; že jsou někteří lidé lépe geneticky vybaveni, a proto inteligentnější, není ani dobré, ani špatné. Svět je zkrátka takový. Otázky etiky vyvstávají až během vědeckého zkoumání a s jeho aplikací. Spatřujeme to v oblasti kmenových buněk nebo při pokusech na zvířatech. Záleží na tom, jak lidé s nabytými objevy a vědomostmi naloží. Je také nutné zdůraznit, že páchání škod je na vědě nezávislé (nebo závislé jen nepřímo): miliony zavražděných v Evropě a Rusku v minulém století s ní neměly nic společného. Šlo o otázku politiky a přesvědčení.

Problematické také je, že nelze předpovídat, co věda objeví. Často jde totiž o náhodu. Za skutečně nebezpečný vědecký produkt můžeme považovat pouze eugeniku, jež podpořila nacisty v jejich nadřazeném smýšlení o své rase.

Hovoří-li se o nebezpečí vědy a etické odpovědnosti, je nutné položit si otázku, zda člověk chce, aby za něj etická rozhodnutí činil někdo jiný (nějaká specializovaná skupina). Eticky odpovědný by měl být člověk sám a neměl by tuto odpovědnost předávat vědě.

Věda je oblastí vědění a porozumění, politika je sférou názoru. Když Robert Oppenheimer mluvil o nebezpečí atomové bomby, řekl, že vědec neodpovídá za zákony přírody. Vědcův úkol je zjistit, jak tyto zákony fungují. Jeho prací není rozhodovat, jestli má být atomová bomba vyrobena, nebo dokonce použita. Tato odpovědnost leží v rukou lidí a jejich zástupců. Věda, jak řekl Tolstoj, nám neposkytne žádnou odpověď na otázky, co máme dělat nebo čím máme být. K etickým otázkám se nevyjadřuje, může jen ukázat, jak na ně dosáhnout.

Má být výzkum zakázán?

Carl Djirassi

profesor chemie, Stanford University

Některé kruhy, zejména v Evropě a USA, se v posledních letech otevřeně snaží dosáhnout zákazu určitého druhu výzkumu, např. kmenových buněk, klonování, genetického inženýrství v potravinovém průmyslu aj. Bojí se, že by tyto moderní technologie škodlivě ovlivnily jejich současný styl života a hodnoty. Hovoříme zde ale o „technologii" jakožto aplikovaném výzkumu. Je to technologie, a ne základní výzkum per se (tedy hledání nové znalosti), jež ovlivňuje náš život.

Jen někteří berou v potaz také opačný argument: je to společenská změna, jež vytváří poptávku po nových technologiích a umožňuje jejich rychlé rozšíření. Podívejte se na objev hormonální antikoncepce. Výzkum v této oblasti otevřel prostor pro technologické postupy, jež dnes sice vytvářejí problémy, ovšem většina z nich je spojena především se společenskou změnou postavení žen v průmyslově nejrozvinutějších zemích; souvisí s individuální volbou - volbou žen a párů.

Texty z knihy Proceedings of the World Congress for Freedom of Scientific Research, Rome, February 16-18, 2006, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.

Diskuse