Úvodní stránka  »  Články

Důležité pokrytectví Nancy Pelosiové

Kdy lze připustit mučení?

22. 6. 2009
Poslat do Kindlu

Rubrika: Zaujalo nás...  |  Témata: Izrael, mučení, Nancy Pelosiová

Před časem jsem napsal komentář, v němž jsem poukázal na dvě výjimky, kdy lze připustit mučení: scénář s tikající časovanou bombou a jeho méně krajní variantu, kdy vysoce postavený terorista odmítá prozradit klíčové informace, jež by mohly zachránit nevinné životy. Komentář vyvolal odpor a protesty, které byly, řekněme, horlivé.

A někdy i stupidní. Dan Froomkin ve svém komentáři v listu The Washington Post papouškoval společný názor mých kritiků a tvrdil, že „scénář s tikající časovanou bombou existuje jen na dvou místech: v televizi a v temných fantaziích morálně vadných despotů opilých mocí". (Později vstřícně naznačil, že můj nedostatek morálky pochází „ze sledování televize a fantazírování, že jsem Jackem Bauerem, hrdinou seriálu 24 hodin".)

9. října 1994 byl palestinskými teroristy unesen desátník izraelské armády Nachshon Waxman. Izraelci dopadli řidiče auta. Byl vyslýchán metodami tak brutálními, že dokonce porušily tehdy existující směrnice pro výslechy z roku 1987, které samotné byly v roce 1999 izraelským nejvyšším soudem zrušeny jako nepřiměřeně kruté. Izraelský předseda vlády, který nařídil tyto, jak dnes říkáme, zesílené výslechy, vysvětlil bez omlouvání: „Kdybychom byli tak opatrní při dodržování směrnic Landauovy komise z roku 1987, nikdy bychom nezjistili, kde byl Waxman zadržován".

Kdo byl ten předseda vlády? Jicchak Rabin, nositel Nobelovy ceny míru. (Fakt, že Waxman zemřel při záchranné operaci, doplňuje tuto tragédii, ale nic nemění na Rabinově morálním kalkulu.)

Morální kalkul je důležitý. Dokonce i John McCain říká, že pokud tiká časovaná bomba „musíte udělat, co je nutné". Princip zakazující mučení není neporušitelný. Je tedy nutné přemýšlet o tom, jaký druh nepovoleného výslechu by mohl být přípustný za méně vyhraněných okolností, kdy jde o vysoce ceněného teroristu, který ví o ne zcela bezprostředně hrozících útocích. (Mimochodem nikdy jsem neviděl ani pět vteřin seriálu 24 hodin).

Můj sloupek také zdůrazňoval zavrženíhodné pokrytectví Nancy Pelosiové, předsedkyně Sněmovny reprezentantů, která nyní předstírá rozhořčení nad způsoby výslechů, o kterých sama věděla a nic proti nim neudělala.

Mí kritici tvrdí: No a co na tom, že je Nancy Pelosiová pokrytec? Její chování přece nemění pravdu o mučení.

Ale mění. Fakt, že Pelosiová (a její poradce pro zpravodajskou službu) a tehdejší předseda zpravodajského výboru sněmovny Porter Goss věděli o zesílených výsleších a nic neřekli a nic neudělali, aby zabránili jejich financování, nám říká něco velmi důležitého.

Náš právní systém se řídí zásadou „ rozumného člověka". Porota má za úkol uvažovat o tom, co by za jistých naléhavých okolností udělala rozumná osoba.

V otázce morálnosti simulovaného topení (waterboarding) a jiného „mučení" zastupovala Nancy Pelosiová a ostatní starší a zkušení členové kongresu své kolegy, a vlastně celý americký lid, když činili rozhodnutí rozumného člověka. Co udělali? Dali tomu nevyslovený souhlas. Podle svědectví Portera Gosse tomu poskytli dokonce podporu. Za existujících okolností pokládali výslechy za oprávněné.

Navíc okruh souhlasících byl širší. Jak upozorňuje Jacob Weisberg z listu Slate, mezi těmi, kteří podporovali kruté výslechy, byli Alan Dershowitz, Mark Bowden a Jonathan Alter z Newsweeku. V listopadu 2001 Alter navrhoval uvažovat o „předání některých podezřelých našim méně háklivým spojencům" (tj. těm, kteří používají mučení). A jak upozorňuje Weisberg, to mluvíme jen o liberálech.

Takže co se stalo? Důvodem, proč Pelosiová nevznesla v dané době proti simulovanému topení žádné námitky, důvodem, proč americký lid (který v roce 2004 již věděl, co se děje) znovu s velkou převahou zvolil muže, který takové výslechy nařídil, nebylo to, že by ona a všechen americký lid trpěl po řadu let morální psychózou, z níž se právě probudili. Je to proto, že si tehdy byli vědomi existujících okolností - naší slepoty vůči plánům al-Kájdy, naléhavosti ohrožení, rozsahu utrpení, které mohlo být způsobeno druhým 11. zářím. I pravděpodobnosti toho, že z výslechů bychom mohli získat informace, o nichž nyní i Obamův ředitel zpravodajské služby tvrdí, že měly „opravdu vysokou hodnotu". A došli k závěru, že když se všechno pečlivě uváží, jedná se o přiměřenou odpověď na děsivé ohrožení.

A měli pravdu.

Můžete uvěřit tomu, že Nancy Pelosiová a celá americká veřejnost prošla radikální transformací z morální normálnosti ke spoluúčasti na válečných zločinech a zpět do normálnosti. Nebo můžete věřit tomu, že jejich charaktery a morální kompas zůstaly po celé roky neměnné, ale změny v okolnostech (ohrožení, znalost, hrozba nebezpečí) pozměnily morální kalkul spojený s jakoukoliv metodou výslechu.

Netřeba psychiatra, aby vám řekl, která z těchto teorií je úplnou fantazií.

Text Charlese Krauthammera z The Washington Post, 15. května 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.

Revue Politika 6/2009
Poslat do Kindlu

Rubrika: Zaujalo nás...  |  Témata: Izrael, mučení, Nancy Pelosiová

Diskuse


nahoru