Politika dobrých úmyslů

Kniha nizozemského filosofa Hanse Achterhuise Politika dobrých úmyslů vyšla v roce 1999 po zásahu NATO v Jugoslávii. Jak autor uvádí, není ani tak politologickou analýzou toho, co se na území bývalé Jugoslávie odehrálo, ale spíše politicko-filosofickým esejem inspirovaným "Kosovem", a také myšlenkami Hannah Arendtové a Niccolň Machiavelliho, ke kterým často odkazuje. Achterhuis popisuje bouřlivou debatu, která se v nizozemských politických a intelektuálních kruzích rozpoutala po zahájení leteckých útoků Severoatlantické aliance, a snaží se zodpovědět otázku, do jaké míry bylo "Kosovo" novým fenoménem v dějinách a zda může být klasická politika zájmů nahrazena morální politikou dobrých úmyslů. Český čtenář knihu jistě ocení, neboť pěkně ukazuje, že to, jak byla debata o útocích NATO u nás vedena, nebylo ničím výjimečným. I v Nizozemí existují Lidové noviny (de Volkskrant) a také zde moralizující komentátoři častovali druhé i sebe navzájem nálepkami "dobrý" a "špatný" a projevovali nekritické válečnické nadšení, většinou bez znalostí věcí. Achterhuis se tak dostává k zásadnějším otázkám vztahu politiky a morálky, cílů a prostředků ve válečném konfliktu, k problematice humanitární pomoci a fenoménu filosofie soucitu, šířené z televizních obrazovek. Kniha vyjde počátkem příštího roku v nakladatelství Barrister & Principal v překladu Olgy Krijtové.

Válka je fotbal

Zhýčkané newyorské obecenstvo tanečního představení bylo pobouřeno. Právě když se chystalo odměnit nizozemský taneční soubor Nederlands Danstheater hlasitým a zaslouženým potleskem, došlo k narušení euforie. Choreograf Jiří Kylián završil finále svého úspěšného kusu Arcimboldo hlasem fotbalového reportéra z reproduktoru. Předmětem komentáře však nebyl nějaký fotbalový zápas, nýbrž přímé zpravodajství o bombardování Kosova. Tanečníci končili své vystoupení jako válečné oběti. Pohoršení bylo veliké. Nejvlivnější americká recenzentka divadelních představení Anna Kisselgoffová psala v listu The New York Times o "laciném efektu".

Jak máme rozumět tomuto rozhořčení? Představení Nizozemského tanečního divadla se konalo 19. července, dobrý měsíc po skončení bombardování. Copak má americké publikum tak krátkou paměť? Anebo se vědomě vyhýbalo připomenutí války, jež byla vskutku prezentována jako fotbalový zápas? Vždyť mluvčí NATO Jamie Shea se ve svých denních zprávách pro tisk nikterak neskrýval s tím, že své posluchače pokládá za fanoušky. Sám několikrát uvedl srovnání s fotbalovým zápasem. V interview pro týdeník Vrij Nederland (Svobodné Nizozemsko) mluvil například takto o slábnoucí podpoře intervence NATO: "S podporou tohoto konfliktu je to jako s podporou fotbalového klubu. Když v srpnu začne sezóna, je každý nadšený [...] Pak přijde podzim, zima, terén je blátivý, počasí nevlídné a morálka klesá. A přesto opravdový fanoušek vydrží."

"Fotbal je válka" prohlásil jednou v šedé minulosti Rinus Michels. V současné době to platí i naopak. Tehdy by ale nikoho nenapadlo, aby ten výrok obrátil. Po skončení boje je však nahlédnutí této pravdy až příliš bolestné. Vypovídá to hodně o způsobu, jakým byla válka v Kosovu vedena a nazírána.

Mizení politiky

Není přehnané tvrzení, že v naší zemi zuřila skutečná "sloupkařská válka". Nejen mezi různými deníky a týdeníky, ale také v jedněch a týchž novinách docházelo mezi komentátory ke krajně jedovatým útokům. Když skončila opravdová válka, nešlo se tak často do míče, abych zůstal u fotbalových termínů, ale útočilo se na člověka. Nejdále zašel Peter Schat v listu Trouw. Jeho "Deník osmdesátidenní války", který vyšel 3. července, byl jediným velkým útokem na kolegy, kteří to všichni viděli špatně. Podle Schata byli všichni ti kritici zpovzdálí, všichni ti "kormidelníci, co stojí na břehu", jen pro smích, "když byla tato osmdesátidenní válka slavně vyhrána, aniž se musel obětovat byť jen jeden jediný voják".

Zvláště moralismus, jenž ze slov Petera Schata přímo kape - několikrát mluví nadšeně o "svaté válce" - a v menší míře se objevil i u mnoha jiných komentátorů, chybí v aktivitě, kterou Arendtová opisuje jako "soudy". Politické soudy o událostech podle ní nepojednávají v první instanci o morální pravdě nebo nepravdě. Politika se liší od morálky, protože se nestará o dobré nebo špatné úmysly, morální nebo nemorální činy vzhledem k bližním, nýbrž o to, co popisuje jako uspořádání "světa". Knižní titul její politické filozofie, s nímž si po celý život pohrávala a který nakonec zvolila její biografka Elisabeth Young Bruehlová, nezněl pro nic za nic Amor mundi, For love of the world, a ne nějak jako Amor humanitatis, For love of humankind. Jedna z věcí, kterou chci v tomto eseji probádat, je, co znamená tento "svět", jenž má podle Arendtové ústřední postavení v politice. Prozatím je zřejmé, že jí primárně nejde o morální postoj, o etickou otázku, jakou se zdála být tichá dohoda v debatě novinových sloupkařů, kteří si navzájem v článcích lepili na společenské pozadí etikety "dobrý" a "špatný".

Schatův příspěvek se rovněž může pokládat za exemplární příklad jiného spletitého problému, před nějž nás válka postavila. Ze Schata se najednou vyklubal vášnivý zastánce intervence vedené Američany: "Bravo NATO. Klobouk dolů." Je tohle výrok skladatele opery Rekonstrukce z roku 1969, v níž nemilosrdně kritizoval americký imperialismus ve všech podobách? A jak se ten výrok rýmuje s jeho zpětným pohledem na "Congresso Cultural" na Kubě, který tentýž Schat v roce 1967 navštívil a rekapituloval ještě v polovině osmdesátých let? Tehdy ještě hovořil o "společném nepříteli, vražedném buržoazním kapitalismu strýčka Sama". A hrdě počítal tehdy ve Vietnamu sestřelená americká letadla, jako nyní memoruje sestřelení srbských migů druhého dne osmdesátidenní války. Jedná se tu o volte-face? Nebo je v těch různých politických volbách nějaká skrytá logika?

Nejen Schat uvedl svými stanovisky mnoho lidí ve zmatek. Bývalí příslušníci komunistické strany CPN se náhle ukázali jako nejhorlivější stoupenci NATO, zatímco naopak někdejší obhájci této aliance intervenci v Kosovu vnímali s velkými otazníky. Jak je možné chápat takové protichůdnosti? Nebo že by byly pouze zdánlivé a jsou pak volby lidí konsistentnější, než za jaké by je chtěli mít postmoderní filozofové? Ale z čeho sestává tato konsistence?

Duco Hellema, sám bývalý komunista a v současné době vysokoškolský učitel mezinárodních vztahů, nadhodil v deníku de Volkskrant (Lidové noviny), že ji je třeba hledat především v "potřebě morální angažovanosti". Teď, když se vytratila všechna velká témata - od odzbrojení po třetí svět - vidíme na levé straně politického spektra především nejistotu. "Někdejší ideologické kotvy zmizely." Když tu už nejsou, hledá se zoufale téma morální souvztažnosti. Podle Hellemy se našlo v Kosovu. Termín, který se k tomu účelu vymyslel, zněl "humanitární intervence". Že tato intervence nakonec plíživě přešla v "obyčejnou", skoro totální válku, se téměř nekritizovalo. Rychlý skok v morálních citech, ve zdvořilé solidaritě s kosovskými Albánci, se sotva může pokládat za seriózní řešení politické prázdnoty a nejistoty, které předváděla levice.

Nechci tím tvrdit, že by cíle vytyčené v této válce nemohly být morální a vznešené. Bohužel je však třeba také podtrhnout, že se totálně nerealizovaly. Na začátku intervence NATO prohlásil Clinton, že se usiluje o dosažení tří cílů: ukončení násilí v Kosovu, obranu lidských práv a uskutečnění multietnické společnosti. Pokus dosáhnout prvního cíle bombardováním měl opačný výsledek. Vraždění a vyhánění kosovských Albánců doopravdy začalo až bombardováním NATO. Ani ostatních dvou cílů nebylo dosaženo. Několik týdnů po skončení války uprchlo na sto šedesát z dvou set tisíc srbských a černohorských Kosovanů a cikánů. A mnoho rozličných osobních svědectví v médiích ukazuje, že při vyhánění Srbů hrály roli především etnické motivy. Vyháněni tak byli i jednotliví Srbové, kteří chránili své albánské sousedy či přátele nebo jim pomáhali. Multietnický stát, který si NATO vytklo za cíl, se zdá vzdálenější než kdy předtím a lidská práva velké skupiny kosovských obyvatel jsou pošlapávána. Jak se pak může hovořit o vítězství, když se vytčených cílů nedosáhlo? Copak jde v politice a ve válce jen o moc? Může se tu vůbec mluvit o prostředcích a cílech? A pakliže ano, jak si máme představit vztah mezi nimi?

Vedle Arendtové, která říká, že schéma prostředek-cíl nepatří do politiky, bude mým intelektuálním průvodcem při zodpovídání podobných otázek Niccolň Machiavelli. Při strategických hrubých chybách, jichž se v počátcích války podle mínění takřka každého NATO dopouštělo, jsem si často vytáhl z knihovny Vladaře, politickou příručku velkého florentského myslitele a státníka. Mnohé z chyb NATO Machiavelli v podstatě popsal a zkritizoval. Patří k nim nepřesvědčivý a nepřipravený začátek války, kriminalizování nepřítele místo jeho studování, zveřejnění strategie (žádnou pozemní válku). Brzy se však ukázalo, že důležitost jeho myšlení je širší než pouhé poskytování taktického a strategického komentáře. V protikladu k diktu, jež se mu často připisuje, totiž že účel světí prostředky, Machiavelli říká, že vysoké morální cíle se v politice vždycky dají překroutit a zkorumpovat působením prostředků. Nutí nás tak kriticky nazírat jednoduché schéma, jež s oblibou používají politici, vojáci a komentátoři.

Možná že nejdůležitější politicko-filozofická otázka zní, zda bylo "Kosovo" zcela novým fenoménem ve světových dějinách. Byla tato válka vskutku, jak neopomínali zdůrazňovat Blair a Clinton, prvním bojem, který nevyplynul z vlastních zájmů, nýbrž z humanitárních motivů? Uvolnila Blairova doktrína cestu pro další podobné intervence v oblastech, kde se pošlapávají lidská práva? Jdeme skutečně cestou k novému světovému pořádku spočívajícímu na morálce, jak nám sliboval Clinton? Skoncovalo se konečně s mocí založenou na "prehistorii" lidstva, nahradí "reálnou politiku" "politika morální"?

Jako reprezentant provádění první formy politiky našel Kissinger pro Clintonovy a Blairovy požadavky jen slova pohrdání. Podle něho tu politicky není nic nového pod sluncem. Ale dokonce i kdyby měl pravdu, je už jednou dáno, že "Kosovo" zřejmě iniciovalo novou epochu ne tak dalece motivy, jako spíše nasazením prostředků. K prostředkům, které se nasazují ve válkách a jež jsme nuceni volky nevolky přijímat, patřili vždycky lidé. Přirozeně že používali stále více materiálních prostředků - zbraní - ale to neznamenalo, že by nebylo nutné a většinou rozhodující lidské nasazení. "Kosovo" je nepochybně první válkou, v níž na jedné straně nikdo nepadl. Boj byl veden především technologickými prostředky. Scénář, který pro budoucnost předepisuje zbrojní průmysl, postupuje tímto směrem ještě dál. Za člověka, který bude jen mačkat knoflíky, by všechnu práci udělaly průzkumné letouny bez posádek a rakety. Dokonce i kdyby se tak dělo s dobrými úmysly, aby se dosáhlo cílů vysoké morální hodnoty, zůstává to hrozivým novým fenoménem, který je nutno hluboce promyslet.

Mnoho z výše uvedených bodů se týká otázky, kterou si kladla Arendtová ve své nedokončené, posmrtně vydané práci Was ist Politik? V těsné spojitosti s touto širokou problematikou jedna z jejích hlavních otázek zní, proč jsme ztratili smysl pro političnost. Lze politiku redukovat na dobré úmysly, pro něž se nasazují účinné technické prostředky? Nebo se právě tím vytrácí vlastní skutečnost politické veřejné sféry?

Při evropských volbách, jež se konaly ve stejné době jako "Kosovo", ani jeden z politiků diskusi o válce nenastolil. Místo veřejné diskuse, jež by občany vtáhla do politicky vysoce závažných nových okolností, nastoupila televizní zábava. S apatií a obávanou nízkou účastí ve volbách se bojovalo zvaním poslanců Evropského parlamentu do hrátek typu Triviant v televizi Tros a nakupováním reklamních vysílacích časů pro folkloristické spoty o Evropě. Málokdy se vytrácení politiky, patrné i v jiných bodech, demonstrovalo tak tristně. Přímo se tím navazuje na srovnání s fotbalovým utkáním, jež udělal mluvčí NATO.

Když se zvedne mlha

Hodnocení vítězství a porážky je silně závislé na časové perspektivě. To platí i pro ukončení intervence NATO. Je zcela nereálné označovat je už nyní nálepkou "vítězství". Zda se tato intervence v poněkud vzdálenější budoucnosti projeví jako pozitivní, to bude záležet na těžko postižitelném dalším vývoji. Prozatím však rozhodně v podstatě znemožnila vybudování multietnického Kosova. A jaký účinek bude mít v průběhu doby na sousední balkánské země, kde je ještě mnoho etnické různorodosti? Bude NATO pokládat za nutné dlouholeté prodlužování své zdejší přítomnosti ve funkci nárazníku mezi etnickými skupinami? To všechno jsou krajně nejisté faktory, takže hovory o nějakém vítězství jsou prozatím značně iluzorní. Po první světové válce se konec konců jako velké vítězství oslavovalo "Versailles". To, že se tam zrodil německý revanšismus a následující světová válka, pouze ukazuje, kolik bídy s sebou některá vítězství přinášejí. Jedna věc je však jasná dokonce už teď: intervence NATO vážně zhoršila konfliktní situaci, jež byla na Balkáně přítomna. Což přirozeně neznamená, že by diplomacie jako pokračování vojenské intervence nemohla vyjmout rozbušku ze sudu prachu. /.../

Milan Kundera uvádí ve svém eseji "Cesty v mlze" pěkný příklad toho, jak uplývající čas určuje utváření našeho úsudku. Člověk je podle Kundery kdosi kráčející v mlze. Když se však ohlédne, aby posoudil lidi nebo události z minulosti, žádnou mlhu už na své cestě nevidí: "Z jeho dneška, který byl pro ně dalekou budoucností, se mu jejich cesta zdá zcela jasná, viditelná po celé délce. Při zpětném pohledu vidí cestu, vidí lidi jdoucí kupředu, vidí jejich bloudění, ale mlhu už ne."

Kunderův obraz bude mít v tomto eseji i nadále význam. Zde zmíním pouze dvě věci. Kundera hovoří o "mlze", nikoli o "tmě" nebo "setmění". Při setmění člověk nevidí, v úplné tmě neexistuje svoboda orientace. V mlze však ano. Svoboda politického úsudku a jednání je vždy omezená, což ovšem neznamená, že by při obou aktivitách nebyla nutná co nejlepší informovanost a že by se člověk mohl zříci odpovědnosti za své jednání.

Na druhém místě nás Kunderův obraz může už nyní nabádat ke skromnosti vzhledem k morálním povýšeneckým pretenzím typu Blaira a Clintona. Nesmíme zapomínat, že například McNamara, jeden z architektů války ve Vietnamau, na tom nebyl jinak. Šlo mu o obranu demokracie v Jižním Vietnamu. Nedávno se bývalý americký ministr obrany autobiograficky ohlédl za touto minulostí. Když už se teď mlha zvedla, jsou vidět pouze žalostně špatné odhady a mocenskopolitická pobloudění.

Cíle a prostředky

"Cíle a prostředky" jsou vedle "lidských práv" bezpochyby nejčastěji užívanými pojmy v politických komentářích, které v novinách doprovázely válku, od projevů Blaira a Clintona až po hlavní redakční články. Dokonce největší protivníci operace NATO si kladli otázku, jaké "skryté cíle" tato aliance sleduje vzhledem k prostředkům, jež nasazuje. Ve všech těchto argumentech se vztahy mezi cíli a prostředky vždy pokládaly za samozřejmé.

Toto schéma jasně vyložil profesor van Staden, ředitel Clingendaelského institutu, v článku, jímž chtěl dokázat, že NATO by nikdy nemohlo dosáhnout svých cílů bez nasazení prostředků, jakými jsou pozemní vojska. Vzájemné působení cílů a prostředků demonstroval na válce ve Vietnamu. Neefektivní a drakonické používání prostředků zvrátilo vznešené cíle. Totéž se podle něho stalo v Kosovu.

V tom s ním vedení NATO přirozeně nesouhlasilo. Zhruba deset dní poté tvrdil Clinton, že "zvolená strategie je perfektním prostředkem pro uskutečnění našich cílů". Jsme "zajedno v našich cílech" a můžeme jich dosáhnout "touto strategií". Už dříve jsem ukázal, že to rozhodně neplatí pro záměr - od počátku proklamovaný americkým prezidentem - pro leteckou válku. Utrpení kosovských Albánců se bombardováním nezmírnilo. Dokonce i největší příznivci zásahu NATO se shodli, že zvolený prostředek měl vzhledem k vytčenému cíli opačný výsledek. A s ostatními Clintonovými cíli - s uskutečněním multietnického soužití, s "respektováním práv menšin" a "dosažením blahobytu" - to prozatím také nevypadá moc dobře. Možná že tu šlo o jiný cíl, o důvěryhodnost aliance, jíž se mohlo dosáhnout jen prostřednictvím vojenské akce. Clinton to řekl těmito slovy: "Shodli jsme se na našich cílech a předsevzali jsme si, že z boje vyjdeme jako vítězové." To poslední se ukázalo důležitější než jednomyslnost ohledně cílů; ty během války a po ní zaznamenaly značný posun.

Hlavní slovo stále měly humanitární hodnoty: svoboda, lidská práva, umenšení utrpení. Jak důvěryhodné však zůstaly vzhledem k neustále eskalovanému nasazení prostředků? Už dost záhy po zahájení humanitární intervence, prý nenamířené proti srbskému lidu, horoval Thomas Friedman, autor sloupků v New York Times, pro totální válku. "V Bělehradu musí zhasnout světla: je třeba napadnout každou elektrárnu, vodárnu, most a továrnu se strategickým významem." Bombardování mělo Srby navrátit "zpět v čase", v případě potřeby zpět k proslulému roku 1389, k bitvě na Kosově poli. Takový tón válkychtivých řečí vedených také v médiích byl pro představitele NATO přirozeně nepřijatelný. V praxi se však Friedmanovy vize vydatně praktikovaly. Zdálo se, že prostředky jsou zacíleny pouze k vítězství. Bombardovaly se mosty bez strategické hodnoty a vzdálené válečnému dění, zasahovala se auta a osobní vlaky. Vždycky se přitom uváděl na omluvu magický termín "přidružené škody" (collateral damage). Jako malý, bohužel však nevyhnutelný vedlejší účinek nasazení vojenských prostředků proti vojenským cílům bývají pohříchu někdy zasaženi i občané a civilní cíle. V pozdějších zprávách (mezi jiným z pera Menno Steketee v NRC Handelsblad z 10. července 1999) však bylo nad slunce jasnější, že škody se působily záměrně. Piloti vyprávěli, že museli bombardovat mosty právě za dne, neboť se tím zvyšovala možnost civilních obětí. "Rozhodnutí, abychom bombardovali za dne, přišlo z vyšších míst," vyprávěl jeden pilot. Výslovně k tomu dodal, že tam také nesou veškerou odpovědnost za "collateral damage". Jeden z nositelů této odpovědnosti, Chirac, bezděčně potvrdil takové výpovědi prohlášením, že během poslední fáze vyjednávání budou ostřelovány "už jen vojenské a nikoli civilní cíle".

Ze strany obětí se poměr mezi cílem a prostředky jevil dosti cynicky. "Viděli pouze totální protiklad mezi oběma", konstatovala Marjoleine de Vosová v ostrém výpadu, jímž fakticky zpochybnila celé schéma cíle a prostředků: "Cíl, o nějž se usiluje, humánní existence pro každého, je ve flagrantním protikladu k prostředkům. Neboť s těmi, kdo sedí bez vody, bez jídla a beze světla, ve smrtelném strachu uvězněni v něčem, co bylo kdysi jejich vlastní zemí, s těmi my, země NATO, vrhači bomb, zrovna humánně nezacházíme. Neukazujeme jim doopravdy, co to je civilizace, rovná práva, demokracie a všechny ty ostatní hezké věci, v jejichž jménu vyhazujeme do povětří vlaky, autobusy, školy, nemocnice, staré ženy, mladé ženy, otce, miminka, něčího nejmilejšího přítele, dům jeho dětství, něčí matku." (NRC Handelsblad, 7. června 1999)

V takové obžalovací řeči ustupují vysoké cíle. Nakonec se zdálo, že skutečně nešlo o nic jiného než o přesilu a vítězství. Nuže, toho se skutečně dosáhlo. Ale co cíle?

Nemá smysl detailně porovnávat text z Rambouillet, který Miloševič odmítl, s mírovým plánem, který nakonec přijal. Několik bodů je však nápadných i při letném srovnání. Text z Rambouillet obsahoval mimo jiné obsazení Kosova jednotkami NATO, volný průchod vojsk NATO Jugoslávií a možné referendum o budoucnosti Kosova během tří let. V mírové dohodě je tomu jinak, tam je Kosovo jmenováno výslovně jako část Jugoslávie, plně se uznává teritoriální integrita i suverenita tohoto státu a mandátem Spojených států se legitimuje a upravuje zahraniční přítomnost v Kosovu. Jestliže byly původní cíle tak závažné, že se kvůli nim mohla riskovat válka, proč je vítěz oslabuje? Právo na sebeurčení kosovských Albánců se tak ve skutečnosti promrhalo. Anebo o ně snad ani nešlo? Z různých stran diplomaté prohlašovali, že "Rambouillet" obsahuje zcela nepřijatelný diktát pro suverénní stát. Ponechávám otevřenou otázku, zda šlo o úmysl nebo neobratnost, ale neusilovala zde diplomacie zpola vědomě o intervenci a přítomnost vlastní vojenské síly v této části Evropy?

Ideál realizovatelnosti

"Začátek války je jako otevření dveří do temné komnaty," napsal redaktor listu Volkskrant Arie Elshout již na začátku intervence. "Nikdo neví, co se v temnotě skrývá. I NATO čeká nejisté dobrodružství." Tento pěkný obraz - raději bych ostatně v souladu s Kunderovou metaforou hovořil o potemnělé komnatě - vystihuje podstatu toho, co Arendtová popisuje jako jednání. Politický proces, zcela jistě ve fázi války, je vždy komplexnější a neovladatelnější, než si uvědomují tvůrci politiky se svými domnělými cíli. Vedlejší účinky, které jsou mnohem obsáhlejší něž "collateral damage" přiznaná aliancí, jsou vždy nevyzpytatelné.

U příležitosti svého jmenování vysokoškolským učitelem na poloviční úvazek v Utrechtu zdůraznil vysoký úředník Ad Geelhoed v rozhovoru s Erikem Hardemou poučení, jež se Arendtová snažila vytěžit z Machiavelliho. Geelhoed konstatuje, že si po dvou ropných krizích ze 70. let uvědomuje, jak vážné nedostatky má běžné politickovědné myšlení: "Tehdy jsem náhle naprosto jasně uviděl, že vládnutí netkví ani tak v předvídání a řízení, jako spíše v co nejpřiměřenějším reagování na vývoj, který má člověk v rukou jen z části. Bylo mi stále jasnější, že ekonomická politika je hrou vzájemných závislostí, v nichž se více dá dosáhnout bedlivým sledováním herních pravidel než křečovitou snahou určit výsledek hry."

V pozdější úvaze z 6. července 1999 o intervencionismu se Elshout ptal sám sebe, zdali jsou vznešené cíle, jež si stanovuje NATO, uskutečnitelné: "[...] Dříve jsme si mysleli, že společnost je realizovatelná. Z té víry jsme vyléčeni, ale není zvláštní, neřkuli absurdní, že jsme ideál realizovatelnosti znovu vytáhli ze skříně, ovšem pro nekonečně komplikovanější terén mezinárodních vztahů?"

Kdo s touto otázkou problémy zřejmě nemá, je naše ministryně pro rozvojovou spolupráci. V neobyčejně slunném a optimistickém projevu - "Jako by se nic nestalo, v Kosovu se už zase suší prádlo." - konstatuje na základě krátké návštěvy v Prizrenu a Prištině společně s německým kolegou, že "zkušenost desítek let rozvojové spolupráce, při níž lidé berou svůj osud do vlastních rukou, ukázala, že znovuvýstavba Kosova pod vedením Spojených národů má velké naděje na úspěch". Všechny původní humanitární cíle pro celý Balkán, jež (jak se zdálo) nadlouho zmařila válka, se tak přece jen mohou realizovat. Rozvojová pomoc je tak pro Evropu "historickým úkolem pomoci balkánským zemím překročit svůj vlastní stín".

Je to nepochybně pěkně zformulováno. Sám jsem však měl při čtení projevu Herfkensové velmi smutný pocit už jednou prožité zkušenosti. Rozhodující obraty z něho - pomáhat lidem vzít osud do vlastních rukou a tím předejít závislosti na pomoci - se vypočítávají jako cíle již řadu let. A ačkoliv prakticky nikdy realizovány nebyly, zas a znovu se stejně radostně a přesvědčivě opakují. Mezi zastánci toho, co Elshout nazývá mezinárodním intervencionismem, existuje zřejmě neotřesitelná víra v realizovatelnost. Později se pokusím objasnit, proč tato víra dosud přežívá. Zde se omezím na některá prozatímní a krátká pozorování, od těch široce sdílených až k osobnějším.

První pozorování se týká velkého společenského konsensu o neúspěchu pomoci rozvojovým zemím v uplynulých desetiletích, jež častěji přivodila spíše opak toho, oč usilovala: závislost, nikoli zamýšlenou samostatnost. Ve dvou redakčních komentářích, následujících krátce po sobě v NRC Handelsblad (21. a 29. června 1999), o prominutí dluhů a o novém seznamu zemí přijímajících pomoc, který předložila Herfkensová, se pokládá za samozřejmost, že většina rozvojové pomoci selhala: "Pomoc rozvojovým zemím v uplynulých padesáti letech neuspěla velmi nápadně. [...] Vztah mezi pomocí a zamýšleným cílem - zvýšením blahobytu - je sotva prokazatelný. [...] Peníze z pomoci se z větší části utopily v katastrofálních projektech nebo v marnotratných výdajích místních vládců. [...] Rozhodně nepřinesly to, co se zamýšlelo."

Zhruba od roku 1970 jsem nashromáždil tlustou složku výstřižků s konstatováními tohoto druhu. Bezmezně mě ale mate to, že se po každém takovém konstatování naprostého nezdaru stejně radostně tvrdí, že v budoucnu je to třeba udělat jinak a lépe. S takřka absolutní důvěrou v realizovatelnost se stále tvrdí, že napříště dosáhneme svých cílů novým způsobem. V roce 1989 jsem diskutoval před mikrofonem rozhlasové společnosti VARA s ministrem Janem Pronkem. Na základě údajů svého někdejšího kolegy jsem uvedl, že takových devadesát procent zavlažovacích projektů zkrachovalo. Načež mi ministr neochvějně odpověděl, že jich určitě zkrachovalo mnohem víc, ale že jsme se z toho poučili, jak to v budoucnu dělat líp.

Klišé o rozvoji

Sektorem rozvojové pomoci jsem se zabýval pouze v Nizozemsku. Třebaže jsem měl mnoho styků a přátel ve třetím světě, nikdy jsem nenavštěvoval projekty pomoci a nevyhodnocoval programy. Vlastně až na podzim roku 1998 jsem získal přímý pohled na rozvojovou zem. Je ostatně možné, že tak Curaçao, kde jsem tehdy pobýval jako docent, ani nemohu nazývat. Označení však není důležité, faktem je, že podle odpovědného státního tajemníka G. de Vriese "žádná země na světě neobdržela z Nizozemska více rozvojové pomoci na jednoho obyvatele než Nizozemské Antily". Jde tu o financování asi tisíce projektů, jež byly podle G. de Vriese ze strany sponzorujícího Nizozemska posuzovány každý zvlášť.

Na vlastní oči jsem na Curaçao viděl, co potvrdila nedávná zpráva z ostrova. Dokonce i v tak malé izolované společnosti se ukazuje, že realizovatelnost, kterou předpokládají projekty pomoci, je iluzorní. Cílů se nedosahuje, závislost na finanční pomoci roste a zamýšlené "postavení se na vlastní nohy" je vzdálenější než kdy jindy. O to mi však v první instanci nejde. Pouze to potvrzuje mou všeobecnou analýzu. Otřáslo mnou ovšem, že bedlivé prostudování řady projekčních popisů mi ani v nejmenším neumožnilo nahlédnout do života na Curaçao, ba že takový náhled dokonce zatemnilo. Četl jsem literaturu z tohoto ostrova, kterou psali Boeli van Leeuwen, Frank Martinus Arion a Tip Marugg, a jejich příběhy mi pomohly poněkud pochopit tamní fascinující a rozporuplnou skutečnost. Zato popisy projektů mohly být lokalizovány kamkoli, například do Afriky nebo do Asie. Neposkytovaly pražádnou historickou hloubku, vůbec nepočítaly se složitým tavicím kotlem ostrova. Kdo čte Víkend od Tipa Marugga, Prvního Adama od Boeli van Leeuwena a přirozeně především klasickou Čtyřhru od Ariona, uvědomuje si, že radostná realizovatelnost projektů pomoci je k smíchu a že musí vést k nezdarům. Solema, skrytá hlavní hrdinka Čtyřhry, ví jako nikdo jiný, že "vlastní antilská vize" by měla být hlavně kulturní. Je přesvědčená, že "sociální a ekonomické vztahy jsou všude na světě určovány kulturními příčinami". Nuže, u projektů, do nichž jsem nahlížel na Curaçao, chyběl dokonce i počátek takového porozumění. V průvodním dopise k výše zmíněné zprávě se správně zdůrazňuje, že při aplikování všech doporučení "se nesmí uhýbat z cesty diskuse o míře jejich realizovatelnosti".

Znovu se tak vracíme k Arendtové a Machiavellimu. V politickém předivu lidských vztahů jde o příběhy, které se dají vyprávět, podotýká Arendtová a výslovně poukazuje na Machiavelliho Florentské letopisy. Tato kniha není velkou dějepisnou prací v obvyklém smyslu, ale vypravuje rozličné příběhy a tak umožňuje prostřednictvím různých stanovisek nahlédnout do historického vývoje Florencie. Znovu se také vracíme ke Kosovu a k Balkánu, protože ten, kdo se vážně zahloubá do dějin tohoto území, pochopí, že různých rychle vytyčených cílů se tady nedá dosáhnout tak snadno. Ukázalo se, že první humanitární intervence NATO si historii ani v nejmenším nepřipouštěla. Nejjasněji to vysvitlo z naprostého úžasu, s jakým se reagovalo na násilné vyhánění kosovských Albánců, jako kdyby se tu znovu neodvíjel historický scénář, který se odehrával už tolikrát. Kdo vychází z prvních zpráv o druhé humanitární intervenci, o mezinárodní pomoci, má bohužel málo důvodů předpokládat, že probíhá na základě většího historického povědomí. Klišé o rozvoji budí dojem, že by Kosovo právě tak dobře mohlo ležet v Africe.

Politika a válka

Během zimních sportovních prázdnin v roce 1996 jsme s rodinou a přáteli na příkladu Srebrenice živě diskutovali o roli a úkolu naší armády. Sám jsem byl ještě rozhořčený skutečností, že naše vojsko nechalo muslimy, které mělo chránit, na holičkách. Radost nad tím, že se nám "naši hoši" vrátili ve zdraví, mi připadala nevhodná a byl jsem toho mínění, že za krajních okolností se od vojáků může žádat nasazení života. S tím radikálně nesouhlasili jmenovitě moje dcera a její přítel. Poukazovali mimo jiné na způsob, jakým se vojáci verbují. Připomíná se jim sice riziko a mírové operace, ale rozhodně ne možnost, že padnou. Od mladých chlapců, kteří se tímto způsobem dostanou do armády, se nedá čekat ochota obětovat život.

Teprve nyní si pomalu uvědomuji, že tato diskuse byla příznačná pro změnu v pojetí vedení války, jež postupně probíhá v posledních letech. Kosovo je vskutku, jak napsala, byť v různém smyslu, řada komentátorů, "Srebrenicí ve velkém". Konečně tedy dospívám k analýze tohoto posunu, který jsem si před několika lety ještě tolik neuvědomoval. Výchozím bodem mi bude opět myšlení Machiavelliho a Arendtové, kteří oba vystihují vztah mezi politikou a válkou.

Dávno před von Clausewitzem viděl Machiavelli válku jako pokračování a uskutečňování politických vztahů jinými prostředky. Způsob vedení války vyjevuje mnohé ze způsobu, jakým se dělá politika. Republikánskou formu státu nesenou společně občany, jak tomu bylo v jeho milované Florencii, má hájit občanská milice. Špatní jsou žoldnéři a pomocné tlupy. Machiavelli se snažil - marně - vybudovat v krátké době vlastní florentskou armádu.

Tuto strategii Machiavelliho můžeme pokládat za zkonkretizování protikladu, jaký vidí Arendtová mezi mocí a násilím. Nikdo z nich by nepopíral, že instrumentální násilí hraje ve válce důležitou roli. Za rozhodující však jak Arendtová, tak i Machiavelli pokládají osobní nasazení a moc občanů shromážděných ve vojsku. Nedovedou si představit, že by se válka mohla vést, natož pak vyhrát bez této moci. Přesto se zdá, že právě tohle je nová situace, v níž se teď nacházíme. Jak ji máme posuzovat?

"Poprvé v dějinách světa [...] se vede válka, která odmítá klást na Martův oltář lidské oběti. Žádný vavřínový věnec není dost velký na oslavu vojenského vedení, jež toho dosáhlo: díky vysokému vývoji vědy a techniky se mu podařilo válku vyhrát, aniž se dalo zlákat k tomu, aby položilo na misku vah lidské životy."

Tento dopis zaslaný do NRC Handelsblad (22. června 1999) velmi jasně vyjadřuje pocity úlevy, triumfu a vděčnosti, jaké měli mnozí lidé na Západě při skončení vítězného boje. Naproti tomu je třeba ihned konstatovat, že z druhé strany se na válku pohlíželo zcela jinak. Nemluvím zde ani tak o pocitech Srbů, kteří rádi uváděli srovnání s virtuální počítačovou hrou, v níž ovšem byli až příliš reálnými cíli oni sami. Také na albánské straně, jakkoli zde vítězství vítali, bylo pro strategii NATO jen málo pochopení. Veton Surroi, novinář a vydavatel pokládaný za předního kosovského intelektuála, hovoří o "hrubých strategických chybách NATO" a přejímá srbské srovnání: "NATO chtělo válku bez jediné oběti na své straně. Mně se to zdá absolutně nepochopitelné. Ve válce jsou mrtví nezbytní. NATO vedlo klinickou válku, jako by se jednalo o pokročilou počítačovou hru. Ve válce je nutné počítat s obětováním lidí. Takto trpěl kosovský lid déle, než bylo třeba."

Podle Surroie by se předešlo mnoha kosovským obětem, kdyby hrozilo nasazení pozemních vojsk a kdyby se více riskovalo při leteckých akcích, které se například při špatném počasí jednoduše odvolávaly. Život jediného západního vojáka se zřejmě pokládal za důležitější než tisíce životů kosovských.

Zdá se mi, že proti této argumentaci je těžké něco namítat. Ani v nejmenším nechci naznačovat, že to v budoucích vojenských intervencích povede k důslednosti. Surroi mluví o válce, jako by to byla poslední evropská válka tohoto milénia. Spíš by ale mohla být charakterizována jako první válka nastávajícího technického milénia. Vedení války v Kosovu nemá nic společného s klasickým válčením. Produkt "zničení nepřátelského cíle" se realizuje křížkem na obrazovce zaměřovače a stisknutím knoflíku. Meč a puška, se kterými zacházeli bojovníci, ustoupily monitoru počítače. Osobní vklad a nebezpečí se zredukovaly na minimum.

Ještě v nedávné minulosti existovala pro vojáky evidentní motivace k nasazení vlastního života. Vždy šlo o sebeobranu národa nebo jasné politické zájmy. U mírových operací tomu tak není. Právě mírové operace jsou však v prioritní nótě z roku 1993 definovány jako hlavní úkol nizozemských vojenských sil. Smí se zde požadovat nejvyšší oběť, jako tomu samozřejmě bylo u klasických úkolů vojska? "Mourir pour Akaba" může být legitimní. Ale zemřít pro Sarajevo nebo Srebrenicu? Armáda sama váhá. V osvětě se sice hovoří o připravenosti brát na sebe rizika a o míru a bezpečnosti, avšak ne o válce a nejvyšší oběti. Paradoxem navíc zůstává, že vojáci vysílaní do mírových misí se tam střetávají s bojovníky motivovanými ideologií, nacionalismem, etnickou, kmenovou nebo nábožensky fundamentalistickou sounáležitostí, připravenými jít až do krajnosti. Naproti tomu západní voják těžko může pojímat spory, do nichž zabředl, jako něco, zač je hodno umírat.

V poslední době se v televizní reklamě pozemního vojska klade důraz na humanitární práci vojáků, odstraňování min a lékařskou pomoc. Velkou otázkou však zůstává, jak tvrdí Klep, zda "v lidské pospolitosti, solidaritě a zachovávání lidských práv" je dost motivace, aby se pro ně obětoval vlastní život. V tom je základní dilema nasazení vojáků v rámci humanitárních intervencí. Veřejnost, ať už podnícená či nepodnícená médii, se na jedné straně domnívá, že s neudržitelnou situací plnou násilí "se něco udělat musí", na druhé straně zřejmě nikdo nepřikládá těmto hodnotám tak velký politický význam, abychom za ně museli umírat.

Tím byla fakticky negativně zodpovězena otázka, zda mohou být "lidská práva" principem nové politiky. Montesquieuovy principy, jako je například čest a ctnost, určovaly celkový způsob politiky. Dávaly smysl úsilí občanů a vojáků, kteří byli hotovi přinášet za ně velké oběti, až po nasazení vlastního života. S lidskými právy to tak evidentně není. Inspirují nás k soucitu a solidaritě, prožíváme je však valnou většinou s odstupem. Plyšové hračky shromážděné ve sbírkách pro Kosovo stejně jako bomby svrhované pomocí moderní technologie z bezpečné vzdálenosti za příklady nového politického principu pokládat nelze.

Nadvláda emocí

"V několika dnech zaplaví Kosovo nepoužitelné léky pocházející od různých charitativních organizací." Tato chmurná předpověď Lékařů bez hranic z počátku června 1999 se zakládala na nedávné zkušenosti s poskytováním pomoci Balkánu. To, co přicházelo jako lékařská pomoc Kosovanům do táborů v Albánii a Makedonii, však předčilo veškeré očekávání. Musely se tu skladovat tuny léků proti choleře a průjmům, zatímco naopak nepřicházely léky proti cukrovce a dětským chorobám, jichž bylo nezbytně třeba. Krabice s jediným označením "5 kg léků", obsahující poloprázdné lahvičky nedefinovatelného obsahu, pilulky s arabskou příbalovou informací, antibiotika s prošlou lhůtou použití, to vše se zřejmě pokládalo za dost dobré pro oběti války. Dokonce z léků zaslaných na přímou žádost bylo třicet procent nepoužitelných, protože jejich lhůta prošla. Byly obavy, že se bude opakovat bosenská situace s poskytováním lékařské pomoci. Tam muselo být zničeno několik tun nepoužitelných léků v ceně 1500 dolarů za tunu. Zčásti se tak dělo z obav, aby neskončily na černém trhu. V Albánii k tomu už došlo. Albánci prodávali uprchlíkům léky za lichvářské ceny.

Ukázalo se, že nepoužitelné a nebezpečné bývaly často nejen léky. Koncem května muselo být v Albánii ošetřeno na dvě stě uprchlíků s vážnou otravou potravinami. Zjistilo se, že jedli ukrajinský salám, jehož poživatelnost vypršela již před jedenácti lety. Mnohé z humanitární potravinové pomoci nemohlo být vůbec rozděleno, protože konzervy byly prorezavělé, data použitelnosti neuvedená či dávno prošlá, nebo kvalita byla všeobecně bídná.

Nesmírný byl kontrast mezi situací v uprchlických táborech a životními podmínkami mezinárodních poskytovatelů pomoci. Reportáž z Makedonie ukázala, že pro ně musely být vyklizeny především samostatné bytové objekty v lepších okrajových čtvrtích Skopje. Mimoto se jim pronajímala celá patra v prvotřídních hotelích. Drahé automobily na parkovištích spolehlivě prozrazovaly přítomnost pracovníků mezinárodní pomoci. Vlastní práci však mezitím dělali Makedonci, kteří také zaplatili lví podíl výdajů.

V nizozemské televizi byl 17. června vysílán pořad Zembla o našem vlasteneckém "kupčení s pomocí". Ukázalo se, že na ní dobře vydělává řada podniků. Konzervy polévek z přebytečných zásob se nadšeně vychvalovaly jako "chutná polívčička pro uprchlíky, kteří toho beztak mají tak málo". Peníze ze sbírek na pomoc - na padesát milionů guldenů - padly z části na velké balíky s dalšími konzervami tohoto druhu. V NRC Handelsblad odhadoval Hans van den Berg cenu jejich obsahu na sotva pět guldenů, dodávaly se však za třináct. Stejně jako jiní televizní komentátoři byl i van den Berg toho názoru, že přístup Zembly zůstal na povrchu. "Toto téma si žádá pořádného (novinářského) prošetření."

Tentýž dojem jsem získal i já, když jsem začal pracovat v mezinárodní pomoci. Příběhy, srovnatelné s výše uvedenými případy z Kosova, kolidovaly s idealismem, s nímž jsem se v minulosti pouštěl do práce. Nechápal jsem, jak se mohou ušlechtilé motivy, dobré záměry a upřímně prožívaný soucit slučovat s negativními zkušenostmi, o nichž jsem se doslýchal. Nepřekročitelná se mi zdála propast mezi často vzedmutými emocemi kolem pomocných akcí a skutečně poskytovanou pomocí. Ohromovalo mě, že nám při katastrofách podniky telefonicky nabízely svoje přebytky a své nepoužitelné zásoby ještě dříve, než vůbec z postižených území došly žádosti. V mnoha rozhovorech s našimi zahraničními partnery jsem se snažil postihnout protiklad mezi tím, co se tehdy nazývalo teorií a praxí. Rozhodující byl pro mě článek, s nímž přišli moji přátelé z Latinské Ameriky: "Tohle si přečti. Dobře to vystihuje, jak my tady většinou vnímáme pomoc." V článku The Seamy Side of Charity (Rub charity) vyložil pro nás tehdy ještě neznámý Ivan Illich, proč mívá dobročinnost takřka nevyhnutelně stinné stránky. Ruku v ruce s poskytovanou pomocí jdou moc a závislost, zisk a prosazování vlastních zájmů. Závislost na pomoci, kterou nyní po třiceti letech signalizuje ministryně Herfkensová, už tenkrát od Illiche dostala co proto jako vedlejší projev dobrých úmyslů.

Ukazuje se, že tato závislost na současném Balkáně dosud existuje. Ekonomové a ministři si nyní už veřejně začínají klást otázku, jak to zakrátko dopadne s Bosnou, až skončí dotace, které zatím udržují tamní ekonomiku v chodu. Rýsuje se tu budoucnost Kosova? Existuje východisko z dilematu mezi pocity viny, nemohoucnosti a soucitu, jaké prožíváme v situaci volající po pomoci, a negativními účinky intervence?

Filosofie soucitu

Filosof J. J. Rousseau je autorem jednoho známého popisu lidského soucitu: "[Jde o] člověka, který je někde zavřený a vidí, jak venku divoká bestie uchvátí dítě z mateřského klína, vražednou mordou mu rozdrtí útlé údy a drápy mu vyrve z těla chvějící se útroby. Jak nesmírně pohnutlivé je to pro svědka takové události, na níž nemá osobní podíl ani účast, jak ho při pohledu na omdlévající matku a na umírající dítě trápí, že nemůže přispěchat na pomoc."

Obrazy tohoto textu si zaslouží, aby se braly vážně i po teoretické stránce. Neuvádějí snad v podstatě příklad současného televizního diváka, který bezmocně vstřebává svou denní porci utrpení světa? Soucit, který ho bezpochyby často jímá, vždy pociťuje na dálku. Stejně jako Rousseauova postava je i on uzavřený před obrazovkou. Jestliže takto pocítěný soucit vede k humanitárním intervencím, nikdy nepůjde o onen druh oběti, jaké podle Arendtové a Machiavelliho patří k občanským ctnostem. Tato nemohoucnost soucitu, který člověk sám sobě ukládá, vysvětluje zčásti nový druh zde analyzované války a dává nahlédnout do špinavých aspektů rozvojové pomoci, o nichž jsem už mluvil.

Negativní stránku Rousseauova obrazu zesilují ještě dva další faktory. V jednom z nejvíce napadaných příspěvků ve válce fejetonistů kolem Kosova (De Groene Amsterdammer, 2. června 1999) ukázala Patricia de Martelaerová, že oběti, s nimiž se člověk na dálku soucitně ztotožňuje, by nejspíš neměly mít vlastní, osobní tvář. Za příklad dává drásavý televizní obrázek. Dvanáctiletý chlapec se svou sedmiletou sestřičkou táhne opuštěnou krajinou na hřbetě vychrtlého osla. Výjev vzbuzuje emoce, hrou obrazotvornosti svádí k rychlému ztotožnění s utrpením. "Všichni cítíme, jak se tu apeluje na disneyovského diváka v nás, pohnutím se nám stahuje hrdlo, jsme otřeseni a dojati." S úmyslně pohoršující konkretizací dává pak Patricia de Martelaerová oběti tvář: "A co když ten dvanáctiletý kluk svou sestřičku celou noc potají trápil a mučil?"

Otřes, který taková otázka působí, dokládá, že oběti většinou vlastní tvář nemívají. Pokud ji dostanou, dá se mnohem obtížněji projevit soucit vyvolaný identifikací. Kosovští Albánci byli původně kolektivními obětmi, nemohli být - abychom zde zpolitizovali autorčin příklad - pomocníky nebo bojovníky UCK. Stejným způsobem se nesměly objekty naší pomoci projevovat jako samostatná individua s dobrými nebo špatnými vlastnostmi. Azylanti, ze kterých se vyklubou pašeráci lidí, narušují náš obraz ubohých obětí; lidé ze zemí třetího světa, kterých znám bezpočet a kteří kritizují nebo odmítají naši pomoc, se nikdy nedostanou ke slovu, protože co bychom si jinak počali s našimi dobrými úmysly? Ed van Thijn, bezpochyby náš nejsoucitnější politik, zakázal jako amsterdamský starosta v roce 1988 publikování zprávy, jež signalizovala vysokou kriminalitu mezi marockou mládeží. V ní dostaly anonymní oběti našich společenských struktur náhle svou vlastní, ovšem částečně nepěknou tvář. To se do politiky nehodilo, zpráva zmizela v koši a vyšetřovatel Hans Loefkreeg o tom nesměl dál mluvit.

Ze soucitu se druhý redukuje na oběť. Politika se zakládá na existenci lidské plurality a zacházení s rozdíly, kdežto pomoc založená na soucitu vidí všechny stejně jako závislé oběti. Ellen Ombreová na osobním příkladu dokládá, jak soucit, "jedna z nejpohodlnějších emocí", odmítá uznat druhého jako samostatnou osobu. Vypráví o mladé těhotné ženě, která každé ráno chodila dům od domu a vykupovala prázdné láhve. S těmi se pak vláčela na trh a tam je prodávala dál obchodnici s palmovým olejem. Ombreové se jí zželelo a odmítla přijmout peníze, které od ní měla dostat za láhve. "A ona mi ty láhve vrátila. Nesla svou chudobu důstojně, byla obchodnice, ne žebračka." Tahle "láhvová paní" náhle dostala svou vlastní tvář a uznání, není už redukována na ubohou potřebnou oběť.

Anonymizující a depolitizující efekt toho, co Nietzsche nazývá velkou útrpností moderní doby, je nakonec katastrofálně zesílen politickým veřejným vystavováním citu, jak ho analyzovala Arendtová. "Politici musí projevovat emoce", řekla bývalá ministryně May-Weggenová, když při anketě o neštěstí v Bijlmeru propukla v pláč. Nezmínila při tom, do jaké míry se řídila radou svých mediálních poradců. Z analýz Arendtové bych mohl doložit i opak. Clinton, Blair a dokonce i Kok se nemohli vyhnout návštěvě albánských uprchlických táborů, kde za doprovodu televizních týmů hladili po hlavách děti; nejméně obratně si přitom počínal Kok. Na pronikavý kontrast mezi takovou veřejnou manifestací citů a opravdovými vojenskými a pomocnými akcemi jsem už poukázal. Vážnější se mi zdá, že tyto veřejné výlevy soucitu a dobrých úmyslů kladou na politiku řadu morálních kritérií, jimž ne vždy může dostát. Na jedné straně to vede k pokrytectví mnohých, mezi nimiž jsou i oběti, které postupně objeví roli, jež je jim přidělena, a začnou ji šikovně využívat, na druhé straně je následkem cynický odklon od politiky jako špinavého řemesla.

Hlas svědomí

Zdá se, že v dnešní době zase hraje prim morálka. V každém případě legitimovala intervenci v Kosovu. Ve jménu nezištnosti se dokonce přehlížela i legalita, jak konstatoval v deníku Trouw Hans Meesman. Důležité partie Závěrečného aktu z Helsinek i Charty OSN se odsunuly stranou v zájmu ochrany lidských práv. "Západní demokracie nepatří do řady zemí, které porušují mezinárodní závazky, jakkoli šlechetné by pro to měly motivy", tvrdil tento bývalý diplomat. Většina těch, kteří se ve "Válečném deníku" i jinde zapojili do diskuse, s tímto politickým stanoviskem nesouhlasila. Svědomím diktovaná morální volba, zaměřená proti dalekosáhlému hanobení lidských práv, měla v praktické politice i v teoretických diskusích převahu.

Nejvýmluvněji to vyjádřil opět Peter Schat: "Lidská práva, zaručená demokratickým právním státem, jsou jedinou ,pravdou', na níž se můžeme po celém světě shodnout. [...] Viděno z nevýslovného zázraku této živoucí planety jsou lidská práva, z nichž vyplývají práva všeho, co žije, jedinými právy, která si zaslouží přívlastek ,svatá', a válka o lidská práva je ,svatou válkou'."

Tak nadneseně, jako to udělal Schat, se to vyjadřovalo jen málokdy. Avšak ve většině komentářů, ať už byly pro válku nebo proti ní, hrálo svědomí hlavní roli. Hlas svědomí je absolutní; nepřipouští obojetnost. Morální protiklady jsou většinou černobílé, v protikladu k politickým, jež charakterizují i šedivé odstíny. Člověk mohl být "pro" intervenci nebo "proti" ní. Tím se zčásti dá vysvětlit rozhořčení, s nímž se v novinářských sloupcích vedla debata o Kosovu. I tato debata byla svým způsobem svatou válkou, v níž se lidé navzájem osočovali a nebyli ochotni ke kompromisům, dokonce ani verbálním.

Morální angažovaností se také dají vysvětlit mnohdy nečekané volby protagonistů v debatě, jak jsem již v krátkosti nastínil. Mezicírkevní mírová rada se také hned od počátku vehementně stavěla za nasazení nizozemských pozemních sil. Poněkud posměšně se hovořilo o "syndromu vaků na mrtvé", kterým trpí politici. A sotva přišlo vítězství v letecké válce, už sekretář této rady Mient Jan Fabel obhajoval druhou pozemní válku, tentokrát proti Albáncům, kteří se zanedlouho sami pustili do etnických čistek. I tyto eventuální akce okamžitě označil za "spravedlivou válku". A jak se při takové morálce patří, horoval za důsledné vystupování, "přesně vědět, co chceme", a podle toho jednat. Jak se často stává, šla u něho taková morální inspirace ruku v ruce s utopickými sny o realizovatelnosti.

Morální kontinuita v levicové angažovanosti byla asi nejvíce patrná v odvážném stanovisku, jež zaujal ministr Joschka Fischer proti svým zeleným spolustraníkům. Jako mnozí z jeho vrstevníků bojoval v minulosti pod heslem "Už nikdy Osvětim" proti fašismu ztělesněnému tehdy ještě NATO. Tento osobní vklad zůstal stejný, jenom nálepka fašismu se tentokrát použila na jiné jevy, jak prohlásil Fischer ve své řeči na kongresu Zelených, kde obhajoval intervenci NATO. Určující pro něho dosud zůstaly dvě hnací síly: "Nikdy více válku, ale také už nikdy Osvětim, už nikdy vyvražďování národů, už nikdy fašismus. Ty věci pro mě jdou vždycky pospolu. A proto jsem se stal členem Zelených." A "proto" také teď Fischer obhajoval bombardování Srbska. Dobro a zlo stojí dosud ostře proti sobě jako v minulosti, jenže NATO teď vyměnilo roli padoucha za roli ušlechtilého rytíře, který potírá zlo.

K moralizování v politice patřila posléze i skutečnost, že se Miloševič zobrazoval jako nový Adolf Hitler. V souladu s tím se používaly výmluvné symboly a pojmy z druhé světové války označující absolutní zlo, aby se podtrhla vlastní morální pravda. Vraždy, které jsou samy o sobě dost zlé, se neustále opisovaly jako "genocida"; každé surové vyhnání se hned nazývalo "deportací". V interview s časopisem Newsweek kancléř Schroeder odrazil výčitku, že by Německo vzhledem ke druhé světové válce nemělo vojensky intervenovat na Balkáně, stejným způsobem jako Fischer. "Můžeme to říci právě naopak: právě proto máme povinnost vystoupit proti novým krutostem."

Tento nový světový řád zůstává prozatím striktně západní záležitostí. Na Balkáně samém stojí dokonce i u bojujících stran na centrálním místě politické úvahy. Raymond Detrez v několika rozhovorech poukázal na to, že mu připadá divná zejména posedlost osobou Miloševiče jako zločince. "Nezáleží na tom, je-li Miloševič Saddám Husajn nebo Albert Schweitzer." Podle Detreze ztělesňuje Miloševič v hlavních rysech politiku Srbska. Se zřetelem ke Kosovu nepředstavuje opozice žádnou dramaticky odlišnou politiku. Tento belgický znalec Balkánu pokládá za smysluplnější přistupovat k Miloševičovi jako k politikovi, který se za každou cenu snaží udržet u moci, než jako ke ztělesnění veškerého zla. Toto politické ohodnocení sdílí i Paul Scheffer v článku v NRC Handelsblad (6. 8. 1999), v němž rozebírá memoáry šesti vyjednavačů na Balkáně. O osobě jugoslávského prezidenta panuje podle Scheffera "pozoruhodně shovívavá jednomyslnost". Owen například poznamenává: "Jako soukromá osoba není rasista, ani nesoudí o zbytku světa paranoicky." Morální soud o prezidentech Tudjmanovi a Izetbegovičovi je mnohem tvrdší. Což neznamená, že by politický soud o jmenovitě prvním z nich nedopadal, jak se zdá, prozatím pozitivněji.

Detrez jmenuje ještě jeden příklad, jak politické volby na Balkáně zatlačují naše humanitární úvahy. Pro nezávislý stát, o jaký usiluje UCK v Kosovu, je člověk připraven obětovat mnoho životů, a to i životy nevinných občanů: "Použili taktiku, která se na Balkáně vyzkoušela už v desítkách případů. Zorganizuje se povstání, je známo - a to klapne vždycky - že bude příšerným způsobem potlačeno, a tím se vyprovokuje vojenská intervence."

Z politicko-strategického hlediska vystupovalo NATO se svými takzvaně humanitárními intervencemi jako vzdušná síla UCK. Co zůstane z humanitárně motivované intervence, když se ukáže, že nakonec slouží politickým cílům? Takový druh otázek nutně vede k dalšímu bádání o poměru mezi morálkou a politikou.

Diskuse