Komentář: Chyť, koho můžeš?

Jak polská a česká pravice čelí výzvám doby

Volby v září 2001 přinesly v pořadí již druhý novodobý politický debakl polské pravice. Ta - či vůbec postsolidaritní politický tábor - jako by v poslední dekádě infantilně dováděla na houpačce: po tzv. válce nahoře a téměř totální rozháranosti počátkem devadesátých let následoval zasloužený trest v podobě takřka absolutního propadu ve volbách 1993, kdy skoro žádná z pravicových stran nedokázala překonat pětiprocentní laťku. Pak v roce 1995 porazil v prezidentských volbách postkomunista Aleksander Kwaśniewski živou legendu boje s komunismem Lecha Wałęsu. Teprve prožitek těchto dvou debaklů dokázal pravicové strany přimět k integraci a - v jejím důsledku - i k vítězství v parlamentních volbách roku 1997 pod společnou značkou Volební akce Solidarita (AWS). Jenže AWS byla především nesourodým slepencem, jehož Achillovy paty vyšly plně najevo tváří v tvář vládní zodpovědnosti. Následoval další "historický" debakl - zbytku mezitím rozloženého uskupení, kandidujícímu pod jménem Volební akce Solidarita pravice (AWSP), sťala hlavu gilotina volební klauzule.

Takřka periodické debakly polské pravice mohou v českém prostředí logicky vyvolat otázku: Jak to, že v národním, katolickém a antikomunistickém Polsku triumfují postkomunisté? Jak to, že tam stabilně nevládne nějaká křesťanskodemokratická strana typu CDU? Roušku tajemství lze asi nejsnáze poodhalit srovnáním obsahu pojmu pravice v Polsku s tím, co se takto nazývá zde v Čechách.

Nicméně srovnávat dvě stejnojmenné části politického spektra ve dvou různých zemích vyžaduje v první řadě upřít pozornost na to, v čem se liší politické scény obou zemí jako takové, věnovat se politickým institucím, historii, tradicím, rozdílným ekonomickým a sociálním strukturám. Všechny uvedené skutečnosti spolu s řadou dalších významnou měrou ovlivňují, ba spoluurčují stranický systém dané země i ideové (či ideologické) obsahy programů i politik tamních stranických formací. A naopak - konkrétní politika těmito formacemi provozovaná mění základní i méně podstatné skladebné prvky sociální i dějinné reality. Zvláště v kratší stati si však nelze klást takto "megalomanské" cíle - tedy zachytit celý systém v jeho souvislostech a interakcích - a nezbývá, než se spokojit s uvedením alespoň některých podstatných rysů.

Odborářská kolébka v Leninově loděnici

Ve výčtu odlišností polské a české politické scény rozhodně zaujímá čelné místo fenomén "Solidarity". Polské události z roku 1980 vlastně odstartovaly proces, který v roce 1989 vyústil v pád komunismu. V srpnu 1980 se totiž zrodilo jediné opravdu masové opoziční hnutí v tzv. sovětském bloku - vzniklo tehdy uspořádání, kdy na jedné straně stála zorganizovaná polská společnost (respektive její velmi významná část) reprezentovaná "Solidaritou", jež zdaleka přesahovala rozměr pouhého odborového svazu, a na straně druhé cenil své - dle Adama Michnika vykotlané - zuby vyděšený komunistický režim. Zde není místo na popis historického dění, cesty, jíž "Solidarita" a spolu s ní celá polská společnost od srpna 1980 až do počátku devadesátých let prošly, je však nutno zdůraznit, že ony historické události dodnes výraznou měrou ovlivňují polskou politickou scénu, ba spoluurčují její základní logiku.

Občas se říká, a je v tom hodně pravdy, že komunismus nebyl poražen, že se prostě jenom - vahou svých vlastních rozporů - zhroutil. Nicméně polská "Solidarita" k jeho zhroucení přece jen dosti výrazně přispěla. A právě skutečnost a zkušenost organizovaného, masového, skutečně politického boje s komunistickým režimem vedla k tomu, že je polská společnost daleko více polarizovaná okolo historické dělící linie, okolo linie "my a oni". A byť toto štěpení s plynoucím časem pomalu slábne, dodnes tvoří jednu z určujících dělících linií polské politické scény. Paradoxně je tomu tak v zemi, jejíž komunistický režim byl téměř po celou dobu "liberálnější" než ten československý, v zemi, kde tamní nomenklaturní kádry dokázaly zvládnout demokratickou politiku jako povolání daleko lépe nejenom ve srovnání s českými soudruhy, ale i mnohem lépe než řada polských bojovníků proti komunismu.

V dědictví boje též spočívá první významný, ba konstitutivní rys polské pravice, který ji odlišuje od pravice české - ta polská je více antikomunistická, její rétorika často připomíná slovník české Demokratické unie. Nutno dodat, že toto přílišné upoutání se v minulosti polské pravici dosti škodí, neboť voliči žádají spíše program řešící aktuální ekonomické či sociální otázky, nikoliv neustálé odkazování na minulost, nechtějí napravovat ex post vše špatné z minula na úkor například aktuální životní úrovně.

Hnutí "Solidarita" pak nelze v žádném případě redukovat na pouhý odborový svaz. V jeho rámci již od počátku koexistovala řada směrů a tendencí, značka "S" zastřešovala velmi pestré názorové a politické spektrum, v němž chyběl snad jen jediný "exemplář" - oficiální komunismus. Přes zmíněnou pestrobarevnost "Solidarity" v ní však od samého začátku působily tři hlavní proudy. Za prvé proud víceméně odborářský, zaměřený především na boj za práva dělníků, na prosazení dělnické samosprávy apod. Za druhé proud národně-katolický, který za hlavní cíl působení "Solidarity" považoval boj za státní a národní suverenitu, obranu určitých, konkrétně národních a křesťanských hodnot. A konečně proud třetí, lze říci liberální, zaměřený na ochranu a rozšíření lidských a občanských práv. Tyto tři hlavní proudy se dají na polské politické scéně - v rámci tzv. solidaritního či postsolidaritního politického tábora, což je pojem, který má povahu čím dál tím více pouze myšlenkové konstrukce či třídící pomůcky - vysledovat dodnes.

První z nich představuje solidaritní levice Unie práce (UP), v novém miléniu menší a slabší partner nejprve ve volební a poté i ve vládní koalici s postkomunistickým Svazem demokratické levice (SLD); druhý permanentně znesvářený houf pravicových stran (pravicových v polském smyslu slova); třetí pak politický střed donedávna v podobě Unie svobody (UW), která nyní vyklidila pozice novému liberálnímu uskupení, Občanské platformě, založené však politiky z řad UW, ale i z někdejší Volební akce Solidarita (AWS).

Nezávislý samosprávný odborový svaz "Solidarita", jak zněl oficiální název hnutí, sice nebyl zdaleka pouhým odborovým svazem, ale na druhou stranu byl i jím, a to v dosti značné míře. Pohybujeme-li se po ose výše načrtnuté trojice, míra "odborářskosti" slábne. Nejvíce "odborářskou" je pochopitelně Unie práce, mimochodem levicovější než postkomunistický SLD, o něco méně již "odborářskost" zasáhla strany národní a křesťanské, tedy, v polském prostředí, pravicové, nejméně jsou jí pak ovlivněna liberální uskupení. Nicméně ani polští liberálové nezapřou odborářské kořeny. Tuto skutečnost výmluvně ilustruje článek Pawła Smoleńskiego z Gazety Wyborczej (z 10. 9. 2001) o Donaldu Tuskovi, jednom z leaderů Občanské platformy. "Tuska jsem poprvé spatřil," píše Smoleński, "v prosinci 1988, když pronášel řeč v sále gdaňského Vědeckého sdružení. Bylo v tom cosi mírně groteskního - za okny fádní a šedivá realita socialismu a Kongres liberálů vážně debatoval o všeobecné privatizaci. Janusz Korwin-Mikke [jeden ze zakladatelů současného polského liberalismu] si z nich tehdy utahoval: jste liberálové, ale sloužíte odborovému svazu. V ten moment kdosi z nich přiskočil k mikrofonu a ostře se ohradil, že se o ,Solidaritě' nedá říci jediného křivého slova, že je jejich minulostí i budoucností. A že jestli bude třeba, nechají šmahem všech diskusí o liberalismu a poběží do Leninovy loděnice tisknout odborářské letáky."

Nejde však jen o odborářskou minulost, ale též, což je třeba zdůraznit, i o odborářskou přítomnost polské pravice. Pojem "Solidarita" lze totiž vnímat v užším a širším smyslu. V širším smyslu jako tradici, k níž se celá řada politických stran a hnutí hlásí, navíc jako tradici často velmi živou, personální, neboť téměř všichni aktivní polští politici (s výjimkou postkomunistů) v "Solidaritě" v osmdesátých letech působili. "Solidarita" v užším smyslu pak znamená samotný odborový svaz, odborovou centrálu, dodnes - společně s někdejším oficiálním odborovým svazem Jaruzelského režimu, Celopolskou dohodou odborových svazů (OPZZ) - jednu ze dvou největších odborových centrál v zemi (odhlédneme-li od rolnických stran a sdružení). Přesněji řečeno druhou největší, neboť - podle oficiálních internetových stránek obou odborových centrál - OPZZ zastupuje 3 milióny členů, zatímco "Solidarita" pouze 1,3 miliónu. Přitom počátkem osmdesátých let, v dobách své největší slávy, měla "Solidarita" téměř deset miliónů členů.

A Volební akce Solidarita, vítěz minulých voleb z roku 1997, byla houfem malých či přinejlepším středně velkých solidaritních stran a straniček seskupených kolem kvočny samotného odborového svazu, který se po fiasku polské pravice ve volbách roku 1993 ujal integrační úlohy, byť pouze s částečným a dočasným úspěchem. Předtím, v letech 1991 a 1993, postavila "Solidarita" jakožto odborový svaz samostatnou volební kandidátku: v roce 1991 získala 5,05 % hlasů, v roce 1993 zůstala se ziskem 4,9 % těsně pod tehdy poprvé zavedenou pětiprocentní laťkou. V roce 2001 se pak z volebního klání stáhla.

Vstříc Talibanu?

Ale polskou pravici neodlišuje od té české jen odborářská identita, jež ji ostatně odlišuje od takřka všech světových pravic. Nutno zdůraznit také silné křesťanské zázemí polské pravice, její silnou a těsnou vazbu na katolickou církev a na její sociální učení. Na polské politické scéně hrají daleko větší roli otázky - dalo by se říci - světonázorové: otázka potratů "hýbe" polskou politickou scénou mnohem více než třeba spor o míru státních zásahů do ekonomiky. Publicista Jerzy Surdykowski proto charakterizoval polskou politiku jako souboj "pobožné levice" (míněna solidaritní pravice typu AWS) s "levicí bezbožnou" (míněn SLD). Poláci jsou sice téměř z devadesáti procent katolíky, leč liší se v názoru, nakolik má církev zasahovat do života státu a společnosti, nakolik se mají hodnoty (či předpisy) vyplývající z křesťanství jako takového nebo z aktuálního učení církve promítat do zákonů, zda je má zákonodárství jednoduše odrážet či mají-li být některé z nich pouze osobní věcí každého jedince.

V České republice se s touto "světonázorovou linií" setkáme pochopitelně také, nicméně nedisponuje takovou silou, aby dokázala zastínit linii sociálně-ekonomickou, není natolik významná, aby kupříkladu dovedla rozštěpit největší českou pravicovou stranu, ODS, byť i uvnitř tohoto subjektu podobné pnutí existuje. Nositelem "světonázorové linie" byla v Čechách donedávna pouze KDU-ČSL, ta ji však ve snaze zaujmout pevné místo v politickém středu a s ohledem na angažmá v rámci Čtyřkoalice ve svém politickém slovníku dosti potlačuje (či se za ni dokonce stydí).

Extrémním výhonkem polského politického katolického národovectví je překvapení posledních parlamentních voleb, Liga polských rodin (LPR) získavší 7,87 % hlasů. Podle ní "minulá i současná politická třída počítá s tím, že se spolu s ekonomickým a biologickým úpadkem významu Polska podaří rozpustit polský národ v unifikované a kosmopolitní Evropské unii". LPR však naštěstí zná recept, jak se ubránit chystané zhoubě: například znárodněním některých strategických průmyslových odvětví (energetiky, telekomunikací, rafinérií a bank) či též změnou preambule ústavy, jež se má dovolávat Boha jako základu právního systému Rzeczypospolitej. Až tedy do bruselské centrály EU napálí obstarožní iljušin s polskými výsostnými znaky, budou moci detektivové Euroyardu takřka najisto počítat s tím, že horká stopa vede kamsi k Mazurským jezerům, mezi zastánce katolické šarí'y a státního dirigismu.

Vzdálené obsahy

Z výše popsaných důvodů je polská pravice ve srovnání se svou českou jmenovkyní pravicí především ve smyslu národním, hodnotovém, je tak trochu konzervativcem ze staré školy, hospodářský liberalismus je jí dosti cizí, přijímá jej jen váhavě a s obtížemi či vůbec ne. Dokonce i postkomunistická levice, alespoň část Svazu demokratické levice (SLD), má k trhu o něco vřelejší vztah než některá polská pravicová uskupení. Už jen proto, že se snaží kopírovat západní "blairovskou" levici, jež si s neviditelnou rukou trhu začala vřeleji potřásat v letech devadesátých, ale především z toho důvodu, že dokáže být ve své praktické politice velmi pragmatickou.V Polsku ještě neviditelná ruka trhu čeká na plné přijetí do rodiny konzervativních hodnot, tedy na něco, co se v západní Evropě odehrálo v osmdesátých letech.

Budeme-li však pravicovost vnímat ve vztahu k míře přímých zásahů státu do ekonomiky, ve vztahu k míře přerozdělování, což je vnímání v Čechách převládající, potom je v Polsku vlastně nejvíce pravicový politický střed, rozhodně pak jeho určitá část. To bude v budoucnu platit asi v ještě větším stupni než dosud, neboť místo ve středu nyní zaujala Občanská platforma (PO), jejíž program obsahuje více hospodářského liberalismu než obsahoval programový profil dosti heterogenní středové Unie svobody (UW), jež v letošním volebním klání zcela propadla.

Poněkud bizarní stranický systém

Struktura polské politické scény zhruba okolo poloviny devadesátých let je nepochybně velmi zajímavá, ba v evropském kontextu až výjimečná. Na pravici i na levici se tehdy formovaly dva silné bloky. Na levici Svaz demokratické levice, na pravici Volební akce Solidarita. Významnou součást obou bloků však tvořily odborové svazy: "Solidarita" jakožto jádro AWS, bývalé režimní odbory OPZZ jakožto významný prvek Svazu demokratické levice. Odborové svazy tak hrály značnou roli na levici i na pravici, na pravici dokonce mnohem větší, což je jistě věc neobvyklá, takřka unikátní. Zatímco levicový blok se postupně zpevňoval a integroval - z původně volební koalice SLD se stala strana s individuálním členstvím - pravici zachvátil další rozvrat.

Mezi oběma bloky se pak nacházela středová Unie svobody, kterou dnes nahradila Občanská platforma, a celý - zde jen v hrubých rysech načrtnutý - obraz pak doplňovala rolnická Polská lidová strana (PSL), subjekt stavovský či třídní, svým původem postkomunistický, navazující na - česky vyjádřeno - "národněfrontovní" Sjednocenou lidovou stranu, svým zakotvením na polském venkově a v jeho hodnotovém světě však výrazně konzervativní. PSL (ve volbách 8,98 % hlasů) je do jisté míry vlastně odborovým svazem rolníků, podobně jako radikální rolnická Sebeobrana Andrzeje Leppera, která v posledních volbách získala 10,20 % hlasů. Na polské politické scéně je zkrátka evidentně poněkud "přeodborováno", k čemuž přispívá i vysoký podíl zemědělského obyvatelstva, mimochodem obrovský balvan ztěžující vstup země do EU.

Lze tedy také říci, že to, co v Polsku leží napravo, se v České republice nachází ve středu stranického systému, neboť polská pravice je - zhruba řečeno - jakýmsi mixem KDU-ČSL a DEU. A že to, co leží napravo v České republice, je v Polsku středem. Odlišnost pak panuje i na levici. SLD vznikl transformací někdejší vládnoucí komunistické strany, kdežto ČSSD - v organizačním smyslu - na zelené louce. Přímá dědička kdysi vládnoucích komunistů, KSČM, je pak stranou extrémní, přičemž svou velikostí a vlivem představuje mezi rigidními středoevropskými komunistickými stranami od Aše až po Karpaty výjimku.

Programové listování

Na důkaz a pro ilustraci výše uvedeného nyní alespoň letmo "zalistuji" v předvolebních programech některých polských pravicových politických stran.

Volební akce Solidarita pravice (Akcja Wyborcza Solidarność Prawicy, AWSP), ač má o písmeno ve zkratce víc, je pouhý zbytek kdysi kolosálně vyhlížející AWS. Ve svém volebním programu uváděla, že "jako formace pravicová s křesťanským a solidaritním rodokmenem oceňuje a podporuje tržní ekonomiku postavenou na společenském dialogu". Program původní AWS z roku 1997 pak říkal, že "podstatu ekonomiky tvoří soukromé vlastnictví a tržní mechanismy", nicméně hospodářské změny v Polsku by podle tohoto dokumentu měly probíhat "v souladu a ve spolupráci všech hlavních společenských sil". Což jsou sice rysy blízké německé CDU či CSU a tedy z evropského hlediska pravicové, nicméně v českém pravicovém prostředí jsou podobné myšlenky téměř jednoznačně pokládány za socializující, za korporativistické a tedy za v podstatě levicové. Ne náhodou, ba přímo typicky, se v České republice k programu CDU hlásila vlastně pouze KDU-ČSL, v českém politickém systému strana středová, Václavem Klausem často - právě i v této souvislosti - obviňovaná z levicových sklonů.

AWSP ve volbách zcela propadla. Jedním z mála alespoň relativně úspěšných pravicových subjektů (9,5 % hlasů) bylo Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawedliwość, PiS). V jeho čele stojí někdejší ministr spravedlnosti v Buzkově vládě Lech Kaczyński a na programovém profilu strany byla "resortní deformace" leadera opravdu znát - šlo totiž v podstatě o návrh polské verze akce čisté ruce českého premiéra Miloše Zemana. Program PiS hovořil o potřebě nápravy polského státu. Tento proces měl začít shora, očištěním světa politiky od nepoctivých lidí, čemuž mělo napomoci i zřízení zvláštního Antikorupčního úřadu.

Volební program PiS nazvaný Nová šance uváděl na téma "náprava ekonomiky" následující požadavky:

"vytvoření silného státního řídícího centra schopného účinné aktivity v ekonomické sféře. Pro zajištění tohoto cíle jsou nezbytné ústavní změny jako například změna prakticky ničím neomezené autonomie Národní banky a Rady finanční politiky při vytváření monetární politiky státu a odstranění systému privilegií pro banky;

reálný dohled nad státním vlastnictvím, k čemuž je nutné zřídit prokuraturu kontrolující státní majetek a jeho privatizaci;

snížení úrokových sazeb a investičních nákladů tak, aby se vyplácelo investovat do podnikatelské činnosti a ne - jak je tomu dnes - buď spekulovat, nebo jednoduše držet peníze v bance [což je vlastně jedna z možných konkretizací prvního bodu];

snížení daňových sazeb u daní vybíraných od právnických osob s cílem vytvoření pobídek pro investování, a výhledově - jakmile se sníží deficit státního rozpočtu - i snížení daní vybíraných od fyzických osob."

Pouze poslední, čtvrtý bod je možné označit za zřetelně pravicový, pravicový z českého hlediska, předchozí tři vlastně nepostulují nic jiného než státní dirigismus. Z českých politických stran má k PiS asi nejblíže Demokratická unie, určitě pak z doby jejího razantního nástupu na českou politickou scénu, tedy z poloviny devadesátých let. Ostatně PiS připomíná už samotné heslo DEU: "Nejen prosperita, ale i morálka a právo."

Jak již bylo uvedeno výše, k české pravici mají programově nejblíže polská liberální uskupení. Zakládající programový dokument Občanské platformy (Platforma Obywatelska, PO), ve volbách 2001 na druhém místě s 12,68 % hlasů, hovořil o potřebě omezení role státu, vytvoření skutečně volného trhu a opravdové konkurence. V polském prostředí až "svatokrádežně" žehral na "nečitelnou roli odborových svazů". Konkrétně se vyslovoval pro redukci daňové zátěže, pro zavedení rovné daně, pro omezení počtu všemožných koncesí, povolení a jiných administrativních zábran podnikatelské činnosti, pro změny zákoníku práce tak, aby usnadňoval a nikoli omezoval pohyb pracovní síly. V politické oblasti pak program PO žádal omezení počtu radních v místní samosprávě, v budoucnu zavedení většinového volebního systému, volal po změně dosavadního způsobu financování politických stran. Hovořil ale též o "úctě k tradici a ke křesťanským hodnotám". PO lze tak označit za uskupení liberálně-konzervativní, tedy za cosi velmi blízké české pravici, konkrétně ODS a US, která ve svém programovém vymezení liberálně-konzervativní je - v tomto pořadí.

Na lavičce v jurském parku?

Listování v programech a proklamacích sice o mnohém svědčí, leč vypovídací hodnota podobných dokumentů již dávno není to, co bývala. Jak se v polovině devadesátých let svěřil českému postrudému Právu současný polský prezident Aleksander Kwaśniewski, "ideje jsou idejemi, hodnoty hodnotami, avšak důležitý je pragmatismus". Možná cynické, zvláště vzhledem ke curriculu vitae pana Aleksandera, nicméně funkční a úspěšné. Pokud uvedený výrok mírně obměníme, dostaneme další (skoro) pravdivé tvrzení: programy jsou programy, proklamace proklamacemi, důležitá je však praktická politika. A v této sféře lze pak v postkomunistické Evropě jen dosti obtížně cokoli přesněji klasifikovat. Bývalý komunista Gyula Horn prováděl restriktivnější politiku než "friedmanovec" Václav Klaus; polský profesor ekonomie Jan Winiecki se pak zase v deníku Rzeczpospolita 18. 9. 2001 zcela vážně a věrohodně ptal, zda bude postkomunista Leszek Miller, někdejší vysoce postavený komunistický aparátčík, coby premiér polskou baronkou Thatcherovou. Jako by o obsahu politiky čím dál tím více rozhodovala globalizační fujavice, železné ekonomické zákony nezvratně triumfující spolu s - Ládin neládin - Fukuyamovým koncem dějin; jako by platilo nepřizpůsobíš-li se - konzervativče, liberále, socialisto, anarchisto, anarchosyndikalisto, fašisto - zahyneš. Nastíněné pravidlo pěkně ilustruje problém jménem penzijní reforma.

Stručně řečeno, stávající, tzv. průběžný systém financování důchodů, kdy pracovně aktivní vlastně platí penzi těm, co už pracovní proces opustili, je vzhledem k demografickému stárnutí populace přinejmenším velmi problematický, ne-li zcela neudržitelný. Světová banka proto doporučuje - zejména postkomunistickým zemím, ale zdaleka nejenom jim - přechod na tzv. třípilířový systém. Prvním pilířem má být stávající průběžné financování, druhým povinné odvádění jistých částek soukromým penzijním fondům, třetím pak dobrovolné připojištění. Druhý pilíř je inspirován i reformou penzijního systému uskutečněnou počátkem osmdesátých let v Chile, kde ekonomicky velmi liberální režim generála Pinocheta zavedl povinné individuální důchodové pojištění jako jediný, výhradní princip tamního důchodového systému. Přes některé nevýhody nelze popřít několik předností chilského modelu: přímou, s osobní odpovědností spojenou vazbu mezi občanem (pracujícím) a jeho důchodem, jen minimálně zatíženou vládním populismem a přerozdělovacími kejklemi. A také vysoký stupeň zhodnocení vložených prostředků i vysokou míru úspor, které jsou pak penzijními fondy, tedy soukromými podnikatelskými subjekty, investovány do ekonomiky, a podněcují tak její další rozvoj. Právě proto Světová banka vlastně zařadila chilský model jako druhý pilíř do doporučovaného - vzhledem k minimalizaci možných rizik - třípilířového systému.

Na rozdíl od České republiky, kde Vladimír Špidla spoléhá na rázné omlazení celé populace imigrací z Ukrajiny a kde se onehdy jeden ze Špidlových předchůdců v úřadu Jindřich Vodička (ODS) hrozil některých (opravdu až drastických) sociálních dopadů chilské reformy, v Polsku si - podobně jako v Maďarsku - vzali doporučení Světové banky k srdci a v roce 1999 tam "odstartoval" nový, třípilířový systém. Sice za "pravicové" vlády AWS a UW, nicméně reformu začala v době svého panování připravovat již postkomunistická levice. Kdyby se SLD udržel po volbách 1997 u moci, patrně by - ze starého úhlu pohledu vlastně pravicovou - reformu jednoduše dokončil. A pokud ne, tak proto, že by ji zablokovaly odbory v čele s antikomunistickou "Solidaritou" a postkomunistickou Celopolskou dohodou odborových svazů. Právě získání souhlasu odborových ústředen znamenalo totiž jednu z největších překážek celého, nesmírně složitého reformního procesu.

Zdá se tedy, že to je hlavně nutnost diktovaná ekonomickými a sociálními skutečnostmi a logikou "má dáti - dal", co spolu s tlakem mezinárodních institucí dokáže přimět některé země k potřebným reformám. Přičemž dnes má skoro každá "potřebná reforma" minimálně tři následující znaky: úspornost, snahu o ekonomickou efektivitu a důraz na osobní aktivitu a zodpovědnost. Donedávna tedy znaky pravicové, ale časy se mění. To, co bylo dříve výsadou jedné části politického spektra, je dnes duchem doby. Což má a bude mít fatální důsledky pro další politický vývoj, a to nejenom v postkomunistických zemích. Chce-li polská pravice přežít jako relevantní politická síla, měla by si výše uvedená fakta, v neposlední řadě s ohledem na budoucnost vlastní země, uvědomit a zařídit se podle toho. To samé však platí i pro pravici českou. ODS si díky opoziční smlouvě uměle vytvořila (byť zčásti nezamýšleně) jakýsi jurský park, v němž se mohl Václav Klaus - zdánlivě bezpečně jako někde na safari v ZOO ve Dvoře Králové - profesorsky strefovat ze špuntovky do dinosaurů typu ministra Grégra a jiných zkamenělin ze staré socialistické školy. Ale takovému "čarostřelci" se může snadno stát, že zdinosauří sám...

A zdá se též, že podmínkou nutnou, byť zdaleka ne postačující, pro úspěšné působení na politické scéně je moderní, relativně odideologizovaná strana se širokým záběrem, v politologické literatuře označovaná jako catch-all party, tedy strana reálně volitelná každým občanem. Což neznamená nějaké amorfní a zcela bezbřehé hnutí, ale funkční a profesionální stranickou strukturu, firmu zvláštního ražení, která kromě nezbytných reklamních sloganů a personální image nabízí na jednom z prvních míst také celospolečenský, na aktuální sociální a ekonomické otázky zaměřený program. Subjekt, jenž není obhospodařovatelem určitého sociálně či nábožensky vymezeného segmentu společnosti, ale usiluje o zisk co největšího počtu hlasů na volebním trhu. A na něm vítězí hlavně ten, kdo se dokáže prezentovat jako ta nejlepší vládní alternativa, ať již startuje z vládních křesel, či z opozičních lavic. Catch-all party je ostatně dialektickou syntézou někdejšího volebního sloganu Občanského fóra "Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny".

Proměny v úspěšnou catch-all party nemusí být schopni jenom postkomunisté, o čemž svědčí třeba příklad maďarské strany FIDESZ. A zatímco polskou pravici tato "stranická restrukturalizace" teprve čeká, česká jako by v tomto směru uvízla někde v půli cesty.

Nestačí však pouhé "chyť, koho můžeš", neboť populismus má krátké nohy. Za úspěšnou, funkční a zejména veřejně prospěšnou catch-all party musí stát i věrohodný a promyšlený program vycházející z jistých zásad, program, který dokáže reagovat na výzvy doby, ba dokonce takříkajíc vidět za roh.

Josef Mlejnek, jr. je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK.

Diskuse