Křesťanská témata jako politikum v České republice

Prosazování některých postojů a právních institutů inspirovaných církevním morálním učením mívá ve veřejném prostoru demokratických zemí své politické převodové páky. Jsou jimi aktivity a legislativní návrhy politických stran, které mají křesťanství buď přímo ve svém vývěsním štítu, nebo alespoň těch stran, jejichž členové deklarují svoji konzervativní orientaci. Specifická témata, jimiž tyto strany mohou oslovit křesťansky smýšlející voliče, mívají obvykle dvě ohniska: manželství-rodina a ochrana nenarozeného nebo obecněji nevinného života.

V našem polistopadovém vývoji se zatím ochrana života významnějším politikem nestala. Problematika potratů a eutanázie se sice znovuobjevuje v každém volebním období, avšak nebyli jsme zatím svědky žádného skutečně razantního, natož průchodného legislativního pokusu, nebo alespoň ostřejšího politického střetu ohledně těchto jevů. Téma manželství-rodina vstoupilo na scénu nejen skrze obvyklou problematiku rozvodů, jejichž zpřísnění je jistě žádoucí, jakkoli je jejich naprosté znemožnění v našich podmínkách zcela nemyslitelné. Razantnější vstup rodinné problematiky jako politického tématu se totiž u nás uskutečnil spíše oklikou přes registrované partnerství homosexuálů. Je pozoruhodné, že katolická církev, které je jasné, že rozložení politických sil v parlamentu naznačuje v dlouhodobé perspektivě úspěšnost prosazení návrhu na registrované partnerství, využila s cílem prosadit své negativní stanovisko vůči němu petičního práva v jedné z nejmasovějších veřejných kampaní našeho polistopadového vývoje.

V této souvislosti je třeba upřesnit, že témata prezentovaná jako křesťanská jsou ve skutečnosti spíše specificky katolická. Zatímco v pozadí odmítavého přístupu katolické církve vůči registrovaným partnerstvím stojí nepřipuštění jakékoli jiné sexuální aktivity než v řádně uzavřeném manželství, evangeličtí křesťané možnost registrovaného partnerství připouštějí a mnozí dokonce vítají, neboť spíše než postulování obecných morálních norem shora, "od zeleného stolu", je jim bližší soucítivé chápání konkrétní tíživé a často nezaviněné osobní situace menšinově se chovajících lidí.

Obdobné rozdíly mezi pojetím katolické církve a ostatních církví nalezneme u dalších zmíněných "křesťanských" témat. Například pouze katolická církev zcela důsledně a bezvýjimečně nedovoluje ve své vlastní vnitrocírkevní disciplíně rozvod manželství. U evangelíků se v přístupu ke znovusezdaným rozvedeným opět projevuje snaha pochopit jejich nelehkou osobní situaci, zatímco pravoslavní mají dokonce možnost uzavřít formou kajícího náboženského obřadu druhý, ba za zpřísněných podmínek i třetí sňatek. Pouze ochrana života, zejména boj proti potratům, je tématem, které spojuje asi všechny křesťanské církve. Ve Spojených státech amerických, které jsou proslulé právě zpolitizovanými střety příznivců a odpůrců potratů, jsou dokonce nejvýznamnějšími a nejbojovnějšími protagonisty protipotratových kampaní nikoli katolíci, nýbrž radikálně až fundamentalisticky smýšlející evangelikální křesťané.

Specifikem našeho polistopadového vývoje je nastolení nového, dosud nestandardního "křesťanského" tématu - totiž navrácení komunisty zabaveného církevního majetku. I to je téma spíše specificky katolické než obecně křesťanské. Stačí si pouze schematicky zmapovat tři různé představy, které mají některé u nás působící církve ohledně svého financování, a ihned uvidíme velmi odlišné chápání celé problematiky. V naší zemi nepočetně zastoupené církve severoamerické provenience, typicky například adventisté nebo baptisté, se pokouší uplatnit svoji vizi finanční soběstačnosti. Ve hře je více faktorů: americká mentalita velící čekat méně od státu a hrdě si financovat své dobrovolné aktivity z vlastních nebo sponzorských zdrojů, tvrdá příspěvková disciplína členů církví, chápání duchovního nikoli jako státem placeného úředníka a v našich poměrech také prostší kultové a církevní budovy, jejichž údržba je snadněji financovatelná než opravy památek první kategorie, které jsou naprostou většinou v rukou katolické církve.

I druhá představa je opačná, a není žádnou náhodou, že se k ní dnes hlásí ty z církví, které byly v historii spjaty pupeční šňůrou se státem - ať již po dlouhá staletí přímo se státní mocí, jako v případě pravoslavného byzantského cézaropapismu, nebo po určitá desetiletí se státní ideou, jako tomu bylo u Církve československé husitské. Tyto církve mají v genech zakódovanou představu, že stát může, má nebo dokonce musí platit výlohy spojené s kultem a hmotně zabezpečit jejich duchovní. Dokonalým příkladem vzájemného finančního prorůstání státu a církve je pravoslavná církev v dnešním Řecku. Stát jí hradí takřka veškeré výdaje a například oddávající kněz vystupuje v dvojroli: nejen jako duchovní církve, ale i jako státem pověřený úředník.

Katolická církev má ve věci svého financování i jinou historickou zkušenost, neboť byla po většinu doby své dějinné existence navázána na feudální systém obročí (beneficií). Výnosy z hospodaření na půdě byly hlavním zdrojem financování jejího kultu i obživy jejích duchovních. Z hlediska dnešních podmínek zemědělského hospodaření můžeme vytknout před závorku našich dalších úvah prostý ekonomický kalkul: víme-li, kolik miliard euro plyne ročně na subvencování zemědělství v Evropské unii, nelze nadále živit představu, že by návrat naší katolické církve k hospodaření na půdě byl návratem k perspektivní a výnosné ekonomické aktivitě. Dále je třeba ujasnit, do jaké míry je hospodaření na půdě pro církev spíše zátěží, která jí zbytečně zabírá energii, jíž je třeba vložit do tolik potřebné pastorace. A v neposlední řadě jsou zde zkušenosti se správou církevního majetku: idealističtí naivkové, jimiž je církev přímo zamořena, jsou schopni učinit z takové správy jeden z nejvýnosnějších zdrojů cynického sebeobohacování.

Nikdo nevystihl zátěž, kterou církvi způsobuje její nemovitý majetek, lépe než kardinál Beran: "Byl jsem strašně rád, že nám komunisti vzali majetek. Lezlo mi totiž na nervy, že mám kanonickou povinnost za majetek bojovat, a tak zatímco jsem za něj bojoval, říkal jsem si v duchu: prosím vás, ukradněte nám to. Oni se naštěstí nechali chytit a ukradli nám to." Také na kázání při intronizaci arcibiskupa Matochy zazněla slova: "Odpadla léna, odpadly statky, odpadly erby. Zůstal však Bůh." Na jedné straně je více než zřejmé, že odejmutí majetku církvi mělo za cíl učinit ji závislou na státu a tím snadno ovladatelnou. Na druhé straně oba citované výroky, vyjadřující prožitek velkých mužů církve v rozhodujících okamžicích pokusu o její likvidaci, nám přibližují něco téměř opačného: byla to právě péče o majetek, která sice církev zajišťovala, ale zároveň také vnitřně znesvobodňovala. Církev zbavená majetkové zátěže začala zakoušet to, co ji činí církví. Vždyť Kristus nesliboval svým stoupencům výnosné statky a společenské uznání, nýbrž pronásledování a nenávist lidí, kteří jí budou "vylhaně připisovat každou špatnost" (srov. Mt 5,11). Církev znesvobodněná odejmutím statků komunisty se stala paradoxně vnitřně svobodnější a věrohodnější svědkyní Krista, neboť mohla naplňovat právě to, co on předpověděl.

Po listopadu 1989 se ovšem vynořila otázka, co si počít s takovým "idealistickým" dědictvím v nových podmínkách. Financování církve státem, zavedené v roce 1949, přestalo být prostředkem jejího ovládání. Spíše naopak: katolická církev se dnes u nás těší takové míře svobody a vnitřní autonomie (nikoli však privilegovanosti), jako nikdy v dějinách. Přesto se však velmi brzy po listopadových změnách objevila v katolické církvi jakási feudální nostalgie, které by se asi divil nejen kardinál Beran nebo arcibiskup Matocha, ale také věřící, kteří podepisovali v osmdesátých letech třicetibodovou petici Augustina Navrátila a jimž šlo prostě o odluku církve od státu, nikoli o její pozemkové hospodaření. Odluka měla být nástrojem prosazení svobody církve, nikoli jejího kompletního majetkového zajištění. Tak byly za komunismu seřazeny hodnoty. Jinak se situace vyvinula po listopadu: představa, že restituce a výnosy z pozemkového vlastnictví katolickou církev definitivně finančně zajistí, se stala v církvi naprosto dominantní. Hlasy uvnitř církve, a to i některých hierarchů, které na samotném počátku po roce 1989 říkaly něco jiného, byly vbrzku považovány za naivní. Výrok "Zbožnost, která se spokojí s tím co má, je už sama velkým bohatstvím" (1 Tim 6,6) však jistě není projevem naivity a má svůj realistický náboj. Umlčení takového biblicky podloženého přístupu k celé problematice vytvořilo atmosféru obviňování z nepřátelství vůči církvi: kdokoli vně nebo uvnitř církve byl z jakéhokoli důvodu "proti restitucím", stal se automaticky protivníkem. Tato atmosféra znemožnila také seriózní debatu o tom, co by restituce po ekonomické stránce církvi opravdu přinesly. Navíc ustavičné nastolování tématu restitucí jako snad jediného významnějšího tématu, jímž byla církev téměř po celá devadesátá léta přítomna ve veřejném prostoru, nesmírně snížilo její prestiž v očích veřejnosti. Mezi výrokem kardinála Tomáška o tom, že církev je na straně národa, proneseným v revoluční euforické situaci, a pozdějším ustavičným lobováním za partikulární ekonomické a jiné zájmy církve zeje propast, která také zčásti vysvětluje značný rozdíl mezi počtem těch, kdo se ke katolické církvi hlásili v roce 1991, a naopak o deset let později při sčítání lidu.

Je zřejmé, že Tomáš Halík posuzuje v této souvislosti katolickou církev až příliš příkře: "...po pádu komunismu bylo třeba znovu definovat společenskou roli církve v úplně odlišném typu společnosti a na základě toho stanovit základní koncepci a priority v životě a působení církve, zvláště v působení směrem ven. Zanedbání tohoto úkolu a bezmyšlenkovitý příklon k restaurování situace, která se už nikdy nevrátí, vedla ke zmaření prakticky všech nadějí, které společnost do církve kolem roku 1989 vkládala." Poněkud mírnější soud vynáší ohledně restaurační a restituční snahy církve Václav Klaus: "Hodinky se na ten 24. únor 1948 nastavit nedají, a kdo si myslí že ano, vědomě lže... A myslím si, že největší křivdy nebyly ty majetkové, ale ty lidské. A pokud to chce někdo převádět jen na křivdy majetkové, měl by se zamyslet sám nad sebou."

Nás však zajímá téma restitucí nejen jako záležitost strategie církve a jejího hodnotového žebříčku, nýbrž především jako politikum. Převodovou pákou, prosazující představy církevní hierarchie o řešení finančního zabezpečení církve, byla a zůstává aktivita KDU-ČSL. Tato strana může být jistě nahlížena jako přebornice na vyvíjení politického tlaku dovedně prosazujícího zájmy dílčích společenských a ekonomických skupin, především katolické církve a jihomoravských zemědělců. Viděno očima naprosté většiny katolických věřících na tom není vůbec nic špatného: jsou to "naši" lidé, takže prosazují "naši" věc. Ví-li navíc katolický věřící, že právě tato politická strana prosazuje právě to, co požaduje po státu a společnosti vedení jeho církve, je pro něho otázka volby politické strany zcela automaticky vyřešená, vlastně ani nejde o volbu. V této souvislosti je zajímavé, jak pastýřské listy, které se čtou v katolických kostelích vždy před volbami, zachovávají navenek přísnou neutralitu a opravdu neradí věřícím, kterou politickou stranu mají volit. Vždy je však vyzývají, aby k volbám šli. To, že zvolí "správnou", čili "naši" stranu, se ovšem mlčky předpokládá. Navíc si KDU-ČSL polepšila i prosazováním odmítavého postoje k registrovanému partnerství osob téhož pohlaví, jakož i rituálně opakovanými legislativními pokusy poslance Karase o prosazení zákazu interupcí. Která jiná politická strana nabídne širší paletu "křesťanských" témat? Tak si lze zajistit volební hlasy většiny našich katolíků.

Většiny, ale ne všech. Také katolík, který je spjatý se svojí církví, je zároveň občan, jehož zajímají i jiná volební témata. Má vůbec právo preferovat jinou politickou stranu než KDU-ČSL, není-li pro něho právě tato strana dostatečně přesvědčivá v ostatních tématech nebo v osobnostech, které ji reprezentují? Ti katolíci, kterým klerikalizující sepětí KDU-ČSL s vedením katolické církve již od počátku vadilo, rádi volili ODA; dnes bude podobná část přemýšlivých katolíků volit pravděpodobně Unii svobody. Pro tento typ (nejen) katolických voličů je charakteristická určitá intelektuálská kritičnost, a proto jim ani nevadí, že představitelé těchto stran se raději vymezují vůči ostatním politickým silám, než aby přinesli něco vskutku pozitivního a původního. Většina českých voličů přece jen však uvažuje méně vrtkavě a více realisticky, a proto se ODA vždy pohybovala na hranici průchodnosti do parlamentu. Poté co ji KDU-ČSL zatáhla do "sarajevského" dobrodružství a tím uspíšila její politickou smrt, nastoupila na její místo Unie svobody: ještě tvrději se vymezující a obdobně neobdařená přízní voličů. Zatím politicky přežívá díky čtyřkoaliční berličce. Bude však velmi zajímavé pozorovat, jak stabilizovaná KDU-ČSL v budoucnu s křehkou Unií svobody naloží.

Pak jsou zde katolíci, kteří volí ODS. Pro ně je typickým společným znakem to, co charakterizuje většinu členů nebo příznivců této strany: celková spokojenost s naším polistopadovým vývojem, docenění vysoké hodnoty znovunabyté svobody a také úspěšnost nebo alespoň osobní spokojenost v materiální oblasti. Už tím se katoličtí voliči ODS ocitají v ghettu vůči většinové mentalitě, vládnoucí v katolické církvi u nás. Ta preferuje spíše živení "blbé nálady" než spokojenosti, a to jak ve jménu vyšších morálních hodnot, jichž se naší společnosti údajně nedostává, jakož i touhou znovunabýt ztracenou popularitu církve sociální kritičností vůči naší společnosti: touto svojí stategií církev předpokládá, že populisticky osloví i lidi na okraji nebo vně církve. Katolický volič ODS také nechápe, kde se v jeho souvěrcích bere taková iracionální nenávist vůči Václavu Klausovi. Jak může katolík sdílet vysoký křesťanský ideál "milujte své nepřátele" (srov. Mt 5,44) a přitom živit zášť vůči politikovi, kterého zvolili jeho spoluobčané ve svobodných volbách? Proč místo odpuštění nepříteli mají katolíci spíše tendenci vytvářet si nepřítele? Navíc je zde otázka pozitivní alternativy: jestliže Václav Klaus je absolutně nevyhovující, kde se nabízí nějaký ideální Santa Klaus?

Je dobré připomenout, že katolíci inklinují také k extrémním politickým stranám, kde by se mohlo zdát, že nesrovnalost s církví by měla být ještě neporovnatelně větší než v případě ODS. Například typicky katolické zdůrazňování řádu a pořádku bylo některým katolíkům, zastáncům "tvrdé ruky", dobrou příležitostí se vnitřně politicky ztotožnit se Sládkovými republikány a odevzdat jim svůj voličský hlas. A naopak: současná sociálně orientovaná linie církve podporuje v některých katolících vyloženě levicové sklony. Vždyť všechny církví kritizované společenské jevy dneška se za totalitní éry nedály. To, že někteří katolíci komunistům neodevzdají svůj hlas, se děje pouze díky tomu, že za totality byla pronásledována církev. Rozpoznání podstatného rozdílu mezi totalitou a svobodou je však příliš tvrdým oříškem pro katolíka, který je od své církve zavalen masivní kritikou našeho polistopadového vývoje, a to jak z hlediska morálního, tak materiálního.

Členové jiných církví než katolické nemají vyhraněná témata, která by spolehlivým automatismem předurčovala jejich volební preference. Je pravda, že katolizující tendence KDU-ČSL je mnohým evangelíkům velice protivná, a právě v odporu vůči této politické straně se často projevuje jejich "protestantismus". Čeští evangelíci mají rádi prezidenta Havla a mnozí z nich trpí nostalgií po rozpadlém Československu. Je jim určitě bližší sociální rétorika ČSSD než "velkokapitalistická" ODS. Není náhodou, že autorem výroku "každý křesťan musí být socialistou" byl právě evangelický teolog Paul Tillich. Jiným evangelíkům však vyhovoval intelektualismus ODA nebo je zaujala pravicová alternativa, kterou má ztělesňovat US. Menším protestantským církvím severoamerického původu (baptisté, adventisté a evangelikálové všech odstínů) může být naopak blízká ODS, neboť jejich členové pohlížejí na hmotné bohatství a prosperitu jako na znamení Božího požehnání.

Prošli jsme panoráma našeho církevního i politického spektra a hledali jsme určitá témata a typ křesťanských voličů, který se jimi nechá oslovit. Zajímali jsme se především o politiku stranickou a vynechali jsme politiku nepolitickou, což by stálo za samostatnou úvahu. Je paradoxní, že první významnější obětí nepolitické politiky byla u nás ČSL, a to již v roce 1990 v aféře Bartončík: nedodržení procedury ve jménu vyšší mravnosti bylo společným dílem Jana Rumla a Václava Havla. Těm už je však dávno odpuštěno. Nerozlišovali jsme také "velkou" a místní politiku. Například skutečný génius KDU-ČSL spočívá právě v tom, jak poctivě mnozí její snaživí starostové pečují o prosperující obce a města, plná spolkového a společenského života. Podobně také nezničitelnost ODS všemi Sarajevy, Impulsy, výzvami Děkujeme, odejděte a televizními stávkami není vysvětlitelná pouze odolností a nasazením jejího předsedy, nýbrž především kvalitně vybudovanou sítí, kterou tato strana disponuje právě v místní politice. To ovšem znamená soustavnou a často neviditelnou práci, kterou si mediálně zviditelňující se odpůrci ODS nedokáží ani představit, a proto se budou neustále divit, jak je možné, že jejich masové akce odporu sice vždy spolehlivě naplní Václavské náměstí, ale nikdy nezpůsobí ono kýžené "odejděte". Snad se jednou konečně pravým křesťanským (i občanským) politickým tématem stane právě taková soustavná, systematická a koncepčně nasměrovaná práce, která nahradí jak hovory o křesťanských kořenech a hodnotách, tak intelektuální vrtkavost, pro níž už se stalo snad ctností nenabízet žádnou pozitivní alternativu a přiživovat se pouze obecnými moralistickými floskulemi a paušálními kritikami na neúspěších našeho polistopadového vývoje.

Igor Němec (1959) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V letech 1990-1998 poslanec federálního a poté českého parlamentu, 1991-1996 ministr české vlády. Nyní člen rady hl. m. Prahy. Člen ODS.

Stanislav Přibyl (1966), katolický kněz (vysvěcen 1996). Absolvoval teologická studia v Římě, právnická studia na PF UK v Praze a licenciát kanonického práva v Římě. Nyní doktorand kanonického práva na Lateránské univerzitě v Římě.

Diskuse