Nezdravé kořeny evropské integrace

Myšlenka evropské integrace stojí na nezdravých základech - omezování národní suverenity, státním intervencionismu a monopolizaci moci. Je sice možná poháněna dobře míněnými snahami o mír a obecné blaho, její důsledné uvádění do praxe by však snadno mohlo vyústit v diktaturu.

Česká "intelektuální elita" dnes nekriticky oslavuje Evropskou unii, stejně jako kdysi básnila o Sovětském svazu a jeho pokroku, solidaritě a internacionalismu. Kdo si dovolí pochybovat o smysluplnosti evropské integrace, riskuje minimálně označení za nacionalistu. V jisté skupině našich intelektuálů je národ téměř zapovězený pojem - jenže oni z odmítání nacionalismu a euroskepticismu dospěli k vlastnímu antivlastenectví a čechoskepticismu. Ve svém euronadšení bagatelizují otázku národní suverenity. K této skupině se přidal i významný politický komentátor Pavel Tigrid: Opravdová a důstojná státní suverenita se neměří furiantskou nezávislostí na druhých, ale naopak přihlášením se k vyšší mezinárodní sounáležitosti, k propojenosti, ke spolupráci v dnešním světě nezbytné ... Státní suverenita není dnes chápána jen jako nezávislost státu na jakékoli jiné vnější státní moci, ale také jako nezávislost interní - vysvobození se z malodušného, přikrčeného provincialismu, sebestřednosti, furiantského šosáctví, jinak také u nás známých jako čecháčkovství. (Evropská unie a státní suverenita, MfD, 3. 5. 2001) Pavel Tigrid nemá pravdu. Státní suverenita vždy znamenala a bude znamenat jediné: že stát je odpovědný za zákony, které platí na jeho území. Členství v Evropské unii znamená dílčí vzdání se svrchovaného rozhodování ve prospěch společných orgánů, na něž má členská země vliv jen v rámci svého podílu.

Vize globální jurisdikce

Projekt Evropské unie je však jen součástí širšího trendu snah o smazávání národní suverenity a posilování pravomocí celosvětových nadnárodních struktur. Nadnárodním veřejným organizacím je již sto let přisuzována především schopnost zajistit mír. To je ale hluboký omyl. Světovláda válkám zabránit nemůže, nanejvýš jim dá nový název - terorismus.

Dnešní obhájci globální jurisdikce však jdou ve vymezování jejích rolí mnohem dále - přisuzují jí takové úkoly, jako je boj s chudobou, předcházení finančním krizím nebo regulace tržní konkurence. Papež Jan Pavel II. říká: Stále důraznější je požadavek, aby této vzrůstající internacionalizaci hospodářství odpovídaly účinné mezinárodní kontrolní a řídící orgány, které by orientovaly hospodářství na obecné blaho. Toho není jednotlivý stát, byť by byl nejmocnější na světě, zcela schopen. (Pokoj a Dobro, s. 45, Česká biskupská konference, Praha, 2000)

Vedení české katolické církve k tomu dodává: Touha vytvořit světový řád a systém spolupráce není nová a vyplývá v zásadě ze základního poslání křesťanství. (tamtéž). Receptem má být samozřejmě osvícená světovláda a přerozdělování. Nejkonkrétnější návrhy přináší prezident Václav Havel, který dobře ví, že na prosazování své vize potřebuje exekutivní orgány: Budoucí OSN by měla mít své stálé vojenské a policejní jednotky. Její vrcholný exekutivní orgán by měl kontrolovat a vymáhat plnění zákonů či usnesení OSN v oblasti bezpečnosti, lidských práv, životního prostředí, výživy, hospodářské soutěže, v oblasti zdravotnické, finanční, místního rozvoje a tak dále. (Projev před OSN, New York, 8. 9. 2000) Havel se tak přiřadil k lidem, kteří volají po centrálním řízení světa. Je si současně vědom, že na prosazování exekutivní moci světovlády jsou zapotřebí finance: Ideální by bylo, kdyby jednou - nějakou mikroskopickou částkou svého výdělku - mohl na OSN přispívat co nejpřímější cestou každý obyvatel planety. (Projev před OSN, New York, 24. 10. 1995)

Sovětský svaz jako vzor

Ve skutečnosti myšlenky nadnárodní jurisdikce jakožto nástroje "trvalého" míru a "nového, lepšího života" nejsou nové. Nejvýznamnějším pokusem o globální jurisdikci byl Sovětský svaz. Připomeňme si, na jakých idejích stavěl. Ilustrovaný encyklopedický slovník ČSAV z roku 1982 říká: Proletářský internacionalismus předpokládá vzájemnou podporu a spolupráci pracujících různých zemí v boji proti mezinárodní buržoazii, uznání úplné rovnoprávnosti všech národů a nesmiřitelnost s jakýmkoli vykořisťováním jednoho národa národem jiným. ...Ideje internacionalismu byly poprvé v dějinách ztělesněny v procesu výstavby socialismu v SSSR, kde byla poprvé na socialistickém základě vyřešena národnostní otázka a vytvořen mnohonárodnostní stát rovnoprávných národů. (Ilustrovaný encyklopedický slovník, III. díl, s. 12, Academia, Praha, 1982) Na počátku vzniku Sovětského svazu stáli intelektuálové jako Lenin, který vypočítával, jak proletariát trpí hospodářskými nespravedlnostmi, moc nad státy získávají nadnárodní korporace a konkurence nemá šanci fungovat. (V. I. Lenin: Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu)

Prezident Václav Havel dnes říká: Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí přitom usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti a krátkozrakého egoismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států a ohrožují volnou hospodářskou soutěž ... Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel. Světové hospodářství závratně vzkvétá a přitom v osmdesáti zemích světa mají občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety. (Novoroční projev, 1. 1. 2000) Havel kombinuje manipulovaná fakta a úplné smyšlenky stejně jako jeho ideoví předchůdci. Stejně tak nemá rád základní instituce kapitalismu: Péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc, než tvorba konkrétních hodnot. Světem se šíří četné moderní zlořády jako diktatura reklamy a konzumu. (Tamtéž) Havel považuje svobodné jednání lidí za "diktaturu". Naopak zákazy a regulace jsou pro něj nástrojem k budování nové "morální" společnosti.

Sovětský svaz je mrtev, ale myšlenky, na nichž byl budován, žijí dál. Jako by se historie opakovala ve spirále. V boji za lepší zítřky chtějí dnešní sociální inženýři opět regulovat životy lidí a přerozdělovat bohatství mezinárodně. Jejich národní státy jsou jim už zase malé. Globální jurisdikce - jediný monopolní stát, ze kterého již není kam emigrovat - zůstává zatím stále jen fikcí snílků a námětem na politický horor. Ale politická globalizace v Evropě postupuje mílovými kroky. Guru evropských komunistů Lev Trockij kdysi prohlásil: Úkol evropského proletariátu není zachovat na věky hranice, nýbrž je naopak revolučním způsobem zrušit. Žádný status quo, nýbrž Spojené socialistické státy evropské. (Zrazená revoluce, s. 203, Doplněk, Brno, 1995) Trockij je myšlenkovou inspirací vůdčích politiků evropské integrace, jako jsou německý ministr zahraničí Joschka Fischer nebo francouzský premiér Lionel Jospin, kteří jeho vize začínají s úspěchem naplňovat.

Spontánní řád nebo diktatura?

Dnešní evropští leadeři jsou hnáni neochvějnou levičáckou touhou budovat velké projekty. Chtějí zrušit "egoistické národní zájmy" a vytvořit duch evropanství. Domnívají se, že žijeme v nové moderní éře, v níž je politická integrace logickým vyústěním tisíciletého vývoje civilizace, a že tato integrace je garantem mírového uspořádání a odstranění nerovností. Jejich potíž je v tom, že proti jejich projektu budování nové evropské identity a evropského superstátu stojí dlouhý proces utváření národů a národních států. Všem budovatelům nových lepších zítřků, přesvědčeným o výjimečnosti moderní éry, již v roce 1767 Adam Ferguson vzkázal: Každý krok lidstva, dokonce i v dobách, jež se nazývají osvícené, je učiněn se stejnou nevědomostí budoucnosti; a lidé různých národů narážejí na instituce, které jsou sice výsledkem lidského jednání (human action), nikoliv však realizací jednoho lidského projektu (human design). (An Essay on The History of Civil Society, Part III, Section II, London 1767) Snaha překonat přirozený vývoj a prosadit vlastní vize navzdory zájmům obyčejných lidí nemůže být v konečném důsledku realizována jinak než formou diktatury.

Všechny projevy oddalování politického rozhodování od občanů, tj. od jejich národních zastupitelských sborů, by proto měly být posuzovány s maximální obezřetností.

Petr Mach (1975) je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. Působí v Centru pro ekonomiku a politiku, vydává bulletin Laissez-Faire a je doktorandem VŠE.

Diskuse