Komentář: Boj proti terorismu – nová priorita Bushovy administrativy

Útok na New York a Washington z 11. září způsobil provedení výrazných úprav v koncepci zahraniční politiky Bushovy administrativy. Celá problematika je nicméně komplexem mnoha vztahů a aktérů, které budou sehrávat důležitou roli při její implementaci a ovlivní také celkový výsledek přijatých opatření.

Je důležité poznamenat, že Bushova zahraniční politika uplatňovaná od jeho nástupu do funkce bude spíše doplněna o některé nové prvky než nějak významně přehodnocena. K hlubšímu přeformulování zatím neexistuje důvod. V této souvislosti je nutné odmítnout po útocích tak často používané označování dosavadní Bushovy politiky jako izolacionistické. Nejenže takové tvrzení není podložené, ale generalizující hodnocení zahraniční politiky jakéhokoli amerického prezidenta po osmi měsících ve funkci je dosti zavádějící. Důvody, které publicisty vedly k takovým závěrům, jsou založeny na povrchním pozorování. Asi největší roli zde sehrála zdánlivě pasivní Bushova role ve vztahu k blízkovýchodnímu konfliktu. Jeho postoj byl skutečně zdrženlivější než Clintonův neustálý tlak na izraelské a palestinské představitele, který přinášel jistý krátkodobý efekt a okamžitou pozitivní mediální odezvu. Jeho dlouhodobější efekt nicméně byl v závěru jeho funkčního období kvůli nevyzpytatelnému a maximalistickému chování palestinských činitelů, neochotných či neschopných zastavit aktivity teroristických skupin, minimální. Ani Bushovy snahy o vybudování protiraketové obrany rozhodně nelze vnímat jako krok směrem k izolacionismu, neboť posilování vlastní bezpečnosti apriorně neznamená jakékoli omezování amerických aktivit v mezinárodním systému.

Teroristický útok na Washington a New York vedl americkou administrativu k zaměření maximální pozornosti na problematiku boje proti terorismu. Tento prvek byl obsažen i v zahraničněpolitických agendách dřívějších administrativ, jež se tímto fenoménem musely rovněž zabývat, neboť američtí občané byli i v uplynulých desetiletích často terči různých teroristických činů.

Nově zvolený přístup se týká zejména charakteru vedení boje s terorismem. Dosavadní postup vlád byl totiž vždy výsadně reaktivní. Jakákoli americká politická i vojenská odvetná opatření následovala až po provedení ataku teroristy. Bush, který označil protiteroristickou kampaň za hlavní úsilí administrativy, dal jednoznačně najevo, že zmíněné reaktivní jednání je minulostí. Důsledkem útoku na Spojené státy rovněž nebude provedení jednorázové odvety proti bin Ládinovi či jeho teroristické organizaci. Snahou bude kontinuálně sledovat jednotlivé teroristické organizace, které ani nemusely na útoku participovat, a v příhodné chvíli je co nejefektivněji eliminovat. Významnou součástí nové koncepce bude poměrně razantní jednání se státy podezřelými z poskytování podpory jednotlivým teroristickým organizacím či jejím představitelům. Právě tato snaha může v dlouhodobé perspektivě znamenat element, který bude ovlivňovat intenzitu boje administrativy s terorismem, neboť počet režimů poskytujících těmto skupinám pomoc je poměrně vysoký. Je ovšem nutné poznamenat, že očekávaný efekt může být i opačný. Vystoupení proti konkrétnímu státu či jeho představitelům, popřípadě užité prostředky mohou zapříčinit ochlazení vztahů mezi USA a spojenci z NATO či dalšími partnery z široké mezinárodní protiteroristické koalice, o jejíž zformování v současné době Spojené státy usilují. Je zřejmé, že podobnou odezvu by vyvolalo zrušení vládního nařízení ze 70. let, zakazujícího odstraňování zahraničních politických představitelů provedením atentátu, k jehož přehodnocení administrativu například vyzval senátor Gramm.

Snaha vytvořit protiteroristickou koalici nese jistou podobnost s kroky George Bushe staršího po anexi Kuvajtu Irákem v roce 1990. Vedle nejbližších amerických spojenců, členských zemí NATO, došlo až k překvapivě vstřícné reakci Ruska týkající se spolupráce v této oblasti a využití zkušeností, které SSSR získal během invaze do Afghánistánu. Přestože ruský ministr obrany Sergej Ivanov nejprve jednoznačně vyloučil možnost vstupu jednotek NATO na území bývalých sovětských republik, prezident Putin nabídl poskytnutí ruského vzdušného prostoru k pátracím a záchranným akcím. Středoasijské republiky po jednáních s Putinem navíc nevyloučily možnost poskytnutí svých vojenských letišť k dispozici USA.

Činnost koalice velmi významně poznamená chování arabských států. Jejich jednání může být ovlivněno několika nezanedbatelnými faktory. Rozhodnutí představitelů těchto zemí participovat na práci koalice může vyvolat negativní odezvu obyvatelstva, jehož následná radikalizace by mohla způsobit vznik potenciálu znamenajícího značnou hrozbu pro jejich vlastní režimy. Neochota podpořit koalici pro tyto státy znamená další ohrožení, zejména existují-li vazby na různé teroristické organizace. Takové režimy se mohou stát cílem některé z kampaní, které USA unilaterálně nebo ve spolupráci se spojenci uskuteční. Úspěch odvetných akcí vedených USA závisí také na množství zemí, které se jich budou účastnit. Proto činnost koalice zcela logicky získává především rozměr podpory snahám USA o boj s terorismem, a to podpory verbální i praktické, znamenající schválení učiněných kroků či poskytnutí vzdušného prostoru, logistického zázemí nebo jiné pomoci.

Dosavadní vývoj v postojích jednotlivých arabských států rovněž připomíná vznik protiirácké koalice. Ke značné změně chování došlo v postojích poměrně dlouhodobých amerických spojenců. Představitelé Pákistánu, který mezi ně patří, sice poskytli Spojeným státům potřebné zázemí, na druhou stranu s afghánským vládním hnutím Taliban odmítli přerušit diplomatické styky. Je zřejmé, že prezident Mušaraf, který se chopil moci po vojenském převratu, je veden snahou vyhnout se osudu svého předchůdce. Jeho postoje jsou nicméně dlouhodobě neudržitelné. Chování dalšího amerického spojence, Saúdské Arábie, je rovněž značně zdrženlivé, stejně jako postoje egyptského prezidenta Husního Mubaraka, který USA sice podpořil, ale obviňování bin Ládina označil za neprověřené.

Zřejmě největší podporu snahám USA vyjádřil jordánský král Abdullah II., který tak učinil i přes značnou opozici ze strany jordánského obyvatelstva. Jeho otec král Husajn na počátku 90. let naopak podpořil Saddáma Husajna, a to zejména proto, aby uklidnil bouřící se domácí opozici. Proamerický postoj jordánského krále by tak v případě nějaké akce vůči konkrétní muslimské zemi mohl mít negativní dopad na jeho vládu.

Krále Abdullaha podpořili i další arabští představitelé. Syrský prezident Bašár Asad dokonce vyzval k panarabské spolupráci v boji proti terorismu. Podobné postoje zaujali i palestinští činitelé. Přesto právě participace takových států, jako je Sýrie, Libanon či palestinské autority, se může stát značně problematickým místem koalice. I když tyto země proklamují podporu americkým snahám, například Sýrie dlouhodobě figuruje na americkém seznamu zemí podporujících terorismus. Má-li být Bushovo tažení proti terorismu dlouhodobějšího charakteru, zcela zákonitě dojde ke střetu právě s takovými státy. Třebaže Bushova administrativa zintenzívnila svoje snahy o zastavení bojů mezi Izraelci a Palestinci, zvláště ve snaze zajistit funkčnost vznikající koalice, Palestinci jsou jejím dalším potenciálním slabým článkem. Verbální podpora amerických snah však může posílit Arafatův image seriózního politika, kterého nepoškodí ani kontinuální aktivita palestinských teroristických skupin či jeho neschopnost zamezit jejich aktivitám. Podle vyjádření amerického ministra zahraničí Colina Powella právě další vztahy mezi USA a zeměmi podezřelými z poskytování zázemí teroristům budou závislé na jejich ochotě proti tomuto fenoménu efektivně bojovat. V důsledku Powellova postoje zřejmě nedojde k žádnému zásadnějšímu sblížení USA s Íránem, jehož prezident Chatámí myšlenku účasti své země v koalici po delším zvažování zamítl, přestože je Taliban Íránem považován za nebezpečného nepřítele.

Délku trvání protiteroristické koalice a její přínos ovlivní americká akce proti bin Ládinovi nebo další případné zásahy. Rozměr, charakter a cíl těchto akcí nejenže může zapříčinit odchod některých arabských států z koalice, ale také vyvolat negativní odezvu u spojenců z NATO, jejichž postoje byly v období po útocích na USA nebývale jednotné a kteří americkému úsilí vyjadřovali značnou podporu.

Způsob boje proti terorismu, pro který se Bushova administrativa v reakci na údery proti USA rozhodla, předpokládá dlouhodobé uplatňování kombinace diplomatických, vojenských i zpravodajských prostředků. Jejich nasazení může vyvolat opětovné útoky teroristických skupin z bin Ládinovy organizace Al-Kajda i jiných. Velkou výzvou proto zůstává také maximální možné zajištění bezpečnosti na samotném území USA i území evropských spojenců, kde se teroristé rovněž organizují a na nichž by mohli také udeřit. Jedním z efektivních kroků je zmrazení aktiv podezřelých islamistických teroristických skupin a osob, které začaly USA provádět.

Útok na Spojené státy by pro Bushovu administrativu mohl rovněž být nezanedbatelným impulsem ke zrychlení vývoje protiraketové obrany. Veškerá tvrzení o neexistenci hrozby se ukázala jako falešná. Vybudovaný systém by mohl zabránit katastrofě mnohem větších rozměrů. Útok na USA balistickými střelami vybavenými jadernými, chemickými či biologickými hlavicemi nemusí zůstat nerealizovatelným. Globální boj proti terorismu, jenž by měl následovat po zničení bin Ládinovy teroristické sítě, by takovou reakci mohl vyvolat. Bushova křížová výprava proti terorismu zatím má potenciál skupiny a organizace s takovými cíli eliminovat.

Petr Suchý je odborný asistent na Katedře politologie FSS MU. Zaměřuje se na zahraniční politiku USA a vztahy mezi zeměmi Blízkého východu, zvláště na problematiku izraelsko-palestinského konfliktu.

Diskuse