Více než kouzlo her

Román Pnin a Vladimir Nabokov

Ohlédneme-li se nyní na prahu nového tisíciletí za literaturou 20. století, znovu si s naléhavou intenzitou uvědomíme, jak významně ovlivnila její tvář díla spisovatelů, kteří ať dobrovolně či nedobrovolně opustili svoji vlast, s jejímž režimem se nedokázali ztotožnit: Conrad, Eliade, Canneti, Brodskij, Kundera... K podobným úvahám vybízí i životní osud Vladimira Nabokova (1899-1977), jenž vyměnil komunistickou Rus za svobodný svět a svůj skandální román Lolita (1955) napsal anglicky jako americký spisovatel. Zmíněný kontroverzní román svým neobvyklým pojetím erotického vztahu čtyřicetiletého muže a předčasně zralé dvanáctileté dívenky korunoval autorovu světovou proslulost, přinesl mu finanční nezávislost a slávu; pravděpodobně však zabránil tomu, aby mu byla udělena Nobelova cena. Bez ohledu na to v roce 1967 americký deník New York Times nazval Nabokova "největším z žijících spisovatelů", jedním z těch, jimž patří místo na "spisovatelském Olympu".

Když před prázdninami vydalo nakladatelství Paseka Nabokovův román z roku 1957 Pnin, byla jsem požádána o recenzi. Mezitím co jsem si text připravovala, vyšlo na stránkách našeho tisku recenzí tolik, že psát další by bylo jen opakováním toho, co jiní již řekli přede mnou: román je vynikající, stejně jako český překlad Pavla Dominika. Navzdory této skutečnosti mě myšlenka vyjádřit se k Pninovi neopustila. Ačkoli recenze vyšly bez výjimky pochvalné - při hodnocení díla spisovatele Nabokovova formátu jiné snad ani být nemohou - měla jsem po jejich přečtení pocit, že zůstaly čtenářům přece jen něco dlužny. Opírajíce se o zavedená klišé o Nabokovovi-spisovateli estétovi snad až příliš podléhajícímu "kouzlu her", opomněly zasadit dílo do kontextu 20. století a života autora. Bez toho lze román, v němž je za brilantní stavbou uměleckých prostředků skryto daleko více, než bylo čtenářům ve většině recenzí prezentováno, stěží pochopit. Ve své stati, jež tedy z výše naznačených důvodů nebude mít tvar recenze, ponechám estetický aspekt díla stranou a pokusím se spíše poodhalit, kterou z mnoha palčivých historických i filosofických otázek našeho století do něj autor zašifroval. Abych tak mohla učinit, nezbude mi než začít u Nabokovova života. Komicky působící dojemně bezbranný ruský emigrantský profesor Timofej Pnin, jenž po revoluci opustil Rusko a octl se v prostředí americké univerzity, kterému vůbec nerozumí, je postava do jisté míry autobiografická, je jakýmsi vymyšleným alter ego samotného spisovatele.

Vladimir Nabokov se narodil roku 1899 v Sankt Peterburgu v šlechtické rodině zvyklé podílet se na politickém životě. Otec, právník ve vyšších státních službách, přesvědčený liberál, byl v roce 1917 členem Prozatímní vlády (zahynul roku 1922 jako náhodná oběť při nezdařeném atentátu na ruského liberálního politika Miljukova, bývalého ministra zahraničních věcí Prozatímní vlády). Po definitivním převzetí moci bolševiky roku 1919 Nabokovova rodina a s ní i mladý spisovatel opouští Rusko a usazuje se v Berlíně. Dvacetiletý Nabokov získává společně se svým bratrem stipendium na Trinity College v Cambridgi. Když se po jejím úspěšném absolvování vrací roku 1923 za matkou do Berlína, má v kapse diplom prestižní univerzity opravňující ho k výuce francouzského jazyka a literatury; kromě toho vládne excelentně angličtinou. V Berlíně se živí soukromými hodinami jazyků a tenisu. Pod jménem Sirin publikuje několik básnických sbírek a ruský překlad Alenky v říši divů. V roce 1925 se žení s Věrou Slonimovou, s níž bude mít později jediné dítě, syna Dmitrije (1934). Židovský původ Nabokovovy ženy bude mít po nástupu fašismu v Evropě vliv i na spisovatelův život a jeho konečné rozhodnutí usadit se v Americe. Nepředcházejme však událostem a vraťme se zpět do Berlína. Do roku 1937, než jej opustil, aby ochránil ženu, syna a také sebe před nacisty, zde napsal - stále ještě v ruštině - osm románů, které měly velký ohlas v ruských emigrantských kruzích: Mášenka, Král, dáma, kluk, Lužinova obrana, Vyzvědač, Camera obscura, Čin, Zoufalství, Dar, Pozvání na popravu.

Poslední z nich, rozsahem nevelký román Pozvání na popravu (knižně vyšel roku 1938 v Paříži), jehož deformovaný vyšinutý svět připomíná svět Franze Kafky, předjímá hrůzné okamžiky dějin dvacátého století, které měly teprve přijít. Zároveň zde nalezneme i motivy "orwellovské": člověk jako individuum je drcen mocenským systémem, jakákoli vzpoura je okamžitě a velmi krutě potrestána. Děj se odehrává v nereálném umělém fantazmagorickém městečku, jehož obyvatelé, řízeni fotohoroskopem, jsou povinni být "plně transparentní" a "vzájemně zaměnitelní". Hlavní hrdina s bizarním jménem Cincinnatus C. je obviněn z nejstrašnějšího zločinu - "gnozeologické ohavnosti a neprůhlednosti" - a za to, že v sobě ukrývá nějaké "osobní tajemství", je odsouzen k trestu smrti. Od odsouzeného se žádá, aby se spolupodílel na vlastním konci, aktivně pomáhal při přípravě své vlastní smrti. Cincinnatus C. tancuje se žalářníky, projevuje vděčnost řediteli věznice za "překrásné podmínky pobytu ve vězení", obdivuje se zručnosti svého kata a nakonec spěchá na vlastní popravu, jako by byl příjemně polichocen pozváním na... tanec. Tragičnost románu, působícího jako pitvorná groteska, spočívá v tom, že kolize nebyla vymyšlena spisovatelem, ale zrodila se ze skutečnosti, deformovaný obraz si uchovává realistické rysy. Pozvání na popravu je kniha s motivem fantastickým, avšak podstatně méně fantastickým než skutečná historie totalitních režimů našeho století. Děsící moc vládnoucí mašinérie Nabokov personifikuje obrazem neskutečného přízraku, chiméry, jejíž moc je však - obdobně jako u strašidelných mnohohlavých oblud v řecké mytologii - omezená, pomíjivá v čase, čímž je symbolicky vyjádřena víra, že nadvláda jakéhokoli hrůzného režimu a jeho ideologie jednou skončí.

Po opuštění Berlína se Nabokov se ženou na čas usazuje v Paříži. Když i Francii uchvátí fašistické Německo a začnou zde perzekuce židovského obyvatelstva, prchají Nabokovovi roku 1940 do USA. Spisovatel se tak ocitá opět v emigraci, po evropské fázi v pořadí již druhé. Pracuje v Muzeu srovnávací zoologie na Harvardově univerzitě a jeho specializací jsou motýli; píše literární recenze do tisku, jako hostující profesor přednáší literaturu na Wellesley College, překládá do angličtiny významná díla ruské klasické literatury (Puškina, Lermontova). V roce 1945 získává americké státní občanství. Přestože jej pohlcují spíše existenční starosti a díky mnohostranné pracovní vytíženosti nemá na vlastní literární tvorbu tolik času, kolik by si přál, stihne napsat román Bend Sinister (1947), který je autorovou bezprostřední reakcí na dva totalitní režimy - stalinské Rusko a hitlerovské Německo.

Na jaře roku 1947 dostává dopis od vedoucího katedry románských jazyků Cornellovy univerzity. Stálo v něm: "...Uvolnilo se nám místo profesora ruské literatury. Děkan mě pověřil výběrem vhodného kandidáta... Jako dávný obdivovatel Vašeho díla, jsem si ihned vzpomněl na Vás." Nabokov místo přijal a přes všechny počáteční těžkosti (zájem o ruský jazyk byl téměř nulový a v prvním roce se na jeho přednáškový cyklus o Puškinovi zapsal pouze jeden student) setrval na něm deset let, až do roku 1958. Jeho pozici na univerzitě zachránilo, když byl po několika semestrech osloven, aby ke svým kurzům ruské literatury přidal přednáškový cyklus o literatuře západní. Brzy poté se stal řádným profesorem a díky velkému ohlasu na přednášky o evropském románu, jednou z nejoblíbenějších osobností univerzity. V tomto období byla také napsána a publikována Lolita (knižně vyšla nejdříve v jednom malém pařížském nakladatelství roku 1955, a teprve o tři roky později v USA), což samozřejmě zvýšilo prestiž a atraktivitu Nabokovových přednášek v očích univerzitního auditoria.

Bylo to šťastné období v životě spisovatele, z jehož specifických zkušeností získaných v prostředí amerického campusu se zrodil román Pnin. Reálným předobrazem podivínského emigrantského profesora "na čapích nohou", "šťastného, poznámkami pod čarou omámeného maniaka, který vyrušuje z klidu knižní moly v nějakém nudném, dvanáct palců tlustém svazku jenom proto, aby v něm našel odkaz na jiný, ještě nudnější", s podivným, pro Američany obtížně vyslovitelným jménem Pnin, byl sám autor. Na rozdíl od svého literárního dvojníka byl však Nabokov v osobním životě mnohem šťastnější a v profesionální kariéře nepoměrně úspěšnější...

Když vyšel Pnin roku 1958 v Americe, ohlasy na něj byly vynikající. Pravdou však je, že aby si čtenář mohl skutečně vychutnat toto rozsahem nevelké dílko působící dojmem nenáročné humorně laděné prózy, aby je pochopil ve všech jeho významových rovinách, musí číst velmi pozorně a mít za sebou určitou průpravu získanou čtením jiných Nabokovových děl. Protagonista románu Timofej Pnin je plachý a neprůbojný, naprosto nevybavený pro americký způsob života. Na své americké kolegy působí jako podivín a zdroj komických historek: žije v jakémsi omezeném prostoru ruské literatury, nejraději se uchyluje do univerzitní knihovny a svého skriptoria, kam si odnáší zaprášené exempláře knih. Nabokov líčí svého hrdinu se zjevnými sympatiemi, mohli bychom bez nadsázky říci, že přímo láskyplně: stejně jako on i Pnin se narodil v Petrohradě, opustil po revoluci Rusko, žil v Evropě a potom odjel do Spojených států, má americké občanství a přednáší rusistiku na vysoké škole. Studenti ho mají rádi pro jeho "nezapomenutelné odbočky, kdy si sundává brýle, aby se rozzářil nad minulostí". Všechny příhody "ubohého Pnina", jak Nabokov-vypravěč příběhu svého hrdinu nazývá, jsou podány humorně, jedná se vlastně o sérii umně vystavěných komických epizod.

Jednou někdo řekl, že dobrým čtenářem Nabokova by mohl být jen jiný Nabokov. Měl pravdu, protože za sebevědomou apoteózou tvůrčího potenciálu působící často tak chladně dokonale, bývá v jeho knihách vždy skryto daleko víc. V tomto případě je do textu s rafinovaností autorovi vlastní vpletena do široké sítě motivů jedna z nejstrašnějších historických zkušeností 20. století, téma velké a bolavé, které krutě poznamenalo miliony lidských osudů, téma, jež se ho dotklo osobně, díky včasnému opuštění Evropy nikoli však tragicky - téma holocaustu.

Židovská otázka v životě a tvorbě Nabokova je vůbec oblastí, jíž bylo dosud ze strany literární vědy, historie i kritiky věnováno pramálo pozornosti. I v tomto případě je dobré zasadit látku do biografických souvislostí s životem autora. Příčiny vedoucí ke sblížení Nabokova s představiteli ruského židovstva ve vyhnanství jsou dvě. Jedna z nich měla historický charakter: vysoké procento Židů mezi ruskými emigranty, kteří navíc hráli důležitou roli v politických a kulturních organizacích emigrace. Celá řada významných nakladatelství patřila židovským rodinám a několik významných liberálních tiskovin (např. Ruľ) bylo redigováno Židy. Nabokov prožil v Evropě téměř dvacet let a sblížil se s mnoha Židy, kteří byli významnými postavami ruské kultury. V této souvislosti je třeba vzpomenout Ilju Fondaminského, známého a vlivného mecenáše, jenž byl zároveň andělem strážným a hlasatelem Nabokovova talentu v Paříži. Po příjezdu do USA se Nabokov spřátelil s celou řadou amerických Židů-intelektuálů, včetně významných spisovatelů a literárních vědců.

Druhou příčinou byl již zmíněný sňatek s Věrou Slonimovou, po jejímž boku prožil Nabokov celý život. Komentátoři, objektivní i ti zatížení rasovými předsudky, zdůrazňovali, jak velkou měrou ovlivnilo židovství Věry Nabokovové život a tvorbu jejího muže. Kromě těch, kteří v ní viděli Nabokovovu "židovskou múzu", se našli i takoví, co psali, že "Nabokovův talent vyschnul pod židovským vlivem Věry" (viz Z. Šachovskaja: "V poiskach Nabokova", Paříž, 1979) a mstivě ji obviňovali, že způsobila jeho přerod v "neruského" spisovatele. Jedna z emigrantských korespondentek ve francouzském tisku opublikovala rozsáhlou stať, v níž byl Nabokov napaden, že od té doby, co se oženil, naprosto "zžidovštěl". Šovinisté v emigraci považovali Nabokova za "položida" nejen kvůli jeho sňatku, ale také proto, že v běžném životě i ve svých dílech stejně jako jeho otec otevřeně vystupoval proti antisemitismu. Žijíce v Německu třicátých let s ženou-Židovkou a synem-Židem, Nabokov měl opodstatněný důvod bát se nejen o jejich životy, ale také o život vlastní. Záhy poté, co Německo opustil, objevil se v berlínských profašistických novinách článek s názvem Literární plenky, v němž byl Nabokov, společně s jinými židovskými umělci, na dálku odsouzen k trestu smrti. Stálo v něm: "Špinavé plenky s obrázky geniálních Šalamounků vyrostly v obrovskou a páchnoucí hromadu hadrů, dávno připravenou pro dobře roztopenou prádelnu. Tam, ve vařících kotlech, budou smyty dočista všechna tato prostná pánů Sirinů (tenkrát Nabokov ještě publikoval pod tímto jménem), Chagallů a stovek jiných. A potečou všechna tato geniální díla tam, kam stéká veškerá špína, aby otevřely přístup svěžímu nacionálnímu umění." (Nové slovo, 20. 3. 1938, s. 7)

Také po příjezdu do USA se Nabokov setkal s jemu již dobře známým, tolik nenáviděným antisemitismem nejen v prostředí ruských emigrantů, ale i americké inteligence. Když ve čtyřicátých letech cestoval po Americe, s odporem hleděl na vývěsky "Gentile Clientele Only" visící nad dveřmi restaurací, přemýšlejíc při tom, obsloužili-li by v takových restauracích samotného Ježíše Krista. Co se týče Nabokovova náhledu na židovskou otázku, byl jeho postoj ovlivněn v neposlední řadě také výchovou: spisovatelův otec v předrevolučním tisku mnohokrát vystoupil proti antisemitismu, čímž si získal uznání v židovské komunitě a zároveň vysloužil nenávist velkoruských šovinistů. Židovské téma, které se u Nabokova začalo postupně objevovat od počátku 30. let, dosáhlo vrcholu v jeho čtvrtém americkém románu Pnin. Už v předcházejících románech (Dar, Znaky a symboly) se židovské postavy střetávají s peripetiemi vyhnanství a katastrofami dvacátého století, nacismus a holocaust - smrt přátel a blízkých ve fašistických koncentračních táborech - přidaly však židovské tematice Nabokova tragické rysy. Pnin, jehož zvláštní typ podivínské existence v minulosti a jeho bizarní osobní život vyvolávají na tváři čtenáře úsměv, je dán tragickým scénářem, v němž všechno, co bylo pro jeho život podstatné, už se stalo. Když byl Pnin mladý, měl velkou lásku, Miru Běločkinu, revoluce a občanská válka je však rozdělila; později Mira zahynula v nacistickém koncentračním táboře. Židovské téma v románě kulminuje v momentě, kdy je Pnin, stižen srdečním záchvatem, nucen usednout na jedné z mnoha emigrantských sešlostí na lavičku a jaksi naprosto mimochodem se při společenské konverzaci od skupinky nic netušících ruských židovských emigrantů dozvídá o Mirině osudu. Situace je ve znamení jakéhosi absurdního černého humoru: nikdo netuší, že Pnin má srdeční záchvat, domnívají se, že je zmožen konzumací alkoholu, kolem probíhá večírek: "Aby mohl racionálně existovat, naučil se Pnin během posledních deseti let na Miru Běločkinu nevzpomínat - ne proto, že by vzpomínka na mladickou lásku, banální a krátkou, sama o sobě ohrožovala jeho duševní klid [...], ale proto, že pokud by si položil ruku na srdce, musel by si přiznat, že žádné svědomí, a tedy ani žádné vědomí, nemůže existovat ve světě, kde jsou možné takové věci jako Mirina smrt." (Pnin, s. 124)

Podle prvního Nabokovova biografa A. Fielda (The Life and Art of Vladimir Nabokov, New York, 1986) spisovatel v 70. letech uvažoval o tom, že napíše samostatné dílo o nacistických koncentračních táborech: "Cítím vůči tomuto tématu pocit zodpovědnosti a časem se k němu vrátím. A pojedu tam, kde byly německé vyhlazovací tábory, prohlédnu si je a napíšu strašnou obžalobu." (s. 104) Bohužel už se k němu nedostal. Na tomto místě bych mohla se slovy: velké téma zůstalo nerealizováno, celou stať ukončit; neučiním tak, neboť bych zůstala čtenáři dlužna poslední dvě, nikoli nepodstatná, desetiletí spisovatelova života. V roce 1958 byla v Americe opublikována Lolita a Nabokov se stal uznávaným a zároveň proklínaným autorem senzaci budícího bestselleru. Na otázku: litoval-li někdy, že napsal Lolitu?, o několik let později v rozhovoru pro časopis Playboy odpověděl: "Ne, Lolity nikdy litovat nebudu. [...] Samozřejmě, úplně zastínila jiná moje díla - především ta napsaná v angličtině [...] - ale nedokážu se na ni zlobit. Tato vymyšlená nymfička má jakési zvláštní, něžné kouzlo."

Mezinárodní úspěch Lolity vnesl do života spisovatele rozruch i klid zároveň. Vysoká prodejnost románu mu zajistila dostatek finančních prostředků a usnadnila jeho rozhodnutí odejít z Cornellovy univerzity. Přestože Nabokova (stejně jako Pnina) těšilo vymýšlet přednášky o skvostech ruské i evropské literatury, bylo pro něj velkou úlevou, že už nemusel zažívat pocit "všeobjímajícího neštěstí a nudy", když prověřoval znalosti svých studentů.

Dva roky na to, v roce 1960, jednašedesátiletý Nabokov opouští Ameriku, zemi, ve které sice vyrostla jeho literární sláva, ale jejíž hektické životní tempo, shon a ruch stárnoucího spisovatele již poněkud unavuje. Klid nalézá ve švýcarském Montreux. I zde je však v centru pozornosti médií: jeho jméno se často objevuje v tisku, veřejně vystupuje. Na otázky zvídavých reportérů, co ho přimělo k rozhodnutí opustit Ameriku, která mu nyní, řečeno novinářským jazykem, ležela u nohou?, proč si vybral právě Švýcarsko?, odpovídal vyhýbavě. Důvody svého pobytu ve Švýcarsku označoval za "čistě osobní - rodinné a částečně pracovní, takové, jakými je například hledání jistých informací, které jsou nezbytné pro napsání jisté knihy". Dáme-li si tyto Nabokovovy opatrné výroky do souvislosti se skutečnostmi zachycenými ve spisovatelově životopisu, které jsem uvedla výše, jako jeden z možných důvodů Nabokovova pobytu ve Švýcarsku se nabízí domněnka, že shromažďoval materiál na dílo o nacismu a holocaustu. Bylo-li tomu skutečně tak, pak bylo Švýcarsko místem spisovateli maximálně vyhovujícím: svojí polohou blízkou Německu umožňovalo dobrý přístup k informacím a zároveň dostát Nabokovovu předsevzetí, že se do země, v níž bylo možné něco tak zrůdného jako fašismus, nikdy zpátky nevrátí.

V hotelovém pokoji s výhledem na jezero, který si po příchodu do Montreux pronajal, spisovatel prožil posledních šestnáct let svého života. Díky Lolitě byl dobře zajištěn, takže jej nic nenutilo ke koupi bytu či domu, které ani předtím nikdy nevlastnil. Navíc měl pocit, že žádné prostředí - s výjimkou takového, které by do nejmenších podrobností odpovídalo jeho dětství, vzpomínkám na Rusko - by jej stejně nedokázalo uspokojit. Na svém hotelovém obydlí Nabokov nejvíce miloval velké křeslo, v němž s přibývajícím věkem a kilogramy trávil stále více času. Opouštěl je pouze, když odcházel s Věrou na procházku k jezeru, nebo chytat nové exempláře do své sbírky motýlů. Ani v tomto období nepřestal literárně tvořit. Ve Švýcarsku dokončil mimo jiné anglický překlad Puškinova Evžena Oněgina (1964) s vysvětlivkami, na kterém pracoval dlouhá léta, a také čtyři další romány: Bledý oheň, Ada aneb Žár, Průzračné věci, Podívej, harlekýni!. Nejvíce rozepří vyvolala Ada (1969), v níž autor zpracoval nové kontroverzní téma - incestní vztah. Těsně před smrtí začal psát román Obraz Laury, který již nedokončil. 2. července 1977 v Montreux umírá.

Nabokov nesporně patří ruské i americké literatuře, těžko lze říci, které z nich více. Tento emigrant dokázal tak důkladně a hluboko pronikat k podstatě obou kultur, rozkládat ji a obohacenou vlastní zkušeností znovu křísit, že si vydobyl jedinečné a univerzální postavení spisovatele, který přesáhl své kořeny. V Rusku bylo jeho dílo celá desetiletí zamlčováno. Teprve nedávno, počátkem devadesátých let, nejprve jako fenomén literatury americké, posléze jako významný představitel ruské prózy, se vrátil ke svým čtenářům. Filosofický a etický přesah činí z románů Vladimira Nabokova jev nadčasový. Do svých textů vzpouzejících se jakýmkoli formám teoretického násilí zašifroval kromě nejdůležitějších tajemství bytí - lásky a smrti - také sám sebe. Svůj odpor proti jakémukoli útlaku člověka, myšlení upravenému předpisy, pronásledování podle rasového nebo ideologického principu. Zůstává na čtenáři, jak si s touto nelehkou hrou poradí.

Diskuse