Co je dobré pro Brity, Francouze a Němce

Na úpatí předvolebního roku si uvědomujeme jistou vývojovou konstantu českého veřejného života po roce 1990: docházelo a dochází k eliminaci zdánlivě nepřehledných možností a k postupnému ujasňování nutností. Za popřevratové euforie se zdálo, že se nám nabízí nepřeberně eventualit (vzpomeňme si na inflaci politických stran a formací) a že se můžeme celkem svobodně rozhodnout pro rozličné institucionální experimenty (včetně moravskoslezské vlády). Nejsme-li dnes moudřejší, snad aspoň někteří jsou náchylnější k určité střízlivosti.

Postupně vyšlo najevo něco, co ještě před čtyřmi lety nebylo jisté. Levicový postoj překonal v Česku nejhlubší krizi a stal se opět uznávanou a v praxi užívanou doktrínou. Po bohatých peripetiích vnitrostranického života a po všech svízelích spojených s povinnostmi vládní strany mohl nový předseda sociálních demokratů vyprojektovat ryze socialistický program. Tam, kde Miloš Zeman užíval spíše hřmotných populistických sloganů, Vladimír Špidla dosazuje chladnou standardní nabídku silného státu zabývajícího se přerozdělováním hmotných statků v co nejširší míře. Jde o vrchnost, která nemá být servisním zařízením samostatným občanům, nýbrž dobrým pánem spokojeného lidu. I pravá socialistická záliba ve velkoprojektech si už zase našla své místo v horizontu našeho veřejného vědomí. Není až tak samozřejmé, že nápady typu "velkého třesku" jsou sice spíše odmítány, přece však vážně diskutovány. To bylo ještě před několika málo léty nepředstavitelné.

Další pevně zakořeněnou politickou silou je národní liberalismus reprezentovaný především ODS. Občanští demokraté zůstávají vydáni nepřízni médií obsluhovaných generací, jež byla vychována za "normalizace". Lidé nedotčení problémy, s nimiž si lámal hlavu disent, jsou vůči liberalismu nechápaví. Řídí se podprahovými levicovými instinkty a pragmatismus liberálů je jim nesrozumitelný a tudíž z duše protivný. Přes rozličné podoby mediálního tlaku je však dnes ODS zřejmě ucelenější politickou silou, než jakou byla na počátku volebního údobí. Potvrdil to úspěch ve volbách do krajských samospráv. Zde však nejde o zmrtvýchvstání starých tradic, jako v případě socialistických ideálů, nýbrž o zakořenění relativně nového postoje, alespoň tam, kde ODS dbá o původní liberální vizi, jímž je rozumný a samostatně uvažující jedinec, respektující ostatní jedince a jejich názory.

Teprve ve druhém pořadí evropského liberálního myšlení je dnes problematika národních zájmů. Ta však v poslední době vystoupila v politické praxi ODS do popředí. Tak jako se v lůně ČSSD rekonstruoval socialistický technokratický postoj ke světu, uvnitř ODS postupně ožila nacionální citlivost. Je dobře známým, nejméně sto padesát let starým problémem evropských liberálů, že jejich víra v rozumného jedince se většinou zastavuje na hranicích vlastního národního státu. Tato vnitřní rozpornost liberalismu omezuje jeho použitelnost. Též vývoj českého liberalismu je dosud zevnitř zřetelně ovlivňován jak představami pragmatických racionalistů, tak i nároky nacionalistů; v některých obzvláště zajímavých případech se tyto tendence protínají v myslích konkrétních osobností.

O sociálně demokratickém socialismu, stejně jako o liberálním nacionalismu občanských demokratů, můžeme tedy soudit, že jsou to kadluby, v nichž se mnoho radikálně nových myšlenek neodleje. Z obojího v nejhorším vzejdou jen tradičně působící projekty mírně rustikálního rázu, odpovídající poptávce podstatné části české veřejnosti. Z představ o ekonomickém "velkém třesku", tak jako ze siciliánských nápadů o politickém přimykání se ČR k USA, si lze dost snadno dělat legraci. Platí však také něco, co známe všichni na vlastní kůži ze soukromého života: dokud si neopatříme nový nábytek, musíme se spokojit se starším vybavením, nechceme-li posedávat rovnou po tvrdé podlaze. Je těžké být socialistou v zemi, kde slovo "lid" už samo o sobě obsahuje cosi z parodie. Je těžké být horoucím vlastencem, jestliže naši sousedé (až na výjimky pověstné vulgárností) nepovažují za společensky únosné ani používat výrazu národní zájem. Přesto zůstávají socialistický tradicionalismus sociálních demokratů a národní liberalismus občanských demokratů pochopitelnými položkami a víceméně jasnými hodnotami, na něž si český volič podle svých zájmů může vsadit hlas. Za hranicemi tradičního levicového a pravicového egocentrismu je situace ještě podstatně nepřehlednější.

Na přelomu loňského a letošního roku se soudilo, že Čtyřkoalice je seskupením tíhnoucím vlastní vahou k budoucí spolupráci se sociálně demokratickou levicí. Od léta 2001, kdy nové vedení US i Čtyřkoalice zkoncipovaly spíše pravicově znějící programová prohlášení, má volič před sebou méně jasné vyhlídky. Strany Čtyřkoalice byly po celé volební období intenzivně zaměstnány již mnohokrát popsanými vnitřními starostmi. Sotva je ekonomické udržovat při životě politický organismus, jehož části navzájem reagují spíše odmítavě. Působí zde stejně lákavá vidina předvolebních preferencí, na jejichž podkladě média Čtyřkoalici připisují dobré vyhlídky právě jakožto čemusi dosud nevídanému. Vskutku: i ti, kdo se nepovažují za voliče některé ze čtyřkoaličních stran, sledují s jistým napětím skupinovou akrobacii čtyř strojů, z nichž každý má trochu jiný motor, používá trochu jiné palivo, podává nejlepší výkon v trochu jiné výšce a při jiné rychlosti než ostatní. A přesto se všechny čtyři chvílemi statečně pokoušejí letět týmž směrem. Soudný člověk se při té podívané ptá, jak by asi komunikovala vláda usazená v mimoběžných vznášedlech. V sázce je však ještě něco jiného než budoucí volební vítězství Čtyřkoalice.

Jde o ideál "třetí cesty" nebo, jak se také pěkně říká, "čehosi nového". Ani (tunelující! bezohledný! dravý! židovský!) kapitalismus, ani (asiatský! rozkladný! zotročující! židovský!) bolševismus! Tam, kde se pěstuje radikální rétorika vyhrocující denní životní obtíže v hystericky absolutizovaný zápor, tam, kde demagogie nabízí záchranu před tísněmi z překotného rozvoje vědotechniky a k tomu ještě každému i kousek modři z nebes, tam slovní pařeniště vydávají divné vůně. Čtyřkoalice se ke svému neštěstí stala téměř rukojmím speciálních agitací vybízejících k opuštění pravolevé osy.

Někteří političtí projektanti proto líčí údajné čtyřkoaliční síly "třetí cesty" jako jedinou naději budoucnosti. Podle nich by neměly operovat ve spolupráci se socialisty a liberály nebo v opozici vůči nim, nýbrž by je měly převálcovat a jejich vysušené ostatky zamést do popelnice. Stále se tedy na scénu vracejí úvahy o tom, že by bylo nejrozumnější náš politický život jaksi odpolitizovat, odpolarizovat ho hlavně zrušením nepotřebné, přebytečné pravice. Následovalo by prý nastolení jakéhosi příznivého mírného klimatu, v němž by se dařilo všem oprávněným zájmům. Se zájmem jsme si dokonce přečetli, že dělení politické scény na levici a pravici naše občany už nudí. Za zdánlivě zcela nekompetentním výrokem nikoliv neznámého politologa lze vytušit aktivistickou představu politického života organizovaného jako barvitá podívaná s roztomilými společenskými hvězdami, za jejichž zády by ovšem vládlo anonymní, spíše socialisticky orientované úřednictvo. O virtuální realitu režírovanou prostřednictvím pečlivě personálně obsazených redakcí se už pokoušela KSČ. Jenže se zjistilo, že propaganda nevyřeší reálné problémy, před nimiž stojí česká vnitřní i zahraniční politika.

Pokud česká demokracie úspěšně absorbuje rozličné zájmy individualistů a kolektivistů, zaměstnavatelů a zaměstnanců, lidí toužících po osobním vyniknutí i těch, kdo chtějí anonymně spočívat v bezpečí obce, potud bude náš politický život (včetně vnitřních problémů stran a koalicí) stále ještě nejčitelnější a nejfunkčnější jako struktura o pravolevé, levopravé ose. Jinými slovy: to, co je dost dobré pro Brity, Francouze, Němce a Američany, mohlo by nadále být celkem dobré i pro Čechy.

Propaganda "třetí cesty" vychází vstříc lidskému neklidu, který je z mnoha důvodů pochopitelný. V populaci po mnoho desetiletí zatížené mělkým vzděláním, relativní chudobou a štvavým provincialismem existuje poměrně značné procento voličů neschopných rozpoznat a akceptovat ani vlastní zájmy, natož respektovat odlišné duchovní a materiální předpoklady. Přesto se ani tyto nepochopené cíle a neformulované impulzy v zásadě nevymykají pravolevé ose. Je problémem etablovaných politických sil přivést nejasné zájmy k artikulaci a jejich nositele k volebním urnám. Zda to dokáží tradičně orientované strany socialistů a liberálů, nebo Čtyřkoalice jako obchodní centrum, nabízející neutříděný pravolevý sortiment, ukáží až volby.

Skutečně nová politická síla, provozující skutečně "novou politiku", by mohla vzniknout jen na podkladě vskutku nových zájmů a polarit. Protože nic takového nevidíme ani v zemích, o nichž mluvíme jako o rozvinutých demokraciích, nemůžeme rozumně předpokládat výskyt převratných novinek v českomoravské kotlině. Je pravda, že Evropou a USA stále táhnou skupinky zjitřených intelektuálů a za nimi příležitostně také davy vandalů, které téměř připomínají uhádané sektářské agitátory a houfy chiliastických fanatiků z 15. století. Jde však zřejmě o psychické problémy davového člověka, nikoliv o konstruktivní politické, tedy k tolerantní správě polis přispívající tendence.

Bohatá společnost, která fakticky pohrdá masově produkovanými hmotnými statky, pro niž je loňský model kteréhokoliv výrobku fakticky již méněcenný, může si dovolit akceptovat občasné ničivé karnevaly v ulicích velkoměst, jakož i některé ničivě hloupé výroky mediálních velkopodnikatelů s lidskými nejistotami. Buďme rádi, že nežijeme v chudé době, kdy se již na rozbití okenní tabulky odpovídalo střelbou z pušek a ataky jízdy do davu. Byla by přece škoda některých těch pouličních chiliastů 21. století; třebas z nich jednou budou ministři zahraničí. Ovšem ten, kdo vidí v akutních vlnách davového násilí naději na zrod "něčeho nového", vykazuje především povážlivé autodestruktivní pudy. Zdá se, že leckdy jde o psychické komplikace lidí, kteří jsou sice v hloubi duše anarchokomunisty nebo darwinovskými fašisty, ale buď to o sobě nevědí, nebo toto znepokojivé tušení od sebe z různých důvodů odstrkují a touží uniknout před sebou samými výletem do politického neznáma.

I když se český národní liberalismus dost často reprezentuje až příliš racionálně poklidnou atmosférou nedělního poledne ve vilové čtvrti, i když se nám občas zdá, že dnešní tvář českého socialismu snad vyprojektovali soudruzi ze Státní plánovací komise a přes hluboké rozpaky, jež vyvolává například rozpočtová i zahraniční politika ČR (a její budoucí nevyhnutelné prohry), nemáme k dispozici lepší vyhlídku než zachování a kultivaci klasické pravolevé osy našeho politického života. Mějme na paměti, že "třetím cestám" se daří hlavně v Karibiku a v Africe.

Podstatné je, že po eliminaci řady možností i iluzí příští česká vláda bude nevyhnutelně manévrovat v poměrně úzkém prostoru s cílem zachovat stabilitu celkem skromného ekonomického rozvoje. Bude doma po drobečcích smetávat všechen nejasný souhlas a v zahraničí obtížně shledávat všechny skromné opory pro vstup ČR do EU. Požadavku jisté střízlivosti se nevymkne žádný premiér a žádný prezident republiky, ať už vzejdou z kterékoliv kombinace mezi třemi vrcholy celkem rovnostranného politického trojúhelníku. Cílem věcného voliče bude, aby odolal nevyhnutelným přívalům extrémistických hysterií, jichž si jistě do voleb ještě užijeme dost. Rozumný člověk se bude snažit, aby ve shodě se svými osobními zájmy přispěl k zachování a rozvoji demokratického politického systému v ČR. To není až tak malý cíl v zemi, v níž se demokratickými institucemi a jejich reprezentanty pohrdá často, hlučně a přitom velmi levně.

Revoluční postpoetismus už máme za sebou. Leckteré původně reálné politické a ekonomické možnosti jsme si sami uzavřeli, prohospodařili nebo ztratili z dohledu, mimo jiné i lepší vztahy k sousedům. Ať po nás dnes chce kdokoliv cokoliv, napadá nás stále táž odpověď: "My jsme suverénní!" Promítněme si tuto řečnickou figuru do soukromých vztahů, aby bylo jasno, jak asi naše politická reprezentace, ale také média působí na evropskou veřejnost. Někdy se dokonce zdá, že směřujeme vstříc jisté izolaci. Že bychom se mohli opět octnout v roli pacienta, nad jehož stavem se bude radit konzilium mocných mužů Evropy? Rakušanům se poměrně nedávno něco takového přihodilo. Kdo rozpoutává démony populistického utopismu, káže vize "něčeho jiného" a živí nacionální nedůtklivost, neprospívá této zemi: na tomto "demokratickém minimu" by se mělo shodnout co nejvíce voličů i politiků.

Diskuse