Pocta Czesławu Miłoszovi k devadesátým narozeninám

Josef Mlejnek | 20. 6. 2001

Poslat do Kindlu

Polský básník Czesław Miłosz se v letošním roce dožívá devadesáti let. Po loňských odchodech Gustawa Herlinga-Grudzińského a Jerzyho Giedroyce zůstává nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980 spolu se Żofií Hertzovou vlastně jediným ještě žijícím svědkem z původní "silné hrstky" polských exilových činitelů, umělců a myslitelů soustředěných kolem časopisu Kultura, který téměř po pětapadesát let nepřetržitě vydával "Kníže" Jerzy Giedroyc. Nelze ještě nezmínit Jozefa Czapského, Zygmunta Hertze a především Witolda Gombrowicze.

Mimořádný a velice složitý zjev světové literatury a kultury, jakým polský básník je, nelze postihnout vyčerpávajícím způsobem. Nebude nicméně od věci, když si úvodem připomeneme i několik základních údajů z jeho života. Czesław Miłosz se narodil 30. června 1911 v litevské vsi Šetejny - a je jen příznačné, že jeho rodné sídlo bylo v době sovětské nadvlády srovnáno se zemí. Vystudoval práva na Univerzitě Stefana Bátoryho (1929-1934). V letech 1931 a 1934-1935 pobýval na stipendiích v Paříži, v roce 1931 také navštívil poprvé Prahu, aby se do ní znovu vrátil až téměř po šedesáti letech na podzim roku 1990. Je spoluzakladatelem básnické skupiny Żagary a přispíval také do stejnojmenného časopisu (1931-1933). Byl zaměstnán v Polském rozhlase ve Wilnu, dnešním Vilniusu (od roku 1936), a ve Varšavě (1937). V době okupace spolupracoval s podzemním tiskem, v letech 1945-1951 pracoval v polských diplomatických službách (Francie, USA). Když se v roce 1951 rozhodl pro exil, bydlel až do roku 1960 v Paříži. Byl úzce spjat právě s Geidroycovým Instytutem Literackim - vydal zde překlady děl Arona a Weilové, později zde také vycházely jeho sebrané spisy. V roce 1961 se natrvalo usadil v USA a působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley jako profesor slovanských jazyků a literatur. Po roce 1989 se vrátil do Polska, střídavě žije v Krakově a v Kalifornii. Českou republiku navštívil naposledy v roce 1993, kdy v pražském Karolinu přednesl svůj zásadní filozofický text o erozi náboženského vědomí. Do Prahy se chystal také v roce 1998, tehdy mu však v návštěvě zabránila nemoc. Z "přednobelovských" Miłoszových básnických sbírek můžeme připomenout alespoň Tři zimy (1936), Spasení (1945), Denní světlo (1953), Poetický traktát (1957), Město beze jména (1969) a Kde vychází slunce a kam zapadá (1974). Po roce 1980 to byl především Hymnus o perle (1983), posledními knihami jsou Pejsek u cesty (1997) a To (2000). Z prozaických prací je třeba uvést především knihu Zotročený duch (1953), autobiografická díla Rodná Evropa (1959), Soukromé závazky (1972), romány Dobytí moci (1955) a Údolí Issy (1955). Cenné jsou deníkové záznamy z let 1987-1988 Myslivcův rok (1991) a nepřehlédnutelná je i dlouhá řada esejistických knih (Zahrada věd, Země Ulro, Když vyjdu ze svých ulic a další). Miłosz je také autorem obsáhlých Dějin polské literatury (do roku 1938), překládal nejen z angličtiny a z francouzštiny, ale také z řečtiny a hebrejštiny (některé z biblických knih, například Kóheleta). Je zajímavé, že hebrejsky se začal učit teprve v šedesáti letech...

* * *

Ve své řeči na Světovém setkání básníků v roce 1967 v Montrealu Miłosz sarkasticky prohlásil, že si na vezdejší chléb vydělává v oboru, který má k poezii dále než třeba matematika a fyzika - tímto oborem mají být dějiny literatury. Něco podobného určitě platilo a bude platit o drtivé většině profesorů literatury na většině univerzit. Nějak však do tohoto schématu nezapadají jeho nejen objevné, ale přímo objevitelské texty o Dostojevském nebo Šestovovi, které navíc jdou dost proti srsti dobovým míněním a výkladům. A co říci o jeho esejích o Witkiewizovi nebo polské avantgardě? A lze tím odbýt řadu portrétů francouzských a anglických básníků a prohlásit, že jde jenom o další otýpku aka-demického chrastí, která vznikla v prostředí, kde často jakýmsi záhadným samoplozením vzniká z padesáti monografií jednapadesátá disertace? Chceme-li poznat myšlenkový svět básníka Czesława Miłosze, nejsou jeho literární studie a eseje žádnou povinně nudnou oklikou, ale představují zcela legitimní vstup do básníkovy "zahrady věd". Takže - kdybychom hovořili jenom o básníkovi Miłoszovi, vystavíme se nebezpečí, že přehlédneme velice původního myslitele. A připomeneme-li si Miłosze coby neúnavného obhájce zvláštnosti a jedinečnosti našeho středoevropského prostoru z šedesátých, sedmdesátých, ale i osmdesátých let, který často osamoceně čelil erozi evropské paměti, nesmíme přehlédnout ani Czesława Miłosze křesťana, "žida nové Smlouvy", jak sám sebe charakterizuje v jedné z poválečných básní, který tváří v tvář erozi náboženského vědomí v naší euroatlantické civilizované části planety volá po novém výkladu světa.

Miłoszův výše zmíněný výrok je tedy vzhledem k samotné jeho osobě snadno zpochybnitelný, nelze nicméně pochybovat o jeho obecné platnosti. Poezie má skutečně blíže k současné fyzice nebo astrofyzice než k dějinám literatury, obzvlášť v jejích různých "botanizujících" obměnách. Stále totiž žijeme v biblickém světě, v napětí mezi tímto časem (hebrejsky olam-ha-zé) a budoucím trváním (olam-ha-bá), i když si to na základě různých deformací našeho vědomí nebo prosté ztráty paměti třeba ani neuvědomujeme. Tvořivá lidská expanze v takovém rozsahu a rozpětí, v dobrém i ve zlém, by v jiném civilizačním prostředí byla těžko myslitelná. Dnes se navíc nacházíme ve vesmíru, jehož poznání prošlo ve 20. století natolik bouřlivým vývojem, že z vědeckých jistot století, jež mu předcházelo, nezůstal v podstatě kámen na kameni. Je v tom určitá schizofrenie, když se naše rigidní myšlení o tento přežilý a vyvrácený obraz světa stále ještě opírá a vychází z něj. A co je náš svět nacházející se v dynamickém systému o "prostorové" i "časové" ose nějakých dvaceti miliard světelných let, který nemá své těžiště v sobě samém, ale spíše tajemně kdesi před sebou? Nachází se ono těžiště v Bohu? Velký třesk, galaxie vzdalující se od sebe stále větší rychlostí. Konečnost světa ohraničeného světlem je pro nás ještě méně představitelná a uchopitelná než jeho "nekonečnost" v klasickém pojetí newtonovské fyziky. A je potom nynější svět skutečně jenom beztvarý grafit nebo pasivní vosk, do kterých každý může a má vtisknout svou individuální pečeť? A co je člověk? Pouhá nicotná skvrna, Nietzscheovo nejlstivější zvíře - a nic více? Spíše nám, našim ztučnělým srdcím a myslím, stále ještě nedošlo, že naši "stvořenost k Božímu obrazu" lze z nového obrazu našeho světa vyčíst nepoměrně lépe než z toho starého a že stále platí Pascalova slova: člověk je při všech svých bědách a přes všechna svá zla příliš veliký na to, aby mohl stačit sám sobě. Právě v tomto ohledu nás Miłoszovo myšlení učí překonávat provincialismus a-kosmického a sociolatrického prostředí zformovaného univerzitami, pro něž je stále typická hypertrofie tzv. humanitních věd. Není lehké tento svět umělosti překonat a opustit jej - právě zde jako by se v jednotlivých osudech stále opakoval příběh "otce věřících" Abraháma, který vystoupil ze svého prostředí a opustil pro neznámé obzory země, kterou mu ukázal Hospodin, chaldejské město Ur. A je jasné, že sám od sebe by to nedokázal.

Nové poznání a výklad světa, které přineslo dvacáté století, básníka Miłosze neoslepily, naopak. Ve způsobu, jakým si ustavičně klade klasickou augustinovskou otázku, odkud se ve světě bere zlo, unde malum?, ani náhodou neuslyšíme ozvěnu optimistického Leibnizova orchestrionu, ale má často až manichejské zabarvení. Těžko říci, jde-li jen o vliv velké židovské platoničky Simone Weilové, jejíž dílo Miłosz přeložil do polštiny, nebo spíše o prožitou intimní zkušenost se zlem naší doby, kterou básník nejlépe vyjádřil v knize Zotročený duch. Na konci čtyřicátých let v sobě skutečně zmáhal totalitní pokušení. Je-li tento svět jakési obří promítací plátno věčnosti, v němž se promítají dějiny, jak se jimi nenechat strhnout, jdou-li, probíhají-li zrovna kolem? Když na nás navíc mávají šidítkem účasti na něčem vyšším, co přesahuje určení jednoho lidského života? Zrada na údělu se přímo vnucuje i se svůdnou představou, že by nás podobné přitakání mělo do budoucna předem vyvinit z našich individuálních zel a z naší hříšnosti vůbec. Básníkův jazyk nakonec k nablýskané, leč studené hegelovské klice ode Dveří Dějin - ve skutečnosti však od pekelného blázince - nepřimrzl. "Je-li realizace Ideje boží pochod světem, potom je cesta Hegelova boha vyznačena ničením," říká Etienne Gilson v knize Jednota filozofické zkušenosti. Zásluhu na Miłoszově definitivním vyléčení z hegeliánské virózy měla terapeutická ne sezení, ale spíše "chození" u Stanislawa Vincenze (polského exilového spisovatele z Huculska) v horské vesnici La Combe u Grenoblu. Není mimochodem pravda, jak Miłoszovi vyčítal zrovna Jerzy Giedroyc, že oběti zmíněné virózy polykaly tabletu "murti-bing" automaticky. Nestačilo si ji vzít, jako prášek proti bolestem hlavy, postižené si dlouho předtím vnitřně opracovával "démon souhlasu"...

* * *

Jak se někomu stane, že je básníkem teologickým, metafyzickým? Není to tak, že se před špínou a hrůzou světa, tohoto slzavého údolí, utíká k nadčasovým tématům? Ne, něco takového nemůže být dílem volby. Co by básníkovi bylo platné, kdyby přečetl všechny filozofy a teology, dokázal je v básních nebo esejích příhodně citovat, kdyby postrádal vnitřní teologický sluch? Co by mu bylo platné, kdyby mu nějaký ten zveršovaný panteistický systém diktoval pouhý smysl pro harmonii? Kdyby v sobě často na způsob jha, jehož sladkost a mírnost dokáže často docenit až dodatečně, nenosil jakousi mučivě ozvučnou desku schopnou zaznamenávat impulsy Transcendence (přirozená analogie mystických "dotyků milosti") a reagovat na ně básnickým jazykem? A to je třeba zdůraznit: nositel podobné "membrány" si nemůže dovolit žádnou věž z "metafyzické" slonoviny, protože ani nemůže fungovat jinak než právě ve spojení s jazykem uzemněným v pohyblivé "ultrafyzické" časnosti a často neuchopitelné současnosti. To však - na druhé straně - vůbec podle vlastních básníkových slov neznamená "štvát se za Epochou jako chrti za umělým zajícem". Když v roce 1980 obdržel téměř sedmdesátiletý Czesław Miłosz Nobelovu cenu za literaturu, zdálo se, že je tím ohodnoceno již uzavřené celoživotní dílo. Dvacet let poté bude možná třeba básníkovo dílo dělit na dvě epochy - před Nobelovou cenou a po ní. A nedá se přitom říci, že by poslední dvě Miłoszovy dekády byly ve stínu tvorby předešlé. Většina jeho básnických knížek měla sice v poslední době již ustálenou časosběrnou strukturu - tvořila je směs útržkovitých reflexí, deníkových záznamů, popřípadě i částí z překladů jiných básníků. Avšak v knize básní v próze Pejsek u cesty se Miłosz dokázal podivuhodně vymanit z toho, co pomalu začínalo hrozit jako stereotyp, přešlapování na místě. Bylo by banální tvrdit, že v knize jde o životní bilancování, protože básník ve všech knihách z poslední doby bilancoval - a balancoval často nad několika propastmi najednou. Ale právě v Pejsku u cesty se Miłoszův vnitřní svět znovu stával onou ozvučnou deskou světa v pohybu - ať už k Bohu nebo od Boha - na pozadí převratné a zároveň hrůzné praktiky celého dvacátého století. Básníkova současnost je přitom vnořena v genealogickém předivu minulých dějů, aniž by se v něm ztrácela nebo dokonce utápěla. Pejsek u cesty nebyl nicméně básníkovým posledním slovem, spíše šlo o jakýsi "kubický obal" toho, co mělo jako jádro přijít v knize následující, která vyšla pod lapidárním názvem To loni v krakovském Znaku. Stará miłoszovská témata se po jakési oprošťující kúře vracejí nejen v celé jejich existenciální naléhavosti, ale jeho básnické daimonion promlouvá v celé básnické síle. Ano, "v okně stařec, který spatřil mnoho měst,/ téměř vysvobozený, usmívá se/ a nemá v úmyslu se nikam vracet", zároveň vyznává, že jeho "extatické chvály existence/ mohly znamenat pouhá cvičení ve vysokém stylu,/ nebýt vespod TO, co se neodvažuje pojmenovat." Cože je ono TO? Možná právě ono propojení básnického jazyka s teologickým sluchem. Prokletí ve smyslu vydělenosti? ("Neboť lidem se nemůže zamlouvat/ ten, jež se dotýká zakázaného.") Ale nejsou tu jenom lidé. A třebaže básník není prorok a nemá tedy "přímou linku" od Boha, lze s jistotou říci, že jde o prokletí spasitelné, možná dokonce spásotvorné... Jacques Maritain při charakteristice dobrodružného poslání křesťanského filozofa ve dvacátém století použil tohoto příměru: Tajný agent Krále králů na území knížete tohoto světa. Čteme-li bilancující texty básníka Czesława Miłosze, máme neodbytný pocit, že podobné dobrodružství na žhavé půdě minulého věku zakoušel často i on.

Praha, květen 2001

Revue Proglas 5-6/2001

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |