Reaganova administrativa a Sovětský svaz

Pozice středoevropských a východoevropských komunistických států v zahraničněpolitické koncepci Reaganovy administrativy

Převážná většina amerických prezidentů vládnoucích v období studené války považovala za nejvýznamnější prvek své zahraničněpolitické agendy problematiku vývoje vztahů s největším rivalem USA, Sovětským svazem. Jednotlivé administrativy v zásadě kontinuálně pokračovaly v naplňování strategie zadržování formulované Georgem Kennanem, Paulem Nitzem a dalšími specialisty v závěru 40. a na počátku 50. let, i když zmíněná strategie zcela přirozeně procházela různými modifikacemi reflektujícími sovětské chování v rámci mezinárodního systému a jeho recepce americkými představiteli. Hegemonní postavení Sovětského svazu ve východní Evropě a jeho dominantní vliv na zahraniční politiku všech jeho satelitů byly hlavní příčinou toho, že zahraničněpolitické koncepce amerických vlád nevěnovaly jednotlivým státům komunistického bloku příliš velkou pozornost. I když jistou pozornost zemím v sovětském područí věnovala již Eisenhowerova administrativa, jednalo se spíše o počáteční pokusy převážně deklaratorního charakteru, realizované především zintenzívněním vysílání amerických rozhlasových stanic do těchto států. První významnější snahy o zhodnocení existujících, často až diametrálních odlišností mezi jednotlivými komunistickými zeměmi učinila až Nixonova administrativa, která vedle posilování vztahů se Západem již dlouho podporovanou Jugoslávií podnikla kroky k navázaní důležitých vazeb především s Ceauşescovským Rumunskem, jehož zahraniční politika byla na přelomu 60. a 70. let na SSSR značně nezávislá. Cílem tohoto přístupu, označovaného termínem politika diferenciace, bylo maximální možné posílení nezávislosti jednotlivých komunistických zemí na SSSR, jež jim mělo ze strany USA přinášet především ekonomické výhody, přičemž tato nezávislost měla ovlivnit změnu sovětského chování na mezinárodní scéně tak, aby byl SSSR přístupnější a otevřenější politickým jednáním. Přestože se jednalo pouze o jeden z mnoha prvků Nixonovy strategie vůči Sovětskému svazu, není vhodné podceňovat jeho význam. Na politiku diferenciace na počátku 80. let navázala a její roli v zahraniční politice dále posílila Reaganova administrativa. Cílem tohoto příspěvku je nastínit, jak prezident Reagan a jeho vláda vnímali středoevropské a východoevropské satelity SSSR při formulování své zahraniční politiky, jejímž cílem nebylo jen dosažení lepších vztahů se SSSR za podmínek prosazovaných USA, ale také co nejvíce přispět k porážce totalitárního státu, který Reagan výstižně definoval jako "zemi třetího světa s prvotřídní armádou".

I když také Reaganova administrativa považovala otázku vývoje americko-sovětských vztahů za svoji zcela jasnou prioritu, podstatná část vzájemných jednání se v roce 1981 týkala třetí země, kterou pokládaly obě supervelmoci za velmi významnou - Polska. Reaganova podpora vyjádřená hnutí Solidarita a vzrůstajícímu odporu polského obyvatelstva proti komunistickým politickým činitelům a celému totalitnímu systému nebyla způsobena pouze vnímáním silné pozice polské menšiny v USA, ale především tím, že se začalo naplňovat Reaganovo přesvědčení, že komunistický systém je proti lidské přirozenosti, jeho existence ve východní Evropě nemá definitivní charakter a události v Polsku jsou prvními významnějšími příznaky této skutečnosti.

Důvodem aktivního postupu americké administrativy nebyla pouze snaha využít celé situace k politickému zisku, ale také deklarovat změnu postoje, kterou ztělesňovala ve vztahu k tzv. jaltské otázce, jejíž legitimitu, předchozími vládami v zásadě uznávanou, byla odhodlána při každé vhodné příležitosti napadat.

Ministr zahraničí USA Alexander Haig již ve svém prvním dopise sovětského ministra zahraničí Gromyka varoval před případným zásahem v zemi. Příznačnou reakcí sovětského ministra bylo konstatování, že situace v Polsku nemůže být předmětem diskuse třetích zemí včetně USA a SSSR. Jak v jednom ze svých článků uvádí americký analytik William Hyland, v tomto se Gromyko hluboce mýlil, neboť "Polsko bylo podstatou diskuse Východ-Západ, protože do ní vznášelo základní otázky o povaze evropského détente: je Moskva připravena dovolit nenásilnou politickou změnu ve východní Evropě? Nebo zvolí nějakou podobu Brežněvovy doktríny?"

Američtí specialisté operovali se třemi scénáři možného vývoje v Polsku a případné americké reakce. Sovětský zásah by vyvolal co možná nejrazantnější americkou odezvu včetně zastavení všech jednání. V případě vzniku pluralitního politického systému nebyly důsledky tohoto vývoje příliš propracovány, neboť by se jednalo o dosud zcela ojedinělou událost. Rovněž třetí možný postup - zevnitř zorganizované potlačení formující se opozice - nebyl vzhledem ke slabosti polských komunistických vůdců zpočátku považován za příliš pravděpodobný. Obdobné byly i postoje a kroky amerických politických představitelů.

Velká pozornost byla věnována ekonomické situaci Polska a tomu, jak ji za kooperace s evropskými spojenci zlepšit pomocí finančních opatření a potravinových dodávek polskému obyvatelstvu. Sovětům měly být při každé vhodné příležitosti připomínány důsledky jejich zásahu. V případě, že by k němu došlo, USA měly spolu se spojenci uvalit sankce jak na SSSR, tak na Polsko.

Skutečnost, že se Reaganův tým primárně zaměřil na plánování postupů, které měly reflektovat přímý vojenský zásah sovětských jednotek v Polsku, a nevypracoval také konzistentní varianty amerického chování v případě vzniku odlišné situace, značně omezila manévrovací prostor administrativy, když k tomuto vývoji v prosinci 1981 došlo. Tvrdý zásah polského předsedy vlády Jaruzelského proti představitelům odborového hnutí Solidarita a vyhlášení výjimečného stavu přinutily USA urychleně zaujmout adekvátní postoj. Jeho základem se stal předpoklad, že Jaruzelského opatření byla vyvolána značným sovětským nátlakem a že SSSR - vedle Polska, na které byly uvaleny sankce již 23. prosince 1981 - musí nést stejnou odpovědnost a přiměřeně závažné důsledky. Opatření přijatá vůči Polsku zahrnovala např. zastavení všech vládou financovaných dodávek zemědělských a mléčných výrobků, úvěrů či suspendování práv polských aerolinií v USA. Spojenci byli vyzváni k omezení vývozu sofistikovaných technologií do Polska. Vláda nicméně nepřestala poskytovat přímé potravinové dodávky polskému obyvatelstvu, jež byly distribuovány soukromými humanitárními organizacemi. Prezident Reagan zrušení sankcí namířených na Polsko podmiňoval zrušením stanného práva polskou vládou, propuštěním zadržovaných osob a obnovením dialogu se Solidaritou. Poté co polská vláda v říjnu 1982 prohlásila hnutí Solidarita za ilegální, Reagan nařídil urychlené zrušení doložky nejvyšších výhod Polsku. Tato opatření nebyla anulována ani po ukončení stanného práva v Polsku v prosinci 1982. Některé kroky, např. zrušení zákazu přistávání polských aerolinií, obnovení vědeckých výměn nebo reaktivace polské žádosti o členství v MMF, byly realizovány až po vyhlášení amnestie a zahájení masívního propouštění politických vězňů v Polsku v srpnu 1984. Platnost zbývajících sankcí byla zrušena až v únoru 1987.

Po odmítavé sovětské reakci byly uvaleny sankce i na SSSR (např. zastavení všech letů sovětské letecké společnosti Aeroflot, zastavení vydávání nebo obnovování licencí pro vývoz elektronického vybavení, počítačů a ostatních hi-tech výrobků do SSSR, rozšíření seznamu vybavení pro ropovody a plynovody, na které se bude vztahovat nutnost povolení k vývozu do SSSR, zastavení vydávání těchto povolení týkajících se i zařízení pro pokládání potrubí), jejichž charakter následně vyvolal bezprecedentní odpor amerických spojenců v Evropě a značné zhoršení vzájemných vztahů.

Polsko se na počátku roku 1982 stalo zásadním problémem zahraniční politiky USA. Gromyko byl obeznámen s principy americké a spojenecké politiky zaměřené na řešení polské krize, které již předtím formulovali ministři zahraničí zemí NATO. Těmi bylo odvolání stanného práva, propuštění politických vězňů a zahájení dialogu mezi režimem Jaruzelského, Solidaritou a katolickou církví. Právě akceptování a realizování tohoto postupu mělo napomoci k dosažení kompromisu přijatelného pro obě strany a ke stabilizaci situace.

Spojené státy v následujících měsících přijaly ještě další sankční opatření proti SSSR a Polsku. Větší pozornost ale začala být ve vztahu k Polsku věnována tajným operacím. Prezident Reagan v létě 1982 schválil tajný plán zaměřený na podporu Solidarity a destabilizaci polského komunistického režimu. Významným partnerem USA při jeho realizaci se stal Vatikán, kterému USA poskytovaly kontakty a zpravodajské údaje a jenž byl pro ně rovněž zdrojem mnoha zásadních informací. Značné aktivity v této souvislosti vyvíjel i ředitel CIA William Casey, který ještě před vyhlášením stanného práva v Polsku navázal kontakty s izraelským Mossadem, jenž měl k dispozici různé tajné kanály, kterými mohly být do Polska dodávány potřebné materiály a finance. USA představitelům Mossadu poskytovaly finanční pomoc potřebnou k udržení jeho centrál v zámoří a také velmi cenné satelitní snímky blízkovýchodní oblasti. Právě tato spolupráce byla jedním z hlavních faktorů, které zásadní měrou napomohly k zachování existence Solidarity a k tomu, že se na konci 80. let opět stala významnou politickou silou. Podobné, i když méně rozsáhlé operace byly namířeny na Československo a Maďarsko.

Polská krize zásadní měrou ovlivnila vývoj americko--sovětských vztahů v první polovině 80. let. Přestože byla Reaganovou vládou přijata některá opatření, která měla SSSR i Polsko přimět k umírněnému postupu při jejím řešení, použité prostředky neměly v krátkodobé perspektivě žádoucí efekt. Přesto je ale jejich přínos, značně omezený neochotou západoevropských partnerů uplatňovat vůči Sovětskému svazu stejně razantní postup, nepopíratelný.

Důležitou součástí tehdejšího amerického přístupu k zadržování SSSR bylo poskytování podpory demokratickým silám i v dalších zemích pod komunistickou nadvládou. Tento postoj podpořily i některé kroky prezidenta Reagana, jako například vyhlášení Dne svobody pobaltských států v červnu 1982, Dne nezávislosti Litvy v březnu 1983 či Dne Andreje Sacharova v květnu téhož roku.

Reaganova administrativa začala vytvářet jednotlivé strategie, podle kterých měla být realizována zahraniční politika, až v průběhu roku 1982. Jelikož bylo poměrně obtížné dosáhnout shody především v otázkách přístupu k SSSR, hlavní strategie zpracovávající tuto oblast zahraniční politiky, rozpracovaná v rámci národně bezpečnostní direktivy č. 75, byla schválena až v lednu 1983. Podobná direktiva č. 54, zaměřená na sovětské satelity, byla přijata dříve, v září 1982. Tato směrnice zaměřovala svoji pozornost na Bulharsko, Československo, NDR, Maďarsko, Polsko a Rumunsko. Za primární dlouhodobý cíl USA ve východní Evropě označila usnadnění případného znovuzačlenění těchto států mezi demokratické evropské země. USA měly posilovat svůj vliv na tuto část Evropy především diferenciací politik vůči SSSR a východoevropským členským státům Varšavské smlouvy a také diferenciací mezi těmito jednotlivými zeměmi tak, aby došlo k posilování jejich rozdílností. Uplatňování individuálního přístupu USA vůči nim se mělo realizovat v oblasti politické i ekonomické. Diferenciace měla být zaměřena na podporu liberálnějších trendů v oblasti, podporování lidských a občanských práv, posilování prozápadní orientace tamějšího obyvatelstva, zmenšování hospodářské a politické závislosti těchto zemí na SSSR, usnadňování jejich styků se západoevropskými státy a na podporu více tržně zaměřeného rozvoje jejich ekonomik a aktivit nezávislých odborů.

Při implementaci zmíněných politik měly být oceňovány ty vlády, které budou ve své zahraniční politice dokazovat relativní nezávislost na SSSR tím, že ve větší či menší míře odolají ztotožňování se se sovětskými zahraničněpolitickými cíli. Důležité bylo i to, zda podpoří, či upustí od zabraňování naplňování cílů západních států, popřípadě jim v něm nebudou bránit, nebo zda prokáží větší vnitřní liberalizaci tím, že budou ochotny dodržovat mezinárodně uznávaná lidská práva a uplatňovat jistou míru pluralismu a decentralizace včetně tržněji orientované ekonomiky. Zmíněné faktory měly být posuzovány individuálně. Vláda hodlala ve své politice vůči východoevropským státům uplatňovat obchodní, finanční, výměnné, mezinárodní a diplomatické nástroje: udělování doložky nejvyšších výhod, úvěrovou politiku, členství v Mezinárodním měnovém fondu, změnu splátkového kalendáře, kulturní a vzdělávací výměny a informační programy, vědecké výměny, návštěvy na vysoké úrovni, činnost mezinárodních organizací a restrikce vůči východoevropským diplomatům a konzulárnímu personálu.

V období první Reaganovy administrativy v letech 1981-85 přesto spíše než ke konkrétním politickým opatřením docházelo k verbálním projevům prezidenta a dalších jejích členů zaměřeným na tuto problematiku. Nicméně viceprezident George Bush v září 1983 po své návštěvě Maďarska, Rumunska a Jugoslávie potvrdil, že administrativa postupuje v souladu s politikou diferenciace, a proto USA naváží četnější politické, hospodářské a kulturní vztahy s těmito zeměmi. V této souvislosti zároveň označil Bulharsko a Československo za uzavřené společnosti porušující základní lidská práva a NDR s Bulharskem obvinil z výcviku, vyzbrojování a podpory teroristů. Bush a následně v lednu 1984 i ministr zahraničí Shultz napadli rozdělení Evropy, které označili za primární příčinu napětí mezi Východem a Západem.

Podobný trend pokračoval i v období druhé Reaganovy administrativy. Neustále byla uplatňována politika diferenciace, když například v závěru roku 1985 USA posílily cestovní restrikce vůči Bulharsku, Československu, Polsku a NDR.

Ve stejné době, krátce po prvním summitu Reagana s Gorbačovem, došlo k opětovnému zintenzívnění amerických aktivit ve vztahu k jednotlivým evropským komunistickým státům. Při návštěvě Maďarska v prosinci 1985 ministr zahraničí Shultz zdůraznil, že by vzájemné vztahy mohly být posíleny, pokud budou úspěšně pokračovat další jednání Reagana s Gorbačovem. Následně pověřil vedením záležitostí týkajících se vztahů s východní Evropou svého náměstka Whiteheada, který do této oblasti v letech 1986-88 podnikl šest cest a v listopadu 1987 se stal nejvyšším americkým představitelem, který kdy navštívil NDR. Whitehead, přestože v roce 1988 částečně ocenil změnu chování SSSR vůči svým satelitům, potvrdil názor Reaganovy administrativy, že dlouhodobé sovětské úsilí udržet hegemonní pozici ve vztahu k východoevropským zemím zůstává nezměněno.

Vývoj vztahů USA se sovětskými satelity zůstal i ve druhé polovině 80. let ve stínu jednání představitelů obou supervelmocí. Přesto prezident Reagan na každém summitu s Gorbačovem kladl velký důraz na problematiku dodržování lidských práv v SSSR i v dalších komunistických státech, neboť si byl vědom toho, že bez kontinuálního nátlaku nebude této otázce věnována dostatečná pozornost.

I když přístup Reaganovy vlády k SSSR obsahoval kombinaci mnoha prvků, které měly vést k ovlivnění sovětského chování směrem k pozitivní změně, hmatatelné výsledky přinesla i snaha zaměřit pozornost na další komunistické státy. SSSR byl tímto americkým chováním značně znepokojen, stejně jako jeho mnohé satelity. Naopak země mající ambice posilovat svoji nezávislost na SSSR byly ve svém úsilí významně podpořeny. Reaganova protisovětská a protikomunistická rétorika, v níž často zmiňoval neblahý osud států pod sovětskou nadvládou a která doplňovala jednotlivé politické kroky administrativy, zneklidnila zvláště v první polovině 80. let sovětské vedení natolik, že nebylo schopno žádné významnější politické akce; a kromě toho měla velmi pozitivní vliv na posilování protirežimního smýšlení občanů komunistických států.

Reaganova razantní politika vůči Sovětskému svazu zásadní měrou přispěla ke konci studené války a k rozpadu komunistického bloku a SSSR. Paradoxem je, že Reaganův přínos stále zůstává nedoceněn jak v USA, tak v Evropě, zatímco Michail Gorbačov získal aureolu mírotvorce. Nechci zpochybňovat jeho přínos, ale ve srovnání s Reaganovým byl pouze marginální, neboť sovětský vůdce postupem času uznal nutnost akceptovat návrhy vypracované právě Reaganovou administrativou, které se staly základem většiny americko-sovětských smluv podepsaných ve druhé polovině 80. a na počátku 90. let.

Autor je asistující interní doktorand na katedře politologie FSS MU. Zaměřuje se na zahraniční politiku USA a vztahy mezi zeměmi Blízkého východu, zvláště na problematiku izraelsko-palestinského konfliktu, přičemž tyto problematiky také vyučuje.

Diskuse