Komentář: KDU-ČSL: hledání v období změn

KDU-ČSL v polistopadové české politice vždy patřila k nejvýraznějším stranicko-politickým subjektům. Pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků se však většinou soustředila na její vnější politické aktivity, na její roli v jednotlivých vládách či postoje při hlasováních v parlamentu. Zřídka se však do centra pozornosti dostávalo dění uvnitř lidové strany. Zdálo se, jako kdyby známé heslo z volební kampaně v roce 1996 označující KDU-ČSL za "klidnou sílu" spíše vyjadřovalo její vnitřní poměry než působení lidovců na české politické scéně. Proto také byli mnozí pozorovatelé upřímně překvapeni, když se v posledních měsících navenek projevily vážné spory uvnitř strany, které posléze vyvrcholily na jihlavském sjezdu KDU-ČSL vyrovnaným soubojem o funkci předsedy, v němž Cyril Svoboda porazil Jana Kasala.

Personální nestabilita

Pozornost věnovaná jihlavskému sjezdu KDU-ČSL sdělovacími prostředky, ale i politiky ostatních stran, byla nebývalá a naznačovala, že tento sjezd je chápán jako možný zlomový moment v politice lidové strany, který rozhodne o jejím dalším směřování. Důležitost jihlavského rozhodnutí je na první pohled patrná. Uvážíme-li až neuvěřitelné turbulence, kterými vedení lidové strany v posledních měsících procházelo, budou výsledky sjezdu zřejmě alespoň na čas znamenat přinejmenším částečné zklidnění vnitrostranické situace.

Problémy ve vedení KDU-ČSL bylo v posledních měsících možno dobře sledovat na pozoruhodných personálních rošádách, které o situaci strany vypovídaly více než vcelku opatrná vzájemná kritika čelných lidoveckých politiků. Připomeňme si jen osudy několika hlavních protagonistů. Jeden z mediálně nejvýraznějších politiků lidové strany Miroslav Kalousek byl ještě nedávno místopředsedou strany a měl se podle představ lidoveckého vedení stát také důležitým členem čtyřkoaliční stínové vlády. Nejen že se to ze známých důvodů nestalo, ale dnes M. Kalousek navíc nemá ani žádnou významnější vnitrostranickou funkci. Nebo Jaroslav Kopřiva. Není to tak dlouho, co ve vnitrostranickém hlasování o kandidáta na lídra Čtyřkoalice porazil Cyrila Svobodu. Když se Svoboda nakonec přece jen lídrem Čtyřkoalice stal, byl Kopřiva zvolen na jeho dřívější pozici prvního místopředsedy KDU-ČSL. Od té chvíle neuplynulo ani pár týdnů a nový první místopředseda už není ani "obyčejným" místopředsedou (z hlediska popisovaných změn není důležité, že na tyto funkce nekandidoval). A zapomenout nesmíme ani na Cyrila Svobodu. Ten byl od roku1999 prvním místopředsedou strany a v této funkci neúspěšně kandidoval na lídra Čtyřkoalice. Nakonec tuto pozici jiným způsobem získal a následně se vzdal své vnitrostranické funkce, aby o několik dní později rezignoval i na post lídra Čtyřkoalice, o nějž předtím tolik bojoval. Poraženým však zůstal sotva pár týdnů, protože byl překvapivě zvolen do funkce předsedy KDU-ČSL, která je důležitější než ty dvě, které předtím opustil.

Zmiňuji tato známá fakta jen proto, že ve svém celku velmi dobře ukazují, jak "dynamická" a nestabilní byla situace ve vedení KDU-ČSL v posledních měsících. Z tohoto hlediska není potom tak překvapivé, že původně nevolební sjezd (mandát vedení KDU-ČSL měl trvat ještě dva roky) se nakonec změnil ve volební souboj. Neexistovala už totiž jiná cesta, jak po předcházejících událostech stabilizovat vnitrostranickou situaci. Navíc vedení KDU-ČSL potřebovalo obnovit nebo získat mandát pro další rozhodování v rámci Čtyřkoalice, protože jeho dosavadní postup ve čtyřkoaličních jednáních byl tak nešťastný, že část členské základny znejistil (viz Proglas 3/2001). Není pochyb o tom, že právě to se z různých důvodů stalo katalyzátorem konfliktu uvnitř KDU-ČSL, který byl nakonec navenek personalizován v souboji Kasal versus Svoboda.

Vývoj v lidové straně ovšem není tak překvapivý, jak na první pohled vypadá. Konflikt uvnitř KDU-ČSL není v žádném případě možno redukovat na osobní střet dvou stranických konkurentů, protože napětí a střety v lidové straně mají mnohem hlubší příčiny.

Tradiční konfliktní linie

Především je potřeba říci, že KDU-ČSL působí jako "klidná síla" jen při velmi povrchním pohledu. Pro vnitřní život strany to vůbec není označení výstižné. Nesprávný dojem o jednomyslnosti a bezkonfliktnosti lidoveckého vnitrostranického života byl dlouho posilován vysokým stupněm loajality členské základny a její značnou integrací a také tím, že zde trvale existují tendence neřešit vnitřní neshody prostřednictvím médií, ale v rámci tradičních stranických mechanismů. Svou roli zde sehrávalo i to, že lidovci byli dlouho velkou částí médií podceňováni a považováni za nezajímavou stranu, jejíž vnitřní život postrádá dramatičnost. Přitom v lidové straně, stejně jako v jiných stranách, existují latentní názorové proudy a různě se strukturující zájmové skupiny definované ideově, geograficky či personálně, jejichž vzájemná koexistence pochopitelně osciluje mezi spoluprací a konfliktem. U demokratické strany s více než padesátitisícovou členskou základnou tomu ani nemůže být jinak.

Specifikem lidové strany v rámci našeho stranicko-politického systému je to, že se její struktura vyvíjela se značným stupněm personální, organizační a ideové kontinuity více než jedno století. Některé konfliktní linie se uvnitř strany v nepatrných obměnách neustále reprodukují a je možno je s drobnými diferencemi identifikovat nejpozději od dvacátých či třicátých let minulého století. Mezi tyto konfliktní linie patří především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany nebo spor mezi stoupenci konzervativnější (a pravicovější) orientace lidové strany a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru (což je mimochodem prvek napětí, který je dán už způsobem vzniku ČSL v roce 1919). Stejně tak lze za tradiční považovat napětí mezi zastánci uzavřenější a nábožensky zřetelněji definované podoby křesťanské strany a těmi, kteří jsou přesvědčeni, že je potřeba stranu a její orientaci měnit a více otevírat. Tyto konfliktní linie nabývají samozřejmě v různých historických obdobích odlišných podob a jejich význam se posunuje, ale latentně jsou uvnitř KDU-ČSL stále přítomny a v okamžicích nejistoty nabývají na významu. Proto je - podobně jako např. diference mezi Šrámkem a Staškem ve třicátých letech - nutno i současný spor mezi Kasalem a Svobodou interpretovat nikoliv jako pouhý střet dvou osobností, ale jako jistou personifikaci existujících konfliktních linií. Napětí uvnitř strany bylo ve skryté formě přítomno také po celá devadesátá léta a kromě některých viditelných personálních diferencí (např. Lux-Baudyš, do jisté míry i Lux-Kasal) se navenek projevovalo např. diskusí o možné spolupráci s ČSSD apod. Ostatně výrazem různých pozicí ve straně je možná neúmyslně i sám název, který na jedné straně signalizuje směřování k moderní evropské křesťanské demokracii a na straně druhé ukazuje hluboké sepjetí s vlastní (mnohdy problematickou) minulostí, včetně onoho - od samého počátku nepravdivého - adjektiva "československá".

Zmíněné konfliktní linie jsou vzhledem k charakteru strany logické, nezbytné a do jisté míry i žádoucí, protože poskytují vnitřnímu politickému životu lidové strany potřebnou dynamiku. Lidovci mají ovšem tendenci vnitřní diference zamlčovat, nepřiznávají je často ani sami sobě a tím se zbavují možnosti využívat je k diskusi a měnit je tak v pozitivní prvek vnitrostranického života. Za normálních okolností však nepředstavují konfliktní linie pro stranu žádné větší nebezpečí. Stejný volební souboj mezi Kasalem a Svobodou, tedy zjednodušeně řečeno mezi představiteli dvou proudů uvnitř lidové strany, proběhl už před dvěma lety, aniž by tehdy byl projevem nějaké větší krize. Oba politici si nakonec rozdělili dvě nejvyšší funkce ve straně a zdálo se, že se vše bude v dalších čtyřech letech odehrávat podle obvyklého scénáře.

Nabízí se proto otázka, proč tomu tentokrát tak nebylo a proč v KDU-ČSL propukl viditelný a vedoucími představiteli do jisté míry i přiznaný vnitrostranický konflikt, který byl dokonce označován za krizi. Slovo krize je ovšem v tomto případě přece jen přehnané, protože události v KDU-ČSL zatím spíše signalizují vcelku běžný střet o další směřování strany, což není u stranicko-politických subjektů nic neobvyklého. Vzhledem k tradici lidové strany však přece jen překvapuje otevřenost vnitřního konfliktu a míra, s níž probíhal před zraky veřejnosti. To by bylo možno vysvětlit dvěma různými způsoby. Na jedné straně může viditelnost vnitřního střetu znamenat jen to, že KDU-ČSL se zbavuje některých svých specifik a stává se i svým vnitrostranickým životem moderní politickou stranou. Na druhé straně by ovšem průběh posledních událostí mohl být skutečně signálem určitých krizových momentů uvnitř strany, při nichž selhaly stereotypní formy zákulisního řešení vnitřních konfliktů. Není ani vyloučeno, že se v tomto případě projevily obě zmíněné tendence dohromady.

Dědictví Josefa Luxe

Odpověď na otázku, proč se tradiční konfliktní linie, s nimiž se strana už dávno naučila dobře žít a zacházet, najednou vymkly obvyklé kontrole, není příliš jednoduchá. Abychom tuto odpověď mohli poskytnout, budeme se muset vrátit k osobě nejvýznamnějšího polistopadového politika KDU-ČSL Josefa Luxe, protože se stále více ukazuje, že úspěchy, ale i mnohé problémy současné lidové strany jsou spojeny s jeho politickou činností.

Ať už se díváme na roli Josefa Luxe v české politice jakkoliv, není s jistým odstupem pochyb o tom, že to byla právě jeho politická osobnost, která dokázala různé proudy uvnitř lidové strany rozhodujícím způsobem stmelovat. Lux po svém překvapivém zvolení do čela strany v září 1990 dokázal lidovce bezpečně vyvést z hrozící izolace mezi demokratickými politickými subjekty, do které se strana, těžce překonávající vlastní minulost, začala dostávat díky politice Josefa Bartončíka a jeho skupiny. Luxovi se také postupně dařilo - zvláště v první polovině devadesátých let - profilovat ČSL jako křesťanskou stranu, jejíž přirozené místo je v pravé části stranicko-politického spektra, což byla ostatně představa, s níž šel na žďárském sjezdu do boje o předsednické křeslo a s níž se také proti svým sedmi tehdejším konkurentům prosadil. KDU-ČSL se tak nadlouho stala součástí pravicových vlád a pozvolna se snažila přeměňovat z konfesijní politické strany v modernější, křesťansko-demokratický stranicko-politický subjekt. V tomto vývoji měl Josef Lux výraznou iniciační a integrační úlohu, která zřetelně poznamenala vnitřní poměry v KDU-ČSL.

Nejpozději od druhé poloviny roku 1996 však Josef Lux začal politickou profilaci strany posouvat více do "středu", zřejmě ve snaze zvýšit její koaliční potenciál směrem k sociálním demokratům a učinit z ní "rozhodující" stranicko-politický subjekt. Rozhodující v tom smyslu, že by bez něj nebylo možno sestavit ani středo-pravou, ani středo-levou vládu, což by mohlo posílit politický vliv lidovců uvnitř jakékoliv potenciální koalice. Tento posun, který našel odraz i v politické rétorice strany, měl však dopad také na vnitřní život KDU-ČSL, protože umožnil výraznější profilaci i tomu křídlu, které přirozenějšího spojence vidělo ve stranách s větším akcentem na sociální otázky než např. v konzervativně-liberálních politických subjektech typu ODS. V souvislosti s tímto vývojem se strana také otevřela politikům s profilem, který neodpovídal tradiční představě lidoveckého politika. Šlo např. o osobnosti se sociálně-liberální nebo sociálně-ekologickou orientací (Pithart, Bursík), jejichž působení v KDU-ČSL by v první polovině devadesátých let bylo nemyslitelné. Tyto tendence byly ještě posíleny stále významnější politickou rolí, kterou Josef Lux a nakonec i celá lidová strana postupně získávali v období vládní krize v letech 1997 a 1998, přičemž nelze pominout ani skutečnost, že na těchto událostech měl právě Josef Lux výrazný podíl. Nemá smysl se podrobněji vracet k tomuto období, o němž jsme ostatně na stránkách Proglasu psali dostatečně. Z hlediska sledovaného tématu je jen důležité připomenout, že tehdy hrál Josef Lux velmi riskantní politickou hru, kterou - částečně už při volbách v roce 1998 a především při následném sestavování vlády - prohrál. Jeho předčasný odchod z politiky mu bohužel již neumožnil KDU-ČSL z této situace vyvést.

Lidová strana tak zůstala bez své klíčové politické osobnosti uprostřed velmi složitého období, kdy procházela řadou vnitřních změn, kdy se měnila její pozice v rámci stranicko-politického spektra a především, kdy se poprvé ocitla v opozici. Situace byla o to těžší, že to byl právě Josef Lux, který mnohé z těchto změn inicioval a realizoval. Lidovci v té době často působili tak, že podporují Luxovu politiku proto, že mu věří jako osobnosti a příliš se neptají na to, co má vlastně být jejím cílem. Není se tedy co divit, že se po Luxově odchodu z politiky - a ještě více po jeho předčasné smrti - strana vyznačovala jistou bezradností, a že v ní dříve či později musel propuknout boj o její další směřování.

Ambice a reálná politická síla

V roce 1995 jsem ve své knize Katolicismus a politika napsal, že KDU-ČSL vykazuje z hlediska dalšího vývoje celou řadu problematických ukazatelů (sociální složení členské a voličské základny s převládajícími voliči s nižším vzděláním, vyšším věkovým složením, z malých obcí, s vysokým podílem k zemědělství příslušejícímu obyvatelstvu) s regresivní tendencí a že pokud se jí nepodaří tyto faktory změnit, nemusela by v roce 2004 překonat pětiprocentní hranici a dostat se do Poslanecké sněmovny. Tato "prognóza" byla později často citována různými autory s větší či menší mírou pochopení. Její součástí bylo totiž konstatování, že je platná pouze tehdy, pokud budou přetrvávat ony nepříznivé indikátory, na jejichž základě byla vystavěna. Ukázalo se, že se tyto faktory proměňují z hlediska KDU-ČSL pozitivním způsobem. Vývoj ve struktuře členské a voličské základny KDU-ČSL vykazuje od poloviny 90. let zřetelné zlepšení, a kritický scénář se tedy jistě nenaplní. Lidové straně se podařilo získat lepší pozice ve městech, výrazněji je mezi jejími voliči zastoupena střední generace, pestřejší je struktura povolání apod. V současnosti není pravděpodobné, že by další parlamentní existence této strany mohla být ohrožena. Tento vývoj navíc dokládá schopnost strany adekvátně se přizpůsobovat měnícím se sociálním podmínkám.

Na druhé straně bývá komentátory často přehlížen fakt, že KDU-ČSL nikdy nezískala výraznější úspěch v rozhodujících volbách. Není pochyb o tom, že strana je vzhledem ke kontinuitě svého vývoje velmi silná v komunální a místy v regionální politice (což lze doložit volebními výsledky, i když celostátní procentuální zisk v komunálních volbách byl max. 10,6%) a že díky svému postavení ve středu stranicko-politického spektra jsou její kandidáti v rámci volebního systému do českého Senátu velmi úspěšní. Podíváme-li se však na výsledky nejdůležitějších voleb, tedy voleb do Poslanecké sněmovny, zjistíme, že zde lidová strana nikdy nezískala více než 9 procent (1990: 8,4%, 1992: 6,3%, 1996: 8,1%, 1998: 9,0%), a to i přesto, že ji v různých obdobích ten či onen průzkum přisuzoval téměř dvojnásobek. V případě lidové strany tak opakovaně vzniká určitá disproporce mezi její zamýšlenou rolí na české politické scéně a reálnou politickou podporou, které se jí od voličů dostává. Je ovšem třeba poznamenat, že toto napětí není často dáno jen ambicemi lidové strany, ale v posledních letech spíše tím, že jsou její představitelé (médii, politiky jiných stran nebo politiky bez stranické příslušnosti) tlačeni do rolí, pro něž nemají dostatečné politické zázemí. Nejvýrazněji se tyto tendence projevily v souvislosti s opakovanými úvahami o možném premiérském postu pro Josefa Luxe, do podobné pozice se postupně dostává Cyril Svoboda. Pro vnitřní vývoj strany jsou ale tato očekávání a s nimi spojené úsilí spíše negativní, protože opakovaný a ve střednědobé perspektivě i neodvratitelný neúspěch vždy znejišťuje členskou a voličskou základnu a ztěžuje kontinuální rozvoj strany a výběr přiměřené strategie.

Přes všechny úspěchy v komunálních, krajských a senátních volbách může hrát KDU-ČSL podstatnější roli v české politice pouze tehdy, pokud se jí podaří výrazněji uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny. V určitém období se zdálo, že úsilí o tento úspěch spojuje lidová strana s existencí Čtyřkoalice, což se ukázalo jako velmi komplikované, možná i riskantní (viz Proglas 3/2001). Další vývoj Čtyřkoalice - a tedy roli KDU-ČSL v její integraci nebo případné transformaci do méně početného politického subjektu - je v současnosti velmi obtížné předvídat.

Křesťanská demokracie. Ale jaká?

Před další případnou integrací v rámci Čtyřkoalice, ale vlastně pro jakoukoliv čtyřkoaliční diskusi o společném postupu bylo pro KDU-ČSL nezbytné personálně stabilizovat své vedení a vyjasnit poměr sil mezi jednotlivými proudy, aby bylo jasné, kdo a s jakým mandátem může za stranu hovořit. Zdá se, že tento úkol jihlavský sjezd KDU-ČSL alespoň dočasně splnil. Ještě mnohem důležitějším a náročnějším úkolem však bude rozhodnout o další orientaci strany a stanovit, kam má vývoj KDU-ČSL vlastně směřovat. Tvrzení, že už je to dávno zřejmé, a že se KDU-ČSL postupně stává moderní evropskou křesťanskou stranou, není ničím víc než politickou frází. Otázka totiž už dávno nestojí, zda se má KDU-ČSL stát křesťansko-demokratickou stranou (tento problém byl rozhodnut v polovině devadesátých let), ale klíčový problém dnes je, jakou křesťansko-demokratickou stranou má být.

Snaha o začlenění mezi evropské křesťanské demokracie je u KDU-ČSL dobře patrná prakticky ze všech programových dokumentů, které strana ve druhé polovině devadesátých let přijala. Programové dokumenty odrážejí její úsilí překonat charakter tradicionalistické konfesijní strany směrem k moderní křesťanské demokracii. To se projevuje mj. i tím, že výrazným impulsem pro programatiku strany jsou jiné západoevropské křesťansko-demokratické strany, především německá CDU. KDU-ČSL dalekosáhle převzala programové dokumenty německých křesťanských demokratů a snažila se s jejich inspirací formovat svou stranickou politiku. Tento proces ovšem není jednoduchý a cesta od přijetí těchto dokumentů po jejich skutečnou akceptaci členskou základnou bude ještě dlouhá. Dobrým příkladem napětí mezi programovým vymezením strany a postoji členské základny může být např. názor lidovců na evropskou integraci. Podle svého programového vyjádření je KDU-ČSL nejvíce proevropskou stranou na naší politické scéně (ve svých programových dokumentech se dokonce už od roku 1997 hlásí k myšlence evropské ústavy apod.), což lze vysvětlit právě inspirací programovými dokumenty německých křesťanských demokratů. Podle opakovaných průzkumů je ovšem mezi příznivci KDU-ČSL proevropská orientace (měřená např. hlasováním v hypotetickém referendu o vstupu ČR do EU) mnohem menší než např. u stoupenců ODS (v roce 2000 např. podle výzkumu Sofres Factum bylo pro vstup do EU 88% příznivců ODS, 86% příznivců Unie svobody, u ČSSD to bylo 66%, zatímco u KDU-ČSL jen 62% příznivců). Podobných diferencí mezi reálnými politickými a ideovými postoji členské základny a programovým vymezením strany by bylo možno nalézt více.

V polovině devadesátých let se zdálo, že KDU-ČSL směřuje k tomu pojetí křesťansko-demokratické politiky, které představují německé a rakouské křesťanské strany, jež je možno současně považovat za významné konzervativně-liberální pravicové politické síly. Čeští lidovci byli ovšem od počátku v jiné pozici, protože vzhledem k historickým, sociálním a politicko-kulturním faktorům nemohli v české politice nikdy hrát roli dominantní síly v pravé části politického spektra, jako se to po dlouhá desetiletí daří jejich sesterským stranám v německy mluvících zemích. Nicméně mnohé nasvědčovalo tomu, že po zániku KDS by KDU-ČSL mohla aspirovat na roli reprezentantky křesťansko-demokratického proudu v rámci české pravice. Toto pojetí - pokud ho opravdu někdy měla - začala lidová strana pod vedením Josefa Luxe opouštět na přelomu let 1996 a 1997. Tendence zaujmout v pomyslném politickém spektru místo více v politickém středu a mít tak možnost být přirozenou součástí jak středopravých, tak - možná především - středolevých vládních koalic, však lidovou stranu více vzdaluje od německého modelu křesťanské demokracie a přibližuje ji to spíše jinému typu křesťansko-demokratických stran, které známe např. z Belgie či Nizozemí. Přibližování se středové pozici napovídají i výzkumy politické orientace příznivců KDU-ČSL. Např. podle výzkumů zjišťujících deklarovanou pravicovou nebo levicovou orientaci občanů na sedmibodové škále, kde 4 představuje politický střed, jsou u voličů KDU-ČSL dlouhodobě zjišťovány hodnoty indexu přibližně 4,5 (pro srovnání ODS: 5,5, US: 5,1, ČSSD: 3,5, KSČM: 2,3; zdroj Sofres-Factum). Z toho vyplývá, že příznivci KDU-ČSL se identifikují jako velmi slabý pravý střed, ale pomyslnému středu politického spektra stojí nejblíže ze všech ostatních pravicových politických stran. (Pokud uvážíme, že celkově převládá spíše pravicová orientace a že celkový index je dlouhodobě vyšší než čtyři, pak jsou příznivci KDU-ČSL faktické středové orientaci nejblíže ze všech českých parlamentních stran vůbec.) Navíc je zřejmé, že v tomto hypotetickém schématu zaujímají místo přesně uprostřed mezi indexem vykazovaným stoupenci ODS a ČSSD. I tato skutečnost nepřímo potvrzuje, že pozice ve středu politického spektra není už jen taktická záležitost vedení lidové strany, ale že zřejmě odpovídá představám její členské a voličské základny.

Vzhledem k těmto skutečnostem je nezbytné připustit, že KDU-ČSL nelze nadále pokládat za přirozenou, byť občas nespolehlivou součást české pravice, jak to mnoho analytiků - mě nevyjímaje - činilo ještě po volbách v roce 1998. Musíme přiznat, že KDU-ČSL z různých důvodů změnila nebo spíše modifikovala svoji pozici v rámci českého stranicko-politického spektra a skutečně dnes představuje jeho střed. (Na tomto konstatování nic nemění skutečnost, že v jednotlivých ukazatelích, např. ve vztahu k určitému typu hodnot, se příznivci KDU-ČSL profilují výrazně konzervativně.) Budeme-li akceptovat tuto představu, pak bude mnohem snazší správně interpretovat politické kroky lidové strany i její vnitřní vývoj. Konflikt mezi Svobodou a Kasalem je kromě mnoha jiných faktorů také výsledkem hledání a potvrzování taktiky v rámci nové středové pozice, protože dosavadní strategie, ať už realizované Josefem Luxem nebo Janem Kasalem, byly v posledních třech letech neúspěšné. Svoboda je svým způsobem zosobněním onoho posunu do politického středu. Do osoby Cyrila Svobody tak mnozí lidovci vtělují naději, že tento politik, který je skutečně v mnoha směrech jiný než jeho předchůdci ve stranické funkci, je dokáže vrátit do vládních pozic. Už se ostatně ukázalo, že Svoboda je více akceptovatelný jak pro Unii svobody, tak i pro sociální demokraty a konec konců i pro různé politické iniciativy, jejichž podporu se lidovci v poslední době také snaží získat. Do jaké míry však toto všechno stačí na úspěšné vedení tak komplikované strany, procházející navíc obdobím nejistoty a hledání, zůstává otevřenou otázkou.

Rozhodně si ale musíme zvyknout na to, že KDU-ČSL už není žádnou statickou, tradicionalistickou politickou silou, v níž jsou vnitrostranické demokratické postupy jen vnějším orámováním mnohem podstatnějších rozhodovacích kanálů. Nejistota posledních tří let způsobila, že v KDU-ČSL probíhá demokratický a stále více čitelný boj o orientaci strany, v němž se střetávají nejen osoby, ale i více či méně dobře zformulované politické koncepce. V hledání nových politických možností se lidová strana otevřela dokonce takovým způsobem, že zvolila do svého čela politiky, kteří do strany vstoupili teprve ve druhé polovině 90. let (Roithová, ale i Svoboda) a nemají za sebou onu stmelující stranickou zkušenost, jež bývala pro lidovecké politiky typická. I důslední kritici lidové strany dnes musejí přiznat, že na cestě za politickým úspěchem se KDU-ČSL odhodlala k viditelným změnám, které by před několika lety jen málokdo dokázal předvídat.

Nadšený potlesk, který díky tomu lidová strana z řady míst sklízí, by rozumné politiky v jejích řadách neměl mýlit. Nemůže totiž zastřít skutečnost, že cesta, kterou se lidovci v posledních letech vydali a která je prozatímně završena volbou Cyrila Svobody, je plná rizik. Pozice v pomyslném politickém středu je z dlouhodobého hlediska možná tou nejméně výhodnou a obtížně udržitelnou a navíc zpravidla brání rozvoji vlastní voličské základny. Svým způsobem je riskantní i takový předseda, o kterého tolik stojí kdekdo vně vlastní strany, protože to vyvolává otázku, zda skutečně dokáže reprezentovat určitý specifický profil lidové strany, a to zvláště v obtížném období čtyřkoaličního propojování. V KDU-ČSL se sice po jihlavském sjezdu mnohé vyjasnilo, ale období hledání a podstatných změn pro tuto stranu ještě zdaleka neskončilo.

Diskuse