Cesta k moci

Z připravovaného druhého vydání knihy Margaret Thatcherová a její politika

Kniha Cesta k moci (The Path to Power) byla poprvé vydána v roce 1995 nakladatelstvím HarperCollins v Londýně. Margaret Thatcherová ji věnovala památce svého spolupracovníka Keitha Josepha. Kniha má 656 stran a je rozdělena do šestnácti kapitol. Česky dosud vydána nebyla.

Název knihy naznačuje, že jejím tématem by měla být autorčina „cesta k moci". To v daném případě zahrnuje období od jejího narození do roku 1979, kdy se stala britskou premiérkou. Margaret Thatcherová ale neodolala a velkou část knihy věnovala i aktuálním událostem první poloviny 90. let, tj. období, kdy již ve funkci premiérky nepůsobila.

První kapitola knihy se věnuje letům 1925-1943, tedy období od autorčina narození do odchodu na studia v Oxfordu. Čtenáře zde zaujme popis fungování rodiny Robertsových z Granthamu. O své matce se Thatcherová zmiňuje jen málo, zato otec představuje v jejím ideovém formování zřetelně mimořádnou autoritu. Nejedná se ovšem zdaleka o konzervativní rodinu. Otec Alfred Roberts byl klasický selfmademan první generace. Člověk, který nepocházel z privilegovaných poměrů a neměl za sebou žádné formální vzdělání. Přesto usilovnou prací dosáhl úspěchu - jako obchodník i jako politik; dotáhl to až na starostu. Pan Roberts nebyl členem žádné strany, ale považoval se za liberála klasického střihu. Byl členem Rotary klubu a vášnivým čtenářem politické a filozofické literatury.

Rodina byla samozřejmě křesťanská. Robertsovi patřili k metodistům a každou neděli se pravidelně účastnili bohoslužeb. Klasické protestantské ctnosti jako pracovitost, houževnatost, trvání na svém a pomoc bližnímu patřily k výbavě mladé Margaret Robertsové od samého počátku. Sama o tom píše: „Narodila jsem se do rodiny, která byla praktická, seriózní a intenzivně religiózní. Můj otec a matka byli oba oddaní metodisté (...) můj otec byl velmi žádaný jako dobrovolný kazatel v Granthamu a okolí." (str. 5) Pro další působení Margaret Robertsové bylo rodinné náboženské zaujetí velmi podstatné. Její svatba se ostatně uskutečnila v hlavním anglickém metodistickém chrámu ve Wesleyho kapli v Londýně. To svědčí o tom, že svou rodinnou náboženskou tradici ctila, byť se později přiklonila k anglikánské církvi. Vedla ji k tomu skutečnost, že její manžel Denis byl anglikán a s dětmi chodili v 50. a 60. letech na nedělní bohoslužby. Margaret dle svých vlastních slov nechtěla své děti stavět do situace, že by každý z rodičů chodil do jiného kostela. „Jejich" kostelem v místě, kde tehdy bydleli, byl tzv. Low Church, což je teologicky blízká konfese k metodismu. Jak sama uvádí: „John Wesley sám sebe až do smrti považoval za člena anglikánské církve. Necítila jsem, že bych překročila nějakou velkou teologickou bariéru." (str. 105)

Pro českého čtenáře je zajímavé to, že metodistická církev byla velmi výrazně ovlivněna českou reformací a především působením ochranovské Jednoty bratrské. John Wesley, zakladatel metodismu, totiž navštívil českobratrskou kolonii v Ochranově (Herrnhut) v dnešním Německu a teologicky byl jejím učením značně ovlivněn. Metodismus byl v anglosaském prostředí chápán jako misie uvnitř anglikánské církve, později z něj vznikla samostatná konfese, jež patří mezi protestantskými církvemi k těm, jež kladou větší důraz na individuální odpovědnost a přísné požadavky na každého jednotlivého věřícího včetně povinnosti starat se osud dalších lidí okolo sebe. Robertsova rodina žila v naprostém souladu s tímto náboženským přesvědčením.

Margaret sdílela s otcem zaujetí pro politiku a veřejný život. V rodině se hodně četlo. Každý den to byl konzervativní deník The Daily Telegraph, dále pak The Methodist Recorder, Picture Post a John O'London's Weekly. Kromě novin a časopisů se četly i knihy a poslouchalo rádio. Mladá Margaret se tak stávala svědkem dramatických událostí počínaje italským vpádem do Etiopie přes španělskou občanskou válku až po Mnichovskou dohodu a druhou světovou válku. Když válka začala, bylo jí čtrnáct let. Na Grantham se v jejím průběhu uskutečnilo jednadvacet německých náletů, během nichž přišlo o život 78 lidí. Na jaře 1942 se mladá Margaret svého otce na procházce zeptala, jak a kdy to všechno skončí. Odpověděl jí: „Nevíme jak, nevíme kdy, ale nemáme pochyb o tom, že vyhrajeme." (str. 34)

Gowns-woman

Druhá kapitola knihy je nazvána „Gowns-woman" (Akademička) a věnuje se období let 1943-1947, kdy autorka studovala na univerzitě v Oxfordu. Mladá Margaret byla prvním členem rodiny Robertsových, kdo studoval na jedné ze dvou nejslavnějších britských univerzit - Oxfordu nebo Cambridge -, jež Britové souhrnně označují jako „Oxbridge". Rodiče mladé Margaret byli na tuto skutečnost patřičně hrdí - stejně jako ona sama. Přestože mohla studovat mnohem blíže svému domovu na univerzitě v Nottinghamu, nikdy o to neusilovala.

Léta 1943-1947 byla pochopitelně i v Oxfordu silně ovlivněna světovými událostmi. Margaret zde prožila poslední dva roky války, vítězství, Churchillovu volební porážku i nástup labouristů k moci. Hlavním tématem jejího studia ale byla chemie a vědecké uvažování vůbec. V pamětech se obsáhle věnuje použití atomové bomby na konci druhé světové války. S hrdostí konstatuje, že již v té době rozuměla vědecké podstatě jaderné reakce a využití atomové zbraně k ukončení války schvalovala.

Ani v Oxfordu neztratila svou víru a zůstala věrna metodismu. Téměř každou neděli chodila do kostela Wesley Memorial Church. Zapojila se i do politické činnosti - prostřednictvím Oxford University Conservative Association (OUCA). Zde začala de facto její politická kariéra. V březnu 1946 se stala pokladnicí OUCA, v říjnu téhož roku její prezidentkou. Byla teprve třetí ženou, jíž se této pocty dostalo. Jako funkcionářka OUCA se také poprvé dostala na celostátní univerzitní konferenci Konzervativní strany. Během studia v Oxfordu se seznámila s mnoha budoucími významnými osobnostmi své země. V pamětech jich vyjmenovává poměrně hodně. Za zaznamenání stojí její vzpomínka na významného labouristického politika Tonnyho Benna. Říká o něm, že spolu téměř nikdy nesouhlasili, ale že byl neuvěřitelně galantní a jejich vztah byl velmi přátelský, protože oba sdíleli stejnou konfesi.

Studovat na Oxfordu v přelomové době konce druhé světové války muselo být velmi zajímavou zkušeností. Británie válku vyhrála, Churchill ale krátce po ní neuspěl ve volbách, a začala éra labouristického socialismu. Mladou Margaret to přitahovalo, na druhou stranu však byla i praktická a chtěla si život zařídit po svém. Usilovala proto o řádné dokončení studia a získání zaměstnání. Nakonec absolvovala s celkovým výsledkem „Second", což v češtině odpovídá celkovému hodnocení 2.

House Bound

Třetí kapitola s názvem „House Bound" pokrývá poměrně dlouhé období let 1947-1959, tedy roky, během nichž se z mladé absolventky Oxfordu Margaret Robertsové stala poslankyně Margaret Thatcherová. Bylo to období pro její život velmi důležité, protože během něj našla svého manžela a uzavřela s ním sňatek, porodila dvojčata, stihla vystudovat práva a k tomu ještě třikrát kandidovat do britského parlamentu. Muselo to být dvanáct hodně hektických let.

Po dokončení studia stálo na prvním místě nalezení vhodného zaměstnání. Po absolvování několika pohovorů byla Margaret přijata do oddělení výzkumu a vývoje firmy BX Plastics v Manningtree. Firma se zabývala výrobou širokého spektra plastických látek. Mladá Margaret začala pracovat a bydlela v nedalekém Colchesteru. Tam se také zapojila do činnosti místní asociace Konzervativní strany. Hned v říjnu 1948 byla vyslána na celostátní konferenci v Llandudno, na níž měla vystupovat. Nakonec k tomu nedošlo, protože příležitost dostal jiný politik. Podstatné ale bylo, že se zde seznámila se šéfem pobočky Konzervativní strany v Dartfordu, kde právě hledali vhodné kandidáty do parlamentních voleb. Margaret této šance využila. V roce 1950 se poprvé objevila na kandidátce.

Dartford byl pro Margaret důležitou křižovatkou. Dvakrát se zde pokusila dostat do Dolní sněmovny a dvakrát neuspěla. Pro její další kariéru to ale nebylo podstatné, protože o vítězství labouristického kandidáta v tomto okrsku nikdo nepochyboval. Důležité bylo spíše to, že se zapsala do povědomí veřejnosti. Jako nejmladší ženská kandidátka získala celonárodní publicitu, což se jí později velmi hodilo. A poznala zde i svého pozdějšího manžela. Dennis Thatcher byl o deset let starší, již rozvedený a dobře zajištěný manažer. Vznikla z toho láska, která přetrvala dlouhá desetiletí.

V prosinci 1951 se konala svatba - v Londýně, v hlavním metodistickém kostele Wesley Chapel na City Road; Margaret a Dennise oddával metodistický farář z Granthamu, reverend Skinner. V srpnu 1953 se pak novomanželům Thatcherovým neočekávaně narodila dvojčata, jež dostala jména Mark a Carol. Lékaři objevili tuto skutečnost poměrně pozdě, a tak se dvojčata dostala na svět císařským řezem. Z Margaret se stala mladá maminka. Svůj nový úděl v pamětech popsala takto: „Citát, který často používala poslankyně Irene Ward z Tynemouth i já, zněl takto: ,Domov musí být vždy centrem života každého člověka, ale neměl by klást hranice jeho ambicím.' (...) Potřebovala jsem kariéru, taková jsem - stručně a jednoduše - prostě byla." (str. 81) Ještě v porodnici se tedy rozhodla, že se přihlásí ke studiu práv. Toto rozhodnutí pochopitelně vyžadovalo jistou reorganizaci rodinného života. Dennis ale vydělával dost na to, aby si rodina mohla pořídit pečovatelku, jež se o děti starala v době, kdy Margaret chodila do školy a připravovala se na advokátní zkoušky. Po úvaze se rozhodla specializovat na daňové právo, což se jí posléze v politice velmi hodilo.

Margaret Thatcherová byla přitahována politikou velmi silně i poté, co se stala matkou a začala znovu studovat. Dvě neúspěšné kandidatury v Dartfordu i skutečnost, že se přestěhovala do Londýna, ji vedly k hledání vhodného volebního obvodu, kde by mohla zkusit kandidovat znovu. Tentokrát již hledala mezi tzv. jistými obvody, tedy těmi, v nichž měla velkou šanci na úspěch. V takových obvodech ale existovala velká vnitrostranická konkurence. Margaret sice měla podporu stranické centrály, ve snaze získat místo na kandidátce jí to ale nepomohlo. V roce 1954 se neúspěšně pokusila získat kandidaturu ve volebním obvodu Orpington nedaleko Dartfordu, v letech 1957-1958 v obvodech Beckenham, Hemel Hempstead a Maidstone. Zkušenost byla stále stejná. Všude předvedla dobrý výkon, ale místní straníci se ihned začali ptát, jak chce skloubit péči o rodinu se dvěma malými dětmi s náročnou prací poslance. Přesvědčit volitele v takové situaci nebylo jednoduché, zvláště ne v 50. letech, kdy se obecně soudilo, že žena má být výhradně doma s dětmi a neusilovat o pracovní kariéru, natož v politice. Zajímavé je, že Dennis Thatcher svou ženu vždy velmi podporoval a jejímu politickému zápalu nijak nebránil. Právě naopak. Nakonec se to vyplatilo. V roce 1958 získala Margaret Thatcherová nominaci v londýnském volebním obvodu Finchley a v následujícím roce byla ve svých čtyřiatřiceti letech zvolena poslankyní.

Poslankyně

Čtvrtá kapitola knihy je věnována období let 1959-1964. Tato perioda představovala v životě mladé poslankyně zásadní zlom, a to jak v životě osobním, tak v životě politickém. V osobním životě bylo hlavní událostí úmrtí její matky v roce 1960, nástup obou dvojčat do školy a zakoupení nového rodinného domu. V politickém životě došlo k „uvedení" Margaret Thatcherové na národní politickou scénu. Konzervativní strana byla tehdy ve vládě, a tak si poslankyně mohla vyzkoušet jak roli parlamentní, tak i roli vládní (byť zatím ne ministerskou). Ve vládním aparátu zastávala post, jenž má v českém prostředí ekvivalent v pozici náměstka ministra. Z textu čtvrté kapitoly je zřejmé, že politika začala Margaret nesmírně bavit. Zajímavý je její postřeh, že cesta vzhůru v tehdejší Konzervativní straně vedla přes levicové křídlo. Lidé, kteří byli přesvědčením na pravici, to měli tehdy těžké i ve své vlastní straně. Důvodem byl pocit viny příslušníků „vládnoucí třídy", jenž byl mezi konzervativním establishmentem velmi rozšířený. Děti z bohatých aristokratických nebo buržoazních rodin s prvotřídním vzděláním ze soukromých univerzit cítily, že jejich bohatství a vzdělání je tváří v tvář chudobě nižších tříd jaksi nepatřičné.

K uvedenému pocitu přispěl i proces rozpadu Britského impéria a ztráta britské velmocenské pozice. Toto politické klima zahánělo všechny tradiční konzervativce do politické, kulturní i morální defenzívy. Margaret ale tímto pocitem viny, zdá se, nikdy netrpěla. Tím se od tradičního obrazu britského torye druhé poloviny 20. století velmi odlišovala - a to jí také dle mého soudu poskytovalo pevný základ pro její ideologickou ofenzívu. Nepocházela totiž z tradiční konzervativní (nebo chcete-li privilegované) bohaté rodiny. Byla z rodiny selfmademana, který vždy spoléhal hlavně sám na sebe a na své nejbližší. Byla také prvním příslušníkem rodiny, který vystudoval na Oxfordu - a jen díky tomu, že rodina tento krok podporovala a ona sama tohoto studia byla schopna. I následné studium práv bylo její vlastní iniciativou, za niž nemusela nikomu vděčit, snad s výjimkou svého manžela. Žila proto vždy v přesvědčení, že se za tradiční konzervativní hodnoty nemusí nijak stydět; dokonce v sobě nacházela dost sil k tomu, aby je aktivně prosazovala i ve veřejném životě.

Svět stínů

Pátá kapitola knihy je věnována letům 1964-1970. Je nazvána příznačně „Svět stínů", protože v tomto období byla Konzervativní strana v opozici. Margaret však svůj mandát v parlamentních volbách v roce 1964 i 1966 bez problémů obhájila. Tentokrát ale musela pracovat v opozičních lavicích, a to je role, jíž má v oblibě jen málokterý politik. Ostatně již Winston Churchill říkával, že politika se dělá nejlépe, má-li člověk nohy složené pod ministerským stolem. A něco na tom bude, protože i autorka si na opoziční roli stěžuje. Jak sama poznamenává, manžel tuto její frustraci cítil, a tak jí hned na počátku opoziční éry zakoupil tzv. věčný prsten na znamení lásky a oddanosti. Jemu samému se v byznysu vedlo dobře - a tím pádem celé rodině. Svůj podnik tehdy prodal i u nás poměrně známé firmě Castrol, jež se záhy spojila s firmou Burmah Oil. Denis Thatcher dál pracoval v managementu těchto firem a často cestoval po světě.

Margaret Thatcherová mezitím pokračovala ve své politické kariéře uvnitř Konzervativní strany. Klíčovou událostí pro její další směřování byla volba nového vůdce strany po prohraných parlamentních volbách 1964. Autorka říká, že strana místo změny politiky raději vyměnila svého vůdce, což byla pravda. Alec Douglas-Home rezignoval a do soutěže o nového lídra vstupovali jako favorité dva její dobří známí - Edward Heath a Reginald Maudling. Prvního z nich znala již z Dartfordu, neboť byl poslancem za sousední volební obvod. Druhého znala proto, že byl poslancem za obvod Barnet, hned vedle jejího obvodu Finchley. Thatcherová přiznává, že byla nejprve rozhodnuta hlasovat pro Maudlinga, ale nakonec hlasovala pro Heathe. Učinila tak na doporučení svého politického gurua Keitha Josepha, který ji k tomu přemluvil. To, že podpořila ve volbách budoucího vítěze, mělo na její další stranickou kariéru pozitivní vliv. Edward Heath si byl vědom toho, kdo jej podpořil, a své stoupence postupně povyšoval. Margaret díky tomu v roce 1967 poprvé usedla ve stínové vládě Konzervativní strany. Její vztah s Edwardem Heathem se ale pozdějšími událostmi vyhrotil.

Z celé páté kapitoly je nejzajímavější pasáží ta, jež se věnuje morálním, kulturním a sociálním změnám, které Británii přinesla druhá polovina 60. let. V roce 1966 hlasovala Thatcherová pro zákon, který odstranil trestní postih za dobrovolné homosexuální chování osob stejného pohlaví nad 21 let věku. V témže roce hlasovala také pro zákon, který umožnil umělé přerušení těhotenství pro ženy v případě, že hrozilo nebezpečí, že dítě bude fyzicky nebo mentálně handicapované, nebo v případě, že schopnosti ženy nepostačují k plnění role matky. V obou případech se podle vlastních slov rozhodovala se znalostí konkrétních případů, s nimiž se setkala v době výkonu advokátní praxe.

V otázce rozvodů zastávala nicméně již tehdy konzervativní postoj: v roce 1968 hlasovala proti rozvolnění pravidel pro rozvody. Vyhraněnou pozici zastávala také v otázce trestu smrti. Již v roce 1965 hlasovala proti návrhu na jeho zrušení v případě vraždy. Tentýž postoj pak zastávala v podstatě po celou dobu svého působení v Dolní sněmovně. Stát dle jejího mínění má nejen právo, ale i povinnost odejmout člověku svobodu a v krajním případě i život, pokud spáchá závažný kriminální čin vedoucí ke smrti nevinných lidí. Stát a vláda má dle Thatcherové povinnost chránit nevinné občany před kriminálníky, protože jde o součást jeho suverenity. Otázka odsouzení a popravení nevinného je pro autorku závažným argumentem, ale proti těmto nevinným obětem je potřeba postavit oběti vrahů, kteří se vrátili z vězení po vypršení trestu a pokračovali ve vraždění. Případů druhé kategorie je dle autorky více než případů kategorie první, a proto trvala na právu státu udělit trest smrti.

K legislativě liberalizující interrupce, homosexualitu a rozvody Thatcherová poznamenává, že realita se vyvíjela úplně jiným směrem, než měli zákonodárci v úmyslu. Většina tehdejších poslanců měla při přijímání těchto zákonů za cíl odstranit anomálie a nespravedlnosti, jež se děly v malém počtu případů. Místo toho ale podle autorky došlo ke vzniku méně odpovědné společnosti se známými následky obrovského počtu dětí vyrůstajících v rozvedených nebo neúplných rodinách. S podobně velkým odstupem se staví i k tehdejší populární kultuře minisukní, hippies, halucinogenních drog a bizarních hudebních a oděvních stylů; v sociálních, morálních a kulturních otázkách byla skutečně konzervativní. Svědčí o tom nakonec i rozsáhlá pasáž věnovaná obhajobě postojů kolegy ze stínové vlády Enocha Powella, jenž byl ze stínové vlády odvolán poté, co veřejně kritizoval liberální přistěhovaleckou politiku.

Ministryně školství

Šestá kapitola je věnována působení autorky na postu ministryně školství a vědy ve vládě Edwarda Heathe. Pokrývá tedy období let 1970-1974 a zabývá se především problémy školského resortu. Ministerská kariéra Margaret Thatcherové měla několik milníků, mezi něž patřilo odstraňování následků předchozí labouristické školské regulace, program výstavby a rekonstrukce základních škol a řešení problému školního mléka. Kromě těchto otázek se věnovala také přesunu sídla resortu ze staré budovy na Curzon Street do budovy nové na Waterloo.

Školské portfolio bylo v Británii a v celé západní Evropě od 60. let předmětem velkého politického zápasu. Levicově-liberální a socialističtí teoretici školství propagovali koncept jednotné, státem řízené školské soustavy. V téměř dokonalé podobě bylo takové školství vybudováno v Československu a v mnoha dalších komunistických státech. V západní Evropě byla tendence propagující totožné řešení velmi silná. V Británii tuto cestu propagovala především labouristická levice - a během své vlády v 60. letech také mnohé prosadila. Odpor proti „jednotné škole" byl ale v Británii poměrně značný, protože ohrožoval nejen tradiční církevní a soukromé školy, ale také dosud do značné míry autonomní a nezávislé střední školy a univerzity. Thatcherová byla přirozeně odpůrcem konceptu „jednotné školy". V praktické politice se proto snažila o to, aby zbytečná regulace škol byla zrušena; důraz naopak kladla na autonomii a nezávislost škol na politickém procesu a na jejich vzájemnou konkurenci a také na právo rodičů zvolit pro své děti školu podle svého.

Na postu ministryně školství získala Thatcherová první reálné zkušenosti s mediální kritikou. Týkala se případu „školního mléka", jež bylo v britských základních školách v té době poskytováno žákům zdarma. V situaci napjatého rozpočtu navrhla zrušení této poměrně nákladné politiky a přesun ušetřených peněz na program rekonstrukcí budov základních škol. Tento její záměr se ovšem setkal s obrovskou mediální kritikou, jíž nesla velmi těžce. Několikrát se rovněž musela vypořádat s protesty vysokoškolských studentů, včetně několikasethlavých demonstrací proti její politice. V těchto střetech se zformovala její politická houževnatost, kterou později zúročila na postu premiérky při hornické stávce a dalších konfliktech s odbory.

Pod Heathem

Sedmá kapitola knihy se věnuje celkové politice Heathovy vlády. Autorka zde podrobně rozebírá dvě základní kauzy tohoto vládního období, což byl vstup Británie do EHS a tzv. U-turn neboli obrat v hospodářské politice. Vstup Británie do EHS byl jedním z klíčových cílů premiéra Heathe. Využil skutečnosti, že ve Francii již nevládl generál de Gaulle a jeho nástupce Pompidou byl vstupu Británie nakloněn. Heathova vláda pracovala na rychlém vstupu a příliš se neohlížela na náklady, jež byly s tímto krokem spojeny. Thatcherová v této kapitole konstatuje, že ona sama vstup podporovala a příliš se o věc nezajímala. Suverenistické kritiky vstupu Británie do EHS sice poslouchala, ale jejich argumentaci považovala tehdy za příliš teoretickou.

Mezi kritiky vstupu patřili výrazní politici jak na pravici (například Enoch Powell), tak na levici (například Tony Benn). Thatcherová nicméně věřila tomu, že EHS je především zónou volného obchodu, jež Británii umožní lépe využít její podnikatelský potenciál. Po letech se ukázalo, že to byla chyba. Problémem při vyjednávání britského vstupu byly dvě otázky. Jednalo se o rozpočtový příspěvek a o rybářskou politiku. V obou případech EHS Británii donutilo k řešení, které pro ni bylo velmi nevýhodné. Rozpočtový příspěvek Británie byl asymetricky stanoven na téměř 20 % celkových příjmů tehdejšího EHS a snížila jej nakonec až vláda Margaret Thatcherové ve známé dohodě z Fontainebleau v podobě tzv. britského rabatu. V případě rybářské politiky EHS donutilo všechny nové členské státy, tj. Británii, Dánsko a Irsko, k otevření jejich rozsáhlých mořských lovišť k využití všem rybářům z EHS. Britské výsostné vody se tak staly vítaným zdrojem obživy pro francouzské, nizozemské, belgické, německé a později také španělské a portugalské rybáře. I přes tyto problémy ale Británie nakonec k EHS přistoupila - i díky hlasu poslankyně Margaret Thatcherové.

U-turn, neboli obrat v hospodářské politice Heathovy vlády, byl druhým důležitým tématem tohoto volebního období. Podstata U-turnu spočívá v tom, že konzervativci před parlamentními volbami slíbili, že budou provádět politiku podporující trh a odstraňující regulaci, ale nakonec dělali pravý opak. Bylo to způsobeno především dvěma okolnostmi. Zaprvé tím, že během jejich vlády začala prudce růst nezaměstnanost, až překročila hranici jednoho milionu osob bez práce. To byl v poválečných dějinách Británie rekord a psychologicky velmi nepříjemně působící číslo. Druhou okolností byla silná role odborů v britském hospodářství daná jak legislativně, tak také skutečností, že fungovaly v mnoha velkých podnicích, které v té době vlastnil britský stát. Vzhledem k tomu, že poměrně rychle rostla rovněž inflace, dostávala se vláda pod permanentní tlak na zvyšování mezd, jejž odbory zvyšovaly nejprve hrozbami a pak i samotnými stávkami. Vláda proto přistoupila k celkové regulaci růstu mezd a některých cen. Taková politika ovšem byla v naprostém rozporu s tím, co Konzervativní strana slibovala ve svém volebním programu. Proto se pro tuto změnu politiky vžil název „U-turn". Zajímavé na tom bylo, že Thatcherová tuto politiku v zásadě podporovala. Cítila sice, že to není úplně správné, ale byla loajální členkou kabinetu a nikdy kvůli této politice nerezignovala. Negativní dopady na morálku Konzervativní strany si uvědomila teprve po prohraných volbách v roce 1974.

Mezidobí

Osmá kapitola knihy je věnována pravděpodobně nejdůležitějšímu období politické kariéry Margaret Thatcherové, jímž byly roky 1974-1975. Pro pochopení situace uvnitř Konzervativní strany je to text velmi užitečný. Autorka zde na více než čtyřiceti stránkách popisuje složitou anabázi konzervativního vedení po prohraných parlamentních volbách v únoru 1974 až po její volbu do funkce předsedkyně strany o rok později. Tato kapitola je velmi zajímavá pro každého, koho na politice zajímají myšlenky a jejich uvádění do praxe.

V demokracii je čas přemýšlet o myšlenkovém a hodnotovém základu vlastní politiky zpravidla po prohraných volbách. Rytmus politického procesu to tak alespoň v anglosaském světě s většinovým volebním systémem zařídil. Když jste ve vládě, máte zpravidla hodně exekutivních povinností a jste nuceni plnit volební sliby. Teprve když volby prohrajete, začnete si klást otázku, kde se stala chyba a proč. Přesně tak tomu bylo i v případě Konzervativní strany v roce 1974. Poražený vůdce Edward Heath se sice ještě pokoušel různými způsoby udržet ve funkci, ale situaci toryů to ve skutečnosti ještě zhoršovalo. Neklid se šířil mezi konzervativními poslanci a začal se projevovat i mezi konzervativními, nyní již pouze stínovými ministry. Neformálním vůdcem rebelie proti Heathovi se postupně stal Keith Joseph. S jeho analýzami situace se Thatcherová ztotožňovala a dávala mu najevo, že podpoří jeho případnou kandidaturu na vůdce strany. Nakonec k tomu ale nedošlo.

Thatcherová patřila na jaře roku 1974 již do první desítky nejdůležitějších politiků Konzervativní strany. Nepatřila sice k lidem Edwarda Heathe, tedy ke kruhu jeho úzkých spolupracovníků, ale patřila k nepominutelným postavám, s nimiž musel šéf strany ve své vládě počítat. Její výhodou bylo i to, že byla velmi loajální a nevytvářela si žádné frakce vlastních přívrženců uvnitř poslaneckého klubu. Měla za to, že strana volby prohrála z toho důvodu, že neprováděla skutečně konzervativní politiku. To se nyní mělo změnit. Heath ji ve stínové vládě pověřil funkcí ministryně pro životní prostředí, jež mělo tehdy v gesci mimo jiné i bytovou výstavbu, územní plánování a daně z bytového fondu. Z této pozice měla dodat atraktivní téma pro volební kampaň, jež se očekávala velmi brzy, v průběhu roku 1974. Parlamentní volby se nakonec uskutečnily v říjnu 1974. Thatcherová tuto příležitost využila dokonale, protože zaměřila pozornost na privatizaci obecních bytů a na snížení komunálních daní. To se ukázalo jako mimořádně zajímavé. Díky tomu se také autorka dostala do celostátního povědomí v pozitivním světle, byť konzervativci volby nakonec prohráli a byli nuceni odejít do opozice.

Druhá porážka během jednoho roku vedla k oslabení Heathovy pozice a bylo jen otázkou času, kdy se věc začne řešit. Keith Joseph se z možnosti ucházet se o funkci šéfa strany vyřadil sám nešikovným postupem při jednom ze svých veřejných vystoupení. To otevřelo cestu ke kandidatuře Margaret Thatcherové a nakonec i k neuvěřitelnému úspěchu v podobě jejího zvolení do funkce vůdkyně opozice.

Vůdkyně

Devátá kapitola knihy je věnována období let 1975-1977 a tematicky se věnuje vnitropolitické a vnitrostranické situaci. Autorka se zde podrobně rozepisuje především o tom, jak dávala dohromady svou stínovou vládu. Toto období je možné zpětně označit jako „období konsolidace" její vnitrostranické pozice. Ta byla poměrně slabá, protože Heath se s porážkou nesmířil a pokoušel se různými cestami o politický comeback. Thatcherová se ale ukázala jako velmi pragmatická politička. Ve svém stínovém kabinetu vytvořila důležitou pravo-levou vnitrostranickou koalici s Willie Whitelawem, jenž se stal jejím loajálním zástupcem. Díky tomu se situace uvnitř strany postupně zklidnila. V ideovém směřování kabinetu pak Thatcherová utvořila tandem s Keithem Josephem. Tím se jí postupně podařilo dosahovat dvou cílů, jednak mít stabilní a zkonsolidovanou stranu a zároveň ji ideově posunovat od korporativismu směrem k monetarismu a tržnímu přístupu.

V tomto směru sehrály významnou roli dva think-tanky. Byl to jednak oficiální stranický Conservative Research Department (CRD) a dále nový Josephův think-tank Centre for Policy Studies (CPS). Mezi těmito institucemi existovala zpočátku pochopitelně velká rivalita, protože CRD pracoval pro Heathe a byl obsazen lidmi ze stranické levice. Ředitelem CRD byl v té době Chris Patten. Thatcherové se ale postupně podařilo obě instituce naladit na podobnou vlnu a obrátit politiku celé strany směrem, který prosazoval Keith Joseph. Výsledkem tohoto programového úsilí byl důležitý dokument „The Right Approach" z roku 1976, jenž se stal programovým základem nové konzervativní politiky.

Détente or Defeat?

Desátá kapitola má název „Détente or Defeat?" a na rozsáhlých čtyřiašedesáti stranách textu se věnuje mezinárodní politice v letech 1975-1979. Autorka zde dokumentuje svou zahraničněpolitickou agendu a podrobně se rozepisuje o mnoha setkáních s vůdčími politiky této doby včetně Tita, Ceauseska, Kissingera, Forda, Cartera a mnoha dalších. Pozice oficiální vůdkyně opozice Jejího Veličenstva jí poskytovala platformu pro de facto globální diplomacii. Thatcherová se role ujala s velkou vervou. Vytvořila si kroužek spřízněných intelektuálů a začala s nimi postupně formulovat zásady své zahraniční politiky. Ty by se daly stručně shrnout do několika základních tezí, jež později rozvinula v hodnověrnou vládní politiku.

V 70. letech byl Západ na ústupu, a to jak vojensky, tak ideově. Změna měla teprve přijít. Thatcherová si byla této situace velmi dobře vědoma. Tvrdila, že SSSR a jeho satelity mají vojenskou převahu, jíž není možné eliminovat politikou détente. Říkala, že détente je skoro totéž co appeasement. Právě projevy na toto téma jí vysloužily pozornost propagandistů SSSR; termín „železná lady" se poprvé objevil v sovětském vojenském deníku Rudá hvězda a do světa byl exportován prostřednictvím TASSu. Thatcherové tato přezdívka velmi vyhovovala.

Hlavní zásadou její politiky se stal pevný postoj proti komunismu, jejž považovala za největší nebezpečí pro svobodu. K účinnému čelení komunistické hrozbě byla dle jejího názoru nutná silná atlantická spolupráce USA a Británie a vyzbrojení Západu. Na straně 366 ukazuje na vývoj jaderného arsenálu USA a SSSR mezi lety 1966 a 1976. Počet mezikontinentálních balistických raket se v tomto období v USA zvýšil z 904 na 1054 a v SSSR z 292 na 1527. V kategorii jaderných raket odpalovaných z ponorek se zvýšil stav arsenálu USA z 592 na 656, zatímco v sovětském arsenálu bylo nejprve 107 raket a po deseti letech již 845 raket. Na základě těchto srovnání bylo zřejmé, že SSSR akumuluje arsenál proti Západu. Tomu se Thatcherová hodlala postavit. Později proto podporovala instalaci raket Pershing v Británii a zásadně odmítala labouristickou politiku jednostranného britského jaderného odzbrojení.

Kromě vztahů Západ versus Východ se autorka v uvedeném období velmi intenzivně věnovala také budování vztahů mezi demokraciemi západní Evropy. Považovala za nutné zintenzívnit spolupráci pravostředových politických stran. Velký důraz kladla na vztahy s německou CDU, s níž iniciovala založení Evropské demokratické unie (EDU) coby spolku západoevropských pravostředových stran, jenž měl za cíl čelit organizační převaze Socialistické internacionály.

V otázce evropské integrace čelila nutnosti nově definovat pozici své vlastní strany. Labouristická vláda se s nepříliš velkým úspěchem pokoušela o renegociaci britské přístupové smlouvy. Výsledek byl sice hubený, ale vláda hodlala dát věc k posouzení britskému lidu. Konzervativní strana sice nebyla z referenda příliš nadšena, protože vždy hájila tezi o suverenitě parlamentu, nakonec se ale s jeho konáním smířila. Do samotného hlasování šla s tezí, že je nutné hlasovat pro setrvání v EHS. A tento názor v referendu nakonec také zvítězil.

Liberálové s labouristy

Jedenáctá kapitola knihy je věnována vnitropolitické situaci v Británii v letech 1977-1979. V této době vládl zemi labouristický premiér James Callaghan, a to na základě paktu mezi labouristy a liberály. Volební vítězství labouristů v říjnu 1974 totiž bylo poměrně malé, navíc opoziční strany (včetně konzervativců) získaly v mezidobí v doplňovacích volbách nové poslanecké mandáty. Labouristé tak v průběhu volebního období ztratili v Dolní sněmovně většinu. Aby zachránili svou vládu, dohodli se v roce 1977 na paktu s liberály, díky němuž vláda přežila až do května 1979.

Pro autorku bylo uzavření labouristicko-liberálního paktu velkým zklamáním, protože oddálilo pád vlády a nástup konzervativců k moci. V memoárech jej ale hodnotí pozitivně. Rozpor je v tom jen zdánlivý. Prodloužení labouristické vlády totiž vedlo k úplnému krachu jednoho typu politiky. Teprve poté, co si celá Británie prošla martyriem stávek let 1978-1979, bylo klima připraveno pro razantní změnu. A tu přinesla právě Thatcherová. Pokud by se volby konaly již v roce 1977, vyvíjela by se situace patrně úplně jinak.

Autorka, jak sama přiznává, by neměla dost sil a podpory k prosazení rozchodu s politikou regulace cen a příjmů ani ve vlastním stínovém kabinetu a následné stávky by její vládu s největší pravděpodobností úplně smetly. Tímto směrem se ale historie nevydala. Všechny hříchy regulační korporativistické politiky, jíž uplatňovala jak labouristická vláda, tak také předešlá vláda konzervativní, se snesly na hlavu labouristů a liberálů. Odklad voleb až do roku 1979 poskytl Thatcherové vítaný čas pro konsolidaci vlastní strany, a to jak v programové, tak personální rovině. Konzervativci pod jejím vedením vydali programový dokument „The Right Approach to the Economy", jenž posouval pozici strany v hospodářských otázkách směrem k trhu. I když s ním sama Thatcherová nebyla příliš spokojena, svůj podíl na posunu strany bezpochyby měl. Podobně důležitou roli sehrál později i dokument „Stepping Stones", jejž pro Thatcherovou se svými spolupracovníky sepsal John Hoskyns. Tento materiál vytvořil celkovou politickou strategii, jíž se Thatcherová řídila až do parlamentních voleb 1979 a ve vztahu k odborům i během celého prvního premiérského období.

Klíčovým ekonomickým tématem Británie 70. let byla inflace, jež od počátku dekády neustále rostla. Společně s inflací stoupala také nezaměstnanost, a vlády se tak dostávaly pod tlak, aby situaci řešily. Hlavní „metodou" se stala regulace mezd a cen. Tato politika prostřednictvím zákonů určovala, o kolik se mohou během určitého období zvyšovat ceny a mzdy v jednotlivých odvětvích hospodářství. Cílem této regulace mělo být obnovení rovnováhy. Ve skutečnosti však tato politika přispívala k pravému opaku. Regulaci mezd a cen kritizovaly odbory zleva a Thatcherová zprava. Odbory byly nespokojeny s pomalým růstem mezd, což podle jejich názoru snižovalo životní úroveň pracujících. Oproti tomu Thatcherová kritizovala regulaci z toho důvodu, že brání silám nabídky a poptávky v tom, aby samy stanovily rovnovážnou tržní cenu. Spor o další směřování hospodářské politiky Británie nakonec rozhodly až parlamentní volby 1979.

Pouze jedna šance

Dvanáctá kapitola je věnována volební kampani před parlamentními volbami 1979 a je příznačně nazvána „Pouze jedna šance". Thatcherová dobře věděla, že musí uspět a přinést své straně vítězství, jinak ji čeká odvolání. To jí také povzbuzovalo k mimořádné předvolební aktivitě. Dobře se vyvíjela programová diskuse. Prožitek zimních stávek posunul Británii směrem ke konzervativcům. Thatcherová toho využila a uvnitř stínové vlády prosadila další programové posuny směrem k tomu, co bylo později nazváno jako „thatcherismus". K úspěchu ve volbách jí ale výrazně pomohli také vynikající experti z reklamní agentury Saatchi & Saatchi, kteří vytvořili mimořádně úspěšnou reklamní kampaň se sloganem „Labour is not working". Souběh všech těchto okolností vedl k tomu, že konzervativci pod vedením Thatcherové v roce 1979 dosáhli obrovského volebního vítězství.

Bruggy, nebo Brusel

Druhá část knihy Cesta k moci je věnována aktuálním politickým otázkám 90. let. Jedná se celkem o čtyři velké kapitoly o rozsahu zhruba 150 stran; ve svém souhrnu tvoří jakýsi předobraz pozdější knihy Statecraft. První kapitola této části knihy je věnována evropské politice, druhá novému světovému uspořádání po roce 1989, třetí politickým otázkám týkajícím se rodiny, sociálního zabezpečení a kriminality a čtvrtá podpoře revoluce svobodného podnikání.

Kapitola věnovaná evropské politice první poloviny 90. let 20. století je zajímavá proto, že přináší svědectví o boji mezi Thatcherovou a jejím nástupcem Johnem Majorem ve věci Maastrichtské smlouvy. Autorka zde zcela nepokrytě říká, že jednou z věcí, která jí na jejím odchodu z funkce premiérky vadila nejvíce, byla právě skutečnost, že již nemohla ovlivnit jednání v Maastrichtu. Byla jejich zásadním oponentem. Její vliv v Konzervativní straně byl nicméně i po odchodu z funkce velmi silný a většina poslanců v zásadě podporovala její euroskeptický kurs. Vláda Johna Majora byla proto při vyjednávání ve velmi obtížné situaci.

Nakonec to její nástupce vyřešil tím, že pro svou zemi dojednal dvě klíčové výjimky: ze druhé a třetí fáze Evropské měnové unie (EMU) a z tzv. Sociální charty EU. Díky tomu se mu nakonec podařilo smlouvu v Británii obhájit a ratifikovat. Thatcherová však tento výsledek za dobrý nepovažovala. Velkým problémem byla především otázka účasti Británie v Evropském směnném mechanismu (ERM) a fixace kurzu libry do úzkého rozpětí vůči ostatním západoevropským měnám. Známé „opuštění" tohoto systému způsobené finančními spekulanty v čele s Georgem Sorosem způsobilo v roce 1992 obrovské problémy nejen britskému hospodářství, ale podepsalo se i na důvěryhodnosti konzervativní vlády. Potíže byly podle Thatcherové způsobeny chybnou ekonomickou politikou spoléhající se na fixní měnové kursy. Sama naopak preferovala kursy plovoucí, tj. určované pouze silami nabídky a poptávky.

Evropská kapitola je příznačně nazvána „Bruggy, nebo Brusel", čímž autorka zvýrazňuje rozdíl mezi vlastní evropskou koncepcí spolupráce suverénních národních států a federalistickým pojetím nadnárodní Evropské unie. Zajímavým příspěvkem do této debaty je i autorčin projev v Haagu z roku 1992, jenž tvoří nedílnou součást knihy.

Nový světový řád

Druhá kapitola s názvem „Nový světový řád" popisuje vývoj politické situace v letech 1990-1995 mimo Evropskou unii. Autorka se zde věnuje především rozpadu SSSR, demokratickým změnám ve státech střední a východní Evropy, ale také válce v bývalé Jugoslávii a částečně i sjednocení Německa. Rozpad komunistického bloku hodnotí pochopitelně pozitivně. Zmiňuje se zde i o dramatických událostech na sklonku éry SSSR. Válku v Jugoslávii hodnotí naopak velmi negativně, přestože snahu Slovinska, Chorvatska a dalších států o nezávislost uvítala, stejně jako podpořila nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy.

Nový světový řád má být dle autorky postaven na několika základních principech. Jsou jimi národní demokratické státy a jejich dobrovolná spolupráce. Dále podpora rozšiřování svobody, demokracie a občanských práv ve světě a obrana Západu založená na silné transatlantické spolupráci USA s evropskými demokraciemi. Za klíčovou lze považovat pasáž týkající se nacionalismu. Autorka zde říká: „Není snad pravda, že nacionalismus zničil evropský mír ve dvou světových válkách? Ve skutečnosti, v nejdůležitějším smyslu, zní odpověď ,ne'. Pozadím první světové války byla nestabilita nadnárodních impérií, na počátku druhé světové války stála nadnárodní sekulární náboženství - komunismus a nacismus. A v obou válkách to byly pouze silné národní státy, kdo byl schopen odporu a porážky agresorů." (str. 522) Uvedené vyjádření lze považovat za klíčovou tezi thatcherovské mezinárodní politiky. Je to jednoznačná obhajoba demokratického národního státu coby základu smysluplného a funkčního světového řádu.

Kapitola o novém světovém řádu obsahuje také rozsáhlé pasáže věnované Asii a Africe. Autorka se zde věnuje perspektivám Číny, Indie a islámského světa. I s odstupem více než deseti let je zřetelně vidět, že její odhad vývoje je poměrně přesný. Pasáže o Iránu a jeho negativním vlivu na arabský svět jsou v zásadě platné i dnes.

Ctnosti

Třetí kapitola druhé části knihy se zabývá sociálními otázkami, jako je postavení rodiny, sociální závislost nebo kriminalita. Autorka zde na statistických datech dokládá negativní vývoj, k němuž došlo od 60. let. Rozklad tradičních křesťanských (nebo - jak autorka často píše - viktoriánských) hodnot vedl k radikálním změnám v postavení rodiny. Rozvodovost od 60. let prudce roste, stejně jako fenomén svobodných matek či homosexuálních partnerství. Podle Thatcherové jsou příčinou exploze sociálních výdajů a růst kultury sociální závislosti na státu.

Řešením těchto negativních fenoménů má být obnova tradičních hodnot, autorka říká ctností. Jako mimořádně negativní jev hodnotí kulturu závislosti, jíž vytvořil sociální stát. Několikrát v textu zmiňuje, že v době jejího dětství a dospívání v Granthamu bylo všeobecným cílem dospělého Brita dosáhnout osobní nezávislosti ve smyslu schopnosti zaopatřit sebe a svou rodinu a nebýt závislý na ostatních. To dávalo tehdejším lidem pocit lidské důstojnosti. Na konci 20. století je však tento postoj nejen v Británii, ale pravděpodobně v celé Evropě výrazně menšinový. Velmi rozšířené je naopak spoléhání se na stát, tj. ostatní daňové poplatníky, v jakékoliv životní situaci, a to i v té, jež je zaviněna vlastním nesprávným chováním.

Revoluce svobodného podnikání

Poslední kapitola knihy je věnována hospodářským otázkám a má zajímavý název „Prosazování revoluce svobodného podnikání". Autorka zde podává zevrubný popis vlastní hospodářské politiky v době své vlády. Věnuje se otázce inflace i hospodářského růstu. Najdeme zde i několik tabulek a statistik, které dokumentují výsledky britského hospodářství v mezinárodním srovnání. Thatcherová považuje za svůj největší ekonomický úspěch to, že její vlády zkrotily inflaci, že se jí podařilo snížit míru přerozdělování hluboko pod západoevropský průměr a také prudký pokles počtu prostávkovaných dnů.

Autorka se v dané kapitole věnuje i situaci v dalších částech světa. Komentuje vývoj hospodářství v Latinské Americe, kde dává za příklad liberální ekonomické reformy uskutečněné nejprve v Chile a poté v Mexiku. Zmiňuje se ale i o asijsko-pacifickém regionu, o problémech Afriky a o přechodu k trhu ve státech střední a východní Evropy. V závěrečné pasáži pak staví do protikladu dva základní modely kapitalismu, jimiž jsou podle ní kapitalismus americký a kapitalismus německý. Velmi podrobně se zabývá jejich rozdíly i jejich rozdílným vnímáním coby zdrojem inspirace v bývalých komunistických státech.

***

Celkově vzato je kniha Cesta k moci velmi zajímavým čtením. A nic na tom nemění ani skutečnost, že poprvé vyšla před téměř patnácti lety. Právě naopak.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Diskuse