Vzpomínky na Ivana Diviše

Televizní štáb natáčel před lety kolikátý už díl seriálu GEN (vznešenými slovy Galerie elity národa), tentokrát s Ivanem Divišem. Kouzlo okamžiku, kouzlo nechtěného. A zrovna tuhle na Hradčanském náměstí špacíruje Pavel Tigrid a Diviš náhle vybíhá ze scénáře a obveseleně objímá náhodného chodce, který kameře neuhne, nýbrž se zapojuje do hry. Kamera to zabírá, zvukař to snímá, Tigrid znamenitě improvizuje: "Jak pozoruju, Ivane, tak už i na tebe došlo. Řekni: zdá se ti, že patříš do toho Genu, mezi tu elitu vyvolených?"

Ivan po svém zvyku artikuluje výrazně: "To nevím, ale zato vím, že jsem vynikající český básník."

To se rozumí, že maestro Diviš poctivě a přesně postihl význam svého díla v čítankách naší poezie. Jiní kumštýři nebývají tak kurážní, takže si jen nesnadno můžeme představit, že by se například rovněž dobří básníci Neruda nebo Seifert odvážili podobně sebevědomou formulací zhodnotit své zásluhy.

Diviše - jako každého - můžeme za leccos pokárat, ale naprosto ho nelze obvinit z přílišné skromnosti. Když mu bylo šedesát let, tuze se zlobil, že jeho jméno (ač je prý zaznamenáno ve Slovníku českých spisovatelů, v Brockhausovi i v Knauwrovi) dosud nikdy neproniklo do těžkých encyklopedií světové literatury.

"Mám jakousi tajemnou proslulost, ale světová povědomost o mně je nulová ...", rmoutil se poeta.

Chápeme, že takovéto opominutí ze strany světových encyklopedií musí zamrzet každého vynikajícího básníka, který pilně sleduje svoji proslulost, své aktuální volební preference.

Básník Ivan Diviš obdržel v roce 1995 státní cenu za literaturu. Tehdy žil v Německu, ale vyzvedl si cenu osobně. V Praze. Ačkoli se předtím dal nejednou slyšet, že tohle české teritorium "není mou vlastí, co by se za nehet vešlo". A že prý když prokoukl listopadové události 1989 plus vše, co následovalo, začal tou zemí opovrhovat: "Nikdy se sem nevrátím." A že prý jsou Češi učiněným ztělesněním ostudnosti.

Pak to nějak přehodnotil a své provinilé zemi částečně odpustil. Vrátil se, ale vyhlásil, že si bude návštěvníky vybírat, že nějaký kdekdo a každý není u něho vítán. Pak zemřel. Nikoli na nemoc, nýbrž na úraz, aby se tak řeklo. De mortuis nil nisi bene...

Všechny tyhlety grimasy a extravagance stárnoucího laureáta se mi příliš nelíbily; ale přece jen rád doznávám, že Ivan Diviš, alias Ivan Hrozný naší poezie, byl mým celoživotním favoritem. Jemu jsem přál úspěch a uznání mnohem víc než třeba Jaromíru Jágrovi. Protože Ivan byl mým spolužákem. A co víc: byly časy, kdy on, budoucí velmistr slova a verše vzhlížel - slyšte, slyšte! - k mému veršotepeckému umění s nepochybnou úctou. Račte přijmout moji omluvu, vysvětlení následuje.

Bylo září 1937, zemřel TGM. Budova reálného gymnázia na vinohradském Lobkovicově náměstí byla právě dostavěna a já jsem tam přestoupil z reálky Na Smetance. Bylo mi 12 let a čtyři měsíce a všichni kluci z naší tercie byli o rok starší, někteří o dva, jeden o tři. Co do vzrůstu jsem byl mezi třemi nejmenšími; ještě o pohlavek menší byl právě on, Ivan Diviš. Školní vysvědčení nás obou neoplývala nadměrným počtem jedniček. Já jsem spíše vynikal ve sportovních disciplínách, kdežto Ivan byl v tomhle směru absolutní antitalent. (Ostatně nejednou ve své Teorii spolehlivě vzpomíná, jak mu přísná maminka, která přihlížívala jeho jinošským tělocvičným vystoupením ve vinohradském Sokole, říkávala: tys byl ze všech nejhorší.) O nějakou takovou tu sportovní a fyzickou soutěživost Ivan neusiloval. Za to byl první ze třídy, kdo se naučil kouřit, a šlukoval s požitkem a vytrvale až do oktávy - až do smrti. Vynikal i v kulečníku.

Jednou jsme se ho optali, jestli by se nechtěl zúčastnit takové parodie na dostihy. A on kupodivu, že proč ne, a my mu přidělili největší handicap, protože jsme usoudili, že je nejslabší běhoun z celé školy. Jenže. Ivan předběhl všechny hřebce a majstry a sprintery a vytrvalce. Dalo by se říct, že s úsměvem. A taky v dalších dostihových dnech byl vždy spolehlivě první v cíli.

Zvláštní. Nešika na nářadích i koloraturní kuřák cigaret, uměl běhat téměř jako Nurmi. Na klasické osmistovce dokonce překonal ústavní rekord. Načež si pět minut po doběhu kdesi v ústraní zažehl posilující žváro, jak nazýval své tabákové opium.

V každé třídě - za časů dnešních, včerejších i dávných - se vždycky vyskytuje nějaký takový element, jenž hodlá obveselit spolužáky výrony svého básnického střeva, karikováním kantorů hlasem i křídou, slovem, všelikým šaškováním. Neříkám to s pýchou, ale pravda je ta, že o tohle všechno jsme usilovali zejména my dva, Ivan a já, jimž oběma dohromady bylo pětadvacet let.

Já jsem pak ke konci tercie (1938) začal vydávat zprvu ručně psaný, pak na stroji klepaný a nakonec cyklostylovaný třídní časopis Quo Vadis. Jak už to bývá, četli všichni, ale psali jsme jen tři: kmenový spolupracovník Ivan, který signoval své vtipné desetiřádkové glosy šifrou -di-; ten druhý byl tichý, hodný, vzdělaný chlapec Pucholt, loni zemřel; ten nejdůležitější jsem byl, s odpuštěním, já, ovšemže s titulem samozvaného šéfredaktora, který jsem plodil básničky, denně aspoň jednu, a samozřejmě i další novinářské žánry a rovněž, Bůh mi odpusť, kresby a karikatury.

Zní to nafoukaně, opět se omlouvám, ale fakta nelze smlčet: v tercii a v kvartě mě spolužáci považovali za třídního básníka číslo jedna. Pomohla k tomu pohnutá událost, kterou až po naše časy vyjadřujeme jedním slovem a jedním letopočtem: Mnichov 1938. Poslal jsem do oficiálního školního časopisu Šíp takovou jakousi aktuální vlasteneckou báseň. A bylo shromáždění všeho žactva v tělocvičně, řečnil profesor Štěpán Jež, známý literární kritik, a zakončil slovy, že naši současnou tragickou dobu nejlépe postihl žák kvarty A Vítězslav H., který končí svou báseň závazným slibem, že "povinnost otců mají děti a že přijde čas, věříme v budoucnost" a tak podobně.

Co se hodnoty veršů týče, není třeba plýtvat slovy. Bylo to samozřejmě škobrtavé, kulhavé a dychtivé, ale co - možná zrovna takový dětský projev má cenu přirozené naivity či jak to říct. Ale považte: tady stojím já, malý z nejmenších, ve cvičkách a celá škola poslouchá mé literární dílo. Byl jsem štěstím bez sebe. A kdo tomu nevěří, nic neví, jak je literátovi, když se poprvé dotýká okraje hvězdné slávy.

V onom prehistorickém roce 1938 jsem žil běžnými starostmi běžného středoškoláka i významného fotbalisty, o němž se vědělo, že když odloží mičudu, je schopen sypat z rukávu velkolepé rýmy a metafory. Obdivovali jsme Vítězslava Nezvala, Voskovce a Wericha i tajemného Roberta Davida.

Povyrostl jsem i v očích Ivana Diviše, který byl dokonce ochoten mě pokládat za jakéhosi experta v bludišti poezie. Téměř všichni žáci naší kvarty A chodívali ve středu odpoledne na takzvanou exhortu československého náboženství do kostela u vinohradské vodárny. Když jsme sborově dospívali nábožnou píseň Důvěřuj se v Pána, ó duše má, přesunovali jsme se do přilehlého Růžového sadu, kdež jsme se v takovém dětském pískovišti (po našem: v býčí aréně) bujně a halasně producírovali.

Přesně tady a přede všemi, hlasem řezavým a ironickým, vyzval mě Ivan Diviš na souboj. Nikoli, prosím, na kordy nebo na facky, nýbrž v psaní veršů. A sice hned teď. Před houfem chechtajících se spolužáků, a ti všichni ať svým hlasováním rozhodnou, kdo je nejlepší poeta naší třídy. Nezdvihnout rukavici, vrženou Divišem z Bergeraku, by se ovšem rovnalo zradě na lidském pokolení.

Kluci bažili po legraci a stanovili podmínky souboje: každý z duelantů vytvoří během půl hodiny dvě básničky (povinná témata: zaprvé Praha, zadruhé Umírám...) a pak po přestávce třetí opus na libovolné téma. Spolužáci měli zábavu, my dva jsme kolem té pískové arény proháněli múzu. Potom jsme v téže aréně recitovali své výplody. Porotci naslouchali Divišovu patosu a mému písklavému hlasu. Situace v jedenadvacátém století prostě nepředstavitelná. Jakpak to dopadlo? Podle jakého kritéria nás porota soudila, už nevím, jenom vím, že když se sečetly hlasy, vyhlásil předseda jury Jiří Bažant (pozdější skladatel Starců na chmelu) senzační výsledek: Sláva Houška 22 bodů, ale Ivan Diviš taky 22 bodů. Což všichni přítomní považovali za úspěch začínajícího veršovníka Ivana, který srazil, jak se říká, hřebínek pyšnému třídnímu bardovi.

* * *

Mnichovský podzim 1938. Hitler, Mussolini, Chamberlain, Daladier podepsali rozsudek nad naší republikou. Rozhlas to ráno ohlásil, my jsme pak ve třídě podléhali emocím. I šel jsem k černé tabuli a nakreslil jakési ironické podobizny těch čtyř nesympatických státníků, a spolužáci na ně pak v souladu s mým úmyslem házeli houbu, úlomky křídy, ano, nezdvořile na ně plivali. Ve třídě vznikl (jak by řekl Michail Zoščenko) čirý naturalismus.

Tehdy mě Ivan Diviš, jak to říci slušně, ano, tenkrát mě Ivan naštval. Přistoupil totiž ke stupínku a napomenul vrhače: tihle čtyři za nic nemůžou, za všechno můžou tamhleti dva - a ukázal na portréty obou našich prvních prezidentů - a na ně máte plivat! To se nám nelíbilo. Vzešla váda a tartas a padala nekulturní slova. Pokud jde o TGM a EB, Ivan už nikdy nezměnil úhel svého pohledu a v pozdější memoárové próze i poezii nejednou tituloval toho prvního prezidenta Nadrobitelem a druhého prezidentem Rozdrobitelem (anebo k popukání vtipně Ben Ešeda). Nu, co? Byl to jeho názor a byl to, dejme tomu, i můj (i nás ostatních kvartánů) osobní nesouhlas. Ale nazítří byl už Diviš zase mým kamarádem.

* * *

Taky jsem občas na Ivana žárlil. Například když nás dva vyhlášené komedianty pozval profesor Josef Fučík do kreslírny s příkazem, abychom něco zarecitovali. Že prý hledá do studentského představení (Vrchlického Soudu lásky), které režíruje, typ nějakého šikovného a prostořekého mladíka. Našel a vybral Ivana, kdežto o mně utrousil zmínku, že mám dutý hlas. Nebyl jsem rád. Ivan pak stanul na jevišti Vinohradského divadla (náhodou zrovna toho dne, kdy Hitlerovi muži vtrhli do Paříže) a počínal si tam jako doma, jako v naší třídě, prostě byl skvělý. Trošku mě to mrzelo, že nejsem taky na scéně, ale když padla opona, živě jsem Ivanovi aplaudoval. Bylo to přece vítězství naší třídy.

Uplynul rok a prožíval jsem totéž zklamání: režisér Fučík dal opět přednost Ivanově výslovnosti před mým dutým hlasem. Ale do třídní kroniky, kterou jsem založil a psal a plnil svými rozumy od kvinty až po oktávu, jsem nalepil 15. května 1941 výstřižek z Expresu, kde se mezi jiným čte: "...Ve třech zdařilých aktovkách vynikli jednotlivci s komediantskou krví v těle, kteří si vedou jako ostřílení aktéři - Zd. Jiřičný, Zd. Procházková a I. Diviš, abychom jmenovali z osmnácti ty nejlepší..." (Jenom tak na okraj: ti první dva ostřílení aktéři se o pár let později proslavili jako profesionální divadelní a filmoví herci.)

Povídal mi tenkrát kamarád z naší ulice Eda Prášek, že prý má na starosti kulturní rubriku v nějakém odborářském týdeníku, a jestli bych mu nedodal do májového čísla nějaké májové sloky, když jsem - jak se v okolí traduje - na tu poezii takový kos. Jenomže já už byl tenkrát kos na poněkud jiné přitažlivosti, například na košíkovou, taneční a biografy, takže jsem poprosil Ivana o záskok. Nazítří verše přinesl, za týden básnička vyšla. Jestli se nemýlím, byla to jeho první tištěná báseň. Do Kroniky jsem ji nalepil 19. května 1941, ale bohužel zapomněl napsat název časopisu. Jak se vám líbí verše šestnáctiletého Ivana Diviše?

Májové sloky

Májová vlaštovko, na zvonky dýchající,
stolečku prostři se, samičko čekající,
jen málo dní jsem něžnou ruku víly tisk
uprostřed tiše čekajících vřesovisk,
jen několikrát v tobě se vroucný prochvěl hlas,
když na rukou jsem nosil měkký dívčí pás,
a valčíkovým krokem jde jasný jantar Máj,
ne o ztracené, však nové lásce hraj,
a dopis zežloutlý hoď větru z okna ven,
i hlohy trnů líbej jak krásné oči žen -

* * *

V den atentátu na Heydricha šel Ivan náhodou navštívit svého spolužáka Jaromíra Kašpárka, do jehož bytu zrovinka vtrhlo Gestapo a sebralo všechny přítomné. (Vinnej nevinnej, berte to pořadě, jak radí Švejkův druh sapér Vodička při maglajzu v hospodě.) To mohlo ovšem skončit neblaze, ale Ivanovi se nějak podařilo prokázat nevinu, takže ho po několika dnech z vazební věznice propustili. Škola však dostala doporučení, aby žáku Divišovi raději poskytla delší prázdniny; léčba mlčením se zdála všem potentátům nejvýhodnější. Ivan se do konce školního roku už do třídy nevrátil a po prázdninách měl složit dodatečné zkoušky. Tři z nich udělal, ale latinář ho potopil; tak místo do oktávy odšoural se Ivan do praktického života, konkrétně jako učeň do knihkupectví Václava Petra v Ječné ulici. Kdykoli jsme tam za ním přišli, pochvaloval si svůj osud. Prý žije od rána do večera ve společnosti literárních výtečníků, a jestli chcete, kluci, naučím vás, jak se balí a provázkuje knížka.

Asi tak po roce musel i on opustit knižní ráj a narukovat, stejně jako jeho bývalí spolužáci-maturanti, do fabriky, když nám bylo naporučeno, abychom roztáčeli všechna kola pro vítězství Velkoněmecké říše.

Ivan Dobrotivý ta kola roztáčel zpolehounka a záhy si osvojil finty švencířů a ulejváků. Každý den jezdívali tehdy vlakem do čakovické Avie tři bývalí spolužáci: elegantní svůdce paní a dívek Miloš Němec, filozoficky zadumaný básník Ivan Diviš a pak vzdělaný, sečtělý, plachý chemik Miroslav Březina. A s nimi dnes a denně jezdívala elegantní, zadumaná a plachá slečna Eva Česáková; a všichni tři na ni brali.

Miloš Němec hleděl na světa běh bez brýlí mámení. Jednoho jitra, za jízdy vlakem, jehož okna byla rozbita a flikována překližkou, vyslovil kulantní návrh: "Slečno Evo, vy se nám všem třem líbíte; byla byste hloupá, kdybyste to neviděla; a vy to vidíte, že ano. Vyberte si jednoho z nás; rozhodněte, s kým byste chtěla chodit."

Slečna Eva neví, jak má odpovědět, aby si nezadala a zase aby trio mušketýrů neurazila. Klopí řasy a maličko se červená. Taky se stydí.

Světák Miloš řasy neklopí, nýbrž se zubí a konverzuje: "Vy si tu teď Evičko, pořád hrajete s nějakým kapesníčkem, a víte co, až bude za chvíli tunel a tma, položte ten svůj roztomilý šátek do klína tomu, kdo se vám nejvíc líbí."

Dva doufali, jednoho z nich to ani nenapadlo. Eva ani tak, ani onak, ale když se vlak vysoukal z temného tunelu, krajkový šátek se ocitl na klíně absolutního outsidera. Plachý chemik Březina a plachá slečna Eva se už pak od sebe nikdy neodloučili. Vzešla láska na celý život, o jaké se psává pouze v podřadných románech. A v ní se dožili i své požehnané zlaté svatby, tedy půlstoletého šťastného soužití.

Básník Ivan by nebyl básníkem, kdyby tu všední příhodu z hrkotavého vlaku supícího do Čelákovic a projíždějícího temným a láskyslibným tunelem nezbásnil. Tu jsou jeho dokumentární verše i s přesnou datací - 5. 4. 1944:

Čas před vyřknutím

Již rozbij lehýnkou hláskou
zlou sudbu ticha, ukrytého
v slova, ach slova neříkavá!

Má mluvo, teď se zradíš láskou,
jen jí a ničím víc a něhou,
co vnitřek probodává.

A ona, šátek muchlající
tu mlčí, tolik řeči chtivá,
Sen napjat, tětiva a luk -

My, němí, šalby mělkou lžíci,
jež na své zbabělství se dívá,
jen úsměv vytěžíme z muk.

Promluvíš, nebo vyhýbavě
se svineš tam, kde není změti,
leč ticho, obraz jen, jak v snách?

Vždyť je to hlas, a tvůj hlas právě,
jejž vyzýváme uslyšeti
ve svých pochybách.

* * *

Překročíme znovu nějakých těch zanedbatelných padesát let. Sedmašedesátiletý básník Ivan Diviš hovoří ve velké posluchárně filozofické fakulty o poezii, o citech, o životě, a jsou tam kamery a dychtiví posluchači a novináři. A tamhle ve frontě vidíme i chemika ve výslužbě Miroslava Březinu, jednoho z té diluviální trojice někdejších protektorátních nápadníků, kteří se trmáceli z Prahy do Čelákovic.

Vypukla autogramiáda. Kdo by nestál o podpis největšího básníka české současnosti? Ivan Diviš svírá v pravé ruce propisovačku, v levé cigaretu, přísně se dívá do očí žadatelů a čekatelů, zdá se, že není v dobrém rozmaru.

Teď se Mirek Březina protlačil k Mistrovi, ale nenastrkuje žádnou z jeho básnických knih, nýbrž ho troufale vyzývá, aby mu podepsal oněch osmnáct veršů, jež na věčné časy zaznamenaly nejkrásnější den jeho života.

"To jsou, Ivane, nejlepší verše, kterés kdy napsal," tyká mu malý postárlý muž doktor Březina, ale básník si nemůže vzpomenout ani na tu svou pradávnou básničku, ani na svého prastarého spolužáka. A tak jen omrzele špitá něco jako promiňte, jsem unavenej, nemám čas, dobrou noc.

* * *

Květen 1945. Konec války a začátek života, v němž určitě bude jen máj a ráj a nebude vazebních věznic, šibenic, zlého nic. Vyznavači avantgardního (neboli pokrokového) umění se ochotně houfovali pod písmena KSČ, SSSR, VKS (b), ROH, SČM. Bylo jich moc a jen maličko bylo těch, kteří vytušili, že rudý prapor je nasáklý krví nevinných, nešťastných a neústupných.

Tam u té naší vinohradské vodárny jsem narazil na Ivana Diviše. Vidím to zřetelně: rozpíná paže, hlaholí, směje se, snad mě chce po slovansku dokonce obejmout, ale obratem přistupuje k hlavnímu tématu a přísně se mě táže, co všechno vím o dialektickém a historickém materialismu. Nu, věděl jsem asi totéž co on a další zvědavci, kteří si rovněž přečetli proslulou brožurku geniálního praporečníka míru. Předevčírem se ještě opájeli biografem a první láskou, nyní vešla do módy filozofie. Rozumí se, že ta, která vykazovala idealismus a náboženství na smetiště dějin. Slůvka až dosud neznámá, jako these, antithese, nadhodnota, boj protikladů, třídní boj, prvobytně pospolný řád a také latinské adjektivum apriorní, jsi slyšel vícekrát než dobrýtro.

Diviš podlehl rudému nadšení. Ale po roce vystřízlivěl. K dalšímu nezapomenutelnému setkání došlo v mrazivém únoru 1948.

"Tolik jsem na tebe myslel, Slávo, tolik se o tebe bál," hovoří Ivan vřele, "doufám, pevně doufám, že ses nedal k nim, k té lůze."

"To mě ani nenapadlo, ale pamatuju se, že celkem nedávno ses mínil spojovat s proletáři všech zemí a brojil proti všelijakým renegátům, sociálfašistům a trockistům. Co to je, Ivane? These? Antithese? Syntéza?"

Diviš byl bohém. Jeho názory se občas měnívaly. Počas ještě jednou, obrazně řečeno, přivinul uvědomělého proletáře na svou hruď. Ale potom už všechno, co čpělo sovětskou vůní, hlasitě odmítal. Na ulici, v hospodě, v klubu spisovatelů. Po letech řekl: "Naprosto nechápu, že po celou dobu bolševického panství mě StB nikdy neobtěžovala. Dělal jsem nepředstavitelné blbosti a jedinkrát pro mě nepřišli. Zřejmě si říkali, no jo, Diviš, to je ten vožralej básník. Z toho bychom neměli vůbec žádný užitek."

Nebyl v socialismu rád, ale přece jen mu v rozmezí let 1960-68 vyšlo deset básnických knih. Najdeme v nich verše znějící kovem, verše archanděla češtiny a snivce a deformátora, verše vidoucí, žalující, naplněné slzami a hořem člověka, protestující i neustále na něco vrčící. Najdeme tu také obdivné metafory na sovětské osvoboditele, stížnost na referát imperialismu a jeho uhovněný strach, i nadšení pro drahého vousáče Fidela Castra. Diviš byl tehdy také redaktorem nakladatelství Mladá fronta.

Nikdy jsem nemohl vypozorovat, čím v době Novotného panování trpěl, ale znám z tisku jeho pozdější výrok o této periodě: "Tady by mě zabili. Se mnou by se byli nepárali jako s nějakým disidentem, byli by mě umlátili."

Možné je všechno, ale přece jen se zdá, že takové hrůzy tehdy tak hojně vydávanému básníkovi nehrozily. Je ovšem logické, že Diviš zvolil exil a svobodu. Několik týdnů před jeho odchodem do ciziny (1969) jsem se s ním potkal v jedné vinárně. Seděli jsme s redaktorem Albatrosu Milanem Korejsem u vína, Ivan si přisedl a já mu představil svého přítele z vojny jako zavilého milovníka veršů, jímž popravdě byl.

"A kterého básníka máte rád?", neprodleně se zajímal Diviš. Korejs odříkal tři jména: Šrámek, Toman, Seifert. A po chvilce dodal, že toho třetího má ze všech nejradši.

Diviš se zamračil: "Seifert básníkem nikdy nebyl, není a nebude." Čekali jsme, že nějak rozvine svou thesi, ale Ivana konverzace o poezii omrzela. Po odchodu z Československa žil v Mnichově a působil ve Svobodné Evropě. Občas jsem v kvílení potvorných rušiček zachytil nějakou z jeho relací o široširém světě umění a kultury. Divišovy promluvy byly ozvěnou jeho širokých, dlouhých a bystrozrakých znalostí. Četl je do mikrofonu sám - a skvěle. Ostatně jeho hlasových dispozic si povšiml už před těmi třiceti lety náš prófa kreslení a příležitostný režisér studentských představení.

Slyšel jsem v roce 1984 i Divišův nekrolog na Jaroslava Seiferta. Ivan se zachoval noblesně. Básníka oslovil, milý a drahý Jaroslave, a zvolil důvěrný tón, jaký panuje mezi profesními přáteli. Seifertovo dílo ocenil a připomněl jeho základní význam při zrodu naší umělecké avantgardy a také to, že národ v něm rozpoznal svého pěvce, jako kdysi v Janu Nerudovi nebo v Boženě Němcové.

O dekádu později ve své memoárové próze Diviš zopakoval, že jeho osudovým idolem nebyl Seifert, tento čaroděj sladkých melodií, nýbrž křemenný Vladimír Holan, v němž jednou provždy (řečeno slovy J. W. Goetha) nalezl své "výběravé příbuznosti".

* * *

Koncem padesátých a začátkem šedesátých let jsme se stýkali skoro denně. Diviš se velmi snažil opovrhovat alkoholem. Tu a tam slupnul tabletu antabusu, provozoval absťák a byl zase tím starým mladým Ivanem, jak jsme ho měli nejradši.

Jsou výřeční náfukové, kteří srší obstarožním humorem, bonmoty a efektními citáty; ale je znát, že všechna ta paráda je opakováním nějaké našprtané role. Proti tomu Ivan oplýval schopností vytvářet vtipy, slovní hříčky a neologismy, jak se vám zlíbí, hned teď a tady, před tebou, a tys ovšem nemohl nevědět, že jsi premiérovým posluchačem těchto ironických slok a gagů.

Nejsem kritik, nejsem estetik, jsem jen obyčejný konzument poezie, ale snad jsem se přece jen během dlouhých let hříšného života naučil aspoň poněkud vnímat půvaby, jimiž čeština obdařuje náš všední i sváteční den.

Ivan Diviš, božský rošťák (proslulé dictum ze slovníku F. X. Šaldy), obohatil naši řeč svou vynalézavostí, svou odvahou, svou drzostí, svou rebelií. Chyboval, mýlil se, opravoval se, znovu a znovu kutal zlatý písek slov. Když mnozí kolem něho rezignovaně uznamenali, že takové ty záhadné verše, ty krátké věty bez interpunkce, patří už kamsi do minulých věků, Ivan svou vartu neopustil. Od chlapeckých časů až do posledních hodin svého života vyučoval i neslyšící, že poezie je hudba srdcí a charakterů. A že bez ní nemůže existovat krása. Asi nikoli náhodou se nazývá Ivanova básnická prvotina První hudba bratřím.

Vítězslav Houška (1925), spisovatel, překladatel, novinář a ilustrátor. Dosud vydal 29 publikací, většinou z oblasti literatury faktu, sportovní beletrie, detektivky, knihy pro mládež a o filatelii. Psal též rozhlasové hry a je autorem dvou divadelních her.

Diskuse