Neštěstí XX. století

Besançonův významný příspěvek k prohloubenému poznání dvojvaječných dvojčat – nacismu a komunismu

Letos sedmdesátiletý francouzský historik kultury a filozofického myšlení Alain Besançon byl u nás zatím znám jen z překladů kratších studií a esejů, které vycházely většinou ve Střední Evropě a Proglasu. Naši zemi navštívil před deseti roky, kdy se zúčastnil mezinárodní konference o zločinech komunismu, kterou tehdy pořádal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Besançon bývá často označován za "známého sovětologa", ale to je v případě autora knihy Myšlenkové zdroje leninismu (1978) neopodstatněné zjednodušení, protože jeho rozbory vesměs přesahují běžná měřítka katedrových teorií politiky.

"Sovětologickému" zjednodušení při svém přístupu patrně podlehli čeští vydavatelé, kteří Besançonovu zatím poslední knihu Neštěstí století (Komunismus, nacismus a šoa) předkládají čtenářům pod zavádějícím názvem Nemoc století. Nejspíš nabyli dojmu, že jde o propagandistickou příručku naruby a jednoznačné slovo "neštěstí" (le malheur) si chtěli vyhradit pro překlad - tento skutečný "malér" činí knihu místy zcela nesrozumitelnou a vesměs těžko čitelnou. Je to škoda hned několikanásobná, protože nemůže být sporu o tom, že srovnání bolševické a nacistické ideologie a duchovní "zúčtování" s nimi je u nás více než deset let po pádu komunistického režimu stále velice aktuální. Vždyť pokud jde právě o komunismus, tak z úst většiny politiků nebo novinářů slyšíme často jen plané moralizující apely. Především však stále chybí zásadní analýza minulých desetiletí nejen na hlubším historickém pozadí a zejména pak jejich kontextové přečtení v rámci moderních evropských kulturních a myšlenkových dějin.

Zfalšování dobra

Už Besançonova metoda, kterou lze charakterizovat jako "genealogickou synopsi", způsobuje, že se jeho práce běžnému politickému nálepkování vymykají. Uplatnil ji například už v knize Falzifikace dobra (1985), věnované antiutopickým varováním dvou duchů téměř protilehlých: ruského myslitele Vladimira Solovjova a anglického spisovatele George Orwella. Oba v utopiích své doby postřehli, že se právě jejich prostřednictvím zlo chystá utrhnout ze řetězu, dokázali domyslet jeho zvrácenou logiku, aniž se jí nechali strhnout. I v podobě takzvaného "nutného zla" si zlo v lidských dějinách bohatě přicházelo na své - do té míry, že jeho očití svědkové pravidelně lomili rukama a poukazovali na minulost, v níž by něco podobného údajně nebylo možné. Ve dvacátém století však zlo radikálně změnilo svůj souřadnicový systém. Vychází z údajně vědeckého obrazu světa, jak ho zformovalo 19. století, a ve dvou zdánlivě protichůdně vytříbených základních ideologiích, komunismu a nacismu, na sebe bere podobu falešného dobra. Obě ideologie přinášejí takový výklad historického dění, v němž je "zlá" určitá část přirozeného světa, která musí být v zájmu dosažení cíle, jímž je rasově čistá nebo beztřídní společnost, bez výčitek a bez výjimky zlikvidována. Má totiž jít o "nevyhnutelnou etapu historického procesu" a všem jejím aktivním účastníkům mají imanentní dějiny posléze nejen dát za pravdu, ale všechno jejich konání ospravedlnit. Oslepující vědomí domnělé správnosti doktríny a tedy i jednání v souladu s dějinným směřováním, s "duchem" dějin, měly za následek, že ve 20. století nabylo zlo - při nebývalém technologickém rozvoji - bezprecedentních podob, a to nejen co do počtu obětí, ale i co do použitých likvidačních metod. Na jednom konci čteme u výstupu slovo Osvětim, na konci druhém Kolyma.

V souvislosti s Besançonovou metodou nelze alespoň stručně nezmínit jeho nesporně nejdůležitější dílo z poloviny devadesátých let, pětisetstránkovou monografii Zakázaný obraz (Myšlenkové dějiny ikonoklasmu). I zde mu zmíněná genealogická synopse umožňuje nahlédnout kořeny avantgardních uměleckých hnutí, jež svůj vznik a působení buď sama považovala za zásadní roztržku se vším dosavadním, nebo byla jako něco předělově nového interpretována svými vykladači. Ony kořeny často tkvějí až v prvních stoletích naší epochy, v esoterických naukách různých gnostických směrů. V dějinách umění však naštěstí hraje historický nebo teologický "omyl" podstatně odlišnou roli než v dějinách samotných.

Dvojvaječná dvojčata

Ve svém rozboru společných rysů a rozdílů mezi komunismem leninského typu a hitlerovským nacismem Besançon cituje v úvodu Neštěstí století příznačnou charakteristiku Pierra Chaunua - jde o dvojvaječná dvojčata, která se liší, odhlédneme-li od jejich místních a časových určení, pouze různými "zdroji a součástmi". První část knihy přináší paralelní popis destrukce světa v materiální, morální a politické oblasti, která po převzetí moci bolševiky, resp. nacisty probíhala prakticky podle stejného scénáře. Jestliže se likvidace Židů v Evropě podle Ralfa Hilberga uskutečnila v pěti etapách (vyvlastňování, koncentrace, "mobilní vyvražďovací operace", deportace, střediska určená k vyhlazování), Besançon konstatuje, že se komunistické metody likvidace nepřátel v prvních čtyřech rysech shodují s nacistickými. Objevují se pouze dvě nové formy, bez nichž se nacismus obešel: soudní procesy spojené s popravami a hladomor. Existují samozřejmě rozdíly, například právě ve vztahu k vlastnictví, kde se postupuje podle odlišného klíče: zatímco komunismus likviduje bez milosti a odvolání všechny vlastníky, protože soukromé vlastnictví je kořenem všeho zla, nacismus vlastnictví "pouze" arizuje. Utopická povaha obou ideologických projektů - odkazování na bájnou minulost a příslib neuskutečnitelné, nereálné budoucnosti - má za následek, že přítomnost postrádá svou vlastní hodnotu a je vydána napospas "zfalšovanému dobru", které ji může bez zábran utvářet ke svému zvrácenému obrazu.

Na rozdíl od nacismu jsou zločiny komunismu více než deset let po jeho pádu téměř zapomenuty a on sám v mentalitě lidí někdejšího "tábora socialismu" úspěšně přežívá. Besançon považuje v tomto ohledu za symptomatické, že náměstí většiny ruských měst stále "zdobí" Leninovy sochy. My můžeme doplnit jeden čerstvý symptom: obnovenou imperiální sovětskou hymnu. Přežívá však i ve francouzském historickém vědomí, a patrně opět nejenom v něm. Při klasifikaci moderních politických zřízení je stále v oběhu třídění převzaté od Lenina: socialismus, buržoazní demokracie a fašismus. V poslední "kolonce" se bez rozlišení scházejí nacismus, italský fašismus a Francova diktatura, čímž je specifičnost nacismu zcela smazána. V českých médiích je ostatně dodnes konec poslední světové války běžně charakterizován jako vítězství nad fašismem. Přitom dělení, které navrhuje Hannah Arendtová - totalitní režimy (právě komunismus a nacismus), liberální zřízení a režimy autoritářské (Itálie, Španělsko, Horthyho Maďarsko) - pochází už z roku 1951. Dvojí přístup k oběma totalitám způsobilo podle Besançona v neposlední řadě i to, že nacismus byl vojensky na hlavu poražen a nemohl se naštěstí dožít stabilizační fáze, jež byla bohužel dopřána komunismu: ten podle autorova sarkastického postřehu zažil vojenskou porážku pouze jednou - na karibském ostrůvku Grenada zhruba před dvaceti lety. Ale proč byl poražen nacismus? Jistě, zatímco Stalin dokázal uložit během války ideologii do kulatých i hranatých závorek, Hitler podobné pružnosti schopen nebyl. Zásadnější povahy je ovšem skutečnost, že internacionalistický komunismus si "urval" nepoměrně větší výseč univerzálna než programem národní očisty a expanze posedlý nacismus a dokázal daleko úspěšněji parazitovat na obecně humanitárních heslech a programech a náležitě využívat jejich přitažlivosti.

Perversa imitatio

Besançon rovněž analyzuje démonickou stránku komunismu a nacismu a podobně jako všichni, kdo se oběma ideologiemi zabývali právě z tohoto hlediska, si klade otázku, proč vůbec to všechno a odkud ona nelidsky čirá vůle ke zlu? Konstatuje, že "tváří v tvář určitým skutečnostem jsme rozrušeni stejně, jako kdybychom stáli před nějakým zázrakem naruby, negativní výjimkou z přírodních zákonů". Odečteme-li všechny egoistické choutky, sociální a jiné pohnutky, zůstává stále ve hře jakýsi nedefinovatelný a nevysvětlitelný "faktor X", jakýsi tyran v pozadí, ne (jenom) Hitler, (jenom) Stalin nebo (jenom) Mao. Stejně jako Mandelštamovi, Bulgakovovi, Rauschningovi nebo Solženicynovi se nám dere na rty slovo, které v hrůze vyslovíme stěží šeptem: ďábel, kníže tohoto světa. Obě ideologie si také - každá ovšem na svůj zvrácený způsob - uzurpovaly biblický pojem spásy. Komunistický "nový člověk" ke své proměně Boha nepotřebuje, dokáže se spasit sám - tento "optimismus" jako by byl ozvěnou Pelagiovy hereze ze 4. století s tím rozdílem, že irský řeholník uvažoval pouze o spáse individuální, zatímco v případě komunismu jde o kolektivní projekt. Spása v pojetí nacismu je pesimističtější. Vyžaduje detoxikaci světa od jedů a plodů židovského a potažmo křesťanského "resentimentu" a romantický návrat k původní čistotě země a krve.

Druhou zásadní otázkou spojenou s působením totalitních ideologií je jedinečnost události, jež nese v židovské paměti označení šoa, vyhlazení, zkáza, a pro niž se většinou vžil v Americe vzniklý zavádějící název "holocaust", který v doslovném překladu znamená totéž co zápalná oběť. V části věnované hledání teologických a náboženských kořenů obou totalitních zel a především v kapitole nazvané "Paměť" se Besançon snaží nalézt odpověď na otázku, nakolik může být šoa vyňato z bezměrného masového vyvražďování charakteristického pro 20. století: "Můžeme je uložit do jednoho z hrobů na společném hřbitově? A když ne, z jakého důvodu?" Především se šoa nevyčerpává běžnou definicí genocidy jako záměrného a systematického ničení etnické skupiny, protože židovství a především skutečnost Izraele pouhé etnické vymezení překračuje. V komunistickém a nacistickém systému, jež jsou řevnivou, ať už vědomou nebo podvědomou vzpourou proti biblickému světu spásy a jeho náhražkovou nitrosvětskou parodií, perversa imitatio, je podle francouzského myslitele těžké odlišit, jsou-li v nenávisti, která se obrací proti židům a křesťanům, "ti první nenáviděni proto, že tvoří kořen těch druhých, nebo proto, že ti druzí představují výhonky těch prvních". Iracionální a "nadpřirozené" záští provází u stoupenců obojí totality snaha vyhladit ze světa stopy Boha, který se radikálně liší od našich pozemských bohů a bůžků: "Ať to chceme nebo nechceme, lidský rod se i nadále dělí na Židy a pohany." V době rovnostářského "multikulturalistického" nadhledu je třeba vysvětlit, že toto dějinami prověřené dělení není dílem povýšenosti a nadřazenosti, ale vyjadřuje jen rozdíl dvou těžko slučitelných koncepcí člověka a jeho místa ve světě. Výklad autora poučeného analýzami totalitních systémů z pera Raymonda Arona nebo Hannah Arendtové a svědectvím celé řady obětí od Prima Leviho po Varlama Šalamova podivuhodně koresponduje s předtuchami válečných a vyhlazovacích hrůz, které ve druhé polovině třicátých let formuloval v eseji Tajemství Izraele Jacques Maritain.

Přínosná je Besançonova závěrečná kritika postoje křesťanů i katolické církve k pronásledování židů za druhé světové války. Nepřipojuje se k dnes již otřepaným jednostranným výtkám na adresu Pia XII. za jeho mlčení na konci války a vyjadřuje se k nim dvěma třemi větami. Nepoměrně více jej zaráží, že si církev tehdy neuvědomovala, že nacismus útočící na židy napadá zároveň živý kořen křesťanství, a hořce konstatuje, že jí trvalo dalších více než padesát let, než ústy papeže Jana Pavla II. dokázala židy oslovit jako "starší bratry". Nepoměrně horší podle Besançona bylo, že církev kromě konkordátu s třetí říší sama přistoupila na "režim řeči" nacistů: "Z dokumentů nunciatur máme dojem, že se bere jako samozřejmost existence ,rasového problému' a dělení na Árijce a ne-Árijce." Při konfrontaci se zlem však nelze ani na vteřinu přistoupit na jeho výklad skutečnosti. Tuto chybu si církev ostatně zopakovala znovu v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy přistoupila na často podobnou "diskusi" s komunismem a rovněž přebírala jeho slovník.

Autor také polemizuje s mezinárodně ratifikovanou definicí genocidy jako "metodické likvidace etnické skupiny", do níž lze sice shrnout řadu masakrů, které známe z dějin. Nelze přijmout, že Židé jsou "etnická skupina", což by v podstatě znamenalo přistoupit na nacistickou koncepci. Šoa by se do této kategorie nevešla! Sám pak na základě zkušenosti s genocidami 20. století navrhuje přijetí této konvence: "...je třeba, aby o vyvraždění bylo rozhodnuto předem, v rámci ideologie, jež si klade za cíl likvidaci části lidstva, čímž se má naplnit její koncepce dobra." Prototypem právě této genocidy je masakr, který z rozhodnutí Konventu následoval po porážce povstání ve Vendée v době Francouzské revoluce. Carrier tehdy napsal: "Z principu humanity očistím zemi svobody od těchto zrůd." V minulém století nebyla o genocidy tohoto typu vskutku nouze: od likvidace Arménů v Turecku (1915), záměrně způsobeného hladomoru na Ukrajině (1932-1933), po Kambodžu, šoa samozřejmě nevyjímaje...

P.S.: Překlad knihy, jejíž české vydání mohlo být událostí podobnou vydání Černé knihy komunismu, je v lepším případě příšerně kostrbatý, ale s nezbytnými průběžnými "dohledávkami" smyslu je - silně eufemisticky řečeno - čitelný. Místy je však zcela zřejmé, že překladatel ani redaktor neměli nejmenší představu, o co vůbec jde. Až poněkud komicky působí, čteme-li v názvu jedné z kapitol "židovská vzpomínka na nacismus", třebaže by zde mělo nejspíš být "nacismus v židovské paměti". Musíme hodně napínat obraznost, abychom z tvrzení "v zotročených kostelech byly bubliny vzduchu" dokázali vyčíst, že v zotročených církvích existovala v době komunismu místa, kde se dalo jakž takž dýchat. O zakladateli sekty markionitů z 2. století se dovídáme, že "z biblické sbírky převzal Starý zákon a část Nového zákona, která k němu byla přímo připojena"; přitom je i z kontextu zřejmé, že pravdou je pravý opak: Markión ze souboru svatých knih Starý zákon a většinu knih novozákonních vyloučil! Autor výslovně odlišuje slova "šoa" a "holocaust" a několikrát zdůvodňuje, proč všude důsledně užívá to první. Překladatel si však všude svévolně zavedl "holocaust". Dočteme-li se na jiném místě, že Židé byli v 19. století "svobodomyslní" (jindy nebyli?), jsme chtě nechtě nuceni konzultovat originál, abychom zjistili prozaickou skutečnost, že v 19. století došlo k postupné emancipaci Židů, k jejich občanskému zrovnoprávnění...

Alain Besançon: Nemoc století. Komunismus, nacismus a holocaust. Z francouzštiny přeložil Svetozár Pantůček.Odpovědná redaktorka Taťána Hedvábná. První vydání. Vydává Themis, nakladatelství Tiskárny MV. Praha 2000, 95 s. Náklad a cena neuvedeny.

Diskuse