Média po krizi v ČT

Tématem této konference jsou "Média po krizi v ČT". Moje vstupní teze proto zní: česká média po krizi v ČT jsou stejná, jako byla před krizí, to znamená velmi špatná a neprofesionální. Krize v ČT v tomto směru nic nezměnila ani k lepšímu, ani k horšímu. Velmi názorně však ukázala, čeho jsou lidé v médiích schopni, když jim někdo (ať už skutečně či údajně) sáhne na jejich zájmy. Jak mohou zneužívat svého (do jisté míry) výsadního postavení k diskreditování a ostouzení svých názorových odpůrců a jak nevybíravé metody k tomu užívají. Byla-li tedy nedávná krize v České televizi podnětem k tomu, aby se veřejnost začala blíže zajímat o to, jakým způsobem u nás média fungují a jakým způsobem manipulují s fakty - a já pevně věřím, že tomu tak je - pak můžeme říci, že zdánlivě marný boj Rady ČT o nově zvoleného ředitele nebyl zbytečný.

Mojí druhou výchozí tezí je, že česká média lze těžko uchopit teoreticky, například na základě dnes populárních mediálních studií nebo jejich častým sledováním a komentováním. Musíte je zažít, pracovat v nich, popřípadě se stát přímým účastníkem nějaké události, která se stane předmětem soustředěného mediálního zájmu, nebo se (v horším případě) sám v ohnisku jejich zájmu ocitnout. Taková zkušenost jednou provždy změní váš pohled na média a jejich důvěryhodnost. Již před svým zvolením do (bývalé) Rady ČT jsem napsal řadu příspěvků velmi kritických k české mediální scéně a celkem intenzivně jsem se o tento problém zajímal. Přesto jsem byl za svého krátkého působení v Radě ČT řadou věcí šokován, neboť skutečnost v mnohém překonala má (již tak velmi negativní) očekávání.

Odvoláním Dušana Chmelíčka z funkce generální ředitele ČT a následným zvolením Jiřího Hodače, člověka nijak nespojeného s ČT, byly ohroženy zájmy mnoha lidí s touto institucí finančně a profesně propojených. Musím přiznat, že bývalá Rada velmi podcenila složitost a spletitost těchto zájmů. Jinými slovy: příliš mnoho lidí cítilo (někteří oprávněně, jiní nikoliv), že s příchodem nového ředitele by mohli pozbýt výhod, které v rámci ČT (jako veřejnoprávní a v podstatě nekontrolované instituci) měli, a proto se jednotně postavili proti novému řediteli. Jedni se obávali o svá výhodná místa, jiní o své nové pořady a honoráře, další o peníze na filmy, o sponzorování filmového festivalu, někteří prostě toho, že v nových konkurenčních podmínkách ztratí práci nebo že budou muset začít tvrdě pracovat. To vytvořilo poměrně jednotnou televizní frontu hájící své zájmy. Byla to vcelku pochopitelná reakce. Nepochopitelné a nemravné však bylo to, jakými prostředky tato fronta vedla boj za svou věc, jak daleko byla ochotna zajít a jak demagogické argumenty používala - například o snaze normalizovat Českou televizi a o boji za svobodu slova. (Připomeňme si v této souvislosti výstižnou karikaturu Vladimíra Jiránka, na níž hlavní protagonista, televizní revolucionář, říká novináři: "Vždycky jsem měl upřímný finanční zájem o svobodu slova".)

Vzpomeňme: nikdo nepolemizoval s tím, co Rada ČT vlastně prosazovala, proč odvolala generálního ředitele a proč zvolila nového. Nikde jste nemohli číst o tom, co chtěl ředitel Hodač v České televizi změnit a co zachovat, jakou měl vlastně koncepci. Četl někdo z vás nějakou polemiku s některým z Hodačových obsáhlých materiálů, které zpracoval ještě jako ředitel zpravodajství? Nečetl a ani nemohl, protože žádné nevznikly. Vyžadovalo by to mnoho intelektuální práce a navíc s těmito jeho materiály lze jen těžko polemizovat. O to více jste ale mohli číst o tom, že členové Rady nejsou slušní lidé, že nejsou vlastně ti praví, kdo by měl o odvolání a volbě ředitele rozhodovat, že byl ředitel zvolen příliš rychle atd. Namísto věcné polemiky se televizní rebelové snažili členy Rady vykreslit jako nemravné a nespolehlivé lidi, kteří si nezaslouží důvěru, neboť jsou řízeni stranickými sekretariáty. Jiří Hodač, člověk, který utekl před komunisty na Západ a 11 let pracoval v BBC, člověk, který nikdy nebyl členem komunistické (ani žádné jiné) strany, byl očerňován (paradoxně často lidmi s komunistickou minulostí a signatáři Anticharty) jako normalizátor. Pochybuji o tom, že by ještě v této zemi našel odpovídající profesní uplatnění, a myslím, že o to už ani nestojí. To je výsledek české investigativní žurnalistiky na prahu třetího tisíciletí.

Publicista Jefim Fištejn napsal do sborníku Média a moc (Votobia, 2000) zajímavou úvahu o české investigativní žurnalistice. Nápadnou selektivnost české investigativní žurnalistiky se pokusil vysvětlit zcestnou představou o nejvlastnějším poslání novinářského řemesla v českém prostředí. Když se optal jednoho známého šéfredaktora, jak je možné, že jeho deník stále dokola omílá finanční skandály ODS a přitom nejeví žádný zájem o další osudy stamilionového konta ODA na Panenských ostrovech, dočkal se naprosto odzbrojující odpovědi: "Prosím tě, koho tato informace asi tak už dneska může zničit."

Tím se dostáváme k jádru problému: novinařina v České republice není "hledáním pravd o složité sociální realitě, nýbrž obdobou veřejných poprav" (vzpomeňme jen na nedávný útok na poslance Kučeru). Informace má hodnotu jen potud, pokud je schopna "politicky či jinak usmrcovat". Informace jsou ceněny (v tomto pojetí) podle své "destruktivní síly a ztrácejí smysl, není-li zde nikdo, koho lze destruovat".

Tato praxe je podle Jefima Fištejna logickým důsledkem neskromné koncepce, podle níž tu sdělovací prostředky nejsou od toho, aby nám sdělovaly informace, nýbrž aby kontrolovaly moc. Stálo by za to toto spojení blíže promyslet. Jsme do jisté míry posedlí kontrolou moci a podezřívaví vůči politikům a jejich nečistým zájmům. To je jistě v pořádku; máme přece bohaté zkušenosti se svévolemi komunistů. Přesto však: nemáme také zkušenost s ulhanou komunistickou televizí, komunistickým rozhlasem a tiskem? Již delší čas v článcích v Revue Proglas upozorňujeme, že by zde naše pozornost, ostražitost a podezřívavost měly být rozloženy stejným dílem.

V Revue Proglas také často zdůrazňujeme, že realizace politiky není v českém prostředí o nic horší ani lepší než v jiných rozvinutých západních demokraciích. Co však u nás v posledních letech zvláště selhává, je jistá část novinářské a intelektuální obce, která si společně v rámci jakési tiché a nevědomé dohody rozparcelovala přístup do nejvlivnějších deníků a televizních stanic. Zatímco politici a politické strany jsou neustále kontrolováni a musejí opakovaně vysvětlovat a hájit svá stanoviska a své postoje, vymyká se tato novinářská elita jakékoli vnější kontrole, a to dokonce i takové kontrole, která by měla být dána vnitřní etikou novinářské obce. Je proto možné - jak jsme nejlépe viděli právě na kauze ČT - že jim bez jakýchkoli profesních následků (či dokonce ztráty dobrého jména) projde cokoli. Proto můžou donekonečna vytvářet aféry a mystifikace, které jdou do ztracena a za které nikdo později nenese odpovědnost. Neměli bychom část pozornosti a podezíravosti, kterou tak rádi věnujeme politikům, upřít také na ty, kdo nám zprostředkovávají informace a společenskou a politickou realitu vykládají?

Milan Knížák napsal v jednou svém článku následující slova: "Stát se žurnalistou neznamená téměř žádnou námahu. Předpokládá to nepatrné nadání smotat několik vět, velkou dávku drzosti a málo morálky. A to je nebezpečné." Možná jsou jeho slova zbytečně vyostřená a provokativní, ale přemýšlejme nad nimi chvíli. Co dnes potřebujete k tomu, abyste mohli například začít psát do novin či pracovat v médiích? Nepotřebujete vzdělání, zkušenosti a předchozí praxi, dokonce ani dobrou pověst. Nemusíte být pracovitý, odpovědný ani svědomitý. Skutečně stačí pouze mrštné pero nebo jazyk, a také trochu nezbytné odvahy či drzosti. Není to příliš málo na to, jakou moc média mají, jak mohou ovlivňovat veřejné mínění a ničit lidské životy?

Bohumil Pečinka, jeden z mála novinářů, kteří se české mediální scéně systematicky věnují, popsal stav české žurnalistiky velmi přesně: "Je pochopitelné, že po listopadu 1989 do redakcí vstoupily mladší ročníky. Devět [dnes již jedenáct] let po listopadu se však situace příliš nezměnila. Je téměř pravidlem, že šéfové médií nebudují redakční struktury systémově, a proto se český novinářský svět více podobá skautským klubům než prostředí motivujícímu novináře k dalšímu růstu. Média připomínají v lepším případě průchozí dům, v horším odrazový můstek odněkud někam. Odvrácenou stranou je neprofesionalita, svévole, místy až dětinská krutost při zacházení s informacemi. To je převažující způsob práce dnešních novin: na povrchu hektická anarchie vydávaná za triumf svobody slova, ve skutečnosti zranitelnost vůči tlakům lobbyistických skupin, jejichž ,nezištným' informacím nejsou neřízené ,děti' schopny vzdorovat. ...Je kuriózní sledovat, jak novinářští školáci peskují ministry za nesprávnou privatizaci nebo udělují morální lekce poslancům, kteří se tak rádi a často přizpůsobují jejich infantilním rozmarům."

Jak vypadá práce našich (vesměs mladých) žurnalistů mohu doložit z vlastní zkušenosti, podotýkám, že opakované: zavolá vám novinář, vy mu dvacet minut pečlivě vysvětlujete své stanovisko, a on z toho použije pouze polovinu jedné věty, a to ještě v opačném významu, než jste mu ji řekl. V celém článku je pak řada faktických chyb a "plevelných" výrazů až hanba. Ale novinář má správný názor, jaký se momentálně nosí a jaký mají všichni kamarádi z branže, se kterými chodí na pivo. Nejhorší v tom je týdeník Respekt. Podobně na tom ale jsou i Lidové noviny a Týden, o mnoho lépe na tom není Mladá fronta. Všude stejné názory, uniformita, dopředu hotová mínění. "Fakta" se shánějí pouze k ilustraci těchto dopředu hotových názorů, někdy se přímo "vyrábějí". Jediný deník, který je trochu "svůj" a kde máte šanci, že otisknou to, co jste napsal, a ocitují přesně to, co jste řekl, je Právo. Pro mě, jako pro člověka pravicové, liberální orientace, to je strašné zjištění.

Jako bývalého člena Rady ČT mě velmi mrzí - a tím se pomalu dostávám ke konci svého vystoupení - že se nám nepodařilo udržet Jiří Hodače ve funkci generálního ředitele České televize. Jsem přesvědčen, že na rozdíl od mnoha jiných měl opravdový zájem něco na výše popsané praxi změnit. Ještě v době, kdy působil ve funkci ředitele zpravodajství ČT, vypracoval obsáhlý materiál "Zásady pro přípravu a zpracování zpravodajských a publicistických pořadů", při jehož přípravě se inspiroval pracovními směrnicemi BBC, a také "Koncepci ředitelství zpravodajství", v nichž kladl velký důraz na vzdělávaní redaktorů a jejich další profesní růst. K tomu, abychom pochopili, o co šlo jemu i Radě (a také proč se jeho zvolení setkalo s takovým odporem), stačí citovat z jeho přihlášky do výběrového řízení: "Již krátce po příchodu nového zaměstnance si musíme ujasnit, jaké jsou jeho profesionální silné a slabé stránky a stanovit pro něho další program vhodného výcviku, jehož výsledky se budou průběžně vyhodnocovat. Na jejich základě se výcvikový program musí doplňovat a upravovat. Ze zkušeností z BBC mohu dodat, že je to proces, který vlastně nikdy nekončí, protože nároky na jednotlivce se neustále vyvíjejí: je to nákladná investice, ale dobrá veřejnoprávní mediální firma ví, že se vyplatí." Zkuste ale něco podobného vykládat redaktorům ČT, kteří žijí v bohorovném přesvědčení, že vědí vše a všemu nejlépe rozumějí.

V nedávném rozhovoru, který jsem s Jiřím Hodačem připravil pro Revue Proglas, k tomu dále říká: "Měl jsem v úmyslu udělat z ředitelství zpravodajství elitní pracoviště, kde by všichni zaměstnanci byli ve svých oborech skutečná extratřída. Nikoli namyšlení koktající nedoukové, opojení pochybnou slávou z obrazovky, jako je tomu často dosud, ale skuteční profesionálové, kteří dovedou, kteří ke své práci přistupují s pokorným poznáním, že vždy bude ještě něco, co se budou muset učit." Možná to byl v této zemi příliš idealistický plán, který neměl od počátku šanci na úspěch. Pravda však je, že k jeho uskutečnění nedostal Jiří Hodač příležitost.

Přes to všechno věřím, že naše snažení v Radě ČT mělo smysl. Především proto, že v kauze ČT šlo o ohrožení finančních zájmů lidí spojených s touto institucí, byla jejich reakce ostřejší a neopatrnější než jindy. Bezděčně tak odhalili mnohé z toho, co zůstávalo dříve napůl skryto a co vnější pozorovatel mohl pouze tušit. Otevřeli nám naplno dveře do své kuchyně a ukázali nám, že někteří z nich nezapomněli nic z praktik minulého režimu, nebo že si je (ti mladší) poměrně snadno a rychle osvojili. Kauza ČT poutala pozornost velkého počtu lidí po poměrně dlouhou dobu. Otázky, které se v souvislosti s ní objevily, doufejme hned tak nezapadnou.

Předneseno na konferenci "Média po krizi v ČT", pořádané 23.4.2004 Mladými konzervativci v Brně.

Diskuse