Ještě po deseti letech, ale pořád o tomtéž

Miroslav Novák | 20. 5. 2001

Poslat do Kindlu

---

Před deseti lety, ve dnech 20.-21. dubna 1991, se konal ustavující kongres ODS. Podle takřka současně publikovaného výzkumu volebních preferencí agentury AISA se ODS hned stala politickým subjektem s výrazně nejsilnější voličskou podporou v zemi: 19%. Jak víme, toto vedoucí postavení si ODS dlouhá léta udržovala.

Chtěl bych se však vrátit k jiné události, ke které došlo o týden později, 27. 4. 1991. Tehdy pořádalo pompézní ustavující sněm konkurenční Občanské hnutí (OH), které mělo ve svých řadách drtivou většinu tehdejší české politické "elity". Jeho předsedou byl zvolen ministr zahraničí J. Dienstbier, místopředsedy byli zvoleni tehdejší místopředseda federální vlády (a dnešní sociálnědemokratický místopředseda české vlády) P. Rychetský a tehdejší český premiér (a dnešní lidovecký předseda Senátu) P. Pithart. Podle agenturních zpráv bylo mezi 234 delegáty 14 ministrů. Podle seznamu, který dostali přítomní žurnalisté, bylo v OH 8 federálních ministrů (J. Dienstbier, P. Rychetský, J. Vavroušek, L. Dobrovský, K. Kořínková, P. Miller, J. Nezval a V. Valeš), 10 ministrů české vlády v čele s jejím premiérem P. Pithartem, zhruba 30 poslanců Federálního shromáždění a okolo 40 poslanců České národní rady (ČNR) včetně její předsedkyně D. Burešové. Hvězdnému obsazení odpovídali i prestižní zahraniční hosté ustavujícího sněmu OH. Byli mezi nimi např. tehdejší německý ministr zahraničí H. D. Genscher (FDP), generální tajemník NATO M. Wörner, francouzský státní ministr L. Jospin (dnešní socialistický premiér), generální tajemnice německé FDP C. Schmalz-Jacobsonová atd.

Rok poté však přišly parlamentní volby a v těch OH propadlo. Nedosáhlo ani 5%, a tak muselo jednou provždy vyklidit parlamentní scénu, zatímco ODS se zhruba 30% suverénně zvítězila. Proč? OH se zrodilo z Občanského fóra (OF), ODS také. Ale ne stejným způsobem. Zeptáte-li se dnes průměrného občana (já kladu tuto otázku občas studentům), zda mělo OF vůbec předsedu, a pokud ano, kdo jím byl, obvykle se dozvíte, že předsedu nemělo, anebo že jím byl Václav Havel. Obě odpovědi jsou nesprávné. OF předsedu mělo, ale nebyl jím Václav Havel, ale Václav Klaus. Pokračujme v historické lekci. 13. října 1990 pořádalo OF sněm, kde volilo předsedu. Oficiálním kandidátem OF byl Martin Palouš, bývalý mluvčí Charty 77, kterého plně podporoval Václav Havel, již tehdy prezident republiky, ovšem federální, a který byl do té doby považován za jakéhosi neformálního leadera OF. Jak se můžeme dočíst v buletinu OF Infórum č. 44/1990 ze 17. října 1990, Havlem protežovaný kandidát žalostně propadl, získal jen 52 hlasy, zatímco Václav Klaus, tehdejší federální ministr financí, jich obdržel 115. Zatímco do té doby bylo OF konglomerátem nejrozmanitějších koncepcí od levicových trockistů až pro pravicové konzervativce, Klaus měl jasnou představu, co chce.

Jedna z prvních věcí, které chtěl prosadit, bylo přeměnit široké hnutí v politickou stranu. To se podařilo při příštím sněmu OF, který se konal 12. 1. 1991. Toto rozhodnutí podpořila většina delegátů sněmu OF (126 ze 175) a jak potvrzují tehdejší výzkumy veřejného mínění, souhlasila s ním také většina veřejnosti, zejména mezi stoupenci OF. Klausovi se také podařilo prosadit, aby se OF skládalo jen z řádných, individuálních a výlučných členů a nikoli z členů kolektivních a volných. V tom však padlo rozhodnutí jen těsně: pro 73 delegátů, proti 65. Zatímco mezi stoupenci OF se koncepce symbolizovaná Václavem Klausem těšila jasně většinové podpoře, mezi zástupci OF v parlamentech byl poměr mezi oběma proudy dost vyrovnaný; pokud jde o klíčové politické posty, ty až na výjimky měli v rukou lidé z pozdějšího Občanského hnutí. Zesnulý senátor Václav Benda, bývalý dvojnásobný mluvčí Charty 77, svého času vysvětlil, že levice označující sama sebe za "liberály" se obratně zmocnila drtivé většiny rozhodujících pozic a zmýlila se jen v tom, že nepředpokládala tak drtivé vítězství OF, v jehož důsledku se do parlamentů dostali z míst považovaných za "nezvolitelná" (kam je "liberální" levice odstavila) stoupenci většinového proudu reprezentovaného Václavem Klausem.

Různé proudy uvnitř OF se už brzy institucionalizovaly, a to v rámci několika parlamentních klubů. Ti, kdo spolu s Klausem odmítali socializující romantické tendence "třetí cesty" v ekonomické a politické oblasti, experimenty s "občanskými iniciativami" a reformní komunismus, se sdružili v Meziparlamentním klubu demokratické pravice, který založil jeden z leaderů ODA Daniel Kroupa. Jejich hlavní odpůrci založili tzv. Liberální klub, jehož předním ideologem byl nynější český sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman, který tehdy hlásal (viz např. jeho článek v novinách Demokrat z 19. 12. 1990), že z Liberálního klubu se zrodí liberální strana, která bude hrát roli jazýčku na vahách mezi levicovou sociální demokracií a pravicovými konzervativci. Tato liberální strana, podobně jako ve Spolkovém Německu FDP, bude podle Zemana takřka stále ve vládě, jednou se sociálními demokraty, podruhé s konzervativci.

Právě z Liberálního klubu vzniklo OH, které však roli, kterou mu připisoval tehdy "liberál" Zeman, hrát nebylo schopno, protože bylo jakýmsi zbytkovým Občanským fórem sdružujícím nesourodé osobnosti a koncepce. Tyto lidi spojovalo jen to, že byli proti Václavu Klausovi, chtěli jen velice rudimentární typ organizace a mnozí z nich byli bývalými reformními komunisty a později disidenty Husákova režimu. Ti z realističtěji uvažujících "liberálů", např. Miloš Zeman, Pavel Rychetský nebo Zdeněk Jičínský, kteří si včas uvědomili sterilnost pohrobka OF, jímž bylo OH, vstoupili pak do ČSSD, která se po delší době ukázala jako perspektivnější kůň. Sociální demokracie se mezi jiným také zásluhou těchto realističtěji uvažujících "liberálů" stala postupně z marginální strany, která se v prvních parlamentních volbách v roce 1990 ani nedostala přes pětiprocentní klauzuli a ve druhých ji jen těsně (s 6,5%) přesáhla, vítězem posledních voleb do Poslanecké sněmovny.

Tím se dostávám k poučení z této historie, která je - bohužel - až příliš aktuální. Hovoří se o tom, jaké je rozhodující dělítko mezi politickými stranami v českých zemích. Levice-pravice? V jistém smyslu ano. Slušní versus neslušní? U nás jako jinde existují samozřejmě slušní i neslušní politici, ale těžko lze rozlišovat na slušné a neslušné politické strany (až na výjimky, především komunisty, ale i u nich jde spíš o absurdní ideologii než o neslušnost). Rozlišení mezi slušnými a neslušnými věru prochází napříč všemi stranami a je omylem - ne-li záměrnou mystifikací - vidět ty "neslušné" jen v ODS a v ČSSD.

Z toho, o čem jsme pojednávali, však plyne jiné rozlišující dělítko mezi politickými subjekty. Tam jsou ODS a ČSSD nepochybně na jedné lodi. Na jedné straně ti přestavitelé a ty strany, které se snaží dělat normální demokratickou politiku, ať jakkoli nedokonalou, ba kritizovatelnou, na straně druhé "osobnosti" a subjekty, které chtějí dělat nepolitickou politiku, v čele s Václavem Havlem. Z tohoto hlediska zůstávají jako platní dědici OF jednak ODS, nejméně špatná politická strana vzniklá po listopadových změnách, jednak ČSSD, kam přešli ti rozumější z představitelů OF, kteří byli proti konzervativní politice. Je smutným závěrem tohoto historického vzpomínání, že dělící čára, která by měla být už dávno anachronismem, tj. normální politika versus nepolitická politika, je dodnes v českých končinách skoro tak živá, jako tomu bylo před deseti lety. Nezbývá mi tedy, než abych závěrem zopakoval své doporučení, jímž jsem reagoval na známý slogan tzv. Čtyřkoalice "Nechcete vládu růže s ptákem? - Volte tedy ODS nebo ČSSD!"

Miroslav Novák (1953) vystudoval sociologii na FF UK a vroce 1977 emigroval do Francie a Švýcarska, kde absolvoval komparativní politickou sociologii. Od roku 1990 přednáší politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Revue Proglas 4/2001

Poslat do Kindlu

---

Diskuse