Česko-rakouské vztahy: sousedství s překážkami

V roce 1989 bylo Rakousko první západní zemí, která po pádu komunismu v Československu otevřela své hranice a umožnila tím řadě občanů první výlet za železnou oponu. Ministři zahraničí Mock a Dienstbier před objektivy kamer a fotoaparátů "přestřihli dráty" a zdálo se, že nic nebrání idylické spolupráci ve sjednocující se Evropě. Avšak především řada nedořešených otázek z minulosti způsobila, že vztahy s Rakouskem jsou v porovnání s ostatními sousedy České republiky zřejmě nejproblematičtější. Tuto situaci samozřejmě není nutné nadměrně dramatizovat po vzoru některých mediálních i politických komentářů, protože obchodní výměna i řada přímých vztahů mezi občany, sdruženími i v rámci euroregionů se utěšeně rozvíjí, na druhou stranu však nelze nevidět neuralgické body, které vzájemné vztahy zatěžují. Jedná se především o přetrvávající "temelínskou kauzu", nedořešené vztahy se sudetskými vyhnanci a jejich potomky žijícími v Rakousku či o české reakce na úspěchy pravicově populistické Svobodomyslné strany Rakouska v čele s Jörgem Haiderem. To vše mohou být faktory, které způsobí problémy při vstupu ČR do EU, popř. vytvoří předpoklady pro konflikty v jejím rámci.

Na rozdíl od rakouské vnitropolitické scény, která se ve vztahu k ČR dokáže ve většině otázek sjednotit a zaujmout jednotný postoj, je české spektrum sice determinováno "českým nacionalismem", utužovaným rakouskými postoji, avšak řada otázek ovlivňujících česko-rakouské vztahy hraje ve vnitropolitických sporech svébytnou roli, což zabraňuje širší domluvě na jednotném přístupu. Silná vnitropolitická shoda je přitom základní podmínkou úspěšného prosazování národních zájmů.

Problémy s Temelínem

Kdyby nebylo temelínské elektrárny, je vše jednodušší. Právě JETE dokázala v poslední době nejvíce zkomplikovat vzájemné vztahy a na jejím pozadí se probouzejí zapadlé averze a ožívají některé negativní vzory pohledu na sousedy. Rakouský anti-atomový postoj se stal součástí národního zájmu alpské republiky, což se projevuje i při debatách o rozšíření EU. Vůči České republice je však tento zájem uplatňován mnohem silněji než vůči SRN či Slovinsku. Boj proti české jaderné energetice (resp. paradoxně spíše proti Temelínu než proti čistě komunistickým Dukovanům) je v Rakousku medializován jako vzepření se obyčejného rakouského občana proti "zlé hrozbě" z Čech, což dává rakouským politikům malý manévrovací postoj v politických jednáních. Na rakouské straně existuje společný tlak politiků a "občanské společnosti", zatímco v českém prostředí v temelínské kauze (mj. i díky její mediální prezentaci) tato shoda alespoň "virtuálně" nepanuje (je však sporné určit, co je v ČR "občanská společnost" skutečná a co pouze zdánlivá).

Většina české politické reprezentace se rozhodla Temelín uvést do provozu. Avšak sílící pochyby o smysluplnosti a účelnosti tohoto kroku, vyjadřované některými politiky i osobami z "veřejné sféry", postupně vysílají "ven" signály o české roztříštěnosti, což dodává další argumenty odpůrcům Temelína. Angažování amerického právníka Eda Fagana jako mediální atrakce pro české novináře se osvědčilo a přispělo k dalšímu upření zájmu ke sporům o Temelín.

V rámci české vnitropolitické debaty získal Temelín na zajímavosti s ohledem na snahu o vyhlášení referenda o jeho spuštění. Tato otázka dokázala zaujmout některé zastánce přenášení rozhodování z politiky na společnost natolik, že na celou temelínskou problematiku začali nahlížet především prizmatem potřeby přímé demokracie. Příznivcům občanské společnosti je rovněž sympatická silná angažovanost českých ekologických organizací. Tyto faktory povzbuzují rakouské odpůrce Temelína k silnější spolupráci s českými a je zřejmé, že budou využívány i v kampani za zastavení provozu, která zřejmě bude dále zatěžovat vzájemné vztahy. Rakouská finanční podpora českým odpůrcům Temelína je však často interpretována jako přílišné zasahování do vnitřních záležitostí a zavdává i příčiny k ne zcela opodstatněnému obviňování českých ekologistů ze "zaprodanectví Rakušákům".

Sankce a budoucnost

Horlivost, s níž se česká vláda v roce 2000 připojila k sankcím EU proti Rakousku po vstupu FPÖ do vlády, nikterak nenapomohla řešení dalších otázek. Vládnoucí ČSSD demonstrovala svoji přináležitost k socialistické stranicko-politické rodině, která vládne ve většině zemí EU. Ve dvou zemích, Belgii a Francii, panovala obava, že by po dalších volbách mohlo dojít k témuž jako v Rakousku - ke spolupráci demokratické a populistické pravice (belgický ministr zahraničí z liberální valonské strany PRL dokonce vyzýval Belgičany, aby nejezdili lyžovat do Alp, a vyhlašoval, že EU lze budovat i bez Rakouska). Možná, že postojem české vlády byla vytvořena pozice pro dobré vztahy s SPÖ, až bude opět u moci. Avšak kdyby se demonstrovala smířlivost ve vztahu k sousedovi v obtížné situaci, bylo by se na ni možné odvolávat později při řešení sporných otázek se současnou rakouskou vládou. Podobně jako jiné kandidátské země EU mohla ČR poukazovat na specifika obchodních a dalších vztahů s Rakouskem a tím ospravedlnit případnou zdrženlivost v sankcích.

Českou sociálně-demokratickou vládu podpořil v jejích snahách i "hradní blok", který si nenechal ujít příležitost k další morální profilaci. Avšak KDU-ČSL realizovala vlastní politickou linii, protože nechtěla rezignovat na dobré vztahy s ÖVP. Rakouští lidovci výrazně pomohli českým na počátku devadesátých let a přátelství mezi oběma stranami panuje i v současnosti. Kasal proto navštívil lidovce ve Vídni i ve "vypjatých okamžicích".

ODS v čele s Václavem Klausem kladla důraz na nevměšování se do vnitřních záležitostí v situaci, kdy prozíravějším politikům bylo zřejmé, že demokratické vzepjetí a sankce proti Rakousku nebudou mít dlouhého trvání, což se také stalo.

Velmi zajímavý logický rozbor toho, že sankce čtrnácti států EU neměly oporu v právu ES/EU, podal v článku uveřejněném v Mezinárodní právní revue 1/2001 profesor Heribert Franz Köck, děkan právnické fakulty Univerzity Jana Keplera v Linci. Konstatoval zde, že účast FPÖ ve vládě nebyla porušením základních hodnot EU, a rozhodně nešlo o závažné a dlouhodobé porušování čl. 6 Smlouvy o EU členským státem. Poukázal i na nečinnost unie v obdobných případech, jakými bylo např. vytvoření koaliční vlády s Alleanza Nazionale v Itálii v roce 1994, účast francouzských komunistů v Jospinově kabinetu od roku 1997, podpora a účast postkomunistické PDS ve vládách ve východních spolkových zemích SRN apod.

Čtrnáct států EU, které sankce uvalily, je stáhlo po podivném procesu, kdy byli nejprve do Vídně vysláni "tři moudří" (které na přání portugalského předsedy vlády doporučil předseda Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku) - bývalý finský předseda vlády Martti Ahtisaari, ředitel Institutu Maxe Plancka pro zahraniční právo veřejné a mezinárodní právo a bývalý viceprezident Evropské komise pro lidská práva Jochen Frowein a Marcelino Oreira, bývalý španělský ministr zahraničí a ředitel Institutu evropských studií univerzity San Pablo. Ti po návštěvě Rakouska konstatovali jeho "demokratičnost" a sankce byly následně odvolány. Na summitu EU v Nice v prosinci 2000 byla nakonec přijata taková úprava Smlouvy EU, která by obdobným blamážím měla do budoucna zabránit.

ČR do EU? Ne rychlosti před kvalitou!

Rakouský postoj k rozšíření EU je pro ČR, která si vstup do této organizace stanovila jako svoji zahraničně-politickou prioritu, jedním z nejrizikovějších z hlediska možného zablokování tohoto procesu. Pokud by např. bylo vypsáno v Rakousku referendum o této otázce, není jeho výsledek vůbec jednoznačný. Současná rakouská zahraniční politika však podle informací z tiskové konference ministryně zahraničí Benity Ferrero-Waldner z 12. 1. 2001 vychází z následujících priorit:

- posílení EU a rakouské pozice v EU, protože stále rozsáhlejší oblast rakouských vnějších vztahů je vytvářena EU, popř. ve spolupráci s partnery z EU, což se týká zvláště bezpečnostní a obranné politiky;

- spoluúčast na rozšíření EU (členy EU se brzy stanou čtyři sousední státy Rakouska);

- zintezívnění "sousedské politiky", která by měla být vzhledem ke kandidátům vstupu vytvářena jako strategické partnerství;

- spolupráce na stabilizaci Balkánu, protože události v tomto regionu mají bezprostřední účinky na Rakousko.

V případě rozšíření EU Rakousko podle ministryně Ferrero-Waldner očekává výhody jako např. vzestup HDP o 0,5%, zvýšení zahraničního obchodu s Maďarskem, Českou republikou, Slovenskem i Slovinskem (tato země hraje v rakouském zahraničním obchodě velmi důležitou roli), dále ulehčení boje proti ilegální migraci a organizované kriminalitě v souvislosti s rozšířením Schengenského prostoru apod. Přes řadu výhod, plynoucích z rozšíření, však Rakušané obezřetně hodnotí problémy související především s volným pohybem pracovních sil (kterým se cítí ohroženi převážně v pohraničních oblastech). Rakouská ministryně zahraničí konstatovala: "Při vší nutnosti vést jednání dynamicky nesmí nabýt převahy heslo ,rychlost před kvalitou'." Postoje rakouské ministryně přitom nesdílí celé politické spektrum, mj. FPÖ. Tato strana varuje před masivním zvýšením migrace a boj proti organizované kriminalitě se podle ní přijetím nových členů dokonce ztíží.

FPÖ podmiňuje svůj souhlas s rozšířením i zrušením tzv. Benešových dekretů. Vztahy s vyhnanými sudetskými Němci zatěžovaly po listopadu 1989 především česko-německé vztahy. Dočasné utlumení sporů v rámci této problematiky po nástupu sociálně-demokratických vlád v ČR a SRN v roce 1998 však nemělo vliv na vyhraněný rakouský postoj k těmto otázkám, který se nejzřetelněji projevuje především v politice svobodomyslných. FPÖ ve svém volebním programu k vídeňským volbám v březnu 2001 (v nichž však zaznamenala citelné ztráty) tvrdila, že situace v České republice a Slovinsku v oblasti lidských práv neodpovídá Chartě základních práv EU přijaté v Nice. Vstup ČR svobodomyslní podmiňují nejenom zrušením Benešových dekretů, "pokud se právně týkají zbavení práv, vraždění a vyhnání německé a (v případě Benešových dekretů) také maďarské menšiny", ale i dosažením 80% domácí životní úrovně. K otázce rozšíření EU je požadováno referendum. Přestože vliv FPÖ bude pravděpodobně klesat, nejsou její postoje v rámci rakouského společensko-politického spektra ojedinělé.

Společně v NATO?

Některé politické síly v Rakousku projevují zájem o začlenění Rakouska do Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), přičemž prozatím jde především o lidovce a svobodomyslné. Rakouská neutralita je čím dál tím více dotčena pokrokem v budování Evropské obranné a bezpečnostní politiky. I s ohledem na tuto skutečnost se v Rakousku již delší dobu vedou intenzívní debaty o další budoucnosti bezpečnostního zajištění této země. Většina veřejnosti však změně neutrálního statutu není nakloněna, proti se ostře vyslovuje i Rusko. V rakouské bezpečnostně-politické komunitě se začínají vyskytovat i názory, které kritizují snahu o vybudování "vojenské autonomie EU" s ohledem na to, že se vytvoří zbytečná konkurence a možná i napětí v transatlantických vztazích. V tomto smyslu se vyjádřil mj. Erich Reiter, pověřenec pro strategická studia rakouského ministerstva obrany v článku pro Neue Zürcher Zeitung z 28. 3. 2001. Tento postoj by mohl spojovat jeho nositele v ČR i v Rakousku. Česká diplomacie by měla vstup Rakouska do NATO podporovat, protože přinese rozšíření prostoru stability a (v případě nepřijetí Slovenska do NATO) zamezí oddělení Maďarska od ostatních sousedů. Rakouská armáda řeší některé obdobné problémy jako česká (včetně nákupu nadzvukových letadel), přičemž je pravděpodobné, že s ohledem na větší hospodářskou vyspělost by některé problémy s přechodem na standardy NATO byly zvládány lépe než v ČR.

Jak dále?

Situace v současných česko-rakouských vztazích je charakteristická tím, že problematické bilaterální otázky (Temelín, Benešovy dekrety) jsou posuzovány v kontextu zájmu ČR o vstup do EU. ČR se ve vztahu k Rakousku dostala do pozice "rukojmího" a Rakušané se snaží z daného stavu vytěžit pro sebe prospěch. Je pravděpodobné, že v případě rozhodnutí "velkých" zemí EU o rozšíření bude na Rakousko činěn nátlak, aby "nedělalo problémy" a tento krok odsouhlasilo, což však může vyvolat i určité negativní reakce. Rozšíření EU, JETE i Benešovy dekrety jsou otázkami, kde hraje velmi důležitou roli jejich vyřešení ve vztahu k Německu. Vůči Rakousku je česká diplomacie postavena před nelehký úkol přesvědčovat o hospodářské vyspělosti české ekonomiky a migrační neochotě našeho obyvatelstva, přičemž je třeba konzultovat s Rakušany prosazování takových zájmů, které by mohly být oběma zemím v EU po jejím rozšíření společné. V tomto směru může sehrát velmi důležitou roli i spolupráce politických sil stejného ideově-politického či profesního zaměření z obou zemí. Na případný vstup ČR do EU však nelze nahlížet jako na deus ex machina, který vyřeší všechny dosavadní problémy. Naopak je možné, že některé sporné body se dostanou i před evropské politické i justiční orgány a že se bude projevovat konkurence ČR a Rakouska v prosazování národních zájmů v evropských strukturách.

Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středoevropské politické studie.

Diskuse