Balthus: Nejsem moderním malířem

Moderní umělci chtějí vyjádřit jen sami sebe!

V neděli 19. února zemřel ve Švýcarsku ve věku nedožitých 93 let francouzský malíř Balthus, poslední z klasiků evropské malby 20. století. Následující rozhovor se uskutečnil několik měsíců před Balthusovým skonem.

V jedné z vesnic na švýcarsko-italském pomezí, vklíněných do podhorských alpských svahů, více než dvacet let žil světově proslulý malíř Balthus, vlastním jménem Balthazar Klossowski de Rola - samotářský francouzský umělec, který znovuoživil tradiční kategorie evropské malby: krajinomalbu, zátiší, portrét. Jeho práce nepatří k žádné škole či skupině. Narodil se v Paříži 29. 2. 1908 umělecky založeným rodičům polského původu, kteří první léta manželství strávili právě zde, v intelektuálním prostředí a v blízkosti malířů P. Bonnarda, H. Matisse, A. Deraina aj. Rodina Balthusova otce, malíře, historika umění a scénografa, odešla z Varšavy v roce 1830 a usadila se ve východním Prusku; rodina jeho židovské matky se zase odstěhovala z Minsku do Wroclawi v roce 1873. Rodiče vzali Balthuse na začátku první světové války (v roce 1914) s sebou do Berlína, ale poté, co se rozcházejí (1917), se jeho cesty dělí mezi válkou rozbité Německo a klidné Švýcarsko. Matčiným důvěrným přítelem byl básník Rainer Maria Rilke, který podporoval předčasně zralého mladíka a povzbudil ho také k vydání prvotiny kreseb Mitsou, které zaštítil svojí předmluvou. S pomocí A. Gida se Balthus vrátil v roce1924 do Paříže a s finanční podporou, částečně opatřenou Rilkem, začal u Bonnarda studovat malířství. O prázdninách v toskánských městech (Florencie, Arezzo, San Sepolcro, Siena) kopíroval mistry rané renesance. Jako voják působil ve francouzské armádě v Maroku (1929-33). Balthus si začal brzy finančně vypomáhat přijímáním zakázek k portrétování a scénografickými návrhy pro divadlo. Jako scénograf a kostýmní výtvarník debutuje v Thčâtre des Champs-Elysées (1934), spolupracuje s Artaudem, později s Barraultem a Camusem v Divadle Martigny-Paris a Divadle Odéon. V letech 1954-61 žije ve francouzském zámku Chassy se svojí první ženou Antoinettou von Wattenwyl. Na začátku šedesátých let jej André Malraux pověřil vedením francouzské Akademie výtvarných umění v Římě.

Balthus se potkával a přátelil s mnoha významnými umělci, malíři a spisovateli. Namátkou jmenujme Artauda, Giacomettiho, Camuse, Pierre-Jean Jouveta, Cartier-Bressona, Felliniho. V kostele v Beatenbergu namaloval v roce 1928 nástěnné fresky. Ilustroval několik knih (např. E. Brontëovou). Do širšího světového povědomí vstoupil především důležitou výstavou svého díla, která proběhla v roce 1983 v Centre Pompidou v Paříži a o rok později v Metropolitním muzeu v New Yorku. Je zastoupen v nejprestižnějších světových galeriích, převážně ve sbírkách amerických muzeí. V létě 2000 probíhala v Římě Balthusova skromná výstava, nazvaná Moji přátelé. Byla umístěna ve Ville Medici, v místech, kde v šedesátých letech malíř vedl akademii. Letos se připravuje velká posmrtná výstava jeho pláten v Benátkách. Balthusovo výtvarné dílo je podivuhodně koncentrované: od napjatých a zamyšlených portrétů žen a adolescentních dívek, které maluje rozechvělé spodními proudy erotiky a zoufalství, až k jeho vystavěným, snovým krajinám s osamělými postavami. Malířovo vidění je možná nejlépe ukryto v jeho vlastních slovech: "Nepokouším se vyjádřit sám sebe, ale spíše svět." Nebo: "Malovat portrét, to není křičet Já! Já! Já! Znamená to vstoupit do druhého člověka, stát se jím."

"Znal jsem už Balthuse několik let, když mi navrhl, abych navštívil jeho ateliér. Viděl jsem tam na třech rozměrných rozmalovaných plátnech, na kterých pracoval léta - s náměty čtoucí dívky a dvou Japonek natahujících se k zrcadlům - jedinečnou pečeť jeho vesmíru, tak uhrančivého v přesné rovnováze. V pronikavém světle jeho ateliéru jsem považoval tyto obrazy za jakési prarelikty, pozůstatky něčeho dávného, a jeho, Balthuse, nikoli za jejich autora, ale za objevitele, který je vynesl na světlo." (Federico Fellini)

Balthus žil ve švýcarském ústraní se svojí japonskou ženou madame Setsuko od roku 1977. V rozměrném dřevěném horském domě jménem Grand Chalet, na jehož průčelí můžeme napočítat 131 oken a číst letopočet 1754, býval prý kdysi penzion, ve kterém pobýval i Victor Hugo. Naše návštěva se uskutečnila jednoho letního podvečera, několik málo měsíců před jeho smrtí. Nejdříve jsme byli služebnictvem uvedeni do úzkých chodbiček Grand Chalet a vzápětí nás v hnědém kimonu vítá madame Setsuko a vede nás do rozměrného přijímacího pokoje. Na komodě stojí Giacomettiho bronzová soška a na stěnách dva Balthusovy obrazy z padesátých let. Autoportrét a Colette z profilu. Oknem si všímáme průhledu na zahradu a prudkou alpskou stráň s klikatou cestou, která se objevuje na některých posledních malířových plátnech. Po chvíli slyšíme, jak za námi praskají dřevěné schody a služebnictvo přivádí starého malíře ostře řezaných rysů, živě pronikavých očí a podivuhodně dlouhých nohou. Balthus k nám srdečným tónem volá: "Už mě tu máte. Nehněvejte se, že musíte čekat. Opozdil jsem se. Dáte si whisky?" Usedáme do pohodlných pohovek a Balthus vysvětluje: "Nohy už neslouží. Potřebuji, aby mě někdo podpíral, když jdu."

Pane Balthusi, přijeli jsme za vámi z Prahy. To je město, kde se narodil básník Rainer Maria Rilke, váš otcovský přítel...

Á, vy jste z Prahy? Nevěděl jsem, že se Rilke narodil v Praze. To je prý kouzelné město, ale já jsem tam nikdy nebyl. Velká část mé rodiny pochází z Polska, ale já se narodil v Paříži. V Polsku jsem byl poprvé před dvěma lety (pozn. - byl mu udělen čestný doktorát na univerzitě ve Wroclawi).

Jak na vás Rilke zapůsobil?

Ano, Rainer Maria Rilke... Byl mi nakloněn, velký přítel. Skrze něho jsem přišel do styku s mnohými z jeho okruhu - "Když se ztišil Boží dech, stvořil hraběte Keyserlinga." To si ještě pamatuji.

To říkal Rilke?

Ano, často. Hrabě Eduard von Keyserling patřil do okruhu jeho přátel. Spisovatel, filosof - elegantní zjev. Tehdy jsem byl ještě dítě. Chodil jsem v Berlíně do školy. Tu ostatně pro mě vyhledal Rilke. Také se velmi zasloužil o to, že byly uveřejněny mé první práce: MITSOU, sled asi čtyřiceti kreseb tuší, které vyprávějí o kotěti, které ke mně přišlo a pak zas zmizelo, což mě velmi rozesmutnilo. Rilke k tomuto cyklu francouzsky napsal krásný úvod a našel nakladatele, který kresby vydal. Psal se rok 1921 a mně bylo třináct let.

Proč jste kreslil zrovna ztrátu kotěte?

Víte, jako dítě jsem velmi miloval Struwelpetra. Byl jsem nadšen těmi kresbami, především těmi o létajícím Robertovi. Rozhodně je moje malování silně ovlivněno vzpomínkami z mládí. Vždycky jsem toužil po svém mládí, které bylo velmi, velmi... jak to říci... zajímavé. Charles Baudelaire jednou řekl: "Génius není nic jiného než znovuobjevené mládí." Vyrostl jsem v rodině, která měla velký okruh přátel. Patřil do něj například malíř Pierre Bonnard, i on se o mne dobře staral. Pamatuji se na jednu rozmluvu, které jsem byl jako malý hoch přítomen. Slyšel jsem, jak Henri Matisse říká Bonnardovi: "Představ si, asi jsme dva největší žijící malíři." A Bonnard zachmuřil tvář a odpověděl: "Jestliže to, co říkáš, je pravda, je to strašné."

Narodil jsem se v Paříži - 29. února 1908. Dobře se ještě pamatuji na 14. čtvrť, ve které jsem vyrůstal. Boulevard Raspail už byl zbudován, ale kol dokola bylo všechno nezastavěno, spousta klášterních zahrad. Ten kout Paříže byl tehdy ještě doopravdy bukolický.

Takže nikoli Paříž umělecká, ale málem venkovská?

Ve 14. čtvrti, na Montparnassu, bydlelo mnoho umělců, kteří se scházeli v kavárně Dome. Moji rodiče tam také často sedávali. Vedle Valéryho, Gida, Bonnarda, Denise. Ale začátkem první světové války jsme museli Paříž opustit, protože rodiče pocházeli z Německa, z Wroclawi. Byli tedy Prušáci, ačkoli měli vlastně polský původ. Odešli jsme potom do Berlína, kde do mého života vstoupil Rilke. Byl, jak jistě víte, až do své smrti blízkým přítelem mé matky Elisabeth "Baladine" Klossowské, která mu také pomohla najít jeho poslední domov, věž na Muzotu.

Rilke měl na vás jistě velký vliv...

Moc veliký. Napsal mi celý sled dopisů, které byly později také uveřejněny. Víte, je to ale téma velmi intimní, těžké na vyprávění.

Četl jste později jeho básně?

Ach, ty jsem četl už jako dítě... Strýček Rilke mi také daroval krásný překlad Danta, protože věděl, že miluji Itálii. Dokonce natolik, že se sám někdy považuji za Itala. Itálie je moje téměř druhá vlast. V mládí jsem ji objel téměř celou na kole a zůstal jsem velmi zasažen srdečností obyčejných lidí, kteří mě přijímali s neuvěřitelnou pohostinností a otevřeností. Od té doby se ale moc nezměnila. Patnáct let jsem v Římě učil a na Monte Calvello máme dům, kde jsem rád pracoval.

Kdy jste v sobě objevil malířské schopnosti?

Jdu-li v paměti pozpátku, jak daleko to jen jde, nechtěl jsem nikdy dělat nic jiného než malovat. S takovými rodiči, jako jsem měl já, také žádný div - maminka, jistě umělecky nadanější než já, byla malířkou a můj otec pracoval jako historik umění. A také maloval.

Během svého života jste přišel do styku s avantgardou, s kubismem, surrealismem, ale vaše malba tím není vůbec poznamenána...

Byl jsem spřátelen s Picassem. Ale držel jsem se přísně v povzdálí ode všech těchto hnutí. Vždy jsem se jim bránil. Kubismus, surrealismus, a jak se všechna vůbec nazývají, mi nikdy nic neříkala. Vždy jsem žil a pracoval odděleně.

Souvisí to s vaším naturelem nebo životními okolnostmi?

To byla asi jednoduše moje povaha, nazývejme to tvrdošíjností, a samozřejmě důležitý byl pro mě zážitek - setkání s malířstvím rané renesance. Tak silně na mě zapůsobilo, že jsem chtěl žít a tvořit jako staří mistři.

Vy jste jako mladý muž, začínající umělec, kopíroval v toskánském Arezzu cyklus fresek Piera della Francesca. Nedávno jsme Arezzo navštívili a viděli jejich podobu po několikaletých restaurátorských pracech. Zdají se nám obnovou příliš vypulírované, navíc jsou zdí odděleny od sakrálního prostoru a u vstupu do kostela se vybírá vysoké vstupné.

Příliš se vyčistily? To je stále stejná chyba. Obecně jsem proti restaurování. Například u Tintoretta, což bylo vystaveno v Paříži, to dopadlo špatně. A placení vstupného? To je nový princip, obchodní, ekonomický...

Vzpomínáte si na svoji první návštěvu Arezza?

Vzpomínám si na to velmi přesně. Pobýval jsem tam tři měsíce. Bylo to pro mě velké pohnutí vidět Piera ve skutečnosti, protože jsem ho do té doby znal pouze z fotografií. To můj otec mi doporučil, abych se jel podívat na Piera. On ho považoval za Cézanna své doby.

Piero della Francesco se stal vaším nejmilejším malířem mezi umělci renesance?

Ano, určitě. Byl jsem ale také po jistou dobu ve Florencii a tam též dělal kopie. Třeba Masolina. To je úplně zapomenutý a přitom velký malíř. Byli jsme společně se ženou ve Varese, kde je mnoho jeho krásných prací. Například v chrámu je jeho Křest Kristův.

On spolupracoval v kapli Brancacciů s Masacciem...

Ano, a proto si myslím, že zůstal ve stínu Masaccia, ale byl to, znovu zdůrazňuji, opravdu velký malíř.

Říkal jste, že jste chtěl napodobit staré mistry. To ale předpokládalo být pravým opakem moderního nevázaného umělce.

Nejsem a ani jsem nikdy nebyl moderním malířem. Moderní umělci chtějí vyjádřit jen sebe. Já však chci podat výraz světa. To, že malujeme, ještě přeci naznamená, že jsme pochopili všechno, co vidíme. Pro mě je malování přiblížením se k tajemství světa. To znamená vlastní uskromnění, které je pouze porušováno snahou vyjádřit sebe sama. Alespoň v tomto čase. Přemáhám svou vlastní osobu, která není nic jiného než maska, pod níž se skrývá vnitřní bytost. Nechápu toto šílené hledání vlastní osobnosti, takzvané vlastní totožnosti, které pudí v současné době tolik lidí! Je to náruživost, ujistit se o vlastní zvláštnosti za každou cenu. Taková blbost! Osobnost působí jako zrcadlo a překáží v přiblížení se podstatnému, vesmírnému.

Přesto, že jste žil ve velkých uměleckých centrech (Paříž, Řím...) a stýkal se se skvělými umělci, nebyla pro vaši práci důležitější samota?

Moje samota byla stálá, permanentní. Já si vzpomínám, jak mě kritici a lidé nazývali fašistickým malířem, protože jsem byl figurativní. Ale Picasso mě vždy bránil. Neměnil jsem nikdy svoji malbu a právě on, Picasso, mě v tom povzbuzoval. Ostatní kopírovali Picassa, ale já jsem pokračoval ve své malbě, sledoval svoji cestu. K Picassovi jsem měl obdiv. Byl to velký umělec, který miloval malířství. Rád se se mnou setkával a diskutoval. Moje samota trvá celý život a moje malba je zcela klasická.

Kdesi dokonce říkáte, že malířství má především náboženský význam...

Ano, zcela. Jsem věřící katolík. Umění je religiózní, anebo vůbec není uměním. Obdivujete-li opravdu přírodu, nemůžete to vyjádřit jinak než nábožensky. Malovat to, co máte před očima, není nic jiného než se přibližovat božskému. Odvrací-li se umění od přírody, je to pro mě zrada. Jen ten, kdo se obrací k přírodě, poznává, že je dílem Stvořitele. Od té doby, co malíři přestali pozorovat svět, ztratilo umění obsah, vše posvátné.

Pro vás je tedy malířství vyjádřením náboženského úžasu? Na vašich obrazech se ale neobjevují biblická, náboženská témata...

Malování je pro mě modlitbou. Ale dnes je téměř nemožné dělat jednoznačně náboženský námět. Přesto si myslím, že jsem víceméně náboženský malíř. Vždycky se modlím, než se dám do práce.

Když jste žil v Paříži, poznal jste se tam s nějakým českým umělcem? Například s Janem Zrzavým...

Zrzavého neznám, ale dobře jsem poznal Šímu. Znali jsme se velmi dobře a stýkali se právě v Paříži. To byl okouzlující člověk. Vystavovali jsme spolu i na nějaké výstavě.

Kteří z moderních umělců na vás zapůsobili?

Velmi rád jsem měl práci Giorgia Morandiho. Ale toho jsem nepoznal osobně, zemřel v den, když jsem si sjednal schůzku s jedním z jeho přátel. Pro mě je to jeden z největších moderních malířů. Podobně jako Giacometti. Alberto mně byl jako bratr. Všimli jste si té jeho sochy tady na skříni?

Jistě.

A mám velký respekt k jednomu žijícímu francouzskému malíři, který se jmenuje Rouan.

Slyšeli jsme, že doporučujete současným malířům, aby raději fotografovali...

(Smích) To, co vidím mezi mladými umělci, mně působí spíše bolest. Myslím, že není moc naděje. Oni už nechtějí studovat tradici. Oni zapomínají, co je to malířství. Malířství je řemeslo a jako jiná řemesla stojí velkou námahu. Dnes je to naopak. Každý, kdo je schopen udělat malou kresbu, hned přechází k malbě, bez znalosti řemesla. Je to invaze ošklivých věcí, jejichž autoři jsou diletanti. Malířství je skutečné řemeslo. Je to jako dělat boty nebo jiné věci. Každé řemeslo je těžké a není snadné jej dělat dobře. To, co jsme nazývali malířstvím, již dnes neexistuje. Již se nestuduje tradice. Já jsem dělal mnoho kopií maleb mistrů Quattrocenta, Piera a dalších. Tento úsek se dnes úplně přeskakuje. Proto myslím, že malířství skončí, bude opuštěno... Fotografování doporučuji proto, že je to jednodušší a je to vyjadřovací prostředek současnosti. Ale je zde i film, skutečný nový svět. Na tomto poli má strategické místo italská kinematografie. Fellini nebyl jen velký režisér, ale i velká osobnost. Byl to nádherný člověk, plný výjimečné energie. Bylo v něm cosi balzakovského. Chtěl jsem ho portrétovat, ale smrt mě předešla. Ale taktéž na poli filmu se studuje velmi málo. Jakýkoli mladý člověk, kterého potkám, je přesvědčen, že je velký umělec a chce ihned točit svůj film, aniž by znal své předchůdce, své mistry.

Kdysi jste řekl, že malíř by měl věci kolem sebe portrétovat. Jak jste to vlastně mínil?

Jakmile se malíř vzdálí přírodě, stává se jeho malba nudnou. V přírodě je všude cítit ruku, která to všechno stvořila. Každý, kdo to ignoruje, klame sám sebe. Z tohoto důvodu jsem také nikdy nepropadl pokušení malovat abstraktně. Na druhé straně je ale moje malování abstraktní, to platí pro všechnu malbu. Když se dívám tadyhle oknem na krajinu, ihned přemýšlím, jak vyjádřím její osvětlení, jak budu kreslit obrysy stromů, kopců a domů a jak vyjádřím zážitek, hloubku celého toho prostoru. To už je, samo o sobě, proces abstrakce. Umění, to je mocný zjednodušovatel. Pomyslete třeba jen na Cézanna! Příroda má nekonečně větší fantazii než všichni malíři světa dohromady. Umělci, kteří se od ní odvrátí, podobají se člověku, který zemře žízní u pramene vody. Když lidé mluví o tvůrcích, o tvoření, říkám - nemluvíte o Bohu?

Posloucháte klasickou hudbu?

Především Mozarta. Je to absolutní mistr, můj vzor. Vždycky jsem snil o malířském umění, které by se podobalo jeho umění skladatelskému. Chtěl bych podobně jako on vytvořit něco zároveň velmi intimního a přece tak všedního, univerzálního, aby to bylo každému srozumitelné a aby se to každého přitom hluboce dotklo. Jako skladatel oslňoval už v raném mládí, také zásluhou svého otce. Mně se vedlo trochu podobně.

Chodíte ještě do ateliéru? Pokračujete v malbě?

Od rána do oběda jsem v ateliéru a pracuji. To jsou k práci nejlepší světelné podmínky. Já potřebuji k malování denní světlo. Světlo je důležité jako barvy. Oči ovšem slábnou...

Své obrazy malujete i několik let. Vyhovuje vám tedy pozvolná, pomalá a důkladná práce?

Nejsem snadno se sebou spokojen. Stále mě přepadají pochybnosti týkající se mého malování. Tak tomu bylo po celý život. Jsem k sobě kritický. Nejsem nikdy spokojen s tím, co jsem udělal. Díky Bohu.

Na čem právě pracujete?

Nerad mluvím o svých obrazech, protože mluvit o malování je pro mě dost zavádějící - je to pokus velmi těžce vyjádřit slovy to, co mohu plně rozvinout malbou. Slova většinou zradí ticho malby. Ale budiž - mám na stojanech dva velké obrazy, jsou to dvě mladé dívky. Víte, adolescence je nejdůležitější moment života a také moment nejdramatičtější - končí nevinnost. Zobrazuji adolescenci.

Na příští rok se prý připravuje vaše výstava. Je to pravda?

Snad. V Benátkách, v Palazzo Grassi bude vystavena sbírka Agnelli, která obsahuje některá moje díla velkých rozměrů. Jsem zvědavý až je uvidím.

Děkujeme za to, že jste nás přijal.

Není zač. Jsem opravdu rád, že jsem se s vámi oběma mohl setkat.

Připravili Jiří Štourač a Miloš Doležal, část rozhovoru byla otištěna v Lidových novinách.

Diskuse