Básník periferního vidění

Josef Mlejnek | 20. 2. 2001

Poslat do Kindlu

Jak přítele dávno zemřelého duch
je zašlý čas
(P. B. Shelley)

Mám-li vůbec začít něco psát o básníku Karlu Křepelkovi a jeho poezii, ocitám se v nebezpečí dvojího scestí. Nebudu ke svému dlouholetému příteli shovívavější než k ostatním? Nebo se naopak, abych nebyl podezírán z primární zaujatosti, budu hlídat a při takto "metodologicky" pojaté spravedlnosti to jeden z nejbližších mi lidí nakonec schytá víc než běžní bližní, kteří soustavně něco píšou? Ani jeden z přístupů mi není vlastní. Naše přátelství by nebylo hodno nás a ani my sami bychom je nezasluhovali, jestliže bychom nemohli a nedokázali milovat ani své přátele jako sebe sama a nedokázali být také k nim stejně přísní - ve světle božího evangelia - jako k sobě samým. A jaké by to bylo přátelství, kdybychom skrze ně nedokázali blízké osoby aspoň v záblescích nahlédnout stejně, jak vidíme sama sebe?

V našich konkrétních životech existovala delší i kratší časová období, v nichž jsme se po různých vyhrocených sporech s Karlem nestýkali, ale nikdy jsme se nerozešli, když v nás právě naše přátelství zůstávalo jako jakési kriterium, které nebylo možné ničím vymazat nebo nahradit.

Ale i tak se mi těžko hovoří o díle člověka, jehož jsem důvěrně znal a jenž je navíc básníkem, který si byl dobře vědom, že čestný titul "básník", jak pravil J. A. Rimbaud, musejí v každé generaci skuteční básníci sdílet s několika stovkami hlupáků. Karel Křepelka si však na rozdíl od Rimbauda na tomto titulu po mém soudu až příliš zakládal. Nevyvozoval si z něj elitářskou nadřazenost, ale "být básníkem", to byl ve všech jeho životních peripetiích patrně jediný snesitelný důvod k existenci, neboť "co shoří, neshnije". A nebýt nesporných básnických plodů, mohl by ho někdo podezírat ze siláctví, z pozérství a koneckonců i z toho, že si své básnické "prokletí" pěstoval a že si dokonce většinou zdárně sám na ně zadělával. Což patrně byla zčásti i pravda, jenomže to nebyla ani zdaleka pravda celá. Nezapomínejme, že na druhé straně dokázal přežít dlouhá léta normalizační temnoty bez možnosti publikovat, aniž si v nejmenším zadal, a že své první oficiálně vytištěné básně spatřil prakticky až dlouho po své čtyřicítce.

Když mi někdy v roce 1966 dal Karel poprvé přečíst své verše, připadaly mi jako poněkud neumělé a tezovité litanické hříčky - pomyslel jsem si a mírnější formou mu tehdy i řekl, že je nepoměrně lepší esejista než básník: jeho jemně archaizující texty měly okouzlující soustředný rytmus a on v nich dokázal přesně definovat nezvažitelné duchovní kvality, ať už šlo o Otokara Březinu, Julia Zeyera, Josefa Václava Sládka nebo Ladislava Klímu. Křepelkova poezie se podobné podstatné soustřednosti dobírala nepoměrně déle.

Karel tíhl celým svým životem k venkovu, ale rodilý venkovan nebyl. Nebyl však ani vyhraněný městský typ, který si venkovanství většinou idealizuje a zjednodušuje. Spíše mu šlo o hledání zakotvenosti, možné a zároveň nedosažitelné, v prostoru, v němž skutečně a účinně "váhavý pohyb ruky/ znamením kříže/ čtvrtí přízraky". Nejspíše proto se stala jeho krajinou duše periferie, předměstí s pamětí venkova a s nostalgií po něm, protože "běh dějin a běhna historie" spolehlivě vše nakonec srovnají k naprostému nerozlišení. Další zvláštní dispozicí, již v sobě tříbil patrně ještě předtím, než si uvědomil a přiznal, že je básníkem, byla jakási neobyčejně subtilní šerozřivost ("teprve se smráká/ a již se setmělo"), která mu umožňovala přesně rozlišit tam, kde většinou vidíme jen jednotvárnou změť stínů nebo tmu. To platí nejen navenek, v oněch šero-jasnozřivých okamžicích dokázal s básnickou čistotou a silou nahlédnout stejně odlišeně i své temnoty vevnitřní, jimž lidsky často nedokázal čelit nebo jim čelil špatně. Celoživotní přebývání a pohyb v překrývajících se a vzájemně prolínajících rozdílných světech venkova a města ve spojení s mimořádnou subtilitou vnitřního zraku způsobovalo, že nebyl jenom básníkem (brněnské) periferie, jak byl již někým označen, ale přímo básníkem periferního vidění. To je nejvíce patrné při způsobu, jakým obzvláště ve své pozdější tvorbě pojednává velká teologická témata. Při nich také ve svých vrcholných poémách jako Rorschachův test překonává nejpatrnější a někdy až nepříjemný vliv, jaký mělo na jeho tvorbu dílo Vladimíra Holana. Běda tomu, komu se Holan dostane pod kůži, protože čistění kontaminovaných spodních vod pak může trvat celá léta. Bylo by však křivdou, kdybychom měli Křepelku zařadit do plejády Holanových napodobitelů. Nešlo mu přece o vymýšlení světelných slovních efektů bez krytí a sankce, typických právě pro téměř veškerou z Holana (nebo i Reynka) odvozenou tvorbu. Nakonec se přece pozná, co je jen ve slovech nebo ještě v psychologii a co je už v bytí. Toto stupňování nemíním chronologicky, protože bytí není střechou básnického domu, ale vždy jeho základním kamenem. V Křepelkově básnické chronologii jde možná jen o opačný postup, protože jeho nejvlastnější slova krystalizovala z bytostné křesťanské moudrosti, která právě u něj vyplývala z tolik zkoušené víry. I když poezie nebyla v jeho případě tápavou cestou k této moudrosti, nešlo rozhodně o žádný statický proces. V závěru básně Návrat ztraceného syna, jedné z těch, které mi jsou z básníkovy tvorby nejbližší, čteme: "Vstříc jak prázdnota zeje mu Bůh." Karel Křepelka věděl, že z této prázdnoty není kam vystoupit, že není kam jí uhnout. Lze ji přesáhnout nebo překročit? Ano, ale ne bez podané Boží ruky. Což není důvod k ulízané "radosti", ale k zoufalství, šílenství. Nejsme-li světci.

In memoriam
(Karlu Křepelkovi)

Otisknout chodidlo v asfaltu
nebo až v kameni?
Vítr, když všechno zavál tu,
teď vírem cepení.

Kam měl bys dojít podle čar,
jež na nebi se klikatí?
V ústrety mhavý žár
už z dálky tyká ti.

Revue Proglas 1/2001

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |