Život Karla Křepelky

Maturitu složil Karel Křepelka v květnu 1964. Z češtiny a dějepisu měl jedničky, z tehdy povinné matematiky a ruštiny čtverky. Přihlásil se na Filozofickou fakultu tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor český jazyk - dějepis, a byl přijat. Podle svědectví spolužáků se od ostatních odlišoval už tím, že i v mluveném projevu zásadně používal spisovnou češtinu (jeho sklon k jazykové archaičnosti dokumentuje např. používání tvaru jest) a byl takřka abstinent a nekuřák. "...Udivoval své kolegy vědomostmi nejen o autorech, kteří byli po roce 1948 tabu (Jakub Deml nebo Ladislav Klíma), ale také a především odhalováním duchovních kořenů u spisovatelů známých a zdánlivě již definitivně zařazených..." (Mlejnek, J.: Kéž by nás jednou přijaly Spojené státy nebeské. Proglas,1999, č.4, s. 33)

V těchto letech leží počátky básnické tvorby Karla Křepelky (pomineme-li gymnaziální juvenilie). Kromě asi třiceti zachovaných básní je to básnická próza Bloudění slov v chorovodu, kterou zachoval Karlův přítel z mládí B. Pražan. Text čítá osm stran strojopisu a podle svědectví vznikl pod dojmem návštěvy Jaroměřic n. Rokytnou, kam lákalo Křepelku kouzlo Březinova působiště. V průběhu Karlovy návštěvy se však strhla průtrž mračen a Karel zaplaven deštěm a nepopsatelnou hrůzou z města doslova utekl.

Na univerzitě navštěvoval přednášky profesora Hrabáka či profesora Levého. Žádný vřelý vztah si k nim však (ani k celému "ústavu") nevytvořil, spíše naopak. Rád ale vzpomínal na literární semináře s docentem Tenčíkem, s nímž se sblížil a který mu byl oporou při zkoumání tajemství světa literatury. Dvě vzpomínky na pana docenta se nám zachovaly: "...Vzpomínám si, že jsem panu docentovi tvrdil, že veškerý proces vzniku uměleckého díla je popsán v modlitbě Anděl Páně, a on nad tím kroutil hlavou..." (únor 1993). A druhá zmínka o Tenčíkovi: "...Ještě když žil doc. Tenčík, můj otcovský přítel, tak mne někdy na začátku sedmdesátých let přemluvil, abych dal sbírku do Bloku. Dokud žil, tak tam ležela, až umřel, tak mi ji vrátili - to mne potěšil Josef Suchý slovy, že je moc pesimistická..." (23/5 1995)

Z popudu pana docenta se 22/5 1967 vydal Karel Křepelka za básníkem Bohuslavem Reynkem do Petrkova. O okolnostech tohoto osudového setkání napsal: "...Rozhodl jsem se napsat práci o díle B. Reynka. Asi rok předtím jsem si v Domě pánů z Kunštátu prohlédl výstavu jeho grafik. Nyní mne však zaujalo jeho básnické dílo (...) Přijel jsem na pár dní na Vysočinu za přítelem Josefem Mlejnkem a s rozpaky mládí jsme se vydali do Petrkova (...) Získal jsem nezbytné informace, které jsem nakonec stejně nepoužil, protože má práce pominula faktografii a stávala se chvalozpěvem (...) Své dílko jsem dokončil, vzpomínám si jen, že jsem je tehdy vznešeně nazval Sursum corda..." (Ztracené kuře, s. 77)

Nejen pod dojmem této návštěvy a blízkého kontaktu s Bohuslavem Reynkem, ale též pod vlivem četby z produkce vydavatele Josefa Floriana začal Karel Křepelka pochybovat o smyslu svého studia. Začal zanedbávat zkoušky, obzvláště syntax se mu stala neúnosným břemenem, a v květnu stál před rozhodnutím, zda tuto překážku zdolat anebo odejít ze školy. Syntax se pro něj stala celoživotním neřešitelným problémem, zato s univerzitním studiem se vypořádal hned a po svém. Odešel a na závěr prý ještě ztropil na studijním oddělení menší scénu, když hodil úřednici index k nohám. Později o svém rozhodování napsal: "...konvertoval jsem a netušil ještě, že člověk se zbavuje potíží jen proto, aby na sebe vzal veškerou tíhu života..." (Ztracené kuře, s. 77-78).

Teprve v těchto nelehkých chvílích vlastně začíná básníkova cesta do Petrkova, do hájemství "Poézie", která "je na této zemi především nelehkým údělem" (Ztracené kuře, s. 78). Když vracel panu Reynkovi vypůjčené knihy a v krátkém dopise jej informoval o svém rozhodnutí a kroku, který učinil, dočkal se odpovědi, již neočekával: "Obratem pošty jsem z Petrkova dostal grafiku Ukřižování s lakonickým věnováním: ,Na památku radostného rozhodnutí. Cesta k poezii uvolněna, kontakt s posvátnými věcmi země usnadněn'. A s pozváním k další návštěvě..." (Ztracené kuře, s. 78).

Bohuslav Reynek měl na Karla Křepelku neobyčejný vliv i v mnohem profánnějších věcech, než byla otázka duchovní orientace a potvrzení nalezeného vztahu k Bohu, sobě i zemi. Na přetřes přišel zřejmě i Karlův neuspořádaný a nečitelný rukopis. Karel Křepelka začal psát na psacím stroji a u toho zůstal až do smrti. Syn Bohuslava Reynka Jiří pak Karlovi napsal: "Taky jste si vzal k srdci tatínkovo škádlení a píšete teď na mašině - to musíte brát klidně a pište si, jak se Vám to hodí. Já to Vaše ,jehličí' docela rád čtu..." (10. 11. 1969)

Karlova maminka nesla synovo rozhodnutí velmi těžce. Považovala je za unáhlené, nesmyslné a slabošské. Josef Mlejnek, s nímž odchod s fakulty osnoval a jenž - i když nakonec studia dokončil, aby však praxi, k níž získal diplom, nikdy nenastoupil - plánoval obnovení staroříšského Florianova vydavatelství, se stal u Křepelků rázem nežádoucím.

Karel Křepelka nastoupil brigádu v zoologické zahradě, kde zůstává až do doby, kdy mu přišel povolávací rozkaz (1. 11. 1967), tedy měsíc po řádném nástupním termínu, narukoval do Písku. Není zcela jasné, proč došlo k takovému zdržení, zřejmě však kvůli neukončenému předchozímu studiu. Změna prostředí byla i v tomto období zdánlivé liberalizace vojenské služby drastickým zážitkem. Hned 3/11 1967 napsal domů mamince (Tento dopis má maminkou přidělené pořadové číslo 3, ale zachoval se jako první v pořadí. Dopisů z vojny bylo celkem asi sto dvacet.): "...Kdyby mi někdo neřekl: vem si příbor a běž se najíst!, tak bych v té depresi a apatii umřel i hlady... Prohlídku mám za sebou, jsem bohužel zcela zdráv." Maminka mu na to ještě téhož dne odpovídá: "...víš, že musíš milovat všechny své bližní a nesnaž se jít proti proudu, škodíš tím jen sobě..."

O den později se dozvídáme bližší informace o prostředí, do něhož se Karel Křepelka dostal: "...Čas zde plyne velice smutně a pomalu. Není s kým mluvit, jsem zde asi jediný člověk, který má dokončenou devítiletku. Trestanců je zde prý také dost. Soukromí žádné a perspektiva na dva roky strašná, zoufalá. Budeš mi muset laskavě poslat nějaké peníze. Někdo mi ukradl ešus a tak ho budu muset uhradit. Buďto mne budou po přísaze v neděli pouštět na mši, nebo jsem se v duchu již rozhodl zahájit potom protestní hladovku. Stejně strašně duší hladovím po sv. přijímání. A tak by mohlo hladovět i tělo..." Maminka se už na utrpení svého synka nemohla dívat a začala mu přes jakési pochybné známosti vyřizovat přeložení. Než se však všechno domluvilo, uběhl skoro měsíc a za tu dobu si už Karel zvykl a nechtěl na žádné protekční jednání přistoupit. 1. 12. již svoji situaci popisuje zcela jinak: "...Vojnu už bych lehčí mít nemohl. Jedná se zde se mnou velmi solidně a slušně. Velitelem roty je mladý poručík - celkem sympatický a noblesní člověk, který mi všemožně vychází vstříc. Každou neděli mohu jít do kostela a mám všemožné výhody. S přímými nadřízenými vycházím také dobře. Jsou mladší a nedovolí si vůči mně tolik jako vůči ostatním. Jsem zde se všemi přátelský, ale s nikým důvěrný, což maminka nemůže stále pochopit a obviňuje mne z nesnášenlivosti. Ke každému se snažím přistupovat s maximálním pochopením a láskou... Zpočátku mi nebylo příliš veselo, ale teď jsem se již se vším vyrovnal. V žádném případě si nemohu stěžovat na nějakou zvůli proti mé osobě. Postrádám zde jen čas pro sebe - čistě pro své zájmy mám denně necelé dvě hodiny... Že jsem přesvědčen o naprosté nesmyslnosti celé služby, která nemůže zabránit celosvětové katastrofě viděné a předpověděné světci, to už je jiná věc... Těžko bych jí [mamince] mohl psát veselé dopisy, protože je mi cizí každá lehkomyslnost a musím si zde řešit množství závažných otázek, které na mne doléhají a které mají s vojnou málo společného. Ale snažím se psát dopisy vyrovnané, tak aby byly odrazem mé duše, která natolik zakotvila v Bohu, že se nemůže bát žádných otřesů a vlivů zvenčí (...) bez těžkosti a bez bolesti zde není nic a když někoho milujeme, můžeme se dotýkat i jeho ran..." (panu Karlu Kuřilovi)

O svém působení na vojně vyprávěl Karel jednu zajímavou příhodu: na pražském arcibiskupství se konaly pod vedením biskupa Tomáška exercicie. Opustit posádku však bylo nemožné a tak Karel napsal přímo otci Tomáškovi, aby jej oficiálně pozval. Když přišlo na Vojenský útvar psaní z arcibiskupství s arcibiskupským znakem, bylo z toho hotové pozdvižení. Bylo to tak přímé, že se ani vyšší šarže nezmotaly na zákaz a Karel skutečně od útvaru odjel do Prahy.

Ozval se i básník Bohuslav Reynek, který poslal v polovině roku 1968 fotografii. Karel si ji zřejmě vyžádal, aby mu mohla připomenout důvěrně známou tvář i prostředí, které pro něj bylo symbolem ztišení a pokoje. V dopise panu Reynkovi si zřejmě stěžoval nejen na samotu, ale i na jiná strádání. Pan Reynek odpověděl na zadní straně fotografie přípisem z 3. 6. 1968: "Milý příteli, máme tu mnoho návštěv okolo svátků, jsem z toho unaven a zavírají se mi oči. Jsou to dobré návštěvy, ale nedovedu si sestavit do vět, co bych Vám rád pověděl po přečtení Vašeho listu. V jádře to je vše obsaženo ve svatodušní liturgii, kterou jste četl a kterou Vám nemusím citovat. Vzpomínám, modlím se za Vás a přeji všechen pokoj - mluvit o radosti se neodvažuji - tu odvahu máte a mějte nadále Vy - to by tak bylo přátelské přání pro Vás do budoucnosti. V Kristu Váš B. Reynek."

Druhou polovinu vojny strávil Karel Křepelka ve výcvikovém prostoru Boletice na Šumavě, kde se staral o sklad a kantýnu. To vyžadovalo celkem asi dvě hodiny práce denně, jinak měl volno, chodil po okolních lesích, sbíral houby, vařil a četl. Jaké byly jeho čtenářské zájmy, můžeme usuzovat jednak z jeho aktivního korespondenčního kontaktů s panem Reynkem a jednak z jeho dlouhodobého vnitřního směřování. V dopise prosil maminku, aby v antikvariátě kupovala všechno od "Unamuna, Yeatse, Aurevillyho, Bernanose, Rilkeho, Chestertona, Maritaina, Langa a vše z edice Magnificat a Atlantis".

Důležitou událostí tohoto období je dokončení studie o díle B. Reynka s názvem Smutek země, která byla jako vůbec první Karlovo dílo zveřejněna tiskem. Stalo se tak v časopise pro teologii - VIA 8/69. Na tento článek reagoval dopisem do Boletic i Vladimír Holan. Jeho list končí slovy, jež předznamenávají blížící se opuštění vojenského výcvikového prostoru: "...Advent! Ano, čím více tmy, tím více světla!"

Po návratu z vojny si podal Karel Křepelka žádost o přijetí ke studiu na obnovené Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Po složitém vstupním řízení (neboť Karel jako nemanželský syn potřeboval legitimní doporučení z Vatikánu, které vyjednával přes brněnského biskupa Skoupého) začal studovat teologii. Do školy ovšem nastoupil až měsíc po začátku semestru, protože byl ještě na vojně.

Nástupem do semináře se splnilo jeho velké přání, a proto byl zpočátku spokojený, šťastný a odhodlaný. Svědčí o tom i první dopis mamince hned z 2. 11. 1969: "...Těžko o něčem psát. Vydávat svědectví o životě zde nemá cenu, protože navenek je chudý, ale vnitřně bohatý... A tak vzpomínám, modlím se a je mi dobře. Práce mám dost." Nebo: "...Peníze zatím mám, pošli mi sem rukavice, tabák a případnou poštu." (30. 10. 1969)

Každého rána byl jako první v kapli. Ovšem nešlo jen o náboženskou horlivost. Už po krátké době v semináři se začaly objevovat první trhliny ve zpočátku bezpodmínečném přístupu k seminární praxi. Ani ostatní klerikové netušili, že to není ani tak z přehnané zbožnosti, jako z neschopnosti snášet ranní hemžení studentů na pokoji a radostné ranní pozdravy, před nimiž prchal. Posléze se mu stal pobyt v semináři zcela nesnesitelným. Prostá zbožnost jej dojímala a její projevy měl v úctě. Co však nesnášel, byla bigotní tupost, nasládlost a pokrytectví, jež se za ní skrývaly. Tento mnohdy neznatelný rozdíl v přijímání zbožnosti dokázal ve svém nitru vyhrotit až k nesmiřitelnosti s chováním některých kolegů. Neupřímnost v tak subtilních otázkách, jako byl zprostředkovaný a zjevný každodenní kontakt se svatými věcmi, odsuzoval na potkání a nakonec celý falešný život pusté vnějškovosti ztrhal ironickým gestem.

O tom, že byl Karel opravdu dosti svérázným seminaristou, svědčí historka, kterou popsal v dopise Věroslavu Mertlovi (1996): "...Na dvoře jsem každý den potkával jednoho spolubratra, který slušně říkal dobrý den a netekl při tom samým zbožným cukrkandlem, a tak jsem vždy radostně odpovídal: až na věky, ahoj bratře. Ale on to nebyl spolubratr, ale nějaký mladý sochař, který tam měl ateliér. U láhve vína jsme se záhy domluvili..."

Po Novém roce byla již situace k neudržení a Karel začal vážně přemítat o dálkovém studiu. Mamince o tom napsal 20. 1. 1970: "...včera jsem mluvil asi dvě hodiny s otcem spirituálem a po zvážení všech okolností jsme dospěli k následujícímu: můj plán s dálkovým studiem je skutečně jediné možné a čestné řešení celé situace. Všechno ostatní by bylo unáhlené nebo nečestné a podvodné. A tak bude čas rok či dva vážit všechna rozhodnutí, plány a perspektivy. Bylo by od Tebe strašným pokrytectvím, kdybys toužila po řešení ne čestném, ale pouze solidním v očích světa a všelijakých bab... Je to pro mne věcí cti, bytí a nebytí a nemohu se v tom uchylovat k nějakým kompromisům. Stálo mne to vše dost probdělých nocí a vím tedy příliš dobře, na čem jsem. Myslím si, že ten nejméně rok trochu normálního rodinného života bude nakonec jen k dobrému po dvou letech té vojenské nenormálnosti... Neděje se nic proti Božímu zákonu. Naopak proti němu jde každé pokrytectví, každé předstírání a lhaní si do kapsy. Zatím míním nastoupit do ZOO ke zvěři, ne k zedníkům, protože bych už jednou rád dělal práci, která by mne bavila a netížila mysl zbytečným balastem..." Schvalují to i Reynkovi: "...To řešení se zoologickou zahradou je jistě správné, jen se divím, že Vám tak vyšli vstříc. Asi už taky chtěli mít od Vás pokoj, teď je aspoň nebude nic rušit. Rybníček se usadí..." (5. 2. 1970) Svého bohatého stipendia 100 Kčs na měsíc si tedy mnoho neužil.

Po více jak dvaceti letech zhodnotil Karel Křepelka svá teologická studia následovně: "...Na bohoslovecké fakultě jsem se ocitl omylem. Podlehl jsem přesně tomu, co se stává konvertitům (...) Myslel jsem si, že jsem povolán ke kněžství. A byl to jeden z mých největších a nejbolestivějších omylů - zjistil jsem, že povolán ke kněžství nejsem a navíc jsem člověk prostý jakékoliv sebekázně, natož pak vůbec kázně, čili jsem tam nemohl obstát..." (Prapodivná spoluúčast na díle vykoupení. Host, 6/2000, s. 28). A ještě jedno hořké bilancování, sahající až do let devadesátých: "...V roce 1969 jsem vstupoval do seminářů plný ideálů, odhodlaní, život jasný, nalajnovaný, bez zádrhelů - co všechno se zpremeřilo za těch třicet let. A stojí vůbec všechen ten popsaný papír za to třídesetiletí nepřetržitě po sobě jdoucích průserů?..." (V. Mertlovi 1. 4. 1998)

Myšlenka na dálkové studium, pracně vyjednané opět za pomoci biskupa Skoupého, vzala také brzy za své a Karel Křepelka začal pracovat v brněnské zoologické zahradě. Prošel různými pavilony. V listech přátelům rozesílal pestrobarevná peříčka cizokrajných ptáků. Jeho petrkovská blíženkyně Věra Provazníková o tom zachovala zmínku v jednom z dopisů: "...Peříčka se mi třpytí na stole a mají něco z královského Slunce Východu, snad právě takováto Znamení dává Tvůrce, abychom žasli nad Silou, která vrcholí v něze..." (březen 1971). Ještě předtím se ale nějakou dobu Karel staral o šelmy, u nichž přišel k ošklivému úrazu, když mu medvěd okousal prst. Měsíc léčby a rekonvalescence strávil u Reynků.

S pravidelnou prací se však nedostavilo zklidnění, které si on i jeho maminka od odchodu z Olomouce slibovali. Karel se začal hroužit sám do sebe a občas se propadal do stavů beznaděje. Prožíval bouřlivá období plná nestálosti, rezignace, opětného hledání a sebenalézání uprostřed četných vztahů s mladými dívkami a v útěšném i vzdorovitém besedování v přítmí krčem a zákoutích vináren. Jeho druhy v debatách i pitkách se postupem času stávali brněnští básníci, k nimž nacházel cestu skrze prožívané neporozumění a sdílený prožitek utrpení a poezie. Tragický pocit života, jenž nabýval stále sílících kontur vnitřního strádání a nakonec i ničivé síly, jež básníka sice stravovala, ale nesežehla, se promítal do všech forem jeho existence a provokován častými selháními a bohémskými excesy vedl nakonec k usebrání a posílení či zrání, nikoli k úpadku a sebezničení. Je pravdou, že si takto mohl ukrátit svůj život. Tuto otázku, jež je úzce spojena s opravdovostí a upřímností prožitého života, však nelze rozhodnout.

Vztah s maminkou a jejich společné soužití se začalo vyhrocovat. Přestože spolu žili v jednom bytě, byla maminka opět nucena napsat Karlovi dopis: "...Jsem velmi nešťastná, protože jsem na všechny starosti sama. Ty to stále nemůžeš pochopit a proto mi ani nepomáháš, abys mi potíže pomohl trochu zmírnit (pro Tebe maličkosti: sdělat pavučiny, umýt kuchyň a předsíň atd.) Žijeme vedle sebe hůře než dva nepřátelé, protože Tvoje lhostejnost ke mně je daleko horší než nepřátelství... Respektuji Tvůj soukromý život, ale každá věta, kterou ke mně proneseš (pokud ovšem nevykládáš o útrapách zvířat v ZOO) zní studeně. Běhá mi mráz po zádech, že já, právě já, jsem se dočkala takové nelásky. Karle, chceš-li, abychom žili odděleně, můžeme to v klidu prodiskutovat, ale za takového stavu, jak se nyní ke mně chováš, bych asi na světě dlouho nepobyla. Též mne zneklidňuje Tvoje lehkomyslnost ve finančních otázkách. Utápíš se ve ,velikášství', v popíjení drahých vín a pod. Že Ty máš svoje starosti soukromé, osobní, to chápu, ale jsem tady přece proto, abych Ti aspoň radou mohla být nápomocná..." (20. 3. 1970)

O patnáct let později napsal Karel Křepelka o této době v jednom listu dr. Houskové: "...Z mladistvého období křečí a revolt jsem se již naučil brát život jako úděl a ve všech událostech se snažím čekat a nechat vše padat vlastní vahou..." (březen 1986) V básníkově pozůstalosti byl jako zázrakem uchován i malý lístek z října 1970, na němž maminka psala: "Kájo, je mi špatně a zase mám hroznou duševní depresi. Podívej se, prosím Tě, ráno na mě. Pusu, maminka." Je možno si představit hrůzu synovu, když přišel v noci domů a na stole našel takový vzkaz?

Maminka jako by byla prorokyní vlastní brzké smrti. Ačkoliv měla již několik let těžké astma, stále hodně kouřila a jezdila do práce. A tak na podzim přišel první infarkt. Z nemocnice se vrátila až 23. prosince před polednem. Karel přišel z práce, ale doma ji nezastihl. V noci už ji hledal i na policii a tam mu řekli, že žena odpovídající jeho popisu je v márnici na Tvrdého ulici. A tak šel Karel v poledne na Štědrý den identifikovat svoji maminku na patologii. "...Chtěla pravděpodobně jít pro obědy a vzala si s sebou nádobky. Když přišla k čistírně peří na Dimitrovově ul. č. 51, udělalo se jí nevolno a upadla. Nezjištěným občanem byla přivolána lékařská pohotovost, ale po zjištění, že Křepelková již nežije..." stojí v soudním protokolu. Od té doby neměl Karel Křepelka Vánoce rád a vždycky trpěl "nenáladou", jak on tomu říkal. Sám se o tom zmínil po letech příteli Věroslavu Mertlovi: "...Já ty Vánoce nemám rád, nedokážu to říci, ale ta chvíle v márnici na Štědrý den mi navždy ukázala nový rozměr Vánoc, a všechna ta poézie, co se na to navěšela, mi připadá tak mimo, že mám vždy nepříjemný pocit, jako bych žral žárovku..." (23. 12. 1997)

Úmrtím maminky přišel Karel Křepelka o posledního blízkého člověka (Bohuslav Reynek zemřel 28. 9. 1971), kterého měl, a ztratil tak i jednu z posledních jistot na tomto světě. Ačkoliv mezi nimi docházelo k častým neshodám, hluboce se milovali.

V zoologické zahradě pracoval Karel Křepelka až do konce ledna 1973 a pak dal výpověď: "...Žádám o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 1. 1973. Svoji žádost odůvodňuji takto: vzhledem ke svému labilnímu nervovému stavu nejsem schopen současně vykonávat svoje zaměstnání a zároveň normalizovat svoje vztahy s vedením podniku, které se zejména v poslední době zhoršily. Vzhledem k tomu, že do zaměstnání chodím již se zřejmou a těžko přemáhanou nechutí, což má potom nedobrý vliv na moji pracovní morálku, vidím nejlepší řešení vzniklé situace v tom, že formou oboustranné dohody bude můj pracovní poměr rozvázán." Karel Křepelka často prezentoval celou věc daleko doslovněji, když tvrdil, že byl vyhozen "díky neobyčejné zbabělosti nového ředitele". Z "ideologických" důvodů přišel o zaměstnání, které jej těšilo a které mu poskytovalo alespoň zdání svobody, jež by třeba jen trošku korespondovala s nutností svobody vnitřní. Na práci se zvířaty často vzpomínal a v jeho soudech o životě zvířat i lidí a v nenuceně pronášených znalostech o domácích i volně žijících zvířatech jako by probleskoval neznatelný dotek jakéhosi zapomenutého a dávno ztraceného smyslu života, o nějž jsme přišli a s jehož odchodem odešlo i něco lidského z nás. Několik zvířat odvezl i na petrkovský zámeček: napřed to byly tři kamerunské kozy (kozel se na jeho počest jmenoval Karel) a pak i mandarínské kachničky. Doma vypiplal na kojenecké láhvi malého psa dinga, s nímž chodil po brněnských ulicích, než jej daroval jedné přítelkyni.

Celé toto období básníkova života se vyznačuje jistou neurovnaností: občas navštěvoval Prahu, kam napříště zajížděl jen zřídka a s rozporuplnými pocity. Naproti tomu do Petrkova jezdit nepřestal ani po smrti pana Reynka, třebaže jeho návštěvy byly stále sporadičtější. Naposledy byl Karel v Petrkově u příležitosti natáčení dokumentárního pořadu o Bohuslavu Reynkovi, k jehož realizaci jej přizval básník Zeno Kaprál. Karel Křepelka několika slovy vystihl svůj vztah k domu, jenž se mu stal domovem, a vyznal se ze svébytné účasti na duchovním bohatství místa, domu i zahrady. Do Petrkova vlastně zavítal ještě jednou, u příležitosti oslav Mlejnkových padesátin. To šel zasněženou zimní cestou z Petrkova do Lípy naposled.

Ale Petrkov a Reynkovi, to nebylo jediné místo a jediná návštěva, k nimž se Karel sám či v doprovodu přátel v té době odhodlával. O návštěvě u malíře Jana Zrzavého ve Kvaseticích na Vysočině z roku 1972 se dochovalo kuriózní svědectví. Karel tam dorazil se svými dvěma přáteli někdy kolem poledne utrmácen cestou a zmožen alkoholem. Pozdravil: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus". Mistr opáčil: "Co vás přivádí?" Na to Karel pateticky: "Touha!" Zrzavý: "Cože? Strouha?" A Karel to uzavřel: "Touha vás vidět, Mistře!" Byli přijati, mluvilo se o středověkých mysticích a Karel dostal obrázek. Asi za rok se tam vydal znovu. Tentokrát i s cizokrajnou návštěvou - překladatelem Corduasem, který převedl do italštiny Haškova Švejka.

K těmto měsícům básníkova života se váže i první léčebný pobyt v psychiatrické léčebně v Brně-Bohunicích, kam denně docházel a kde se seznámil se svou láskou toho času Sašou a též s pozdějším dobrým přítelem Milivojem Husákem. Ten ve své krásné vzpomínce na Karla Křepelku napsal: "...Rychle jsme se sblížili po zjištění, že máme podobné ,kunstovní' zájmy, a na nějakou dobu jsme se stali téměř nerozluční. Na denní kliniku se tehdy chodilo jako ,do práce'. ,Po šichtě' jsme se s Karlem často stavovali na burčák. Karel byl srdečný, jaksi zoufale vtipný a bezbranný (... ) Nápojem našich schůzek bylo červené víno, pouštěli jsme si do nocí desky a Karel se oddával náladám zmaru. Už tehdy ,hloubkově' či ,totálně' kouřil, seděl v lenošce, nohu přes nohu a hleděl kamsi mimo, když byly chvíle mlčení (... ) Karel postupně ztrácel vládu nad denními, rozumnými věcmi a vyhrocoval se v něm zásadní rozpor mezi touhou po hlubokém lidském vztahu a tehdejší normalizační skutečností. Karel byl člověkem čistého srdce a hromadilo se v něm zklamání z lidí, událostí a času. Vzrůstala nedůvěra."

V básníkově dopise z roku 1995 můžeme k pobytům na psychiatrii nalézt takovýto komentář: "...Psychiatrie mi díky známým vždy sloužila k tomu, abych se vyhnul vojenským manévrům, zachraňoval si po matčině smrti nadměrný byt etc., dokonce jsem to dotáhl až na modrou knížku. Bylo to až po třicítce a ještě to bylo o fous. Ti lampasáci v komis byli se vším svolní, ale seděla tam jakási zákeřná civilní svině doktorka a položila mi záludnou otázku: ,Pane Křepelko, jaké berete léky?' A já byl v koncích, protože jsem v životě nic nepozřel a neznal žádné názvy. Ale tehdy mne opravdu osvítil Duch Svatý a já s přihlouplým úsměvem řekl: ,Víte, já toho mám strašně moc a manželka to má zamčené a dává mi to po jednom, abych to nesežral naráz.' A byl jsem jasný." (Věroslavu Mertlovi, 19. 7. 1995) "...Jak říkával Skácel - slušný člověk se pozná podle toho, že byl v blázinci..." (v dopise Věroslavu Mertlovi, 1993).

V roce 1972 se také konečně uskutečnilo dlouho připravované autorské čtení poezie Karla Křepelky v pražské Viole. Iniciátorem tohoto prvního veřejného výstupu nebyl nikdo jiný než pan Reynek, který se znal s Vladimírem Justlem, jenž pořad zařídil.

Zřejmě několik jarních a letních měsíců tohoto roku strávil Karel v Blatničce u sv. Antonína, vesničce na Jižní Moravě. Bydlel u P. Antonína Šuránka, s nímž se poznal v semináři v Olomouci, kde byl P. Šuránek spirituálem. Byl to charismatický muž a provázela jej pověst svatosti. Karel však na Blatničku nevzpomínal v dobrém. Pracoval v místním družstvu a jeho konkrétní a záměrně realizovaná představa o životě v chudobě místní kolchoznické zbohatlíky doslova provokovala. Toulával se v polích, četl si u rybníka a oni mu přitom nabízeli, aby si k nim šel přivydělat prací na záhumencích. Karlovi spíše vyhovoval chudý obzor Vysočiny.

Brněnský byt pronajal příteli a vyrazil do Prahy, kde pracoval jako stavební dělník a bydlel v ubytovně v Krči u nemocnice. Po několika měsících se vrátil zpět do svého bytu po mamince a žil zde společně se svými podnájemníky. Jedním z těch pozdějších obyvatel bytu na Ptašínského ulici byli Pavel Řezníček, surrealistický básník a čelný představitel brněnské bohémy.

Celé toto období pěkně ilustruje zakončení jednoho dopisu od přítele Josefa Mlejnka z 24. 5. 1972: "...Modli se, pracuj, nechlastej, v nebi Ti posléz bude hej!"

Druhým domovem byla Karlovi Křepelkovi kavárna Venuše. Sedával tam s malířem Janem Zuziakem, básníkem Janem Skácelem a s ostatními přáteli z tzv. brněnské bohémy, jejíž zářivá hvězda však v čase normalizace už dohasínala. Ve Venuši se také setkal s Janou Havlišovou, kterou si vzal 16. 1. 1976 za manželku. Nevěstini rodiče byli známí znojemští vinaři a s jejich značně konzervativním viděním světa se dceřin výběr životního partnera nijak neslučoval. Nepochopení přerostlo v odmítavý postoj zvláště v okamžiku, když o Vánocích před svatbou přijel Karel na první návštěvu u rodičů opilý a v kožichu bez knoflíků. Také při svatebním obřadu na radnici v Králově Poli došlo k několika nepředloženostem: ženich opomněl přinést občanský průkaz a se svědky Skácelem a Zuziakem běželi někam na okrsek Veřejné bezpečnosti, aby mu urychleně vystavili novou legitimaci. Nakonec i restaurace, o níž Karel tvrdil, že je za účelem svatební hostiny zamluvená, měla onen den sanitárku... Ale ani toho nemělo být dost. Někteří Karlovi přátelé na svatbu vůbec nebyli pozváni. Básník Jiří Veselský byl odmítnut a jediným vysvětlením mu byla Křepelkova věta: "Chtěl jsem mít svatbu a ne nukleární výbuch." Aby Karel odčinil urážku, zajel po svatbě se svou ženou k Veselskému do Kyjova a novomanželka věnovala autorovi "mýtu o děvečkách" svatební kytici, která je zavěšena v kyjovském domku dodnes.

První žena Karla Křepelky vystudovala bohemistiku a rusistiku na FF MU v Brně. Karlovi dala tři syny: Mikuláše (1977), Šimona (1979) a Karla (1983).

V období těsně před svatbou pracoval Karel Křepelka u vlakových pošt. Chodil na noční a turnusové směny a doma příliš nepobyl. Tuto práci po svatbě opustil a stal se dezinfektorem v Dětské nemocnici v Brně. Zaměstnání to bylo takřka nejposlednější z posledních, ale Karel byl spokojen. Později nastoupil jako lesní dělník a v lesích kolem Vranova, Soběšic, Útěchova, Jehnic a Mokré Hory prochodil celé dny a roky. Pracoval v tzv. prořezávkách a připravoval cesty pro svážení kmenů. To znamenalo práci za každého počasí. Od té doby Karel doslova nenáviděl zimu. Sám komentoval svou tehdejší situaci: "...Vzpomínám si, jak jsem ještě jako studentík panu Reynkovi blekotal cosi o pohádce bílé zimy a on mi jen pobaveně říkal, že takové pohádkové řeči povedu jen do té doby, než mě potká v zimě práce venku. A pak mne na dlouhé roky v lese potkala. Brodil jsem se v závějích, v jedné ruce kanystr s benzínem, ve druhé motorovou pilu, a nezadržitelně mi tekly slzy z bolesti v ozáblých prstech..." (Věroslavu Mertlovi, 1995). Přesto lze v Karlově korespondenci nalézt smutné povzdechnutí: "...Snad jsem byl trochu na svém místě v lese a v zoologické, vše ostatní bylo jen flikování života kvůli obživě..." (Věroslavu Mertlovi 22. 5. 1996).

Při práci v lese se Karel naučil znát každou cestičku v okruhu 25 km a rád objevoval houbařská místa. S dětmi pak chodil na houby. Rád je sbíral a nakládal do sádla i octa, z václavek vařil skvělé guláše a také "Kubu", ale sbíralo se všechno. Na plný koš hub byl Karel náramně pyšný a v hospodě, kde výlety končily, si patřičně vychutnával obdiv místních štamgastů. Kromě hub sbíral i všelijaké bylinky: třezalku, řebříček, mateřídoušku, zeměžluč, a tak byl košík často ozdoben nějakým býlím.

Nakonec je třeba zmínit přátelské vztahy s Oldřichem Mikuláškem, Janem Skácelem, Klementem Bochořákem, Jiřím Veselským, Adolfem Kroupou, a mnoha dalšími. S Oldřichem Mikuláškem jej seznámila paní Plocarová, v té době již bývalá spolupracovnice Hosta do domu. Jednou spolu procházeli parkem kolem Domu umění a potkali Mikuláška. Když paní Plocarová zjistila, že se osobně neznají, představila je a odešla. Přátelství obou básníků bylo zvlášť důvěrné v období před Mikuláškovou smrtí, kdy jej Karel Křepelka pravidelně navštěvoval.

Nad mnohé blízký byl Karlovi Křepelkovi básník Klement Bochořák, kmotr dvou Karlových nejstarších synů, Mikuláše a Šimona. Zemřel v roce 1981 a na jeho smutečním oznámení můžeme číst (stejně jako u B. Reynka) tato slova: "...Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou..." Setkání s Klementem Bochořákem byla pro Karla rezervoárem klidu a porozumění. Jeden z dopisů z devadesátých let nám dává nahlédnout do myšlenkového i citového světa obou básníků: "...V poézii, stejně jako v dopisech, mi vždycky šlo o přesnost. Spolu s úctou je to po mém soudu to jediné, čím se dá ještě čelit všeobecné inflaci slov. Klement Bochořák mi často u vína říkal, že kdyby nebyl básníkem, tak by chtěl být matematikem, protože matematika je také přesná. Jenže on si na rozdíl ode mne pro uklidnění ve chvílích deprese počítal kvadratické rovnice, zatímco já jsem nikdy nepřekročil hranice kupeckých počtů, takže možná jen slabě tuším, cože je to vlastně ona přesnost..." (Věroslavu Mertlovi, 1993).

V roce 1977 dal Karel Křepelka číst svou sbírku Rybí hodinky Jaroslavu Seifertovi. Seifert mu ji ovšem vrátil s tím, že je příliš smutná a monotématická. V tom se vyjevila rozdílná životní zkušenost i celkové směřování obou autorů. Seifert nemohl přijmout uzavřenost a tragickou utkvělost Rybích hodinek, Křepelkovi nebylo dáno patřit na Všecky krásy světa. Jeho přirozeností bylo spíše zření. Po Seifertově smrti shrnul Karel Křepelka svou osobní zkušenost s básníkem do těchto vět: " ...Byl jsem i na jeho pohřbu. Vědom si toho, jak skvěle se ke mně během několika setkání choval, považoval jsem za svoji povinnost jet ke sv. Markétě na Břevnově a vrátil jsem se unaven, s duší zavalenou smutkem a jakýmisi podivnými nadějemi nad národem..." (Haně Houskové, 2. 2. 1985)

Seifert však nebyl jediným čtenářem a posuzovatelem Rybích hodinek. Adolf Kroupa, o němž se Karel Křepelka zmiňuje v knize Ztracené kuře (Vzpomínka na Kurdějov), Křepelkovi napsal: "...Vaše poesie je pěkná. Neokázalá, skromná a opravdová a intenzivní. V nejlepší ,moravské' linii. Mnohý z těch, co překotně tisknou, by mohl oblíznout všech deset, kdyby takhle psal..." (13. 10. 1978) Adolf Kroupa patřil ke Karlovým známým už od počátku sedmdesátých let a na rozdíl od Seiferta, jenž mohl být vnímán spíše jako symbol národní poezie, byl blízkým Brňanem a vskutku literární autoritou.

V době po rozšíření Rybích hodinek a v období práce na dalších sbírkách pracoval Karel Křepelka jako tiskař, a to nejprve v národním podniku Rudé právo - tiskařské závody se sídlem na tehdejším Rudém, dnes Moravském náměstí. Zde byl zaměstnán jako chemigraf. Jeden z jeho spolupracovníků Roman Skalický natáčel amatérské filmy a svou produkci nabízel v rámci všelijakých soutěží a festivalů. Karel se na této tvorbě podílel spoluprací na scénářích a v několika filmech také hrál. Dnes jsou snímky přetočeny na videozáznam, jenž dokumentuje i Křepelkovo vystupování na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

V letech 1983-1985 vedl básník Karel Křepelka "jakýsi literární seminář pro tehdejší maturanty" z okruhu kolem podzemní církevní univerzity, jejíž hlavou a duší byl tajně vysvěcený biskup Felix Maria Davídek. Karel pak na Davídka vzpomínal: "...Znamenal pro mne mnoho. Poznal jsem ho ve věku, kdy už je člověk jaksi neovlivnitelný, neměl na mne rozhodující vliv jako třeba Bohuslav Reynek, který mi vstoupil do života, když mi bylo dvacet let.." (Prapodivná spoluúčast na díle vykoupení. Host, 2000, č. 6, s. 30) "...Měl jsem ho rád a vážil jsem si ho. Naše kontakty však skončily výměnou dopisů, které jsme, oba cholerici, po přečtení rozškubali..." (Věroslavu Mertlovi, únor 1996) Při příležitosti zmíněných seminářů se Karel Křepelka seznámil se svou budoucí druhou ženou Gabrielou, která je biskupovou neteří. Felix Maria Davídek pochopitelně věděl o Karlově manželství a vztah ženatého muže s mladou dívkou nemohl schvalovat. To věděl i Karel Křepelka: "Tyto semináře se konaly téměř dva roky - nevím s jakými výsledky, ale dostávám se tím k věcem, o nichž bych raději mlčel, ale které je třeba říci kvůli objektivnímu svědectví o F. M. D. Ať již z jakýchkoliv důvodů (...) se mi tehdy rozpadalo manželství, a díky oněm seminářům jsme se do sebe zahleděli s Davídkovou neteří, o šestnáct let mladší ode mne, která se posléze stala mojí druhou ženou. A zde jsem povinen vydat svědectví v tom smyslu, že Davídkovi nepřátelé mu příliš často podkládají a podstrkují přílišnou benevolenci ve věcech církevního práva, obzvláště matrimonia. Měl údajně tzv. ,dávat církevně do pořádku' i věci zcela nemožné. Musím říct, že celé této mé záležitosti se snažil zabránit, a když to již nebylo v jeho moci, tak od ní dal zcela ruce pryč. Kdyby bylo jeho zvykem skutečně dávat ,věci do pořádku', tak tímto způsobem posloužil především vlastní neteři..." (Petr Fiala, Jiří Hanuš: Skrytá církev, s. 164-165).

Celkově bylo toto období pro Karla velmi bolestné. Vlastně až do konce života se vyrovnával s odchodem od své první rodiny, s níž však i nadále udržoval velmi těsné a vřelé vztahy. S jistou mírou nadsázky se dá říct, že od ní nikdy neodešel, vnitřně ji zcela jistě nikdy neopustil. Skutečnost však byla jiná a Karlovi v každém čase zřejmá. Možná i tato tíha je příčinou tvůrčího vzepětí v první polovině osmdesátých let, kdy složil čtyři básnické sbírky a zřejmě i uspořádal starší básnické dílo, které tak bylo rozděleno do dvou vývojových fází.

Po rozvodu se Karel Křepelka nastěhoval na Šámalovu ulici v Brně - Židenicích, čímž nastává, jak on tomu říkal, vyhnanství v Židenicích. Vyhnanství proto, že opustil Ptašínského ulici a Královo Pole. Na "Šámalce" žil se svou druhou ženou Gabrielou a v červnu 1985 se jim narodila dcera Terezka. Pavlačový dům č. 27 byl tehdy obydlen většinou starousedlíky. Měl svoji atmosféru, byt byl orientován na jihozápad, takže na pavlač a až do kuchyně celé odpoledne svítilo slunce (to ale nevadilo, pokoj byl odpoledne už stinnější). S pohledem upřeným do zahrad stával Karel často opřen o zábradlí a kouřil. "Tento dům byl svědkem mnoha vzdorů i Karlových traumat. To když se naštval a hulákal z pavlače něco o ,bolševických sviních', až ho paní sousedka tišila, ať moc nekřičí, nebo je zavřou všechny. Ve chvíli, kdy měl všeho dost a zmocnila se ho marnost, vyházel své básnické dílo z pavlače dolů. Jelikož vše bylo napsáno na průklepácích, a bylo toho hodně včetně všelijakých papírků, létalo to po dvoře a snášelo se to k zemi jak velké sněhové vločky. K tomu mírně foukalo, takže z toho byl hotový guláš." (Gabriela Křepelková)

Z této doby se zachoval i dopis svědčící o Karlově temperamentu. Napsal jej svému šéfovi do Rudého práva: "...Pokusím se vypsat, co se událo. Bohužel příjemná nálada všech čtyř uplynulých svátečních dnů byla narušena tím, že jsem si vzpomněl na ten kýbl sraček, které mne oblévaly poslední pracovní den celé dopoledne... Tak jako existuje láska na první pohled, tak může existovat i takovéto uvědomění si hrůzy. A já jsem si uvědomoval, že v těchto fekáliích bych se měl denně brodit ještě pět let. Takže tramvaj, do které jsem nastupoval jako zaměstnanec Rudého práva, jsem po půl hodině stejně střízlivý opouštěl jako člověk fakticky nezaměstnaný. Domů jsem přišel s řevem...Ve věcech umění jsem se vždycky měl za, i když mizerně tisknutého a ještě mizerněji honorovaného, profesionála, a jestli něco opravdu bytostně nesnáším, pak ty věčně ufňukané a sebelitující se amatéry, kteří mají s tím latinským amo, amare (milovati) společnou jen sebelásku ke svým titěrným dušičkám. Toto je celá pravda o mé výpovědi, hodná snad pera Haškova. Kdybych si tenkrát vzpomněl aspoň na rabína Schoerella, tak bych se akorát nasral, ale výpověď bych nedával."

Karel Křepelka přešel v roce 1986 do Tisku s. p. v Brně na Cejlu. Zde vykonával tutéž práci, ovšem za podstatně liberálnějších podmínek. Na zinkových plotnách si zde tiskl své básně, např. dvacet šest exemplářů sbírečky Vdova Dulcinea, sbírku Snídaně ve dvou i chanukové tisky básní na židovské téma. Právě v tomto období se nad jiné zajímal o židovství a vlastně jediný pravidelný korespondenční kontakt, který udržoval patnáct let, aniž by pisatelku odpovědí na své dopisy, redaktorku Židovské ročenky Dr. Hanu Houskovou, kdy spatřil, svědčí o snaze poznat Boha bez omezení konfesijního pohledu, touze o sdílení se z jeho prožitku a o radosti z porozumění.

Díky všem těmto povoláním si Karel zvykl na včasné ranní vstávání. Vstával již kolem čtvrté hodiny, někdy i dříve. Naprosto nebyl schopen vstát a vzápětí odejít do práce, musel se nejdříve "zahřát na provozní teplotu", vařil si kávu, kouřil, četl a až potom, kolem půl šesté, odcházel do Tisku pěšky. V těchto letech začala také spolupráce se samizdatovými Komunikacemi a Střední Evropou, kde prostřednictvím Josefa Mlejnka zveřejňoval své básně, ale i krátké články. Udržoval také intenzívní kontakt s dominikánem Norbertem Badalem, nynějším šéfredaktorem Katolického týdeníku, kterého ke Karlovi přivedl současný majitel nakladatelství Sursum Miroslav Klepáček. S ním se Karel seznámil právě v Tisku, kde se občas vídali při nějaké pracovní činnosti. Padli si do oka a názorově se sblížili.

Zpět do Králova Pole se básník se svou novou rodinou vrátil na sv. Mikuláše roku 1988, když začal bydlet jen o dvě ulice dál od Ptašínského v ulici Domažlické. Zde si celkem rychle zvykl až na pověstné schody, kterých je k jeho bytu ve 4. patře téměř sto a které všechny návštěvy zadýchaly.

Koncem roku 1990 skončil práci v chemigrafii na Cejlu. Byl sice bez místa, ale zároveň měl konečně poprvé v životě možnost dělat práci, která by ho bavila, pro kterou měl všechny teoretické předpoklady i spoustu osobních kontaktů. Chvíli mu trvalo, než se rozhodl k opuštění vnitřní básnické tvrze, onoho "hradu nitra", ale po několika měsících se vrhá do víru literatury, která pro něj už nemusí být jen skrytým životem, ale může být tištěna, čtena, kritizována... Už v průběhu roku 1989 jej Josef Mlejnek seznámil s tehdy ještě studentem FF MU v Brně Igorem Ficem a jeho prostřednictvím začala Karlova spolupráce s literárním časopisem Host. Velice brzy se však ukázalo, že konstituování nového nakladatelství a redakce časopisu je paralyzována samizdatovou minulostí Hosta a také a především nesourodými podnikatelskými aktivitami majitele Dušana Skály. Už od tohoto okamžiku počínalo Karlovo vystřízlivění z očekávání jakéhosi obecnějšího národního a kulturního růstu. Velice dobře viděl, že étos literární a redakční práce, stejně jako restaurace systému duchovních hodnot a zhodnocení minulosti, jsou jen těžko dosažitelnou chimérou v podmínkách všeobecného uhranutí postbolševickým ekonomismem. Poznal, že tento národ se odcizil svým duchovním kořenům a sám sobě, že není schopen reflexe ani proměny, natož pokání a pokory, a tudíž není schopen ani hoden jakékoli proměny. Velmi brzy viděl, že mu bude v podmínkách ideologického i quasireformního či transformačního hňupství a chvastounství a zákeřnosti nejen žít, ale i zemřít. Sám popisoval tuto dobu s jistou ne zanedbatelnou dávkou cynismu v žádosti o finanční podporu, adresované Českému literárnímu fondu: "...Převzal jsem předsednictví v redakční radě Hosta za měsíční odměnu osm set korun. Raději tu sumu vypisuji, aby nedošlo k omylu, že jsem opomenul napsat jednu nulu. Od konce roku 1991 by mne měl být schopen živit Host, k tomu občasné honoráře, to by šlo. Ale co bude do té doby, skutečně nevím. Protože žijeme se ženou a s dítětem de facto jen z jejího platu a ještě jsme se nezasekali do dluhů, myslím, že by ji ve středověku upálili coby čarodějnici. Jen tak pro zasmání dodávám, že jsem nikdy neměl vkladní knížku, nikdy jsem nedržel v ruce bony či valuty a nikdy jsem nepřekročil hranice této země. Můžu snad dodat, že jediná četba, která mne ještě dokáže povzbudit, jsou deníky Leona Bloye." Literární fond však nebyl jedinou spisovatelskou organizací, kterou Karel Křepelka oslovil. V euforii prvních let nového státu žádal o přijetí do Svazu, resp. Obce spisovatelů. Byl však odmítnut s odůvodněním, že dosud nevydal žádnou knihu, tudíž není spisovatelem. Je pochopitelné, že roztrpčení nad situací devadesátých let bylo obrovské. Dokladem je Křepelkova korespondence s Věroslavem Mertlem, Jaroslavem Medem, Mojmírem Trávníčkem a Václavem Durychem, kterou zahájil novou éru své redaktorské činnosti, tentokrát však pod hlavičkou časopisu Proglas.

Mezitím se však v roce 1992 narodil syn Matyáš. Karel poprávu neviděl v Hostu žádnou perspektivu (redakce se konsolidovala až roku 1993) a přešel do Proglasu, kde převzal kulturní část časopisu. V redakci našel nové přátele a dělal práci, která jej alespoň částečně uspokojovala, třebaže byl ve svých projektech neustále omezován stále zřetelnější politologickou orientací časopisu. To, před čím unikl v praktické rovině v Hostu, jej čekalo v rovině teoretické v Proglasu. Nutno však dodat, že po materiální stránce se k němu Proglas zachoval daleko velkoryseji. Umožnil mu alespoň částečné materiální zajištění a pravidelnost redakční práce, aniž by byla omezena vlastní tvůrčí a v podstatě básnická povaha Křepelkovy činnosti.

V této došlo i k rozšíření Křepelkova díla o dílo esejistické a kritické. Nemohl si stěžovat na nedostatek publikační příležitosti, třebaže tehdy jako dnes byly honoráře mizivé. Z jeho článků z posledních desíti let života byla sestavena kniha esejů s názvem Ztracené kuře (Vetus Via, 1999). Ale ani tato aktivita nebyla s to rozptýlit hořkost životního údělu. Zklamání z kulturního vývoje přerůstalo v záměrnou izolaci a občasné záchvaty vzteku. Už v první polovině devadesátých let o tom napsal Věroslavu Mertlovi: "...Já se z těch stavů naštěstí cholericky vyvztekávám, ale přesto na mne z této vykolejené doby leze něco, co již dávno není pouhými depresemi, ale přímo smutkem celého života. To už pak platí jediné možné obranné gesto, a sice schoulení do hradu nitra, jak má v jedné básničce pan Reynek - uvnitř hrad, vůkol sráz, nebo tak nějak..." (1993). Ze svého bytu do města téměř vůbec nevycházel, pokud nemusel do redakce Proglasu, a literárních či divadelních projekcí se účastnil po boku své ženy Gabriely jen výjimečně, a to zpravidla tehdy, když se nechal přemluvit některými ze svých přátel. Přesto nebyl mimo kontakt se světem. Ve své kuchyni jako místě setkávání přijímal četné návštěvy a mezi přicházejícími hosty se stále častěji objevovali mladí literáti a básníci. Udržoval četná přátelství a plně žil bohatým vnitřním a korespondenčním životem. V letech 1996-1998 absolvoval své "Bítovy" - setkání básníků organizovaná J. Kuběnou. Ani zde se však nebyl příliš viděn, spíše jako by nad vším tím děním jenom stál a díval se. Nejraději se toulal v okolí hradu Bítova, nedalekých Oslnovic a údolím řeky Želetavky.

Na podzim roku 1998 u něj propukla rakovina plic. O půl roku této nemoci podlehl. Zemřel 13. 4. 1999 a pohřben byl na Ústředním hřbitově v Brně 22. 4. 1999 v rodinném hrobě. Zrovna krásně kvetly sakury.

Diskuse