Jitro mediálních kouzelníků

Zpěváčci z opery Nabucco

Přiznávám, že osobnosti, jako jsou pánové Smoljak, Svěrák či Marek Eben, miluji stejně jako většina našeho národa. Přesto jsem jejich roli "televizních vzbouřenců" sledoval s rozpaky. Svár citu s rozumem jsem se rozhodl řešit s moudrostí typického našince: prostě držet zobák a pozorovat cvrkot. Jenže mi na to téma došlo hned několik mailových a telefonických dotazů od lidí, kterých si vážím, včetně ředitele "Výskumného centra Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku", což, jak jistě uznáte, zní velmi důležitě. Takže nakonec došlo k nejhoršímu - i když jsem se tomu snažil vyhnout, byl jsem dostrkán k vlastnímu názoru.

Předně chci otevřeně říci, co mi na tom vadí a nevadí: ačkoli je u nás při názorových sporech dobře zavedeným zvykem obviňovat se navzájem z nízce osobních pohnutek, osobní zájmy účastníků mi vadí nejméně. Daleko víc mě dráždí ušlechtilé řeči, jimiž své ambice okecávají.

Nejtrapnější mi připadají fráze o "druhé sametové revoluci". Musím na sebe prozradit zvláštní druh alergie: nesnáším muzikály typu Bídníci nebo Evita, v nichž se bezostyšně kalkuluje s "křovím" v podobě revolučně rozkuráženého lidu. Divadelní stylizaci listopadového převratu jsem neobdivoval ani tenkrát, tím méně se mi líbí jeho repríza. Ten hrdě semknutý lid, trčící v pozadí televizních zpráv, mi připomíná sbor v opeře Nabucco: zástup dobře živených fešáků si hraje na zbídačený národ. Už zbývá, jen aby ostužkovaný moderátor zazpíval něco ve stylu "černý muž pod bičem otrokáře žil", a žádné oko nezůstane suché.

Je to tedy jen fraška se zpěvy a tanci? Nikoli - ten případ znamená důležitou změnu, ovšem jiného druhu, než si myslíme. Údajné přetahování ODS a čtyřkoalice o vliv v televizi, o němž spekulovali novináři, je prkotinou mimo mé rozlišovací schopnosti, jak by řekl premiér. Ve skutečnosti jde o něco většího - o místní variantu globálního procesu, kterou by možná někdo nazval dílčí epizodou v celosvětovém osvobozování médií od poručníkování ze strany vlád a politiků. Ano, jde o další vítězství svobody slova.

To je jedna interpretace - ta patetičtější. Někomu se takové řeči líbí. Moje interpretace téhož procesu je jiná: jedná se o pozvolný, ale nezvratný globální vývoj k radikálně nové situaci, k novému přeskupování těžiště moci - tradiční parlamentní demokracie se mění v mediokracii. Skutečným vládcem, vynořujícím se ze zmatků současnosti, bude píplmetr. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jedno je však jisté - je to proces nezvratný a politikům se ho zadržet nepodaří.

Průmysl citového vydírání

Stačí sledovat vývoj tam, kde začal. Už za Kennedyho bylo pro kandidáta na trůn demokratického světa určující, jak přesvědčivě ukáže své ušlechtilé úmysly a city na obrazovce. Stále však zbývala určitá míra zdrženlivosti před autoritou státníkovy funkce. Jenže doba se mění a masmédiím rostou ramena - což je jen metafora pro větší moc.

Příkladů najdeme dost. Tvrdí se, že válku ve Vietnamu Američanům prohrál jistý chlápek jménem Arnett - byl to americký televizní reportér a proslul dvěma neomylně spolehlivými a komplementárně se doplňujícími figurami citového vydírání.

Figura první: Humpolácky velký, po zuby ozbrojený americký voják se hrozivě tyčí nad malým hubeňoučkým chudáčkem v černém pyžamku. Následuje sugestivní otázka: co tady ksakru pohledáváme?

Figura druhá: Polní nosítka a na nich zakrvácený a ofačovaný zelenáč, jehož vyděšené oči se ptají, proč se to muselo stát zrovna jemu. A opět následuje sugestivní otázka: co tady ksakru pohledáváme?

Tehdejší rozlézání komunistů po světě Arnettovi nevadilo. Otázku "co tady ksakru pohledáváme?" opakoval s houževnatostí eskymáckého psa, až za ni v roce 1966 obdržel Pullitzerovu cenu. Byl to prostě profík - kdyby pár takových profíků působilo za druhé světové války, nejspíš bychom se dnes zdravili hajlováním. Neslavný konec války ve Vietnamu lze považovat za první epochální vítězství nejúspěšnějšího výrobního odvětví dneška: průmyslu citového vydírání. Americkou armádu a vládu porazila americká média.

Pro někoho je to ovšem vyprávění starého rakváče. Lépe si pamatujeme Clintonovu aféru s Lewinskou: stačilo málo a americký prezident doprezidentoval, neboť se z vůle médií stal světově proslulým nemravou. Média kladla svým píplmetrům otázku: může být takový sviňák prezidentem? Stejně vynalézavě však svého času sviňačil i Clintonův zbožněný předchůdce Kennedy. Na co si ale tehdy ještě masmédia netroufla, to dnes rozmázla do nejtrapnějších podrobností. Jestliže prezident vydržel ve funkci až do konce, pak opět jen z milosti médií. Píplmetry řekly "zůstaň", tak tedy zůstal.

V některých případech je možné míru vlivu doslova spočítat v tvrdé měně: současný prezident nejmocnější země světa, na něhož je kladena odpovědnost téměř za všechno, co se na planetě děje, zajisté nebere málo - televizní moderátorka Oprah Winfreyová však bere čtyřikrát tolik. Nesvědčí to o něčem důležitém?

Pravda a Láska opět vítězí

Naši politikové prostě zaspali dobu. Snaží se šněrovačkou kliček zákona sešněrovat průmysl citového vydírání - probouzejícího se Golema, který už poznal svou sílu. Pravda a Láska a ostužkované city nepochybně opět zvítězí - jsou totiž fotogeničtější. Píplmetr pípá do ouška vítězům.

Nešťastnou úřednici Bobošíkovou vlastně lituji. Osudem je jí určeno sehrát jen nevděčnou roli posla špatných zpráv, protože - zákon nezákon - hraje za předem poraženou stranu. Tou se dnes přes všechno zdání stávají údajně všemocní politikové. Ze strany našich politiků šlo pouze o poslední či předposlední křeč - o velmi nešikovný pokus udržet si aspoň nějaký vliv v médiích. Pokud se naivně domnívali, že se jim to podaří, může za to především televize sama. Zatímco v tzv. "vyspělých demokraciích" se politici před kamerami třesou, naši se do televize cpou a žárlivě počítají vteřiny, kdy byli viděni na obrazovce. Za tento rozdíl vděčíme neschopnosti televizních profesionálů. Nezáleží snad pouze na nich, mají-li před nimi politici respekt či dokonce strach?

Proto považuji za zpozdilý názor, že například Nova je údajně "proklausovská". Dřív nebo později bude muset být naopak Klaus pronovácký. Má-li politicky přežít, musí pochopit, že nechce-li si počurat boty, nesmí čurat proti větru - a vítr obstarávají masmédia. Když se Miloš Forman při slavnostním silvestrovském přípitku obul až příliš neformálně do politiků, dobře věděl, že tím nic nezkazí. Vlaje prostě po větru.

Jedna věc byla totiž jasná a předvídatelná od samého začátku: že Pravda a Láska opět zvítězí. Ke které straně sporu se tyto líbezné ideje přikloní, na to jsme si mohli vsadit ještě dřív, než se pan prezident s chotí vyjádřili.

Tak se však přičiněním médií stávají z politiků jen dobře placení fackovací panáci, jejichž nejdůležitější kvalifikací je kachní žaludek. Zdá se dokonce, že s průběhem těchto změn se mění i jejich fyziognomie - nelze přehlédnout, že premiér Zeman se stále víc podobá svým nejzlomyslnějším karikaturám. Jakoby do nich vrůstal. Možná jim nakonec z veškeré moci zbude jen možnost odhlasovat si v parlamentu výši svého platu, což jim my ostatní závidíme. Za toto privilegium nám budou politikové sloužit jako gumáci pro psychoterapeutické uvolnění tenzí "prostého lidu" - viz pořady typu S politiky netančím. Prozatímním vrcholem tohoto trendu je novácký Kotel paní Jílkové. To je snad přímo čarodějnický sabat té pravé demokracie prostého, až sprostého lidu. I blbec očividně neschopný jediné souvislé myšlenky tam politikovi vynadá do blbců a stádo jiných blbců mu za to radostně zatleská. Po zhlédnutí několika Kotlů politikům vůbec nezávidím - v nastupující mediokracii bych nechtěl být politikem ani za zlaté prase.

Uznávám, že mávání prapory revolty je báječná kratochvíle. Být mladší a fotogeničtější, taky bych si zamával. Hlasité snění o věčném procesu šíření svobody a nezávislosti zní krásně a vždy bude odměňováno potleskem. Chceme-li však za těmito hezkými slovy zahlédnout skutečnost, musíme je vystavit zkoušce konkrétních souvislostí. Například každému malíři či poetovi dopřejme nezávislosti a svobody, jak mu bude libo - třeba až k sebevraždě. Se změnou měřítek se však mění i hodnoty. V případě institučního molocha, jakým je každá televize, je volání po větší nezávislosti prostě voláním po větší moci. Zatím mi však nikdo nedokázal vysvětlit, proč zrovna mediální průmysl musím považovat za zázračnou a nadpozemskou výjimku z pravidla, že každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Závěrem: zdá se, že naši "televizní revoltu" můžeme považovat za test stavu vývoje - státy, v nichž se politikům ještě daří ovlivňovat média, jsou sto let za opicemi. Dobrá zpráva je, že u nás už je to odsouzeno k nezdaru. Špatnou zprávu se zřejmě dozvíme až s trpkou zkušeností, že lidová moudrost o dobrém sluhovi, ale špatném pánu platí i v případě televize.

Autor je publicista, jeho poslední kniha se jmenuje Kdyby se Václav Havel zbláznil.

Diskuse