Média jsou psi, kteří koušou

Krize v ČT: několik obecnějších souvislostí

Krize v ČT odhalila několik významných společensko-politických problémů, či na ně přinejmenším poukázala. Rád bych zmínil některé z nich, bez nároku na úplnost a co horšího, bez nároku na nestrannost. Přiznávám, že jsem se ocitl v tomto konfliktu víceméně na straně Rady ČT a ačkoli jsem nesouhlasil se vším, o co se pokoušelo ve dnech krize zákonné vedení televize, a nepovažoval jsem vždy jednání Rady za politicky nejprozíravější, stal jsem se dobrovolně a ze svého svobodného rozhodnutí kontrarevolucionářem. Byla to však pro mne docela nová a zajímavá zkušenost, ze které jsem nebyl právě ve své kůži, protože se řada mých přátel aktivizovala na opačné straně pomyslné barikády. Žijeme však ve složitém světě a nemůžeme si jednoduchým způsobem apriori programově na desetiletí určit, jak budeme v případných budoucích konfliktech smýšlet. Navíc: přátele mám rád, ale "pravdu" více. Důvody, proč jsem stanul v táboře kontrarevoluce, jsou totožné s oněmi širšími souvislostmi, na něž upozorňuji v následujících řádcích.

1.

V první řadě jsem si v této situaci uvědomil, jak je možné katastrofálním způsobem zneužít myšlenku tzv. přirozených práv (právo na svobodu svědomí, právo na stávku, právo na odpor proti zločinnému režimu), jak je možné ji nekvalifikovaně a nevhodně aplikovat na určitou situaci a navíc násilně postavit do rozporu s pozitivním právem (tolik diskutovaný problém legality versus legitimity, případně, ovšem jednostranně uvedený do domácích diskusí Václavem Bělohradským). Historie zná jistě mnoho případů, v nichž bylo třeba překročit stávající, nevyhovující zákony. Na druhé straně je už v dnešní době zcela evidentní, že není přípustné překračovat tyto zákony vždy a za jakýchkoli okolností. Jen na okraj připomínám, že i hlavní disidentský proud v komunistickém Československu byl založen na argumentaci o dodržování smluv o lidských právech, tedy na dodržování pravidel hry, k němuž se tehdy zavázala na mezinárodní úrovni československá vláda. O to spíše je zapotřebí pečovat o pozitivní právo a o jeho provázanost s přirozenoprávními principy v demokratické společnosti. Je až k nevíře, jak ti, kteří v minulých třech letech razantně kritizovali podceňování právních norem v procesu české transformace, pojednou kritizovali jejich důsledné respektování.

Jinak řečeno: nepochybně měl jakousi obecnou pravdu Tomáš Halík, když na své bohoslužbě kázal vzbouřeným a posléze stávkujícím redaktorům o případech, kdy člověk musí hlas svého svědomí upřednostnit před poslušností konkrétnímu znění zákona. Nepochybně měl také jistou obecnou pravdu, když mluvil o epikii, podle níž se člověk může chovat někdy jinak, než vyžaduje zákon. Žijeme ale ve světě, v němž jisté obecné pravdy neplatí vždy a všude. I epikie předpokládá důkladné zvažování toho, za jakých okolností můžeme, ba musíme zákony neuposlechnout.

V novověkých dějinách jsme mezi dvěma ostřími: první představuje absolutizace zákonů a nerespektování práva člověka na svobodu svědomí. Druhé - s nímž se setkáváme právě v naší západní civilizaci v mnoha obměnách v posledních padesáti letech - je nedbání zákonů při neuváženém a neadekvátním využití nebo lépe řečeno zneužití přirozených práv. K tomuto případu, jak se domnívám, došlo právě v kauze ČT.

2.

Jako majitel kabelové televize jsem byl bohužel svědkem manipulování s fakty, deformování skutečnosti, ba pokrytectví ze strany vzbouřených redaktorů. Mám-li uvést alespoň několik flagrantních případů, zmíním nejprve pořad Tady a teď ze dne 2. 1. 2001, věnovaný článkům Jiřího Hodače ze 70. let. Jakkoli jsem nebyl uvedenými články J. Hodače napsanými v dobách počínající normalizace nadšen, pořad, který byl příkladem neobjektivního přístupu k věci, byl jednoznačným porušením předvánočního tvrzení redaktorů, že jim nejde o osobu Hodačovu, ale o "princip", tj. jmenování rady ČT. Ale i další pořady vzbouřenecké redakce byly zcela neobjektivní, protože jednoznačně využívaly pouze informací a tvrzení ve prospěch "stávkujících". Zcela proti intencím nestranné televize, na něž se tak často redaktoři odvolávali, bylo zařazování propagandistických šotů před filmy, nebo "nestranné" diskuse, v nichž diskutovali pouze ti, kteří se přidali na stranu revoltující redakce. Je sice pravda, že s objektivitou bylo na štíru i zpravodajství zákonného televizního vedení, demagogie a laciná propaganda však sluší méně tomu, kdo stávkuje za to, že "chce pouze dělat svou práci" a má plnou pusu "objektivity" a "nestrannosti". Vrcholem televizní "profesionality" stávkujících redaktorů byl bezesporu pořad Tady a teď ze dne 8. 1. 2001, který měl nezaujatě představit předsedu Rady ČT Miroslava Mareše. Běžný divák získal dojem, že nestrannosti bylo učiněno zadost. Na druhé straně si však musel odnést z programu v podstatě negativní dojem: "Ten Mareš je přece nějaký divný: možná si zpíval nacistické písničky a ještě ke všemu provádí podivné výzkumy neonacistických hnutí. Už aby byl pryč..." Tímto pořadem mne redaktoři přesvědčili, že jsou schopni všeho.

Bylo mnoho řečeno o Hodačově cenzuře vysílání. Pokud šlo v tomto případě o cenzuru, byl to zásah v podstatě primitivní a průhledný. Cenzura tohoto druhu je spíše naivním a poněkud neprozíravým pokusem o nastolení původního statu quo. Cenzura vzbouřeneckého vysílání byla však mnohem profesionálnější a záludnější. Je to skutečné umění: zachovat zdání objektivnosti a nestrannosti, a přitom téměř odrovnat člověka... Pokud v České televizi (a to říkám jako její koncesionář) zůstanou lidé, kteří připravovali např. uvedené dva pořady, nezbavím se mrazivého pocitu v zádech kdykoli, když se budu dívat na jejich programy.

3.

Musím se smutkem konstatovat, že ti, kdo trvali na rozhodnutích Rady ČT a přidali se na stranu zákonného vedení ČT, byli velmi často a v rozporu se skutečností označeni za "sluhy politiků" nebo "sluhy ODS". Bylo naprosto neuvěřitelné, jak každý, kdo vyjádřil nesouhlas s redaktory a herci a projevil svůj nesouhlasný názor, byl okamžitě (ve zprávách redakce, na mítincích a demonstracích) zpolitizován a prohlášen za propagátora nesvobody a cenzury. Tento proces bohužel vypovídá mnoho o tom, jak se stále v této zemi chápe stranická politika a jak jsou zde principy zastupitelské demokracie stále křehké a ohrozitelné. Zajisté: stranické sekretariáty a jejich zaměstnanci dělají povětšinou špinavou politiku. Málokdo ovšem dodá, že je tato politika špinavá nejen proto, že v ní jde o moc, která korumpuje, ale že je špinavá proto, že se v ní jedná o nás, špinavé a nedokonalé lidi, kteří se teprve učí být občany demokratické země. Navíc jsem v tomto konfliktu nepochopil, proč by stranictví mělo a priori vylučovat odbornost, jak se v minulých týdnech do omrzení tvrdilo. A dále a zcela zásadně: ze strany vzbouřených redaktorů a těch, kteří je podporovali, nebyl poskytnut jediný přímý důkaz stranického ovlivňování Rady ČT nebo pracovníků televize. Zůstalo pouze u dojmů a nejasných podezření. Matně si vzpomínám, že jak Gándhí, tak Martin Luther King, jejichž jména často zaznívala z úst představitelů televizní revolty, nevycházeli nikdy z dojmů, ale zcela konkrétního a prokázaného porušování lidských práv.

4.

Během krize byli k vidění herci a další osobnosti, které pronášely svá tvrzení o "vlivu stran" a "ohrožení nezávislosti a svobody" s bohorovnou jistotou majitelů pravdy a jakýchsi učitelů národa, přitom však bohužel deklamovaly fráze o zhoubnosti politiky bez jakékoli argumentace. Byl jsem svědkem toho, jak tyto osobnosti, kterých si vážím za jejich herecké či jiné umělecké výkony, pronášejí úplné nesmysly. Korunou byl snad novoroční projev Miloše Formana (připomínám, že každý jeho film jsem viděl dvakrát až třikrát se stále rostoucím nadšením), který z Ameriky, chtěje vyzvednout občanskou statečnost uplynulého roku, nadšeně zmínil výzvu "Děkujeme, odejděte", která, jak známo, nebyla formulována v roce 2000, ale v roce předchozím. Co si pak pomyslet o demonstracích, na nichž umělci pronášeli hesla, jež by jim mohl závidět leckterý předvolební mítink, o demonstracích, jejichž účastníci nebyli schopni rozlišit uměleckou kompetenci od naprosté nekompetence v politických záležitostech. V tomto smyslu se zřejmě projevuje nepoučitelnost dějinami. Jako by dnes už nikdo nechápal, že může být někdo výborný básník a přitom antisemita, nebo výborný herec a přitom politický analfabet. Snad jediné plus: osobnosti razantně vystupující na obhajobu práv redakce a proti škodlivému vlivu stranické politiky poskytly úvahu k promýšlení skutečnosti, zda nežijeme opravdu v jakési virtuální televizní realitě více než ve skutečnosti. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby byl mezi revolucionáři - "osobnostmi" - Kačer Donald, naplnilo by se celé Václavské náměstí dvojnásobně. Celá kauza nakonec nevypovídá nic nového o tom, jak politika ovlivňuje média, ale právě naopak: Jak média ovlivňují politiku! Jak jsou mocná. Jak vedle nich blednou straničtí lídři i se svými sekretariáty. Média jsou ohněm dnešní doby a běda, koho spálí! Média dnes nejsou pouze hlídací psi demokracie, jak se nám mnozí snaží namluvit. Média jsou psi, kteří koušou, a jejich kousnutí bývá občas smrtelné. Je mi opravdu líto politiků, jejichž moc bledne ve srovnání s televizní hydrou, které se musejí přizpůsobovat a přitom často tancovat, jak píská.

5.

Bohužel ani ti, kdo jsou z povahy svých úřadů do jisté míry povinni zprostředkovat společenský smír a hledání kompromisu, v těchto funkcích naprosto selhali. Jedná se především o prezidenta republiky, který nebyl schopen využít svého úřadu a například nabídnout stranám konfliktu prostor pro jednání a tedy pro případný kompromis. (Proč toho nebyl schopen právě Václav Havel, který hrál tuto zprostředkující úlohu v disentu 70. a 80. let, mi zůstává a asi navždy zůstane bolestiplnou záhadou.) Nemám zde však na mysli pouze prezidenta, ale například katolickou církev. Po diskusích, které probíhaly celá 90. léta a které byly věnovány úloze církve ve společnosti, se nenašel ani jeden reprezentant církve, který by se nabídl jako prostředkovatel dohody a případného kompromisu. Primas české církve se zmohl pouze na nicneříkající konstatování typu "veřejnoprávní televize má zůstat veřejnoprávní" a ti kněží, kteří mají vysoké společenské renomé a byli by snad schopni prostředkování, se bohužel stali "stranickými". Opravdu doufám, že se zde nejednalo o známý paradox: kdo totiž nejvíc křičí o škodlivém stranictví, si na jiném místě může budovat svůj malý stranický sekretariátek. A nezapomeňme v tomto případě na psychoanalýzu: o tom, že si jej buduje, nemusí dotyčný vůbec vědět.

Nechci ovšem, aby závěr zněl příliš pesimisticky. Každá krize, i ta televizní, má svou pozitivní stránku a může mít i pozitivní vyústění. Pro mne osobně je takovým vyústěním poznání, že i demokracie je nekončícím dobrodružstvím a neustálým zápasem. Fukuyamův konec dějin ve smyslu konečného prosazení demokracie nenastal, což mě docela uklidnilo.

A doufám, že bych se snad v tomto názoru shodl se dvěma kontroverzními, ale rozhodně nejvýznamnějšími a nejzdatnějšími politiky této země, kteří se naučili růst i v obtížných podmínkách: Václavem Klausem a Milošem Zemanem.

Diskuse