Berlusconizace Itálie

27. 5. 2009

Poslat do Kindlu

---

Italové si v současnosti nedovedou zemi bez svého premiéra představit. Jestli někdo zažívá dobré období recese, je to italský premiér Silvio Berlusconi.

Itálie trpí, to je jisté. Mezinárodní měnový fond očekává v letošním roce propad italského HDP o 4,4 procenta, což je větší pokles než u Francie, Velké Británie nebo Španělska. Silvio Berlusconi ale zůstává populárnější než mnozí jeho evropští kolegové; Italové si na ekonomické otřesy po dekádě slabšího růstu již zvykli.

Italské banky nebyly tak „podnikavé" (rozuměj lehkomyslné) jako ty americké nebo britské, a proto žádná z nich zatím nezbankrotovala. To Berlusconiho ušetřilo nepopulárního rozhodnutí použít peníze daňových poplatníků na záchranu bohatých finančníků. A pomohlo mu i zemětřesení v L´Aquila.

Důležitá byla Berlusconiho reakce. V postižené oblasti strávil téměř týden a změnil místo zasedání červencového summitu států skupiny G8 - právě do L´Aquila. Rovněž oznámil, že vláda pro postiženou oblast vyčlení sumu 8 miliard eur (rozloženou však do minimálně dvaadvaceti let). Jeden ministr prohlásil: „Od druhé světové války je toto první vláda, která Italům může nabídnout rozhodné vedení, jež je v Evropě zcela normální."

Současná vláda je mnohem homogennější než ta minulá. V březnu se navíc její dva největší subjekty (Vzhůru, Itálie! a Národní aliance) sjednotily do jedné strany. A ze zbývajících  koaličních partnerů může vládu položit jen Liga severu.

Berlusconiho kritici spatřují jeho úspěch ještě jinde: sklízí výhody dlouhodobého ovlivňování postojů svých krajanů. Každý Ital pod třicet let politicky vyspěl v zemi, kde Berlusconi a jeho rodina kontroluje polovinu televizní produkce, jeden ze čtyř celostátních deníků, jeden ze dvou zpravodajských časopisů a největší nakladatelství. Když v roce 1994 vstoupil do politiky, jen málokdo věřil jeho tvrzení, že byl obětí přesvědčivých komunistických soudců; dnes je tomu naopak. Před patnácti lety azzurro reprezentoval Itálii v mezinárodních sportovních soutěžích a moderato byl centrista. Dnes je azzurro někdo, kdo reprezentuje Berlusconiho v parlamentu, a moderato kdokoli, kdo jej volí.

Pozvolnou berlusconizaci Itálie vysvětluje trend, který zemi zachvátil v posledním roce. Není to jen fakt, že opozice i odbory jsou nejednotné. Je to přesvědčení většiny společnosti, že stávající premiér zůstane u moci na dobu neurčitou. V zemi, kde politici strávili patnáct let vytvářením dvoustranického systému, je to ironie, špatné znamení pro ekonomické reformy, o něž Berlusconi neprojevuje větší zájem, a koneckonců i pro jakoukoli demokracii (viděno v kontextu premiérových vlastních slov a činů).

Jeho nová strana je ve své formě nedemokratická stejně, jako byla Vzhůru, Itálie!. Do čela byl na ustavujícím kongresu jmenován, ne zvolen. Následně jmenoval vládu. Berlusconi rutinně zostuzuje soudní moc a vůči legislativě je ještě přezíravější. Používání procedurálních prostředků ke krácení parlamentních debat kritizuje i premiérův spojenec Gianfranco Fini, bývalý leader Národní aliance. Berlusconi to vysvětluje tím, že početné brzdy a rovnováhy činí Itálii jen těžko „vládnutelnou". Stávající systém byl ale zaveden právě proto - aby zamezil návratu diktátorů typu Benita Mussoliniho.

Málokdo se dnes domnívá, že existuje riziko návratu do těchto temných dob. Zároveň ale existuje řada publikací, jež si všímají sílící nadvlády Silvia Berlusconiho a táží se, jak by ji mohl zneužít. Massimo Giannini, autor jedné z nich, říká, že „jeho cílem není diktatura v klasickém slova smyslu, ale (...) v moderní formě postideologického totalitarismu".

Berlusconiho přívrženci uvedená obvinění odmítají a trvají na tom, že jeho dlouhodobým cílem je pouze stát se prezidentem. I když možná až po ústavní reformě, jež by posílila jeho pravomoci...

Z The Economist, 2. května 2009, přeložila Iveta Frízlová. Redakčně upraveno.

Revue Politika 5/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse