Komentář: Neklid v ČT

Zdá se, že se vytváří novočeská tradice: každý rok, a to nejraději na přelomu podzimu a zimy, musíme utrpět jeden čerstvý pokus o modifikaci, ne-li zvrat společenského systému. Do této vývojové linie patří nepochybně "sarajevský telefonát" i výzva "Děkujeme, odejděte", nověji též prosincová "vzpoura na palubě ČT" a její důsledky. Z hlediska předchozích úvah se jeví konflikt o ředitele ČT jako záminka sloužící k vyvolání zásadnějšího sporu o českou identitu, o funkci práva a tedy i o charakter politického života v ČR. Boj o Kavčí hory nebyl důsledkem volby Jiřího Hodače generálním ředitelem jedné z méně sledovaných českých TV, nýbrž výrazem polarizace české společnosti.

Hlavní spor se nevede mezi vládou a opozicí. Na jedné straně stojí všichni, kdo hlásají, že v Česku panuje bezpříkladná a trvalá krize, již je nutno napravit za použití mimořádných prostředků, zejména "mobilizací mas". Na druhé straně jsou ti, kdo soudí, že ČR je demokratickým státem, jehož legální orgány řeší se střídavými úspěchy závažné problémy. Ostatně v tomto sporu, ovládajícím český politický život nejméně od poloviny 90. let, zpravodajci a publicisté ČT nikdy nebyli zcela nestranní. Tak jako většina médií dávala i ČT častěji a silněji průchod prvému názoru. Potud nic zvláštního. Přesto jsme zaznamenali na konci roku 2000 nepěkné novinky: skupina, již jsem už dříve nazval "mediální lobby", tentokrát vstoupila otevřeně do opozice vůči zákonu a vytvořila si na Kavčích horách svůj akční výbor a agitační centrum. A zaplavila nás horká vlna záštiplných útoků bezohledně vedených na ty, kdo nesouhlasili se vzbouřenci.

Opět se celkem zručně pracovalo s dohady a poplašnými pověstmi a zejména s mýtem o stavu nejvyšší nouze. Napřed jsme byli ujišťováni, že "politici nám chtějí vzít naši TV", posléze se proud invektiv obrátil adresně vůči vedení ODS. Argumentace údajných obránců nezávislosti ČT se však zdravému rozumu nejevila nijak pevně založená. Dozvěděli jsme se napřed, že Rada ČT byla při výběru ředitele příliš rychlá, posléze, že předseda Rady ČT mluvil telefonicky s Ivanem Langerem, že nově jmenovaný ředitel se snad kdysi ucházel o místo mluvčího ODS a že vedoucí pracovnice, již nový ředitel jmenoval, bývala členkou ODS. Podle takové logiky by bylo možno obvinit kohokoliv třeba i z pokusu o destrukci Karlova mostu. Což nebyl Václav Klaus nebo jiný funkcionář jiné politické strany nikdy spatřen v blízkosti této významné památky tak drahé srdcím nás všech? Držel-li někdo v prosinci 2000 v ruce důkazy, že Radu ČT a Jiřího Hodače dosadila ODS, měl dost času, aby nás s nimi seznámil. Dosud na ně trpělivě čekáme.

Podstata sporu v ČT však naprosto nebyla obsažena ve věcných argumentech. O těch se také v prosinci 2000 žádná rozprava nevedla. Údajné údaje byly využívány pouze k roznícení hořkých nálad širší veřejnosti. Obdobně se postupovalo i zjara a na podzim 1997 a také na podzim 1999. Novinkou konce tisíciletí ovšem byla skutečnost, že "mediální lobby" už neusilovala o zachování zákonného rámce, naopak se snažila o jeho otevřené překročení. Takže nám nadělila pod stromeček heslo: "Všechna moc v ČT sovětu moderátorů, herců a redaktorů!"

Za poměrně malý počet nedoložených a patrně i nedoložitelných obvinění, jež by neobstála v podrobnější rozpravě, se překvapivě rychle zaručil svou dobrou pověstí jistý počet intelektuálů. Jejich jména byla vesměs známa z předchozích pokusů o zvrat výsledků posledních parlamentních voleb. Ti, kdo postávali v rolích ušlechtilých osobností za zády vzbouřených moderátorů, byli v podstatě titíž lidé, kteří agitovali za výzvu "Děkujeme, odejděte" a zakládali (již zesnulý?) "Impuls".

Podle propagandy vzbouřenců byl na Kavčích horách veden boj o ČT nezávislou na politicích. Ale hned v prvních dnech se ukázalo, že vzbouření pracovníci TV stojí plně na straně představitelů Čtyřkoalice opakovaně naléhajících na zvrat politické scény. Podpořili je proto někteří čtyřkoaliční senátoři, část veřejnosti a také prezident republiky. Politický cíl byl zřejmý: prohloubit příkop mezi ODS a US a tak ztížit případnou spolupráci stran pravého středu. Snad také šlo o to posunout celou Čtyřkoalici k extrémní poloze vyvolávající vzpomínky na některá dávná, ale stále ještě pamětihodná dobrodružství jistých politiků ODA. Pokud by se docílilo zároveň diskreditace ODS a pádu vlády ČSSD, nezvýšily by se jen naděje Čtyřkoalice v mimořádných volbách. Dokonce bychom se o kousek přiblížili k socialisticko-korporativistické "třetí cestě". Přesto se nadále mluvilo a dokonce křičelo, že se bojuje za politickou nezávislost ČT. Jak to, že bylo možno lhát tak otevřeně a tak hlasitě a že značná část veřejnosti nerozpoznala, že je klamána?

V této souvislosti by stál za čerstvé prostudování fenomén ketmanu, účelově předstíraného mínění, jak jej popsal Czesław Miłosz ve sbírce esejů Zotročený duch. Ale vcelku si vystačíme s vlastní bohatou tradicí. V Česku je účelové předstírání společensky akceptovaným zlozvykem. Dokonce ani otevřená nepravda sloužící údajně ušlechtilým záměrům nikoho nepřipraví o věrohodnost. Slova jako lež, pravdomluvnost, čest nelze v našem veřejném životě použít. Řeknete-li v této zemi někomu: "Vy jste lhal!", oslovený se pouze vědoucně usměje a převede řeč jinam. Už dlouho, nejméně od pohnutých pseudodiskuzí v 60. letech, totiž pěstujeme svéráznou dialektiku: obecně se přece rozeznává "kladná" lež, sloužící údajně dobrým účelům, od "záporné" lži vedoucí ke špatným důsledkům. Je to neblahý omyl. Lepší svět nelze vylhat. I "zbožná" lež poškozuje realitu a činí ji přízračnou. Právě množství účelových polopravd a nepravd, jimž se málokdo (a vůbec už ne "mediální lobby") staví do cesty, rozrušuje českou identitu. Je překvapivé, že si toho nejsou lépe vědomi zejména ti, kdo se rádi hlučně hlásí k údajně české tradici boje za pravdu a za svobodu mínění.

Právě soustavné předstírání a vžitý nezájem o fakta protiřečící okamžitému účelu mění ČR v polobanánovou kulturní lokalitu. V sázce se totiž ocítají podstatnější hodnoty než jen perzonální obsazení vedení ČT nebo Strakovy akademie. Účelové klamání veřejnosti podlamuje náš beztak nepříliš vyvinutý smysl pro spravedlnost.

Touha po spravedlnosti je jednou z hlubinných lidských vášní. Ten, kdo ji postrádá, je neúplným člověkem, snad jako ten, kdo nezná milostný cit. A bylo by snadné doložit, že už základní literární památky euroatlantické civilizace jsou především rozpravami o tom, co je a co není spravedlivé. Cit pro spravedlnost (elementárně pro rozlišení pravdy od omylu a mýlky od lži) by měl být cíleně kultivován, už pro to, co všechno se dělo s pravdou v této zemi ve 20. století. Trpělivé pěstění pozorného a diferencovaného citu pro spravedlnost by mělo být nejvlastnějším obsahem české kultury, kterou nemáme pro zábavu ani pro okrasu, nýbrž proto, aby nás orientovala v realitě našeho nitra i vnějšího světa.

Ten, kdo uspokojuje obecnou touhu po spravedlnosti příliš levně, nebo ji dokonce zneužívá pro své mocenské cíle, působí, že náš smysl pro rozlišení dobrého od zlého zakrňuje a zvrhává se. Právě tak si počínali hlasatelé ušlechtilých ideálů, jimiž byl tradičně okrašlován komunistický, fašistický i nacistický útok na "falešnou buržoazní" parlamentní demokracii. Právě tak si počínají ti, kdo na základě chatrně popsaných účelových argumentů odporují stávající legalitě. Spravedlnost se pak stává rukojmím ctižádostivců a v záplavě drobných i hrubých pomluv se nerozplývá jen náš nevelký smysl pro holá fakta, ale i naše lidská identita. Proto potkáváme v této zemi pozoruhodný počet lidí, jejichž psychika je podobná neforemné peřině uhýbající před každým nepříjemným dotekem reality.

Nejenže se v Česku v minulosti lhalo příliš často, příliš silně a s příliš velkou chutí. Dokonce se v této neblahé zvyklosti pokračuje a mezi provozovateli opakovaného Velkého Matení s překvapením nacházíme právě ty osoby, které si rády přivlastňují roli výjimečných osobností a chtějí být dokonce našimi mravními učiteli. Vždyť vzbouření televizní pracovníci položili své požadavky (proti legálně jmenovanému řediteli, proti legálně zvolené Radě ČT a proti zákonu o veřejnoprávní TV) jako diktát, o němž odmítli sebeméně diskutovat. Jednali tedy očividně nedemokraticky. A přesto se s nimi od prvních hodin vzpoury ztotožnili právě ti intelektuálové, kteří se považují za strážce demokracie a dokonce nám naznačují, že jsou o kousek většími a nám rovnějšími demokraty než my ostatní. Ne nadarmo žijeme ve vlasti Franze Kafky.

Za krize v ČT vyšly najevo některé vskutku zajímavé myšlenky a postoje. Tak například výzva předního vůdce vzpoury, aby se lidé sami rozhodli, jestli považují za své zástupce neznámé členy "nějaké rady" (mimochodem zvolené parlamentem ČR) nebo osobnosti dobře známé z šoubyznysu, prozradila základní nepochopení parlamentní demokracie. Ta je tu právě proto, aby se dostalo těm zcela obyčejným a vcelku anonymním lidským existencím možnost vyjádřit své názory na veřejné záležitosti. "Nám osobnostem" - rozuměj urozeným pánům a paním z televizní obrazovky - "nějaká X. Y. nebo nějaký Y. Z. nebudou vykládat, co máme a nemáme dělat! Nad nýmandy jsme povzneseni!" V prvních dnech TV povstání jsme se takových prohlášení naposlouchali věru do omrzení. Je zajímavé, avšak nepotěšitelné, že právě v osobách, které si navenek pečlivě pěstují plebejskou autostylizaci, zůstalo živé elitářství levé avantgardy se vším pověstným snobismem. Heslo: "ne nějaká rada, ale osobnosti!" bylo také pozoruhodně otevřenou propagací "vůdcovského principu" v českém veřejném životě.

Jistou roli nepochybně sehrály živé profesní zájmy "mediální lobby" předstírající, že je naším "národním divadlem", její snaha vymknout se vnější kontrole. "Televizní lobby" si chce žít svým vlastním životem, sama v sobě uzavřená a podle vlastních interních představ o etice: neexistuje lepší charakteristika kasty. Císařští oficíři přece také nepřipustili, aby je rozsuzovali nějaci civilové. Odtud "hrdé a smělé tváře neznající kompromisu", které na nás vykukovaly z obrazovky za zády vzbouřených moderátorů: ano, zde se opět dostala ke slovu mentalita revoltujících intelektuálů 1. poloviny 20. století toužících aspoň na chvíli hrát roli nedotknutelných velekněží lidovlády. Demokracie je ovšem ze své podstaty proti výlučným kastám, což si naše mediální elita živě uvědomuje a s čímž také hluboce nesouhlasí.

S mimořádně zajímavými představami vystoupil v prosinci 2000 přední právník prohlásivší, že za stavu nouze, jenž údajně propukl, je oprávněný i nezákonný postup. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že vůdcům vzpoury půjde o to vyprovokovat občanskou neposlušnost za každou cenu a že jejich cílem je vyvolat co nejhlubší politickou roztržku ve státě. Avšak pro způsob rozpravy už bylo příznačné, že jsme se nedozvěděli, v čem příkrá nouze spočívala. Propukl snad na Kavčích horách hladomor? Epidemie? Živelná pohroma, nebo vpád cizí moci? Zřítily se všechny soudy? Kdo a co bránilo nespokojeným pracovníkům ČT, aby se obrátili na své poslance, na odborovou ústřednu, na Syndikát novinářů, na justici? Byli potopou nebo žhavou lávou odříznuti od světa a vydáni nebezpečí kanibalismu? Konec konců mohli také několik dní vyčkat, co vlastně Jiří Hodač podnikne. Stav nouze vyvolali vzbouřenci sami a záměrně. Prazvláštní náčrt právního dobrozdání z úst předního advokáta požívajícího dobré pověsti byl ukázkou, jak lze interpretovat skutečnost. Klíčový moment, totiž sám stav nejvyššího ohrožení, z něhož právníkův komentář vycházel, byl předpokládán jako samozřejmost, již nebylo netřeba dokazovat. Tímto způsobem interpretace reality však byl prokázán pouze duševní stav určité společenské skupiny.

Také Václav Havel svým výkladem o rozdílu mezi zákonem a jeho duchem, rozpravou, kterou si snad vypůjčil od některého dialekticky obratného hrdiny svých obdivuhodných raných her, přispěl k dalšímu obohacení katalogu českých ketmanů. Ten, kdo tvrdí, že duch, mravnost, morálka (která? čí?) stojí nad zákonem, vrací se k svárlivosti hrdinů náboženských válek 17. století. Je ovšem pravda, že část české veřejnosti právě tuto mentalitu nikdy hlouběji nepromyslela a tudíž ani nepřekonala.

Proč se vlastně lidé společensky nadprůměrně úspěšní od počátku akce zpravodajského oddělení ČT otevřeně postavili proti zákonu? Z čeho vyplynula jejich nepřístupnost jakémukoliv jednání, touha prosadit se i za cenu karnevalové hry na revoluci proti demokratickému státu? Nejpodstatnější příčinu spatřuji v psychickém vybavení "mediální lobby": jde o akutní duchovní podvýživu určité společenské skupiny. Ta pak hledá smysl existence ve stálé radikalizaci vlastního vidění a v rozněcování skutečných i předstíraných rozporů. Bohem je představa ďábla, politického nepřítele ztělesňujícího absolutní zlo a působícího všechny bědy pod sluncem. Kasta s vlastním étosem a pýchou je tedy svým způsobem zároveň bojovnou sektou. Dnes tato inkvizice proklíná ďasa Klause. Na koho se vrhne zítra? Na bojovné výzvy celkem ochotně reaguje významná část české veřejnosti. To vyplývá z faktu, že nežijeme ve společnosti západoevropského typu, která si zakládá na principu spolupráce, nýbrž jsme Východoevropané řešící své problémy maximálním vyhrocením protikladů a likvidací poraženého stanoviska spolu s jeho nositeli.

Provozovalo se ovšem Velké Matení i v dalších zásadních otázkách. ČT prý potřebujeme proto, "aby se jí politici báli". Tento názor je jasným reliktem zkušeností generace proživší 60. léta. Tehdy sdělovací prostředky osazené probudilejšími komunisty podle možnosti a na čas suplovaly neexistující svobodný veřejný život. Jestli se dnes občan domnívající se, že trpí politickou křivdou, obrací na TV stanici, do rozhlasu, do denního tisku, počíná si mylně a přispívá ke zmatenosti našeho politického života. Má naléhat na svého starostu, radního, poslance, senátora, obmudsmana, na soud, na politickou stranu, jíž důvěřuje nebo nenávidí. Svěřuje-li své stesky nevolené a nikomu neodpovědné "mediální kastě", sází do loterie, jejíž pravidla nejsou stanovena a údajně - jak jsme se v prosinci 2000 dozvěděli - nemají podléhat ani zákonu.

Řekněme si otevřeně: žijeme-li v demokracii, nepotřebujeme na Kavčích horách citadelu osazenou třítisícovou posádkou vydržovanou šestimiliardovým rozpočtem. Tento centrální Špilberk uměleckého průmyslu bude vždy chtít provozovat vlastní politiku a o jeho komandaturu se nevyhnutelně budou svádět skryté i otevřené, vnitřní i vnější zápasy. Bude-li veřejnoprávní TV v rukou výlučné kasty libovolně prosazující jen některé zájmy, popírající jiné a opomíjející většinu ostatních existujících interesů, nebude nám to k ničemu dobré. Tato kasta nás kvůli svým vlastním cílům bude vždy přesvědčovat, že vlastně žijeme v tyranii, a čistě ze sobeckých důvodů bude pilně přispívat k vyhrocování rozporů veřejného života.

Prakticky máme dnes v ČR tři komerční TV stanice, z nichž dvě provozuje soukromý kapitál a třetí financuje veřejnost. To je ale také vše, čím se údajně veřejnoprávní ČT odlišuje od Novy a Primy. Lze si dobře představit vskutku veřejnoprávní TV provoz, který zatím nemáme. Jistě bychom například stáli o věcná, veřejnoprávně neutrální zpravodajství provozovaná po celý den v krátkých, pravidelných relacích, zbavených charakteru pompézně vysluhovaných obřadů šířících spíše revuální podívanou než čerstvé informace. Úrovní "bavičského průmyslu", provozovaného na Kavčích horách za peníze koncesionářů, se raději nebudeme zabývat.

O střídmě koncipovanou, vskutku veřejnoprávní ČT by sotva stála kterákoliv politická strana. Ale nestáli by o ni ani dnešní elitáři z "mediální lobby", kteří nás promyšleně přesvědčují, že jsou nám nepostradatelní. Prý si je musíme bránit a platit, aby za nás chudáky "bojovali proti pánům". Tento typicky osmašedesátnický blud by měl být co nejdříve rozptýlen. A posádka citadely, jíž jsme se stali v prosinci 2000 rukojmím, by měla jít do civilu.

Žijeme v Česku povšechně více minulostí než přítomností a tomu pochopitelně odpovídají historické metody, jichž užíváme při řešení svých problémů. Vyostřit stanoviska! Neuznat! Odvolat! Odstoupit! Nejednat! Povstat a provést převzetí moci! Koho donutit k odstoupení? Proti komu povstat? Od koho převzít moc? Od orgánů demokratického státu. Tento způsob myšlení a jednání charakteristický pro naše dědečky svírající v únorovém mrazu transparenty s nápisy "Republiku si rozvracet nedáme!" ještě pamatujeme.

Poválečný výbuch dynamické totalitářské psychiky v Československu byl zřejmě kompenzační reakcí na obecné pervertování smyslu pro spravedlnost. Ta část české společnosti, která vnímavě naslouchala nacistické sociální demagogii i völkisch mystice "krve a půdy", se rychle a s potěšením oddala marxleninské demagogii operující vůči lidské psychice v podstatě ve stejných směrech. Za dobré bylo a některými lidmi je dodnes považováno to, co "prospívá lidu", rozuměj moci skupiny lidí, kteří sami sebe vyvolili za předvoj dějin.

Zostouzení "měšťácké pseudodemokracie" a boj proti "politikářům" hluboce zakořenily v české psychice. Žije mezi námi dost lidí a nejsou to pouze ušlechtile demonstrující osobnosti, jejichž smysl pro spravedlnost je tak hluboce poškozen, že nacházejí duševní uspokojení především v boji proti politickým stranám a parlamentarismu. Výskyt těchto lidí na české veřejné scéně není překvapující, ale rozhodně není ani potěšující. Od nepočetných, avšak chytrých a pilných kazatelů vzpoury, ochotných otevřeně ignorovat fakta i zákon, dnes hrozí české parlamentní demokracii mnohem trvalejší a rozsáhlejší nebezpečí než od holohlavých pijáků piva zmítajících se v dunivém rytmu rockových kapel.

Ochota povstat proti demokratickému státu bez řádného zdůvodnění a tedy nedostatek smyslu pro cenu legality jsou příznačné pro tu část české veřejnosti, která chce opět a znovu nalézat svou znejasnělou lidskou identitu v politických bojích za "třetí cestu". V tom smyslu se bohužel v české "kulturní frontě" za posledních padesát let nic nezměnilo. "Smělé a hrdé tváře neznalé kompromisu" stále sahají po výkonné moci. Proto se z prosincových mlh na Vltavě vynořil přízrak křižníku Aurora. Vzpoura na Kavčích horách byla jen dalším projevem palčivé žízně po konfliktu, po boji, po trůnech. Tento psychický rys není charakteristický jen pro českou "mediální lobby" toužící zvrátit poměry v této zemi směrem k levicové utopii. Týká se bohužel mnoha z nás.

Kdyby ovšem šlo opravdu do tuhého, ukazalo by se patrně, že situace je přece jen jiná než ve čtyřicátých letech 20. století. Kolektivistický převrat v Praze by dnešní vůdce národních liberálů a sociálních demokratů už nezastihl jako kdysi Petra Zenkla na zabijačce. Dojde-li jednou k účinnému spojení sil levicové "mediální lobby" s některým významným ekonomickým uskupením, nastane-li pak opět "očista národního života od reakcionářů, politikářů a sluhů sekretariátů", vedení demokratických stran bude spíše přistiženo v přírodě, na lyžích a na chatě.

K úvaze se však vnucují i podstatnější souvislosti. Protože žijeme stále ještě v "pásmu rozpadu", v němž se drolí spolu se smyslem pro fakta i naše lidská totožnost, doufáme, že si z nouze vypomůžeme importem potřebných hodnot. Odvoláváme se s nadějemi k nadnárodní myšlence lidských práv. Tato idea ovšem není realizovatelná mimo prostor parlamentní demokracie předpokládající nezbytnou minimální shodu v tom, že princip legality a legitimizace orgánů republiky přímými a rovnými volbami bude všemi zúčastněnými subjekty respektován a dodržován. Teoreticky málokdo s těmito předpoklady nesouhlasí.

V praxi jsme ovšem svědky rozsáhlé praktické parcelace republikánské myšlenky. Sama představa, že mezi jedincem a státem se má vyvinout bohatá struktura občanských korporací žijících svým životem a produkujících své vlastní, "zcela nezávislé" sověty, znamená rozrušení jednotného veřejného prostoru. Z této již bohatě rozvinuté tendence (spolu s patrným oživením iracionalismu: "Co nám kdo bude vykládat, když my, lid, ve svém srdci víme své!") vyplývá nebezpečí, že celý vznešený chrám ideje lidských práv bude (nejen v Česku) postupně rozebrán na stavební materiál pevnůstek obsazených hrdými, smělými a naprosto nesmiřitelnými sektami lačnícími po sebeadoraci. Přispívá k tomu i kýčovité sebeprožívání v okázale ušlechtilých postojích.

Nad každým z dílčích opevnění ježících se dalekonosnými právy a rychlopalnými nároky se samozřejmě bude skvět nápis: "Národ sobě!" A z každého zákopu budou na nás zachmuřeně vyhlížet nevyspalé význačné osobnosti. Někde v palbou rozryté "zemi nikoho" vidím ještě zasedat pilné poslance a senátory a v některém z polozatopených krytů bude nadále přijímat svá usnesení i jakási vláda. Ale koho z obyvatel "pásma rozpadu" bude zajímat, co si povídají politikáři údajně ovládaní zlovolnými sekretariáty? Pak se moc nevyhnutelně postupně sesype do rukou lokálních "nezávislých rad pracujících" ovládaných ekonomickými mafiemi a legitimovaných provozem šoubyznysu. Po postupné "albanizaci" českého státu by též mohlo dojít k nenápadnému a možná i v podstatě bezbolestnému rozplynutí nefunkční české identity. Tak bychom poklesli mezi etnika produkující docela milý folklór, avšak postrádající vlastní národní kulturu formulující závazným způsobem základní lidskou otázku po pravdě. Chceme-li zachovat svou národní existenci, musíme zbavovat veřejný život a zejména kulturní provoz nenávistného napětí a snažit se rozlišovat pravdu od omylu a omyl od lži.

Neklid zmítající českou společností pramení z hlubokých vnitřních rozporů a připomíná psychický stav veřejnosti některých západoevropských států těsně po polovině 20. století. Nezbývá nám zatím nic jiného, než se trpělivě prokousávat novými a novými přívaly demagogie a účelově živenými kolektivními hysterickými záchvaty. Prozatím nemáme na víc. Naší nevýhodou také je, že nevidět osobnost, natož hnutí, jež by dokázaly roztříštěnou českou společnost ne-li sjednotit tak alespoň nahlédnout v celku. Je možné, že tuto roli sjednotitele chystal osud Václavu Havlovi. Ale on ji odmítl a dal přednost jedné z bojujících stran, což nepochybně ovlivní jeho místo v dějinách českého národa.

leden 2001

Diskuse