Úplně poslední slovo: Oni

Myšlenky mi zabíhají ke skupině lidí, kterým je spíláno, kteří jsou ostrakizování a jež čeká tuhá zima. Není správné, jak se k nim chováme, a nemělo by nám to být jedno.

Je to pár dnů, co jsem je znovu viděla, jak se bez bund a bez kabátů třesou v chladu a dešti. Viděla jsem jejich obličeje bez výrazu, neustále ve střehu, zatímco všichni významní zaneprázdněně a cílevědomě spěchali kolem. Stáli v řadě podél kancelářské budovy. U nohou jim ležely hromádky odpadků a nedopalků.

Jejich je trest, jejich je hanba. Jsou Kuřáci. Jak tam stáli - a představovala jsem si, jak se jim kolem krku vine věnec kouře připomínající dřevěný límec klády používané v sedmnáctém století - napadlo mě: proč tomu neučiníme přítrž?

Už celé desetiletí je vykazujeme z kanceláří, domovů i veřejných prostor. Nazvali jsme je nečistými. Chováme se k nim, jako se Indie kdysi chovala k nedotknutelným. Vyhostili jsme je ze svého středu, protože berou do rukou trubičky z tenkého bílého papíru nacpané zrníčky tabáku, zapalují je a nasávají přes ně vzduch. Vzniká tak kouř, který znečišťuje vzduch.

„Pasivní kouření zabíjí." Ale - jak to jen říct? Všichni přece víme, že to je jen eufemisticky formulovaná propaganda prohibicionistů. Pokud budete s notorickým kuřákem zavření čtyřiadvacet hodin denně v místnosti o ploše jeden a půl metru čtverečního, pocítíte to a bude vám to škodit. Ale škodí vám nějak kolega z vašeho patra, který v práci kouří ve své kanceláři? Neškodí, a vy to víte. Jenom se vám to nelíbí. Vaše nosní dírky jsou zhýčkané orgány, a tak šlapou po jeho právech.

Zcela jistě by vám neškodilo, kdyby hrstka kuřáků z vaší kanceláře směla kouřit jen ve společenské místnosti s dobrou ventilací. Není to snad civilizovaný a přijatelný kompromis?

A proč právě kouření vzbuzuje tak prudké opovržení?

Pár bloků od místa před kancelářskou budovou na Madison Avenue, kde jsem před pár dny viděla stát kuřáky, bych našla lidi, kteří si předchozího večera koupili pět krystalů cracku. Našla bych tam lidi, kteří se dívají na dětské porno. Našla bych tam lidi, kteří si v autě pouštějí hudbu natolik hlasitě, aby všichni slyšeli slova písničky, kterou poslouchají: o tom, že ženské jsou děvky a někdo by je měl všechny postřílet. Povídejte mi o znečišťování vzduchu. Našla bych tam lidi, kteří se přecpávají jídlem, lidi, kteří pijí přes míru, lidi, kteří provádějí potraty v osmém měsíci těhotenství - v osmém měsíci, tak pozdě, že by dítě skoro mohlo přijít na svět, pohrozit jim pěstičkou a chtít vědět: „Proč jste mě zabíjeli?!" Pár bloků od místa, kde stáli kuřáci, byly tisíce dodavatelů a uživatelů všech mutací a permutací lidské bídy, hříchu, protizákonného chování, zmatků a hanby.

A všichni smějí zůstat vevnitř. Všichni smějí sedět za svými stoly.

Ostrakizujeme přece kuřáky.

Zvláštní, nemyslíte?

Nebo spíš šílené.

Pokládám za dosud nedoceněnou ironii, že prohibice cigaret a s ní spojené zostuzování jsou dílem moderních liberálů. Konzervativci vás oproti tomu kouřit nechají. Uznávají existenci hříchu a dokáží se smířit s nedokonalostí. Kromě toho jich většina kulturně tíhne ke staromódní zdvořilosti. Kdybyste se pokusili zapálit si poblíž levicové velkoměstské právničky, usekla by vám ruku, jako to onehdy večer udělal Chris­topher Ralphiemu v „The Sopranos". Ale pokud jako kuřák navštívíte prostoduchou baptistickou dámu v příměstské čtvrti v alabamské Tuscaloose, nejenže vás nechá kouřit, ale navíc ještě odcupitá do jídelny pro porcelánový popelník, který před desíti lety uklidila pod hromádku nažehlených ubrusů. Bude se moct přetrhnout, abyste mohl odklepávat popel do něčeho hezkého. Ani ve snu by ji nenapadlo vyvolávat ve vás nepříjemné pocity. To by byla nezdvořilost a nepohostinnost.

Většina liberálů ke zdvořilosti kulturně netíhne. Tíhnou k tomu vědět, co je pro vás dobré, a vydávat o tom výnosy, abyste to zaručeně pochopili i vy. První cedule s nápisem „Děkujeme vám, že nekouříte", kterou jsem za svůj život viděla, stála na stole massachusettského guvernéra Mikea Dukakise. Pomyslela jsem si: Viděla jsem budoucnost, a je puritánská.

Proč liberálové kuřáky pronásledují? Smí se na to téma diskutovat? Je to proto, že se tak cítí čistší? Některé součásti naší kultury, kde liberálové hrají rozhodující roli (například Hollywood), jsou značně primitivní a pokleslé. Že by se s tím liberálové nedokázali vyrovnat a kompenzovali to tak, že zakazují znečišťování ovzduší, aby se cítili čistší? Nebo jim možná odsuzování kouření dodává pocit bezpečí, něco jako že nikdy nezemřou?

Možná jim připadá, že mají věci pod kontrolou. Možná si připadají jako někdo lepší. Nebo možná jenom chtějí někoho tyranizovat.

Tím se dostávám k Michaelu Bloom­bergovi. New York dosud trpí následky jedenáctého září: hrozí mu obrovský rozpočtový schodek, potýká se s poklesem na burze, bude muset čelit nelidskému zvýšení daní včetně zbrusu nové daně z dojíždění (ta určitě podnítí příliv podnikání!) a horko těžko se pokouší uzavřít smluvní dohody s velkými odborovými svazy. A náš realistický a praktický starosta podrobně prozkoumal situaci, zauvažoval nad možnými horizonty a přišel s následujícím řešením: zakážeme veškeré kouření v barech.

V barech, kde hledají útočiště lidé, které jsme vyhostili z našich kanceláří! V barech, kde se polovina z nás chystá strávit poslední hodiny poté, co se Usáma pokusí zabrat Times Square. V barech, na posledním veřejném místě, kde můžete být ztroskotancem, nonkonformistou, disidentem, flákačem, bohémem, nerealistou, břídilem, rebelem, nudným patronem, neznabohem. Na posledním veřejném místě, kde se můžete z plna hrdla oddávat plodům vlastní nebo cizí zmatenosti. Na posledním místě, kde se ještě můžete stát součástí velké americké tradice, kde můžete nechat davy vojáků kapitalismu v plné polní vejít dovnitř, zapomenout na to, na které straně bojujete, ustoupit, dát si panáka, zapálit si Marlboro a ... přemýšlet, oddávat se představám a vidinám, poslouchat Steely Dan nebo Franka Sinatru, libovat si ve svém poraženectví, zahrát si scénu opilé mizérie ve filmu svého života, potkat holku, potkat kluka, potkat holku, která je kluk. Na posledním místě, kam se můžete zajít rozjet, naladit, zašít a zapálit si.

Tomu je konec, říká náš starosta. Je to nečisté! Tím se Bloomberg poprvé projevil jako těžký případ starostenské duševní choroby. Úřad starosty města New York člověka nakonec vždycky dožene k šílenství. U Davida Dinkinse se to projevovalo takto: tváří v tvář hluboké recesi, vzestupu zločinu a odborovým nepokojům zvážil naše problémy a pak svolal mimořádnou tiskovou konferenci, aby mohl oznámit své řešení. Město New York už nebude obchodovat s rasistickou jihoafrickou vládou. V případě Rudiho Giulianiho šlo o vládu non sequitur - vládu člověka, jenž potřeboval události dramatičnosti jedenáctého září, aby našel ne­přítele, který by byl hoden jeho agre­si­vity.

U pana Bloomberga je to teď „Bloomberg vydal výnos". Pan Bloomberg netrpí kouření ve své radnici na východní straně města, a pan Bloomberg ho nebude trpět nikde v New Yorku. Těm zatraceným týpkům, co chodí do práce, potahují z rakovinových tyčinek a chlastají Budweiser, musí někdo šlápnout na krk. Bloomberg vydá výnos.

Idiot. Miliardářský snob a násilník.

Pár slov o kuřácích. Jsou to lidé, kteří uzavřeli dohodu. Jsou staromódní a staromódní je i jejich dohoda. Jejich pojetí života je v zásadě konzervativní: vědí, že je krátký, vědí, že jedním ze způsobů, jak za něj poděkovat, je opravdu si ho prožít a užít, a vědí, že tento život není nejtranscendentnější a nejdůležitější z těch, které prožijí. Mezi kuřáky mimochodem neúměrně převažují katolíci. Vědí, že nakonec je něco zabije. Smrt a nemoc jsou pro ně nedílnou součástí života. Kouření natolik milují, natolik prohlubuje jejich radost z prožívání každého dne, že se rozhodli hazardovat. Vědí, že někteří z nich zemřou napřesrok při dopravní nehodě, takže bude jedno, jestli kouřili; že někteří zemřou stářím v sedmadevadesáti; a někteří v padesáti dostanou rozedmu nebo rakovinu plic a zaplatí daň. Dobrá. Člověk kouří a doufá, že to vyjde. Je to odvážný a, jak jsem řekla, staromódní přístup k životu. Není moderní. Moderní lidé si myslí, že pokud budou čistotní, budou používat zubní nitě a jíst fenykl, nikdy nezemřou, a kdyby onemocněli, naklonují se a znovu narodí. Kuřáci jsou stoičtější a svátostněji založení. Nechtějí se klonovat, ale dostat se do nebe a potkat se tam s babičkou. To, že mezi nimi neúměrně převažují katolíci, jsem si vymyslela, ale vsadím se, že je to pravda. A vůbec, proč bych neměla prohlašovat něco, co není pravda? Druhá strana to dělá.

Ne, nekouřím. Kdysi jsem kouřívala. Do svého chaotičtějšího, anarchističtějšího já se ještě dokážu vžít, ale kouři z cigaret už neholduji a myslím, že už ani nebudu. To ale neznamená, že mu nemůže holdovat nikdo jiný. A neznamená to, že vám nedovolím si zapálit.

Kuřáky bychom měli pustit zpátky dovnitř a chovat se k nim jako k lidem, protože oni jsou lidé. Než se to stane, doufám, že si kuřáci semknutí venku na mrazu uvědomí, že důvodem, proč museli z kola ven, je válka moderních liberálů proti člověčenství. Doufám, že se budovu po budově dají dohromady a seženou peníze na to, aby mohli bojovat proti afektovaným politickým prohibicionistům, Bloombergům a jim podobným, kteří člověka nedokáží chránit před přepadením a jadernými zbraněmi v kufřících, ale předstírají kompetentnost tak, že vás ochrání před nějakou tou Merit Ultralight.

Peggy Noonanová je redaktorkou a přispěvatelkou listu The Wall Street Journal. Její poslední prací je kniha vzpomínek na Ronalda Reagana When Character Was King: A Story of Ronald Reagan.

Diskuse