Ježíš víry a Kristus dějin

Josef Mlejnek | 20. 12. 2002

Poslat do Kindlu

David Flusser: Ježíš. Z anglického originálu vydaného nakladatelstvím The Hebrew University v Jeruzalémě v roce 1998 přeložil Jiří Schneider. Vydalo nakladatelství OIKOYMENH v Praze v roce 2002. 1. vydání. 288 s. Náklad a cena neuvedeny.

Významný izraelský teolog David Flusser (1917-2000) se sice narodil ve Vídni, ale dětství a mládí prožil v Československu. Na Karlově univerzitě vystudoval klasickou filologii, ale v roce 1939 byl nucen emigrovat před hnědým morem do tehdejší Palestiny. Je příznačné, že odsud odcházel ještě jednou - v roce 1950. Pocházel z asimilované židovské rodiny: známý filozof Vilém Flusser je jeho bratranec. Důvěrně poznal (v dětství) české katolické i (v mládí) evangelické prostředí, což nepochybně ovlivnilo jeho pozdější rozhodnutí věnovat se studiu počátků křesťanství. V době působení na Hebrejské univerzitě získal nejen respekt coby přední odborník na rabínskou literaturu a problematiku kumránských svitků, ale také jako nejvýznačnější současný židovský znalec života a učení jiného Žida - Ježíše z Nazaretu. V devadesátých letech mu u nás vyšly dvě knihy: Dialog Židů a křesťanů (1999) a Esejské dobrodružství (2000). Scénárista Zeno Dostál o něm připravil televizní Gen.

O knize s prostým názvem Ježíš, která vyšla původně německy už v roce 1968 a dočkala se mnoha vydání v řadě jazyků, se Flusser v jednom z rozhovorů před časem svěřil, že v souvislosti s ní prožívá podobné dilema jako jeho starověký krajan známý pod jménem Pavel z Tarsu: rozhodnu-li se hovořit o Ježíšovi, vážně tím riskuji, že si znepřátelím jak křesťany, jimž se nebude líbit má snaha vrátit Ježíše do kontextu židovské kultury, tak i některé Židy, kteří mi neodpustí, že se zabývám osobou člověka, v jehož jménu bylo nám Židům způsobeno tolik utrpení. Tím se však nekonformismus pravověrného židovského myslitele zdaleka nevyčerpává, jde spíše o vnější stránku věci, jakkoli nezanedbatelnou.

V předmluvě k anglickému vydání knihy Ježíš, kterou nyní vydalo nakladatelství OYKOUMENH, Flusser zdůrazňuje, že jeho metoda je založena především na analýze textů, a vyslovuje své přesvědčení, že první tři evangelia - Matoušovo, Lukášovo a Markovo - věrohodně zachycují skutečného Ježíše. Zároveň se netají svým despektem k „běžné dichotomii" mezi „historickým" Ježíšem a „kérygmatickým" Kristem. K tomu můžeme dodat jeho sarkastický výrok zaznamenaný Vittoriem Messorim, v němž se distancuje od mnohých specialistů a profesorů biblické kritiky na evropských i amerických univerzitách, podle nichž by mělo být „nutnou podmínkou, přijmeme-li křesťanství, vyznání, že Ježíš nikdy neexistoval, nebo alespoň přistoupit na to, že o něm nevíme nic, co by bylo historicky jisté". Nejde bohužel o příliš přehnané tvrzení - to také vysvětluje počáteční nezájem, s jakým se setkalo první vydání jeho knihy právě v Německu.

Věc má navíc daleko hlubší kořeny. Flusserova hlavní zásluha přitom spočívá především a právě v tom, že pro křesťany - a za ně - přečetl evangelia zevnitř dějin Izraele a dokázal z nich vyložit nejen Ježíše, ale i Krista. Nejde o žádnou slovní hříčku, neboť zhruba před půl druhým stoletím se při pokusech o kritický výklad evangelií začal vyhrocovat rozpor mezi „Ježíšem dějin" a „Kristem víry", který v různých podobách přetrvává dodnes. Na počátku byl nějaký Ješua - připomeňme si, že toto jméno bylo v oné době zcela běžné a v překladu znamená „Bůh je spása". Onen „mladý Hebrejec" měl podle Friedricha Nietzscheho i podle Ernesta Renana hlásat neškodnou filantropii ve stylu milujte (nebo milujme) se vespolek. Nakonec se však připletl do soukolí velké politiky a ke svému kříži měl údajně přijít stejně jako onen pověstný slepý k houslím. Jeho žáci si však zbožňovaného mistra na základě kolektivních halucinací a extází zbožštili a v tomto sebeklamu začali šířit i legendu o jeho zmrtvýchvstání. Sekta by zcela určitě zašla na úbytě, kdyby se neobjevil údajný travičský génius apoštola Pavla, který se chopil malátných zbytků „církve" i učení a kupodivu právě z nich ukul mocný nástroj pro židovské ovládnutí světa - to byl onen pověstný „jed z Judeje", proti němuž vedl už před více než sto lety svůj statečný verbální boj český básník Svatopluk Machar. Řecké, helénistické prostředí, do kterého se tato nákaza naneštěstí přenesla, dodalo pojmovou armaturu pro dogmata. O člověku Ježíši se nakonec zcela vážně pochybovalo a pochybuje se vlastně dodnes, zda vůbec existoval - a „Kristus", Mesiáš, zbyl jako brnění po středověkém rytíři. Něco takového má pochopitelně své filosofické i historiosofické důvody, z nichž mnohé byly po tisíciletém vytržení svatých Písem z dějinnosti i pochopitelné. Jejich zpětná historizace ovšem měla přinést různá upřílišnění a generalizace, které měly pramálo společného s vědou a které často byly navíc dílem různých vědomých či podvědomých předsudků spíše filozofické povahy.

S Flusserovým Ježíšem se ocitáme v Judsku a Galileji prvního století naší epochy. Nacházíme se v konkrétním prostředí učenců a vzdělanců, lidí, kteří umějí už po několik století ve své drtivé většině číst a psát. Nejde tedy o etnické prostředí orálního typu, jak se nám dodnes tvrdí. Hebrejština byla tehdy živým dorozumívacím jazykem, ne mrtvou literou. Flusserovo dílo také silně zpochybňuje tzv. mytologickou teorii vzniku evangelií, která měla být podle ní napsána zhruba padesát až sto let po událostech, jež měly být pouhou záminkou pro mýtotvorné úsilí prvotních křesťanských společenství. Napsána měla být pochopitelně v řečtině, jíž se spolu s pozdější latinou podle některých kultivovanějších antisemitů 19. století mělo - údajně úspěšně - podařit oslabit jejich židovský „jed". Co bylo na evangeliích dobré, nemělo a prý ani nemohlo být ze židovství. Je velice užitečné Flusserovu knihu „synopticky" srovnávat s knihou francouzského metafyzika a biblisty Clauda Tresmontanta Hebrejský Kristus - přes jejich odlišnou optiku máme při četbě intenzivní pocit, že se při překonávání letitých předsudků setkávají v nejkratším možném bodě dva hlubiči tunelu, když každý z nich vyšel z opačné strany. Při postupném odstraňování předsudků a skutečné demytologizaci, svého druhu na vrácení arizovaného židovského majetku na jeho správné místo, půjde v případě evangelií často i o kuriózní věci. Mimo vší pochybu je podle Flussera historicita římského místodržitele Piláta, kterou měli někteří radikální exegeté za smyšlenou - zato se asi budeme podle Tresmontanta muset rozloučit s představou Piláta jako skeptického filozofa. Neklade totiž podle všeho Kristu sugestivní otázku „Co je pravda?", ale protože umí jen pár slov hebrejsky, ptá se, co znamená hebrejské slovo emet (pravda) v Ježíšově výroku, že přišel vydat svědectví pravdě...

Samo Ježíšovo učení se podle Flussera nijak „avantgardně" nevyděluje z tradic hebrejské moudrosti, ani se nevymezuje proti ní - nikdy mu při plném mesiánském vědomí nešlo o zrušení Zákona a Proroků, ale o jeho naplnění. V rozporu se židovskou zkušeností a očekáváním není podle Flussera ani Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jistě, květ je ze stejné látky jako kořeny, stvol i listy jedné a téže rostliny. Jeho barva, tvar i krása však může mást jeho vyznavače i odpůrce. Na konci předmluvy k českému vydání, jejíž název tvoří známý výrok, krédo Tomáše G. Masaryka „Ježíš, ne Caesar", Flusser říká: „Mám za to, že židovské humanistické učení, tak jak je vyjádřil Ježíš, je dnes nutné jako sůl pro ozdravení, ba dokonce pro záchranu lidstva. Třikrát Ježíš zoufal nad Jeruzalémem a marně. Snad není dnes třeba zoufat nad lidstvem!"

Vážné vedení dialogu mezi Židy a křesťany je podle Flussera velice obtížné a mimořádně složité - jeho účastníci jsou ve stejné míře velice málo obeznámeni s náboženskými tradicemi těch druhých. O nás křesťanech přitom stále více platí, že čím dál tím méně známe svou vlastní tradici. Paradoxní původnost, ne-li genialita nevelké Flusserovy knihy spočívá také v tom, že naše poznání přivádí k Ježíši „i" ke Kristu, aniž přestával být židem - malé písmeno tu je na vyjádření příslušnosti k Izraelovu domu podle víry. David Flusser nás vybízí, abychom přijali a osvojili si nejen „Ježíšův příběh", často redukovaný na zbožný i nezbožný kýč, ale také a především moudrost evangelií, v nichž k nám promlouvá Boží myšlení, živá boží moudrost s námi a pro nás...

Flusserova kniha se nám čte jedním dechem také díky přesnému a živém překladu Jiřího Schneidera.

Revue Proglas 10/2002

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |