Myšlení o literatuře, umění a světě

Nedávno se mi dostal do rukou výbor z díla Jana Mukařovského (1891-1975) vydaný španělsky roku 2000 v Kolumbii. Znovu jsem si při jeho čtení uvědomil, jaký význam měla práce tohoto literárního vědce nejen v rámci naší literárně-vědné tradice, ale i v kontextu světovém.

Připomeňme si alespoň nejzákladnější fakta spjatá s Mukařovského činností. V meziválečném období u nás působila skupina vědců, především lingvistů, která usilovala o to, aby zkoumala a dále rozvíjela podněty soudobé jazykovědy tak, jak je představovala práce Ferdinanda de Saussura. S tímto záměrem také v roce 1926 vzniká Pražský lingvistický kroužek. Jeho zakladateli byli Vilém Mathesius a Roman Jakobson. Ještě téhož roku se k nim připojil i Jan Mukařovský, jehož příchod znamenal rozšíření zájmu skupiny o problematiku obecné estetiky a literární teorie. Kromě podnětu Saussurova byl nejdůležitějším inspiračním zdrojem pražské školy ruský formalismus. Jeho zprostředkovatelem byl především již zmíněný Roman Jakobson; vedle něj tu však působili i další významní ruští vědci, kteří opustili svou vlast po roce 1917. Pro práci Mukařovského však měla nemalý význam také domácí tradice estetické teorie v dílech Josefa Durdíka, Otakara Hostinského a Otakara Zicha. Nesmíme ale pominout ani důležitost úzkého propojení s uměleckou avantgardou, které se v Praze postupně rozvinulo, stejně jako tomu bylo krátce předtím v Rusku v případě formalistů. Činnost Pražského lingvistického kroužku v podstatě skončila s příchodem druhé světové války, kdy byla značná část jeho členů rozprášena do celého světa. Po válce došlo sice k formálnímu obnovení aktivity, ale ta se ani v nejmenším nemohla srovnávat s meziválečným obdobím a byla ostatně komunisty brzy ukončena docela. Teprve od šedesátých let znovunavazují literární vědci mladších generací na tuto tradici, i když s dalším vnuceným přerušením v dobách normalizace.

V oblasti sémiotiky umění, estetiky a literární teorie je nepochybně největším přínosem období pražského strukturalismu právě dílo Jana Mukařovského. Bylo by jistě nesmyslné pokoušet se toto dílo shrnout na několika řádcích, proto je možné pouze zmínit alespoň některé z Mukařovského poznatků.

Umělecké dílo je podle Mukařovského znakové povahy. Rozlišujeme jeho materiální podobu samu o sobě, přičemž pak mluvíme o artefaktu. Artefakt nabývá svého významu teprve v procesu recepce, a pak mluvíme o uměleckém díle jako o estetickém objektu.

Lidská společnost se neustále proměňuje; proto se také neustále proměňuje sociální a kulturní kontext díla, mění se jeho odběratelé. Z tohoto důvodu vznikají na základě jednoho artefaktu stále nové estetické objekty. Permanentně se rozhojňuje pluralita interpretací díla, a tak se dílo stále obohacuje z hlediska vnitřní rozličnosti, zmnožují se jeho významy. Estetická funkce má v uměleckém díle dominantní roli, na rozdíl od funkcí ostatních (např. sociální, výchovné aj.) však nemá žádný zvláštní obsah. Její úloha spočívá v tom, že všechny ostatní funkce spojuje a dodává jim nový, sjednocující smysl, který vede k tomu, že se čtenářova pozornost soustředí na dílo samotné jako autonomní znak, jenž má význam sám o sobě a který zároveň odkazuje ke skutečnosti vně díla jako k celku.

Estetická funkce zprostředkuje vznik estetické hodnoty. Podřízení se estetické normě, jež stojí vně díla, není zárukou estetické hodnoty. Objekty, které nejsou umělecké povahy, obvykle plní vyžadovanou normu. Umělecká díla naopak vznikají v trvalém rozporu s touto normou. Norma je stále porušována, a tak se také neustále proměňuje, posouvá, má dynamický charakter, který je závislý na proměnách společnosti, podobně jako samotné umělecké dílo ve smyslu estetického objektu. Vnitřní struktura díla má rovněž energetický, dynamický charakter, vztahy mezi jejími jednotlivými elementy jsou také v permanentním pohybu, proto je v permanentním pohybu i celá struktura. Je v trvalém proměnném vztahu vzájemného ovlivňování nejen se čtenářem samotným, ale jeho prostřednictvím s celou mimouměleckou skutečností. Zdůrazněme znovu: nejvýznamnějším aspektem je dynamický, energetický charakter celé koncepce Mukařovského.

Kromě práce teoretické se Jan Mukařovský věnoval také rozboru konkrétních děl českých autorů, například Máchy, Čapka či Nezvala, na něž se snažil aplikovat svoje teoretické postuláty.

Vraťme se nyní opět ke knize, o níž jsem se zmínil v úvodu. Rozsáhlá publikace je označena titulem, který tvoří tři slova: Signo, función y valor. Právě tato slova jsou nejdůležitějšími pojmy Mukařovského estetiky a sémiotiky: znak, funkce a hodnota. Kniha vděčí za svůj vznik především dvěma Čechům působícím v zahraničí: o překlad se postarala Jarmila Jandová, profesorka Národní kolumbijské univerzity, a o rozsáhlý úvod i komentáře k jednotlivým studiím Emil Volek, profesor Státní univerzity v Arizoně. Ten se věnuje nejen historii pražského strukturalismu a dílu Mukařovského, ale pouští se i do rozsáhlé úvahy o jejich významu v historickém kontextu a zabývá se též vývojem myšlení nejen o literatuře v rámci uplynulého století. Věnujme se proto nyní podrobněji Volkovým informacím a myšlenkám.

Hned na počátku upozorňuje Volek na to, že je činnost pražských strukturalistů v čele s Mukařovským dosud nedoceněna, a to hned z několika důvodů. Pražský kroužek je ve světě lépe znám pro svou aktivitu jazykovědnou, především v oblasti fonologie. Obecně se uplatňuje tendence interpretovat pražskou školu ve světle, nebo spíše ve stínu ruského formalismu či francouzského strukturalismu. Nejzávažnější problém však spočívá v kvalitě překladů děl českého strukturalismu. Jejich úroveň je v naprosté většině více než pochybná, a proto se také informace, které mají poskytovat, nemohou vůbec uplatnit.

Už v době před druhou světovou válkou se Jan Mukařovský pokoušel osobně zprostředkovat pražské poznatky ve Francii, ale nebyl přijat. (Výjimkou se stal Roman Jakobson, obdivovaný proto, že byl za války učitelem Clauda Lévi-Strausse v New Yorku.) Kromě toho Volek zdůrazňuje, že vnitřní dynamismus pražské školy byl samozřejmě v přímém rozporu s přílišnou abstraktností a statičností strukturalismu francouzského, pro nějž je typický hrubý logocentrismus (přesvědčení, že vše, v tomto případě literární dílo jako celek, lze uchopit stabilními a vyčerpávajícími pojmy). Naprosto jiná byla situace v sedmdesátých letech v Německu, kde byl pražský strukturalismus, především v osobách Mukařovského a Vodičky, oslavován jako předchůdce recepční estetiky Hanse Roberta Jausse.

Jak Volek konstatuje, současná doba není příliš nakloněna tvrdé práci, jakou představuje teorie spojená s kritickým myšlením. Pro mnohé se totiž sama teorie stala prokletím, aniž si uvědomují, že odmítnutí teorie je rovněž teorií. Tato slepá ulička byla otevřena také francouzským strukturalismem, který chtěl být poněkud schizofrenicky na jedné straně striktně vědecký a zrušit trhlinu, která je mezi vědami přírodními a společenskými, a na straně druhé zároveň zpochybnil samotné vědecké myšlení obecně. Claude Lévi-Strauss totiž vyjádřil mínění, že vědecké a nevědecké „přirozené" poznání je naprosto stejné kvality, a položil tak základy budoucímu multikulturalistickému relativismu.

Zpochybnění vědeckého projektu bylo oslavováno jak zástupem multikulturalistů, tak populární kulturou postmoderny, která redukuje vědu na primitivní, „přirozené" myšlení. Prorok dekonstrukce Derrida nedokázal podle Volka překonat hranice tradičního myšlení, jak o to usiloval, pouze převrátil zděděné pojmy v jejich opak a vytvořil jakousi parodii na toto tradiční myšlení. Dokázal pouze to, že dadaismus získal respekt filosofie. Paradoxem je, že Derridovy tvrdé útoky na francouzský statický a logocentrický strukturalismus jsou prakticky nemyslitelné bez znovuvyužití tendencí započatých ruským formalismem, které vrcholí dynamickým, energetickým konceptem Mukařovského. Právě neustálý pohyb, proměna, nestabilita pojmů je přece pro Derridovo myšlení tak příznačná. (Mezi Derridou a Mukařovským je však jeden zásadní rozdíl - Mukařovský si je sice také vědom určitých limitů racionálního lidského poznání, jeho nestability, proměnlivosti, ale přesto jej neodmítá.)

Spolu s vědou byla zpochybněna objektivita a jazyk sám. Za současným intelektuálním „rozčarováním" vidí Volek staré rozčarování romantiků z absolutna: buď ono, nebo nic. Ovšem to, co bylo u romantiků heroickým postojem, se v současnosti změnilo v bezprostřední nicotnost každodennosti. To, co bylo u teoretiků postmoderny určitou hravou sofistikou, trochu nihilistickou, stalo se prostřednictvím masové kultury nezpochybnitelným zákonem. Podle Volka se zdá, že byla otevřena Pandořina skříňka. Věda se proměnila v „klub bílých mužů". Feministky požadují pro svůj rod „odlišnou" vědu, gayové požadují vědu pro gaye, filosofové multikulturaneity volají po filosofii třetího světa (Volek ironicky poznamenává: „Bude jejím tématem jakýsi třetí člověk?"). Po tvrdém zápase o vědecký projekt humanitních oborů, který probíhal ve dvacátém století, je na takový výsledek opravdu smutný pohled.

Ve skutečnosti je však vědecké poznání pravým opakem poznání „přirozeného", intuitivního. Snaží se stanovit univerzální systémy, univerzálně platné, podřízené požadavkům důkazu, procesu ověření. Současně je ale pro něj typická schopnost proměny, odmítnutí částí či celků teorie, jestliže mizí její vnitřní koherence či vnější korespondence. Vědecké poznání je schopné „číst", uspořádávat, systematicky podřazovat poznatky „přirozeného" myšlení, ne naopak. Zároveň však přijetí zásadní odlišnosti obou typů myšlení neznamená degradaci myšlení nevědeckého. Oba typy přístupu ke světu se v životě člověka přirozeně doplňují.

Poslání vědy má univerzální charakter. Přesto je třeba rovněž připustit, že západní civilizace v minulosti toto univerzální poslání často zaměňovala za usilování o podmanění si těch druhých. V důsledku násilí, jehož se západní civilizace dopouštěla vůči ostatním a nakonec i vůči sobě samé, bylo její poslání odmítnuto nejen odlišnými kulturami, ale i uvnitř jí samotné. Je pravda, že tento eurocentrický, paternalistický, imperialistický a mesianistický postoj způsobil hlubokou krizi. Je třeba si uvědomit, že univerzální mise západního vědeckého myšlení je uplatnitelná pouze prostřednictvím otevřeného dialogu. Je zapotřebí využít k setkání prostoru, který vědecké myšlení vytvořilo pro tento typ komunikace. Je možné, že v průběhu tohoto procesu budou západní paradigmata nahrazena jinými. Přesto však bude nezbytně trvat potřeba jazyků a systémů s univerzálním posláním.

Závěrem krátký citát: „Jestliže se ohlédneme zpět na cestu kritického myšlení o estetice a umění od ruského formalismu až po současnost, vidíme klikatou stezku ,posměchu a zapomnění'. Ať už to jsou zapomnění lehkomyslná nebo vnucená ideologickými zvraty (od stalinismu až po postmoderní multikulturalismus, a skutečně, není mezi nimi zase tak velký rozdíl), je třeba vzdorovat, znovu připomínat, je třeba znovu vztyčit kámen kritického myšlení. Historie pražské školy je plná přerušení a také návratů. Návrat do Prahy nutně nenabízí zázračná řešení, ale pomáhá nám znovunastolit staré problémy a hledat nové řešení otázek, které jsou a budou přes všechna prorokování postmoderny ,věčné'. Praha kromě toho také nadmíru naplňuje dávný paradox, že totiž někteří ,předchůdci' mohou být radikálnější a také originálnější než jejich nevděční následovníci, kteří pak sklízejí slávu a peníze mezi nevzdělanci."

Diskuse