Tenkrát na východě (9)

Jan Patočka | 20. 12. 2002

Poslat do Kindlu

---

Nic netrvá věčně. To platilo i pro idylku v osamělé kotelně předměstského výzkumáku. Nenarušila ji ani tak politická situace v roce 1967 jako tradiční česká závist. S mým lampasáckým parťákem jsme každý pobírali plat, který v plné sezóně obnášel přibližně stejnou čistou částku, jako je dnešní minimální Škromachova výplata. A protože ji skoro celou tvořily v socialismu tak běžné příplatky (základní plat byl ovšem malý), začalo nás hospodářské vedení přesvědčovat, že se všechno musí, jak zněl nejfrekventovanější eufemismus rozvinutého socialismu, upravit. Bývalý důstojník nadával jako kdysi na kasárenském dvoře. „Tak si zastávkujeme," navrhnul jsem. „Samozřejmě, ať si topěj sami." Dojednáno, umluveno. Zítra s tím sekneme.

Ráno bylo sice chladné, ale celá věc byla po vysvětlení přítomným zaměstnancům provázena sympatiemi. Možná, že i na ředitelství by si za nějakou dobu všimli, že stávkujeme (to se v době, kdy skoro nic nefungovalo tak, jak fungovat má, poznalo s obtížemi), kdyby si to nepřihasil rozrušený lampas, který zřejmě celou noc usilovně přemýšlel a dospěl k něčemu, co je u nás v Čechách zrovna tak běžné jako závist. Podělal se. Samozřejmě. „Takhle jsme si to nedomluvili. Napřed jsme si měli stanovit plán a taktiku." Začal kmitat, jak jsem ho nikdy před tím neviděl, a za chvilku už ostrá pára svištěla do výzkumáku, který ještě ani nestačil vychladnout. Jak už to v podobných případech bývá, začal nadávat ne už na vedení, ale vzal si za terč mě. „Kdybych chtěl, můžu se zmínit o tom, co dělá váš otec!" Svatá lampasácká prostoto! Udat něco, co věděli úplně všichni, to je už pěkná degenerace práskačství. Mít ovšem někoho takového za parťáka je nesnesitelné a tak jsem dal okamžitě výpověď.

„Pane Patočka, vemte dole v krematoriu v Motole spalovače," řekl mi na rozloučenou starý vrátný, bývalý ceremoniář tamtéž. Je to dobře placený a můžete mít ještě víc. „Všim ste si, že hned pod krematoriem je květinářství? Až obřad skončí, tak se tam s nima dohodnete... než kytky zvadnou úplně. A za chvilku vám to ani nepřijde a bude vám u pece dobře chutnat." O tom jsem nepochyboval. Znal jsem jednoho spalovače přímo odtamtud a od Modré štiky, kde mu taky dobře chutnalo. Uměl barvitě vyprávět o své práci a měl jednu z nejucelenějších sbírek vojenských i nevojenských vyznamenání. „To vám takhle zpopelňujeme akademika Ladislava Štolla a víte, jak ho vystrojila jeho famílie? Měl na sobě tepláky." Na rozdíl od Baštových historek a zaručených zpráv tohle byla čistá pravda. Když jsem to převyprávěl na Malé Skále, kde mívala proletářská rodina Štollů hotel, místní k tomu bez překvapení dodali: „No jo, ale vždyť ho nikdo jinak než v teplácích neviděl!" Takhle se ověřuje zpráva ze dvou zdrojů! Jako vystřižené z morálního kodexu Svobodné Evropy, navíc ještě zdokonalené tím, že zprávu nevysílám hned po ověření, ale až po dvaceti létech. Dvacet let bojů, jak říkával přítel Julka, strážce čistého ohně Láďa Štoll!

V první půli roku 1977 nebyla s nalezením zaměstnání v Praze stejná legrace jako v krematoriu. Nějakou dobu jsem pomáhal své tehdejší přítelkyni s restaurováním a nedostatek peněz přímo nehrozil. Zato hrozilo datum výstupu ze zaměstnání, které bylo v občance na stránce, kterou si mohl prohlédnout každý esenbák a na místě mne odvést... Sotva něco zmizelo rychleji než vzpomínka na pracovní povinnost!

Začalo přituhovat a chartistům zabavovali řidičáky jeden po druhém. Řidičský průkaz, podobně jako členství v odborech, mi sebrat nemohli, poněvadž jsem ho neměl. Dobrá příležitost si jej udělat a zároveň prověřit soudruhy, nakolik mají všechny eventuality s průkazy zorganizované! Nu ano, začaly se objevovat známky degenerace tak velké mašiny, jakou byla Státní bezpečnost. Když neví levice, co dělá pravice, výsledek je jediný: měl jsem zanedlouho snad jako jediný chartista v ruce řidičák. Brzy jsem pak ve voze své přítelkyně uháněl i do tak pohostinných krajin, jako je Sázava, k Pavlu Kohoutovi. Nikdo mě ale nemusel učit, že jezdit až k zápraží jeho vily je blbost, která se trestá. Stačilo zaparkovat dole v městečku a dojít na místo příjemnou procházkou. Koneckonců to samé platilo i o Hrádečku Václava Havla. Vystoupit na železniční stanici ve Vlčicích, cestou si dát v hospodě pivo (tady by už mohli místní pomocníci hlásit podezřelého cizince, ale lenost pracovala naplno), potom jít ne už po silnici, u které byla pověstná špačkárna, ale do kopce lesem a bez obtíží se dostat až na místo.

„Zkus to u Sadů, lesů a zahradnictví! Můžeš tam jezdit s multikárou, seš na čistým vzduchu a je tam pohoda. Běž k Pithartovi, nějak tě tam uplacíruje!" Už nevím, jestli to byl Jan Vladislav nebo někdo jiný, kdo mě nasměroval do Pithartova malostranského bytu. Neznal jsem ho, pouze jsem slyšel, že se jeho žena, zaměstnaná tehdy ve Slovanské knihovně, proslavila výrokem, že její dcera se bude živit vůní fialek. Když jsem tedy jednoho odpoledne zazvonil a skrze zvukovou kulisu šumějící sprchy tlumočil své přání paní domu, která je okamžitě odběhla sdělit koupajícímu se, bylo vzápětí slyšet něco, co silně připomínalo vzteklé kníkavé bědování. Vše bylo jasné a nemuselo se to ani tlumočit na práh dveří, u kterých jsem stál. Do sadů lesů jsem se nakonec dostal s pomocí sestry Jany Brejchové. Když jsem Petra Pitharta uviděl po převratu v televizi, bylo jasné, že vůně fialek tvoří součást jeho stravy v množství víc než malém. Zato jsem si osvěžil paměť - v době, kdy jsem už psal pro Studentské listy a jednou se pokoušel z něj telefonicky dostat odpovědi na pár otázek. „Nechte mě bejt, jsem unavenej a přepracovanej! Kdy už budu mít konečně pokoj?" Je vidět, že nikdo nehledá pokoj tak usilovně jako on. V Senátu se ho snad konečně dočkal.

Teď po létech už ani nemá cenu dělat výčet všech zaměstnání - a to i u té pověstné lopaty - kde vám dávali pocítit, co si mohou dovolit. Tak jsem třeba topil na ONV ve Vodičkově ulici. V noci mě tam uviděl jeden z tajných, kterého jsem znal ze sledovaček. Stačilo, že mě viděl, jak vyvážím popel, a příští den už tady byla výpověď. Dostávám se do styku s prý důvěrnými písemnostmi pálícími se v kotelně! Bylo to stejně směšné jako tepláky soudruha akademika. Jediná důvěrná věc tam spočívala v nesmírném množství rusů, kterými se to po zhasnutí ve sklepních prostorách jen hemžilo.

Poslední desetiletí před převratem jsem se dostal k něčemu v reálném socialismu tak neskutečnému, jako byl geologický průzkum. Proti všem dělnickým profesím to byl asi takový rozdíl jako mezi pobytem na Sibiři za časů báťušky cara a pobytem za bolševiků. Pobyt ve zdravé přírodě, v zajímavé krajině pardubické dynamitky, u výroby osvědčených bojových plynů yperitu a fosgenu, stejnou spravedlivou měrou exportovaných do Íránu i Iráku, seznámení se s provozem vojenských letišť a především se zázemím zemědělských družstev a statků. Ano, vojenská kontrarozvědka neměla nic proti mé přítomnosti u dekontaminace ropných látek ve vojenských objektech - asi se tam nepálily žádné písemnosti.

Ale co. Za vzpomenutí by určitě stála taky doba těsně před listopadem a zejména po něm. Snad se k ní někdy vrátím.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku.

Revue Proglas 10/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse