Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Peter Dinuš | 20. 12. 2002

Poslat do Kindlu

---

Na český knižní trh v současnosti přichází kniha amerického politologa japonského původu Francisa Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk. Fukuyama je jedním z představitelů americké politologické školy, ke které můžeme zařadit Z. Brzezinského, H. A. Kissingera, M. Novaka, S. Huntingtona a další. Kniha je typickým americkým bestsellerem, stala se jím především ve Spojených státech amerických, Japonsku a Chile, nikoliv však v Německu, kde se narodily filosofické osobnosti, na které se Fukuyama nejvíce odvolává - Hegel a Nietzsche.

Fukuyamova kniha je označována za protipól Huntingtonova díla Střet civilizací, které lépe vystihuje naše současné postmoderní bytí, a to z důvodu, že hlavním znakem postmoderního světa odmítajícího jeho jednotný význam je různorodost, rovnocenný pluralismus kultur, hodnot, výkladů i politických systémů. Fukuyama také nezná slovo postmodernismus, mluví jen o modernitě.

Ve svém politologicko-filosofickém výkladu dějinného vývoje opakuje Hegelovu myšlenku o konci dějin, tak jak ji vykládal ve 30. letech minulého století francouzský filosof Alexandre Kojeve. Dějinný proces není cyklický, neprobíhá v uzavřených cyklech majících svůj vznik, vrchol a zánik, ale je lineární, jsou to „směrované dějiny" s jedním vrcholem, který představuje konec dějin. Pro Fukuyamu tím koncem je liberální demokracie, tak jak se zrodila v anglosaském prostředí, především v USA. Liberální demokracie má představovat „jedinou formu vlády, jež přetrvala nedotčena do konce dvacátého století" (str. 61), která zvítězila nad absolutismem, fašismem a nejnověji po roce 1989 nad komunismem. Svět, ve kterém vládne, označuje Fukuyama za posthistorický, prostor, ve kterém si ještě nezískala své místo, označuje naopak za historický (např. islámské krajiny, které dnes mají tvořit hlavní překážku dalšímu šíření liberální demokracie).

Fukuyamova teze o liberální demokracii jako vrcholu dějin ve své podstatě opakuje závěry pozitivistického evolucionismu Herberta Spencera z 19. století. Na str. 265 autor uvádí: „V posthistorickém světě budou styky mezi státy probíhat především na hospodářské úrovni a stará pravidla mocenské politiky ztratí význam". Na druhé straně ale přiznává, že vervou, s níž se do válečných konfliktů pouštějí USA, dokonce mohou předčit tradiční monarchie a diktatury. Tyto konflikty však vysvětluje tvrzením, že jsou namířeny proti nedemokratickým zemím historického světa (metody a prostředky války však zůstávají stejné - neposthistorické), kdežto liberální společnosti ve své dvěstě let staré historii takřka neválčily. Tady se Fukuyama dopouští omylu, když za liberální demokracii nepovažuje např. Rakousko-Uhersko, které v 1. světové válce vedlo konflikt s dohodovými mocnostmi, ve kterých byly zavedeny parlamentní li­berální demokracie. Monarchistická forma státu apriori nevylučuje existenci jeho liberálního politického sys­tému.

Autor knihy si klade otázku, zda v liberální demokracii existují nějaké hlubší zdroje nespokojenosti, a pokud žádné takové rozpory nenalezneme, nacházíme se v bodě, který Hegel a Kojeve označili jako konec dějin. Nemu­síme dlouho hádat, že Fukuyama tyto rozpory nevidí, uvádí většinou jen nezaměstnanost, znečistění životního prostředí, drogy, zločinnost... Liberální demokracie však mají i hlubší rozpory, jako je rasismus nebo sektářské boje v severním Irsku, které připomínají středověk (naprosto historický, nikoliv posthistorický). Podle Fukuyamy v Anglii politický liberalismus náboženské války mezi protestanty a katolíky „které tuto zemi v 17. století téměř rozvrátily" ukončil, s jeho nástupem (po „slavné revoluci" roku 1688) měly být církve přinuceny k větší toleranci. Z dějin však víme, že tomu tak bylo s výjimkou katolické církve, která stála hluboko do 19. století mimo zákon.

Fukuyama ve své knize rozlišuje Hobbesem a Lockem formulované anglosaské pojetí významu soudobé liberální demokracie, které se zakládá na úsilí o zachování vlastního těla a hegelovské chápání, ve kterém člověka neuspokojuje materiální prosperita, ale uznání jeho statusu a důstojnosti. V anglosaském pojetí stát nestano­vuje žádné pozitivní cíle pro své občany: „Při absenci pozitivních „vyšších" cílů je vzduchoprázdno ve středu lockovského liberalismu zpravidla vyplňeno neohraničeným usilováním o bohatství, zbaveným nyní tradičních překážek potřeby a nedostatku" (str. 164). Proto můžeme např. tvrdit, že totalitární stát, který umožní existenci rozsáhlého soukromého sektoru (Čína) již není totalitární. Fukuyama se přiklání k Hegelovu německému idealismu, avšak trne strachem z relativismu tzv. posledního člověka, který žije na konci dějin v liberální demokracii. Je to z důvodu vítězství materialistického pojetí liberální demokracie nad Hegelovým bezstarostný a egocentrický člověk bez ideálů, který nezná usilování o vyšší cíle, pouze osobní pohodlí, může ovšem začít nihilistickou válku proti liberální demokracii: „Relativismus ...musí na­konec dospět k podkopání demokracie a tolerance" (str. 313). Tak sám autor nechtěně přiznává možnost cyklických dějin, t.j. jejich pokračování překonáním liberální demokracie v novém boji. Poselství knihy je tak otřesené. Bezperspektivní „poslední člověk" v posthistorické liberální demokracii žije v nudě, otráven hmotným prospěchem, touží po hegelovském uznání, volá po boji pro boj sám, který se může otočit proti liberální demokracii. Post­historie se tím mění v historii, ve které přestává být pro liberální demokracii místa.

Výsledkem Fukuyamovy knihy nemůže být nic jiného než neperspektivní rozpor, protože anglosaské materialisticko-realistické a německé idealisticko-romantické myšlení není možné slučovat. A tak liberální demokracie kráčejí dál po své anglosaské cestě, USA a Velká Británie s ní budou mít i v budoucnosti méně problémů než Evropa. V poraženém Německu byla v jeho západní části liberální demokracie zavedena vítězi nad Hitlerem ve 2. světové válce a ve vlasti Fukuyamových rodičů - v Japonsku - byla mocensky naoktrojována těsně po kapitulaci Spojenými státy americkými. Otázka tak zní: vydrží liberální demokracie ve většině zemí i po změně současného mocenského řádu?

Peter Dinuš (1970), absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, odbor historie-etnologie. V současné době pracuje v Praze ve státní správě. Napsal knihu Znovu¬zrození Evropy, která v roce 2001 vyšla v nakladatelství Votobia, Olomouc.

Revue Proglas 10/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse