Rakouské volby 2002 – pokračování změny či návrat starých časů?

Vít Hloušek | 20. 12. 2002

Poslat do Kindlu

---

Rakouská stranická scéna se již od poloviny 80. let minulého století nachází v jakémsi podivném stavu, kdy se postupně hroutí tradiční momenty, které určovaly její podobu a fungování a kdy zároveň stále není zcela jasné, jaké nové modely rakouské politiky tato transformace přinese. Ani předčasné volby, které se konaly letos v listopadu, nemusejí přinést jednoznačnou odpověď.

Schüsselově koaličnímu kabinetu, který se uprostřed velkých emocí zrodil na počátku roku 2000, byla dána již do vínku suma problémů, která poznamenala délku jeho trvání. Ambiciózní program ekonomických reforem vyžadoval kabinet, který bude vnitřně pevný a navíc se bude moci opírat o jednoznačnou podporu obou koaličních frakcí v rakouské Národní radě. A právě tento poslední předpoklad přestal na podzim tohoto roku fungovat, neboť se paralelně vyhrotilo latentní napětí mezi oběma koaličními partnery (spory ohledně Temelína a již zmiňované, na rakouské poměry radikální ekonomické reformy, která narážela na značný odpor ze strany vlivných odborových svazů) a zejména se vnitřně rozštěpila strana FPÖ. Problém ležel jednoznačně na straně koaličních Svobodomyslných. Vicekancléřka a šéfka strany Susanne Riess-Passer a předseda poslanecké frakce Peter Westenthaler se postavili rozhodně za návrh ÖVP na odložení reformy kvůli povodním a také za setrvání v rámci vládní koalice, zatímco vlivné skupiny ve straně podněcované šedou eminencí politiky Svobodomyslných Jörgem Haiderem začaly koketovat s myšlenkou předčasných voleb, což opírali o nutnost provést reformu daňové soustavy bezodkladně.

Riess-Passerová prohrála na počátku září souboj o důvěru uvnitř strany a podala spolu s některými dalšími členy FPÖ (Westenthaler, oblíbený ministr financí Karl-Heinz Grasser) demisi. Koalice se tak fakticky rozpadla a jako řešení krizové situace byly vypsány předčasné parlamentní volby. Volební kampaň hlavních rakouských stran se diametrálně odlišovala. Nejpromyšlenější volební kampaň vedla ÖVP. Ta moudře vsadila zejména na popularitu kancléře Schüssela a na skutečnost, že tato strana je rakouským veřejným míněním dlouhodobě považována za nejkompetentnější vládnout. Geniální tah vymyslel Schüsselův volební tým v momentu, kdy ohlásil nabídku architektu ekonomických reforem Grasserovi, že v případě vlády v jakékoliv kombinaci v čele s lidoveckým kancléřem má Grasser automaticky zajištěnu pozvánku do vlády jako nezávislý ministr financí. Vzhledem ke Grasserovým schopnostem i značné osobní popularitě se jednalo o marketingově dokonale načasovaný předvolební útok na početnou masu nerozhodnutých voličů. Lidovecký tah na bránu ostře kontrastoval s bezzubostí volební kampaně SPÖ. Sociální demokraté vsadili na umírněný program a dojem solidnosti, ale hektický a vzhledem k okolnostem předčasných voleb nutně improvizovaný charakter kampaně tomuto stylu nepřál. Navíc se šéf strany Alfred Gusenbauer neprojevil jako mediálně charismatická osobnost a zejména v pomyslném mediálním a politickém souboji s Wolfgangem Schüsselem rychle ztrácel původní náskok. Kampaň Zelených byla promyšlená, ukotvená na tradičních tématech (odmítání nákupu nové generace nadzvukových stíhacích letounů; ekologická tématika) a navíc osobnost leadera Alexandera van der Bellena skýtala Zeleným výhodné možnosti volební prezentace. Zelení ovšem nedokázali výrazněji překročit svůj stín, přestože volební výsledek 8,96 % je nejlepší v historii strany. Uškodila jim image strany profilované na postmateriálních tématech, navíc většina rakouských voličů nebyla nijak nadšena vizí nevyzkoušeného vládního modelu tandemu SPÖ-Zelení. Katastrofálně dopadla volební kampaň Svobodomyslných. Kombinace populistických politických i sociálních slibů, liberálních projektů reforem (zejména nižší zdanění) a negativistické zahraniční politiky (Temelín, skepse vůči východnímu rozšíření EU) byla na podzim roku 2002 již poněkud „ohraná". Kritická však byla situace uvnitř strany, kdy po odchodu Susanne Riess-Passerové nastal rozkol a z řad FPÖ vystoupili nejen jednotlivci, ale někde dokonce celé místní organizace. V průběhu volební kampaně se navíc zhroutil nový předseda strany Mathias Reichhold a celá kampaň působila zmateným a desintegrovaným dojmem.

Výsledek voleb přinesl překvapení v podobě nečekaně vysokého vítězství ÖVP, které se na celostátní rovině podařilo získat skoro 42,3 %. Také SPÖ si oproti roku 1999 polepšila, byť se získanými 36,9 % nijak výrazně. Zelení dosáhli rekordního zisku skoro 9 %, ale skončili za svým očekáváním, neboť je předstihla FPÖ s necelými 10,2 % hlasů (v roce 1999 ale tato strana dokázala oslovit plných 26,9 % voličů). Stranou, která volby prohrála, tedy jednoznačně zůstávají Svobodomyslní. Prohra podnítila další kolo stranického zápasu, když kandidaturu na post předsedy strany ohlásil Herbert Haupt, který je podporován řadou čelných politiků strany (např. Thomasem Prinzhornem). Proti němu vystoupil někdejší předseda parlamentní frakce FPÖ Norbert Gugerbauer, jehož „Svobodomyslný manifest" počítá nejen s programovými inovacemi, ale zejména vyzývá k „obsahové a personální emancipaci" od Haiderova vlivu ve vedení strany. Haupt naopak předpokládá, že si současný korutanský zemský hejtman uchová ve straně nadále velmi významnou pozici. Nad budoucností strany tak stále visí otazník.

Opravdovým vítězem voleb je naproti tomu vlastně jenom ÖVP. Volební zisk Zelených ani sociáních demokratů nestačí k tomu, aby mohli podle německého vzoru realizovat rudo-zelenou koalici, po níž obě strany intenzivně pošilhávaly již delší dobu. Ani posílení voličské podpory tedy nelze chápat jako vítězství v plném slova smyslu. Lidovci naproti tomu dokázali přetáhnout zhruba 600 000 voličů FPÖ a zejména na rakouském venkově si vedli výborně. V Tyrolsku získali skoro 52 % hlasů a ve Vorarlbergu jim k dosažení nadpoloviční většiny chybělo necelé jedno procento. Ve větších městech si však vedli nepoměrně hůře. Nejmarkantněji je to vidět na příkladu Vídně, kde lidovci získali pouze necelých 31 %, zatímco SPÖ skoro 44 % (nadprůměrně silní jsou ve Vídni již tradičně i Zelení). Přesto však ÖVP pod Schüsselovým vedením excelovala a vše nasvědčuje tomu, že se pokus o přeměnu stagnujících rakouských lidovců v modernější stranu pravého středu, jehož hlavním architektem je v první řadě právě Wolfgang Schüssel, povedl. Strana za roky, které strávila ve vládní koalici se Svobodomyslnými, přesvědčila rakouské voliče, že je zřejmě nejkompetentnější rakouskou politickou silou, která jednak dokáže prosadit nezbytné reformy, jednak se volič nemusí v její politice bát neopodstatněného radikalismu, který se běžnému Rakušanovi tolik příčí. Lidovci se z formace, která byla příliš úzce svázána s tradicí rakouského politického katolicismu a jež nebyla schopna pružně reagovat na radikální proměnu voličského chování Rakušanů od poloviny 80. let do současnosti, změnili v pragmaticky uvažující stranu, která disponuje schopností „lovit" i mimo tradiční, silně katolicky orientované vody. V situaci, kdy stále větší část rakouského elektorátu nepěstuje dlouhodobé sympatie k politickým stranám a rozhoduje se ad hoc až těsně před volbami, je to nesporně velmi důležitá vlastnost. Mírou adaptace na tyto podmínky lidovci předstihli své aktuálně největší soupeře - sociální demokraty.

Jaká tedy bude v Rakousku vláda? Těžko říci, protože politická jednání, která byla zahájena prakticky v den voleb, se vyznačují mimořádnou komplikovaností a zdlouhavostí. Před ÖVP leží teoretická možnost vytvořit koaliční vládu s kteroukoliv další parlamentní stranou, zcela vyloučit nelze ani možnost, že by lidovci „nerakousky" podlehli pokušení vyzkoušet si jednobarevnou menšinovou vládu (poslední takový pokus z počátku 70. let ovšem skončil po krátké době předčasnými volbami). Problémem při jednání s FPÖ je zejména osoba Jörga Haidera, s nímž ÖVP předem odmítla jakoukoliv spolupráci. Již bylo naznačeno, že další osud Haidera uvnitř strany je otevřený; stejně tak otevřená tudíž zůstávají i jednání lidovců a Svobodomyslných. Zelení jsou nejméně pravděpodobným partnerem, ale ani oni nejsou vnitřně jednotní. Jejich předseda Alexander van der Bellen vydal původně zcela odmítavé stanovisko k možné koaliční spolupráci s ÖVP, ale pod tlakem části stranického vedení začal opatrně „sondovat" možnosti spolupráce. Obrodu velké koalice ÖVP a SPÖ nelze v žádném případě vyloučit, ale jednání budou nesmírně obtížná a zdlouhavá. Není tudíž vůbec jisté, zda Ježíšek přinese Rakušanům pod stromeček novou vládu; spíše se zdá, že si budou muset ještě nějaký ten pátek počkat. Ať již však nakonec kabinet sestaví Schüssel s kýmkoliv, jedna věc je už teď zřejmá. Rakouský stranický systém, který se od poloviny 80. let minulého století nachází ve stavu jakési rekonstrukce, nebude ani těmito volbami plně stabilizován.

Revue Proglas 10/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse