Vznikne plovoucí stranický systém?

Rozhovor se socioložkou Klárou Vlachovou

Ve výzkumu volebního chování se používají tři modely - sociologický, sociálně-psychologický a ekonomický. Jaký model volebního chování při výzkumu preferujete?

Za nejkomplexnější považuji model sociálně psychologický neboli model stranické identifikace. Podle něj je při vysvětlování volebního chování třeba přihlížet k příslušnosti voliče k určitým sociálním skupinám, mezi kterými nás zajímají hlavně politické strany. Identifikace voliče se stranou je pak vnímána jako dlouhodobý vztah ke straně, který je podobný jakékoliv jiné skupinové identifikaci - náboženské, národní atd. Může být pozitivní, negativní, nebo může zcela chybět. V literatuře, která se zaměřila na tento model, však najdete zajímavou tezi o tom, že pro stabilitu demokracie je důležité stabilní politické prostředí a pro stabilní politické prostředí je důležitá stabilní pozitivní stranická identifikace. Nebo tezi, že otevřené a umírněné stranictví je důležité pro stabilní demokracii, zatímco příliš nepřátelské stranictví může ohrozit ochotu přijímat opozici a může vést k odmítnutí či obejití výsledků voleb.

Jaké důsledky může mít slabá stranická identifikace?

Politologové Richard Rose a William Mishler nebo Hans--Dieter Klingemann a Martin Wattenberg se obávají, že pokud bude v postkomunistických zemích pozitivní stranická identifikace slabá, dojde ke vzniku "plovoucího" stranického systému, který povede k plebiscitní demokracii, v níž se v lepším případě k vrcholné moci dostane politik s malou odpovědností k parlamentu, stranám i voličům, v horším případě autoritář či diktátor. Tento vývoj hrozí zejména v zemích, které mají přímo voleného prezidenta či dokonce prezidentský systém. Vnímají negativně, že politické elity v postkomunistických zemích stále zakládají, dělí a spojují strany jen z toho důvodu, aby se znovu a znovu dostávaly k moci.

U nás je pozitivní stranická identifikace nižší než na západě, ale vyšší než v ostatních postkomunistických zemích. Přesto je patrné, že od roku 1996 poklesla. Nevnímám proto pozitivně současné všeobecné nadšení pro přímou volbu prezidenta a posílení jeho pravomocí. Nepřekvapuje mne, že jej propagují politici, kteří vynikají v onom zakládání, spojování a dělení a pro které není stranická identifikace důležitá. Překvapuje mne ale, že jej přijaly i strany, které si se svými voliči vybudovaly na naše poměry silný pozitivní vztah, čímž se v různé míře "zasloužily" o stabilitu politického prostředí a demokracie. Mám na mysli hlavně ODS.

Vraťme se ještě ke stranické identifikaci. Proč je v postkomunistických zemích tak slabá?

V zavedených demokraciích jsou strany jako instituce natolik staré a určité, že je jednoduché vytvořit si k nim pozitivní či negativní vztah. V nových či obnovených demokraciích tomu tak není. Většina lidí v postkomunistických společnostech za svůj život poznala dlouhodobě jen jedinou stranu - komunistickou. Komunistické strany vládly hegemonicky a byly pro většinu lidí objektem negativní stranické identifikace. Prolínaly se s institucemi (vládou, parlamentem, atd.) a tím je - včetně politických stran - zdiskreditovaly. Politické strany se v těchto zemích potýkají s nízkou důvěrou nejen díky svému současnému výkonu, ale také díky diskreditaci v nedemokratické minulosti a také díky trvající kultivaci nedůvěry k politickým stranám. Rose a Mishler si jako metaforu pro tento stav zvolili slogan Havlova Občanského fóra "Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny". Myslím, že v roce 1990 tento slogan charakterizoval dominantní štěpící linii v československé společnosti, od roku 1992 však měl být zapomínán.

Jaká štěpení existovala v československé společnosti v roce 1990 a jaké linie utvářejí politický prostor nyní?

V prvních svobodných volbách v roce 1990 se nejen v Československu, ale i v ostatních postkomunistických zemích uplatnilo štěpení, které někteří političtí a sociální vědci nazvali "stát-občanská společnost", jiní "debolševizace-rebolševizace", "občanská společnost-starý režim", "nová elita-nomenklatura" či "reforma-antireforma".

V roce 1991 však začalo být zjevné, že se tato štěpící linie vyčerpává - většina společnosti odmítla starý systém vládnutí a v novém systému lidé začali přemýšlet o jiných problémech, zejména sociálních a ekonomických. V České republice vykrystalizovaly dvě koncepce ekonomické reformy - liberální a gradualistická - a dva přístupy k řešení sociálně-ekonomických problémů: liberální (pravicový) a paternalistický (levicový). První přístup dominoval v letech 1992-1997 (vládu tvořily strany pravice a středu - ODS, ODA, KDU-ČSL, KDS), druhý přístup získal navrch od roku 1998, kdy ve volbách zvítězila ČSSD.

Politologové však očekávali, že v postkomunistických společnostech by měly být, podobně jako je v těch západních, štěpící linie dvě: levice-pravice a libertarianismus--autoritarianismus. Tato druhá linie vypovídá o představách lidí, jak by měly vypadat politické procedury. Na libertariánském pólu stojí přímá demokracie až anarchie, na autoritariánském pólu nepřímá až omezená demokracie.

Síla linie levice-pravice se ukázala poprvé v letech 1992-1996. Levicové strany a jejich voliči se tehdy jevili jako relativně autoritářštější než strany a voliči pravicoví. V roce 1998 jsme ale zaznamenali mírný pokles jejího významu a naopak mírné posílení linie libertarianismus--autoritarianismus. Tento vývoj dosáhl vrcholu v roce 2000, kdy byla linie levice-pravice relativně nejslabší a linie libertarianismus-autoritarianismus relativně nejsilnější, přesto však stále slabší než levice-pravice. Posílení druhé dimenze politického prostoru dávám do souvislosti s nástupem Unie svobody. Tato strana vznikla na jaře 1998 a přicházela postupně s politicky liberálními (libertariánskými) hodnotami.

Jenže Unie svobody významně čerpala i z programu nové levice.

S vaší tezí souhlasím. Analyzujeme-li však chování voličů US v českém politickém prostoru, vidíme, že tato strana hledala své místo velmi obtížně. Zpočátku byli její voliči ekonomicky liberální (US kritizovala Klausovy středo-pravé vlády za málo pravicovou ekonomickou politiku a definovala se jako jediná autentická ekonomicky liberální strana), nakonec však politicky liberální (US začala odmítat levo-pravé dělení, vyzdvihla občanská sdružení nad politické strany, kladla větší důraz na ochranu menšin než na princip většinového rozhodování, v době televizní krize povýšila "ducha" zákonů nad "literu" zákona, hovořila o dominanci občanské společnosti nad zastupitelskou demokracií atd.). Tápání US v politickém prostoru a slábnutí její podpory však vedly k tomu, že na konci roku 2001 linie levice-pravice znovu dosáhla významu srovnatelného s rokem 1996.

Byl to velmi zajímavý, i když ve starých demokraciích již popsaný jev - na politickou scénu vstupuje nová strana, dominantní štěpící linie je "obsazená" staršími stranami a brzy je zjevné, že nová strana na dominantní štěpící linii v politické soutěži neuspěje. Snaží se proto najít si smysl své existence na štěpící linii, která je v politickém prostoru dosud slabá.

V Respektu nedávno napsal novinář Erik Tabery toto: "Ovšem v tomto regionu (severozápadní Čechy - poz. red.) si velmi polepšila i ODS. To by jen podporovalo nedávno v Respektu citovanou analýzu socioložky Kláry Vlachové, že se voliči KSČM a ODS sbližují - především ve své čím dál silnější touze po vládě pevné ruky." Souhlasíte s tím?

Nezjistila jsem, že se KSČM a ODS sbližují v touze po vládě pevné ruky, a nikde to netvrdím. Analýzy z roku 2000 pouze ukázaly, že spolu s tím, jak tehdy posílila linie libertarianismus-autoritarianismus, se voliči US na jedné straně a zejména ODS na straně druhé od sebe velmi vzdálili v tom, jaké měli názory na vhodné politické procedury. Zjednodušeně řečeno: voliči ODS byli více přesvědčeni o demokracii nepřímé a o tom, že je třeba respektovat autority ve společnosti, voliči US byli více přesvědčeni o demokracii přímé a o tom, že autority nutno respektovat není. Je však nutno uvést, že voliči ODS byli, co se těchto názorů týče, v podstatě stejní jako voliči KDU-ČSL, ČSSD a KSČM. Pokud se ale podíváte na data o tom, kdo se nejvíce ztotožnil s ideou demokracie jako nejlepšího systému vládnutí ze všech špatných (Churchillova hypotéza), pak jsou to voliči ODS. Naopak voliči KSČM se s touto tezí ztotožňují nejméně. Je zde jasný vztah s linií levice-pravice, nikoliv s linií libertarianismus-autoritarianismus.

Jaké strany v České republice mají pevné politické zázemí?

V naší zemi relativně nejhlouběji zakořenily strany tři - KSČM, KDU-ČSL a ODS. Brzy k nim myslím přistoupí i ČSSD. Jsou reprezentanty zájmů určitých skupin, i když o tom, jak moc dobrými, se dá diskutovat. KSČM je strana, která má kořeny až v předválečné minulosti. Její dlouhodobá existence je znakem toho, že mezi ní a jejími voliči vnikly pozitivní vazby - pozitivní stranická identifikace. KSČM je však také z důvodu své dlouhodobé hegemonické minulosti objektem silné negativní stranické identifikace, kterou vyjadřují voliči stran pravice a středu.

Další stranou, která je objektem jak silné pozitivní, tak silné negativní identifikace, je ODS. Na rozdíl od KSČM je stranou zcela novou (vznikla v roce 1991 rozdělením Občanského fóra) a její voliči si k ní vybudovali pozitivní vztah docela rychle. Je však také stranou, která je asi 20 % voličů vnímána negativně. Svým vznikem a úspěšným zakořeněním v českém stranickém systému a) napomohla rozrušení štěpící linie "stát-občanská společnost", což negativně vnímají ti, jejichž existenci tato linie dávala smysl, b) napomohla zavedení štěpící linie "levice-pravice", což negativně vnímá levá část politického spektra, které ODS připadá ideologicky vzdálená, a c) z let 1992--1996 si nese nálepku reformní strany, kterou negativně vnímají "poražení" této éry.

Obě tyto strany svým typem (komunistická a reformní strana) zapadají do typologie stran, které Rose a Mishler klasifikují jako strany, k nimž mají voliči v postkomunistických zemích nejčastěji negativní vztah. Podle jejich typologie by však na tom měla být podobně i KDU-ČSL jako strana křesťanská-katolická. Ta je však v České republice pouze objektem pozitivní identifikace ze strany jejích voličů, negativní identifikace zde chybí. Přesto, že občas prosazuje určitá katolická politická témata, neodděluje zatím výrazně katolickou menšinu od sekulární většiny.

K západnímu stylu volebního chování patří i podpora postmateriálně orientovaných stran typu zelených. Existuje zde poptávka po takovém subjektu?

Výraznou poptávku po takové straně nevnímám, ale je to možná tím, že tu není žádný přitažlivý postmateriální stimul - postmateriální strana, která by tuto poptávku koncentrovala. Podle dosavadních analýz, při nichž byla použita Inglehartova baterie měřící materiálně-postmateriální hodnoty u české populace, je tato linie velmi slabá. Jako nejvíce postmateriální byli shledáni voliči US. Zajímavé však je, že tato linie, snad kromě Nizozemska a Německa, není silná ani na západě.

Jak se tedy bude dále vyvíjet politický prostor v ČR?

Jeho vývoj bude záviset na sociálním a politickém vývoji v České republice. Změny hodnot u českých voličů a trvání, vznik a zánik stran, které budou tyto hodnoty ve vrcholné politice reprezentovat, budou důležitými impulsy pro posilování či oslabování štěpících linii. V budoucnu mohou posílit některé dosud slabé linie jako libertarianismus-autoritarianismus, náboženství a morálka-sekularita a tolerance či sekulární libertarianismus-náboženský autoritarianismus, linie kosmopolitně-národní nebo linie materialismus-postmaterialismus. Podobně pravděpodobné však je, že politický prostor bude vypadat stále stejně.

Klára Plecitá-Vlachová (31) působí jako vědecká pracovnice v Sociologickém ústavu Akademie věd České republiky. Zabývá se sociologií politiky, zvláště kvalitou volebních preferencí a volebním chováním.

Diskuse