Komentář: Pražský summit NATO

Bez jakékoliv nadsázky lze říci, že listopadový pražský summit Severoatlantické aliance byl z mnoha důvodů jednou z velmi důležitých politických událostí roku 2002. Současně se díky přijatým rozhodnutím pravděpodobně stane významným mezníkem v historii NATO. I když se summitová jednání zaměřovala na širokou škálu rozmanitých problémů, všechna sledovala jeden hlavní cíl - urychleně dokončit transformaci Aliance ze seskupení hájícího demokratické hodnoty, principy a bezpečnost západních států před hrozbami, které v období studené války představoval Sovětský svaz a jeho satelity, na organizaci, jež bude schopna nadále efektivně odpovídat na nové hrozby a výzvy vyskytující se v proměněném bezpečnostním prostředí počátku 21. století.

NATO usilovalo o přizpůsobení se novým podmínkám světa po studené válce již od roku 1990. Jednalo se však o poměrně komplikovaný proces, který stále nelze považovat za ukončený. NATO v posledním desetiletí dvacátého století několikrát prokázalo, že je jedinou organizací, která v případě potřeby dokáže efektivně zasáhnout a napomoci posílení stability na evropském kontinentu. V této souvislosti lze hovořit především o participaci sil Aliance při stabilizaci situace na Balkáně, v Bosně a Hercegovině, v Kosovu nebo v Makedonii. Teroristické útoky na Spojené státy americké z jedenáctého září roku 2001 nicméně potvrdily skutečnost, že regionální konflikty zejména v postkomunistických státech východní Evropy nejsou jedinou či největší hrozbou, jíž musí být Aliance připravena čelit. Následně došlo k zásadnímu přehodnocení bezpečnostních rizik. Ještě v roce 1999 totiž NATO specifikovalo dle pořadí významu jako největší nebezpečí regionální konflikty, etnické a náboženské napětí, nechráněné hranice, ilegální přistěhovalectví, korupci, organizovaný zločin a šíření zbraní zvláště hromadného ničení. Hrozba, kterou představoval terorismus, nebyla vnímána jako příliš aktuální. Terorismus totiž mezi všemi definovanými riziky figuroval až na zcela posledním místě. Pražský summit potvrdil, že v současnosti je boj proti mezinárodnímu terorismu jednoznačnou prioritou Aliance.

Zdá se, že zcela nepochybně nejviditelnějším výstupem jednání pražského summitu Aliance je přizvání dalších středo- a východoevropských postkomunistických států ke vstupu do NATO. Bezesporu se jedná o jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí celého jednání, avšak není jediné. Za velmi důležité záležitosti, jimž byla v průběhu summitu věnována pozornost, lze označit rovněž dosažení poměrně konsensuálního postoje členů NATO k Iráku, k otázce systémů protiraketové obrany, rozhodnutí o vytvoření sil rychlého nasazení NATO, adaptace velitelské struktury NATO a schválení tzv. Pražského závazku ke schopnostem. Nezanedbatelný význam měla také jednání s partnery NATO v rámci Euroatlantické rady partnerství, Rady NATO-Rusko a Komise NATO-Ukrajina.

Další kolo rozšiřování Aliance lze vnímat jako důkaz snahy této organizace přizpůsobit se novým podmínkám. Dosažení konsensu ohledně přizvání Bulharska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska ke vstupu do NATO, k němuž dojde během první poloviny roku 2004, bylo patrné již před zahájením summitu, kde došlo pouze k oznámení tohoto rozhodnutí a formálnímu vyzvání adeptů na členství k zahájení přístupových rozhovorů. Skončilo tak období intenzivního lobování představitelů jednotlivých států ucházejících se o vstup do NATO.

V souvislosti s tímto rozhodnutím je nezbytné uvést, že bylo ovlivněno především politickými faktory. Pokud by byly zohledněny v plné míře také faktory geostrategické či technické, lze říci, že by počet přizvaných států byl mnohem nižší, pokud by vůbec někdo přizván byl. I když všichni uchazeči o členství v Alianci od roku 1999 participovali na tzv. Akčním členském plánu, jehož cílem je napomáhat jim v přibližování se standardům NATO, nelze říci, že by jich dosáhli. Jedná se o poměrně dlouhodobou záležitost. Podobná situace panovala i v roce 1999, kdy do NATO vstoupily Česká republika, Polsko a Maďarsko, které na přibližování standardům NATO pracují dodnes. I když snaha o přizvání byla velmi důležitým motivačním prostředkem, představitelé Aliance dali v Praze jednoznačně najevo, že budou nadále věnovat pozornost tomu, zda přizvané státy ve svém úsilí o přiblížení standardům NATO neochably. Byl-li Akční členský plán vytvořen proto, že v něm Aliance hodlala uplatnit svoje zkušenosti související se vstupem České republiky, Polska a Maďarska, lze také říci, že jistá obezřetnost ze strany Aliance má svoje opodstatnění. Jak země přijaté v roce 1999, tak nyní přizvané státy velmi často deklarovaly, že jejich vstup do NATO pozitivně ovlivní dokončení celého procesu transformace a modernizace jejich armád a napomůže brzkému dosažení požadovaných cílů. Nicméně skutečnost byla často odlišná. Maďarsko například před vstupem přislíbilo pravidelné každoroční navyšování výdajů na obranu, po svém vstupu však nejen že tyto přísliby nenaplnilo, ale dokonce zmíněné výdaje snížilo.

Nabízí se otázka, jaký přínos poměrně razantní rozšíření Aliance od Baltu až k Černému moři v dlouhodobější časové perspektivě bude mít. Rozšíření může NATO přinést pozitivní, ale i negativní důsledky. Tento proces může napomoci další stabilizaci demokratických režimů nových členů, které ještě v některých zemích, například v Rumunsku či Bulharsku, nejsou příliš silně zakořeněny. Rovněž může urychlit proces transformace jednotlivých států. Takový přínos ovšem současně nelze vnímat jako automaticky nutný. Narušení demokratického vývoje v některé ze zemí by mohlo mít neblahý dopad na činnost Aliance jako celku. Současně je zapotřebí poznamenat, že členství v NATO neznamená všelék na rozmanitou škálu problémů, se kterými se postkomunistické státy budou ještě dlouho muset potýkat. Vítaným krokem by bylo, kdyby se noví členové snažili o posilování stability částí kontinentu, kde se nacházejí, zejména na Balkáně. Velmi důležité bude, jak tyto země svoje členství budou vnímat, zda pouze jako garanci své vlastní bezpečnosti, nebo jako šanci aktivně se podílet na zajišťování kolektivní bezpečnosti všech členů, celého evropského kontinentu a v případě nutnosti i dalších oblastí. Pouze tak může být efektivně minimalizováno nebezpečí, že by se NATO stalo spíše pouze politickým seskupením a přestalo by být vojensko-politickou organizací. V současnosti vše nasvědčuje tomu, že přizvané státy v Alianci hodlají sehrávat aktivní roli. Zdá se, a bylo mi to potvrzeno i analytikem jednoho z významných washingtonských think-tanků, že takto vnímá stávající i budoucí středo- a východoevropské členy NATO také současná Bushova administrativa. Ta je považuje za spojence USA, kteří mají na mnoho věcí velmi podobný názor a jsou ochotni podpořit razantnější americké kroky například proti Iráku mnohem více než představitelé západoevropských zemí. Právě zintenzívnění spolupráce a vazeb na USA by mohlo napomoci posílení pozic postkomunistických států v NATO a zaujetí skutečně aktivní role v různých úkolech Aliance. Pokud nedojde k rozšíření západoevropského (s výjimkou Británie) opatrnictví, pacifismu a appeasementu schröderovsko- -fischerovského ražení do střední a východní Evropy, pak by právě později přijatí členové mohli být do jisté míry zárukou toho, že se NATO nestane diskusním klubem neschopným skutečně řešit různé krize a problémy.

Hlavy států a vlád rovněž v deklaraci pražského summitu vyzdvihly pokrok, kterého dosáhla Albánie a Makedonie. Tyto země jsou rovněž vnímány jako potenciální kandidáti na vstup do Aliance, nicméně jejich přizvání na pražském summitu ještě nebylo možné. Proto budou dále participovat na Akčním členském plánu společně s Chorvatskem, jehož pokrok v reformách byl rovněž přivítán. Případné členství Chorvatska je ovšem vedle reforem podmiňováno naplňováním všech mezinárodních závazků, zvláště těch, jež se týkají spolupráce s Mezi­národním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. NATO tak zůstává i nadále otevřenou organizací ochotnou přijmout i další nové členy.

Právě jednání Severoatlantické rady Aliance o Iráku dokazují rozdílné vnímání hrozeb, které tato země představuje, jednotlivými členy NATO. I když všichni členové dosáhli jistého konsensu vyjádřeného v prohlášení o Iráku, nepodařilo se jim definitivně překonat značné názorové rozdíly, jež je v této záležitosti dlouhodobě rozdělují. Ústupek učinily i USA. Prezident Bush značně změkčil svoji protiiráckou rétoriku a Irák byl následně vyzván k naplnění rezoluce 1441 i všech dalších relevantních rezolucí OSN s tím, že jiný postup pro něho bude mít vážné následky. Další vystoupení jednotlivých politických představitelů, zejména francouzského prezidenta Chiraca, nicméně potvrdila, jak rozdílné jsou postoje například Francie a USA. Značné názorové rozdíly se nicméně projevily i při setkání Chiraca s českým prezidentem Václavem Havlem, na němž francouzský prezident opět kladl silný důraz na užití diplomatických prostředků při snaze o odzbrojení Iráku.

Rozhodnutí o vytvoření sil rychlého nasazení (NATO Response Force - NRF) je reakcí na návrh amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda. Má se jednat o technicky velmi dobře vybavené jednotky o síle přibližně 21 tisíc vojáků, tvořené pozemními, námořními i vzdušnými silami schopnými okamžitého nasazení. Tyto síly by měly mít potenciál participovat na misích NATO na území členských států i mimo ně. Lze říci, že pokud se skutečně podaří tyto síly v brzké době vytvořit, mohl by takový postup do jisté míry eliminovat často se vyskytující spory o tom, jaká je role jednotlivých členů NATO. Právě v této oblasti přetrvávají jisté kompetenční spory. Především evropské země napadají USA, že mají zájem pouze o provádění bojových operací, ale jakmile dojde k jejich ukončení, snaží se z nich co nejrychleji vyvázat. Podobné výtky lze interpretovat mnoha způsoby. Evropští členové NATO se mohou cítit odsouváni do pozadí americkým aktivismem a ochotou iniciovat případné vojenské kampaně. Takové výhrady by bylo možno chápat v případě, že by i na evropské straně existoval dostatečný vojensko-technický potenciál, jehož nasazení by mohlo vést k urychlenému dosažení požadovaných cílů. Otázkou zůstává, zda evropské země takovým potenciálem v současné době disponují. Propast mezi americkými, vysoce technologicky vyspělými vojenskými prostředky a potenciálem evropských států se nadále nezadržitelně prohlubuje. Přetrvávající neochota či neschopnost většiny evropských zemí navýšit výdaje na obranu bude mít za následek, že se tyto disproporce budou zvětšovat i v budoucnu. Současně však nelze říci, že tento důvod je jedinou příčinou evropské kritiky americké politiky. Může se zdát, že evropské státy se cítí odsouvány do pozadí americkými kroky, které často považují za unilaterální, a pěstují v sobě jistý pocit méněcennosti, který je v diskusích o trans­atlantických vztazích často vydáván za jistou ctnost, které se „americkým nevzdělancům" nemůže nikdy dostávat. Proto je v kontextu evropských diskusí například o irácké hrozbě kladen takový důraz na diplomacii, i když je patrné, že právě tento nástroj nedokázal v minulém desetiletí Iráku jakkoliv zabránit v úsilí o získání zbraní hromadného ničení. Dalším zjevným problémem je skutečnost, že i kdyby evropské státy usilovaly o převzetí větší míry zodpovědnosti za vývoj na evropském kontinentu a měly k tomu potřebný potenciál, k sehrávání této role se jim nedostává především politické vůle. Tento nedostatek ovšem nedokáže odstranit ani velmi intenzívní úsilí o transformaci Aliance, neboť ta je názorově dosti rozštěpená.

Aliance ovšem dala v Praze jednoznačně najevo, že transformaci bere vážně. Dokazuje to i schválení tzv. Pražského závazku ke schopnostem. Jedná se o iniciativu zaměřenou na odstranění kritických nedostatků v nejdůležitějších oblastech, k nimž náleží obrana proti chemickým, biologickým a jaderným zbraním, zajištění převahy ve velení, spojení a informačních systémech, zlepšení interoperability nasazených sil a zabezpečení rychlého rozmístění jednotek a jejich udržení v prostoru nasazení. Odstranění nedostatků má být realizováno pomocí několika specifických postupů, které do jisté míry zmírní negativní dopady vyplývající z dlouhodobé neochoty nebo neschopnosti většiny členů zvyšovat výdaje na obranu. Jedná se zejména o národní specializaci, sdílení rolí, mnohonárodní spolupráci a společně vlastněné a provozované projekty Aliance. V rámci národní specializace země rozvíjí své schopnosti v partikulární oblasti nad rámec svých vlastních potřeb a daný přebytek poskytuje k dispozici Alianci. Sdílení rolí znamená, že při užití mnohonárodních uskupení, kde si jednotlivé státy ponechávají národní kontrolu, členové Aliance usilují o kombinaci prostředků a spolupráci, která má vést k větší interoperabilitě. Mnohonárodní spolupráce je uplatňována zvláště u společných výzbrojních projektů. Letouny včasné výstrahy AWACS náležející NATO jsou příkladem společně vlastněných a provozovaných projektů Aliance. Česká republika se v rámci této specializace hodlá koncentrovat na identifikaci, detekci a odstraňování následků použití chemických a biologických zbraní a na pasivní sledovací systémy. Rovněž má v úmyslu napomoci k posílení schopnosti rychlého nasazení aliančních jednotek poskytováním tří velkokapacitních transportních letounů An-70, jež má získat v rámci kompenzace ruského dluhu.

Značná pozornost byla věnována také terorismu, který dle summitové deklarace znamená rostoucí hrozbu pro populaci, území a ozbrojené síly členských zemí i pro mezinárodní bezpečnost. S terorismem úzce souvisí stále se zvětšující ohrožení států Aliance balistickými raketami. K eliminaci takových hrozeb NATO hodlá užít kombinaci politických i obranných prostředků a rovněž svého odstrašovacího potenciálu. K velmi zajímavému posunu došlo ve vnímání systémů protiraketové obrany. Bylo iniciováno vytvoření studie, která má prozkoumat realizovatelnost protiraketové obrany a její možné využití pro ochranu obyvatelstva, sil a území Aliance. Zdá se, že spojenci USA začínají svůj dlouhodobě skeptický postoj k systémům protiraketové obrany postupně přehodnocovat. Za hlavní důvod této změny lze označit především vypovězení dohody o protiraketových střelách (ABM) Spojenými státy loni v prosinci a skutečnost, že Rusko sice tímto krokem nebylo příliš nadšeno, ale na druhou stranu ho již nevnímá jako ohrožení vlastní bezpečnosti.

Právě v Praze došlo k opětovnému ujišťování Ruska o tom, že rozhodnutí a kroky Aliance nejsou namířeny proti němu a jeho bezpečnostním zájmům. Při jednání Rady NATO-Rusko bylo dosaženo shody zvláště v otázce nutnosti kooperativního postupu v boji proti terorismu. Spolupráce NATO a Ruska se má však dotýkat i takových záležitostí, jako jsou např. právě taktické systémy protiraketové obrany, kde hlavním cílem je dosažení jejich interoperability.

I když se zdá, že spolupráce NATO a Ruska nabírá na intenzitě, Aliance je stále mnoha ruskými představiteli vnímána stejně jako v období studené války. V tomto duchu se neslo např. prohlášení ruského ministra zahraničí Ivanova reagující na přizvání sedmi států, z nichž tři se nacházejí v bezprostřední blízkosti Ruska, ke vstupu do Aliance. Na druhou stranu lze říci, že se ze strany Ruska jednalo výlučně o deklaratorní signál, jenž nebyl následován žádnými konkrétními kroky a protiopatřeními. Můžeme říci, že paradoxně nejviditelnějším a nejrazantnějším vyjádřením nesouhlasu s NATO bylo napadení generálního tajemníka Aliance Robertsona dvěma mladíky z Ruska a Ukrajiny, kteří získali novinářskou akreditaci a v průběhu jeho závěrečné tiskové konference na něj zaútočili - podle médií - rajčaty. Jako očitý svědek tohoto incidentu musím uvést, že pokud se skutečně jednalo o rajská jablíčka, muselo se jednat o zvláště odolnou odrůdu, možná jeden z výsledků Mičurinova pěstitelského úsilí. Odolat nárazu na stěnu (Robertson nebyl zasažen) a potom ještě poskakovat jako míček může skutečně pouze sovětské nebo ruské rajče.

Kromě úsilí o posílení vztahů a kooperace s Ruskem se Aliance snažila dát jistou lekci ukrajinským představitelům. Jednalo se především o záležitost poskytnutí radarového systému Kolčuga Iráku. Proto bylo poměrně intenzivně zvažováno, zda nemá být prezidentu Kučmovi, do celé transakce s největší pravděpodobností přímo zapletenému, dáno najevo, aby do Prahy vůbec nepřijel. I když je tato ukrajinská obchodní transakce značně nebezpečná a pochybná, nejedná se o jediný problém, kvůli kterému by demokratické státy měly na Ukrajinu vyvíjet značný nátlak. Na mysli mám rovněž osud dvou desítek ukrajinských novinářů, kteří byli zavražděni nebo beze stopy zmizeli. Právě v oblasti podezřelých obchodních transakcí a zacházení s nepohodlnými žurnalisty má Ukrajina hodně podobného s Běloruskem, jehož prezidentovi nebylo Českou republikou pro účast na jednání Euroatlantické rady partnerství vydáno vízum. Bělorusko navíc slouží jako velmi dobrý kanál, jehož prostřednictvím plynou ruské zbraně do mnoha nebezpečných zemí. I těmto záležitostem by měla Aliance věnovat zvýšenou pozornost, jinak její úsilí o posílení stability nebude příliš účinné. Jednání Ukrajiny se NATO snaží ovlivňovat jejím zapojením do úzké spolupráce s Aliancí tak, aby byl posílen a urychlen demokratizační proces a zachována orientace Ukrajiny na Západ. I když se jedná o záležitost značně dlouhodobou, pokučmovská, demokratická a stabilizovaná Ukrajina je mnohými politiky považována za dalšího možného člena Aliance.

Pražský summit NATO je posuzován z mnoha perspektiv, které následná hodnocení značně ovlivňují. Pozornost je v této souvislosti věnována i bezpečnostním opatřením kolem summitu a jeho klidnému průběhu. Někteří analytikové naopak vyjadřují jisté zklamání nad tím, že summit nepřinesl nic zásadního. Nebylo by však dobré tuto událost přeceňovat, ale ani podceňovat. Skutečné důsledky summitu ukáže až budoucnost. I tehdy budou Alianci a její aktivity zásadně ovlivňovat především její členové. Největší odpovědnost za to, aby si NATO uchovalo smysl existence i v nových podmínkách, leží tedy na nich. NATO je seskupením demokratickým, proto v něm existuje názorová pluralita. Je tudíž zbytečné příliš dramatizovat rostoucí napětí v transatlantických vztazích, protože četné spory a střety se v Alianci vyskytovaly i v období studené války.

Současné hrozby představují pro USA i jejich evropské partnery skutečné nebezpečí, jež je často reálnější než v období studené války, a to především proto, že racionalita představitelů některých zemí i různých nestátních aktérů je mnohem nižší, než byla u sovětských politických činitelů. Podobně jako dříve je možné těmto hrozbám účelně čelit pouze velmi úzkou spoluprací a neustálým posilováním vědomí toho, že hájení hodnot, na nichž byla založena a dodnes spočívá západní civilizace, má stále smysl.

Petr Suchý je asistující interní doktorand na katedře politologie FSS MU. Zaměřuje se na zahraniční politiku USA.

Diskuse