Televize jako zbraň hromadného ničení

Jefim Fištejn | 20. 12. 2002

Poslat do Kindlu

---

Po teroristickém aktu v moskevském divadle Na Dubrovce bylo ztraceno mnoho slov o tom, jak by se měli v obdobných situacích zachovat novináři, zejména televizní. Svérázně k této diskusi přispěl ruský zákonodárný sbor, který navrhl soubor cenzurních opatření, a prezident Putin, který návrh zákona vetoval. Avšak při posuzování různých aspektů teroristického aktu v přímém vysílání většina expertů ze zvyklosti přistupuje k televizi výlučně jakožto ke sdělovacímu prostředku. Dříve nebo později bude dosaženo dohody o důležitých jednotlivostech: zda poskytovat prostor teroristům pro jejich prohlášení či nikoli, zda je třeba pevné cenzury, nebo postačí autocenzura, jak ukazovat tváře rukojmích a jak kontrolovat postup ozbrojených složek. Je vcelku jasné, že při ukazování scének živého teroru je třeba se řídit obecnou zásadou záchranářů a lékařů - neublížit! Ale k pochopení dobového jevu „televize a terorismus" nás to ani zbla nepřibližuje. V dnešní době už televize není pouhým informátorem o tragédii, není prostředníkem mezi událostí a společností, nýbrž je důležitým, možná vůbec nejdůležitějším formotvorným prvkem samotného násilí. Každý, kdo bude chtít bojovat s terorismem, bude muset dříve či později vyřešit problém televizního původu terorismu.

Principielně nová existence násilí započala koncem roku 1963, kdy Jack Ruby v přímém vysílání, před očima milionů diváků, zastřelil Lee Harvey Oswalda, vraha prezidenta Johna F. Kennedyho. Smrtící výstřel byl předveden celému světu v režimu on-line, i když si tehdy málokdo uvědomil gigantický potenciál televize, málokdo jasnozřivě pochopil, že ve službě teroristů je televize veskrze efektivní zbraní - zbraní hromadného ničení. V dalších čtyřiceti letech proběhla, jak známo, velká virtuální revoluce a v jejím závěru dvě reality - jedna empirická, vnější, druhá kinematografická, autorská, vytvořená na objednávku, zkrátka vnitřní - se spojily k nerozeznání ve vědomí lidí, z nichž se mezitím stali totální diváci. Vytvořil se svět, v němž na obsahové úrovni není možné oddělit spontánní skutečný život od života redakčně upraveného. Málokdo ještě trvá na tom, že zachování jasné dělící čáry mezi realitou a virtualitou má vůbec nějaký význam. Událost, která se nedostala na obrazovku, se jednoduše nekonala. Nenatočená, nedokumentovaná, taková událost je zbavena statutu objektivní skutečnosti. Už se neumíme dívat na svět vlastníma očima. Vnější svět vnímáme jako editovaný sestřih televizních obrázků. Nepomáhá ani vypnutí oním pověstným knoflíkem: stejně televize bude vytvářením veřejného mínění a veřejných psychóz totálně a podvědomě ovlivňovat naše vnímání světa.

Po událostech 11. září všem začalo být jasné, že máme co dělat s válkou nového typu, jejíž výsledek není zcela odvislý od množství a kvality vojska a výzbroje, od supertechnologií a existence kosmické obrany. Něco zcela jiného a zatím málo probádaného určuje úspěšnost těchto podivných válek: ideologických, nekompromisních, tvůrčích, neopakovatelných, levných a vysoce účinných. Považte, příprava teroristického aktu v New Yorku přišla na 200 tisíc dolarů a způsobila ztráty za 200 miliard dolarů. Tyto vojenské akce se mohou zdát epizodické a lokální, leč příznačné na nich je, že jejich ničivý účin se odehrává výlučně v mediálním prostoru. Zvlášť žádaný je virtuální prostor televize, kde se vzhledem k její komunikační povaze a k možnosti nekonečného násobení katastrofy její zásah zmnožuje na mi­lióntou. Tím se zmnožuje i celkový nervově-paralytický účin teroru, prohlubuje se jím způsobené psychologické trauma. Televizní kamera se stává zesilovačem děsivých emocí, přímé vysílání je přímým útokem na mozky.

Přitom samotná televize nás celkovým programovým obsahem - sestřihem zpráv, výběrem filmů, povahou seriálů - dennodenně připravuje k úloze potenciálních obětí skutečného násilí. Všichni dramaturgové planety bez ustání vymýšlejí stále rafinovanější způsoby útoku na nevinné lidi a volky nevolky se stávají dobře placenými vynálezci originálních způsobů násilí. Televize značně otupila ostří diváckého vnímání nezpracované, neadaptované reality. Mnozí rukojmí z moskevského divadla pak vyprávěli, že prožívali paradoxní stav mysli: měli pocit, že už to mnohokrát viděli v různých televizních filmech, že se ta hrůza neodehrává s nimi, ale s někým jiným. Oni se za chvilku probudí, vzpamatují se a s úlevou si dají ranní čaj. Je to spolehlivý příznak psychotropního omámení.

Naučili jsme se prodávat strach a v jistém zalíbení v brutalitě vidíme vítězství nad vlastními mindráky. Lze samozřejmě redukovat problém televize a terorismu na nějakou informační konvenci, domluvit se na etickém kodexu sdělovacích prostředků v případě teroristických aktů, dejme tomu, nepouštět násilníky do přímého vysílání. Ale to všechno je paliativní, náhražkový přístup. Skutečný problém vidím jinde: jak snížit účinnost televize jakožto prostředku hromadného psychického ničení, který nás zbavuje obranných reflexů, otupuje pud sebezáchovy a snižuje práh vnímání nebezpečí. „Potíž není v tom," řekl kdysi anglický spisovatel Chesterton, „že lidé neumějí najít správné řešení. Potíž je v tom, že zpravidla nedokáží rozpoznat samotný problém."

Revue Proglas 10/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse